Válečná sláva je skvoucí duha nad potoky krve.

– Abraham Lincoln

Konec války by měl znamenat bezpečí. Klid. Novej začátek. Obrod společnosti.

A taky znamenal.

My přeživší jsme do toho jenom nějak nezapadali.

Minulost nás pronásledovala na každým kroku, i když jsme se ze všech sil snažili zapomenout. Stačila jedna malá drobnost – záblesk světla, vzdálenej výkřik, stoupající dým – a byli jsme zase zpátky. Znova jsme byli vyděšený, krváceli jsme a zarejvali nehty do země v nikdy nekončícím zoufalství.

Padlejm hrdinům se postavily pomníky s posledními díky za jejich oběti. Jejich jména se zapsala do učebnic a tím to skončilo.

Nic víc po nich nezbylo.

Jedna taková připomínka stála i ve vstupní hale ministerstva kouzel, kde nahradila sochu, co tu kdysi nechal postavit Voldemort. Místo ní jsme vztyčili symbol jednoty v podobě kruhu lidí pevně se držících za ruce, nad jejichž hlavami kroužily vlaštovky. Po celým obvodu podstavce pak byla vyrytá jména všech těch, kteří položili životy, abychom my ostatní mohli žít ty svoje.

Alastor Moody

Alice Longbottomová

Nebyla jsem svědkem jejího konce, ale Astorie mi říkala, že odstrčila Lizzie z cesty, když se propadl strop. Pořád mi moc chybí, měla jsem ji vážně ráda.

Dean Thomas

Katie Bellová

Minerva McGonagallová

Ta příšerná chvíle, kdy se jí oči potáhly mrtvolným leskem, mě nejspíš nikdy nepřestane strašit. Zabila jsem během války spousty lidí, ale tahle smrt až navždy zůstane nejhorší a nejspíš si ji nikdy úplně neodpustím. 

Remus Lupin

Můj milovaný kmotr. Kdyby tu se mnou tak mohl být a pomoct mi našlapovat po všech čtyřech. Úplňky by s ním byly o tolik jednodušší. 

Přejížděla jsem prsty přes každý jednotlivý jméno vytesaný do kamene. Snažila jsem se zas a znova vzpomenout na jejich tváře i jejich hlasy, protože dokud budou žít v nás, nikdy nebudou zapomenutý.

Severus Snape.

Zaplatil nejvyšší cenu za záchranu mojí matky, aniž by věděl, že to bude ona, kdo nakonec ukončí celou válku. Založil Vlaštovky, chránil Bradavice, a dopomohl k našemu závěrečnýmu triumfu. Bez něj by nebylo vůbec nic. To on nám vyhrál válku.

Obcházela jsem tenhle pomník každý ráno, než jsem zamířila do svý kanceláře. Byl to můj pravidelnej rituál, bez kterýho bych si už snad ani nedokázala představit den. Pokračovala jsem proto dál ve svý pravidelný pouti za vzpomínkama, než mě z ní vyrušil jeden z pracovníku ministerstva.

„Slečno Blacková?"

Zastavila jsem se a otočila hlavu na nově příchozího. Byl to drobnej kluk, jen o pár let starší než já. Kravatu měl u krku pečlivě uvázanou a ruka, ve který držel desky, se mu trochu třásla. Navíc jsem o něm dobře věděla, že naprosto fanaticky obdivuje mýho bratra. I přes tuhle drobnou vadu byl ale šikovnej a pracovitej.

„Coline, už několikrát jsem ti říkala, že mi máš říkat Rory."

„Dobře, slečno Blacková. Rory. Pardon. Poslala mě pro vás ředitelka odboru pro uplatňování kouzelných zákonů. Máte se dostavit co nejdřív, prý je to důležité."

„Vždycky je to důležitý," zabručela jsem. „Fajn, fajn. Už jdu. Nenechme paní ředitelku čekat."

Vrhla jsem poslední pohled na památník a bez dalších okolků vyrazila do druhýho patra, kde už na mě ve svý kanceláři čekala moje nadřízená. Obvykle jsem s ní neměla žádnej velkej problém, ale zrovna dneska jsem na ni vážně neměla náladu. V noci jsem špatně spala. Blížil se úplněk a navíc mě budily noční můry, který byly pořád tak moc živý, jako kdyby od konce války uběhl sotva tejden.

„Co je to tentokrát, Hermiono?" povzdechla jsem si, když jsem usedala naproti jejímu stolu. „Přísahám, že jsem Nottovi nechtěla ty kalhoty zapálit. Nebo jde snad o to, že jsem Holoubkový řekla, že jí spím se synem? Jen jsem si dělala srandu, neopřela bych si o něj ani koště."

„Ale ne, oba si to zasloužili," mávla nezaujatě rukou. Očividně už si na moje výstřelky docela zvykla a neřešila je tak důsledně, jako když jsem sem před rokem nastoupila. Dneska ale vypadala extrémně rozlítaně. Vlasy jí trčely na všechny strany a právě se přehrabovala papíry, co jí ležely na stole. „Promiň, Draco měl dneska hlídat Remiho, ale něco mu do toho vlezlo, takže jsem si ho musela vzít sem."

Překvapeně jsem povytáhla obočí a otočila hlavu do rohu kanceláře. Teprve tehdy jsem si všimla sedícího blonďatýho chlapečka, kterej právě gurmánsky žužlal nějaký dost důležitě vypadající formuláře.

„Myslím, že ti právě pojídá nějaký smlouvy," oznámila jsem jí a královsky se bavila při pohledu na zděšení, který se jí rozlilo po tváři.

„Hrome! Tohle nemůžeš, miláčku. Mamčiny věci se nejedí, to už jsme si přece říkali," povzdechla si a vzala mu papíry z rukou, což spustilo hysterickej jekot. Zavřela oči a napočítala do pěti, než je zase otevřela a sáhla na stolek pro jinej stoh dokumentů, kterej mu položila do klína. „Tyhle jsou tatínkovy, ty klidně spapej."

„Nezavolalas mě sem kvůli hlídání, že ne?" zeptala jsem se trochu nejistě. „Včera jsem hlídala Jamese, aby si Harry s Astorií mohli zajít na večeři a přísahám, že jsem z toho málem skočila z balkonu."

„Ne, rozhodně ne, neboj," pousmála se a konečně v chaosu na stole našla to, co hledala. „Právě to přišlo ze shora. Kingsley to schválil."

„Co?" Chvíli jsem ji zaskočeně sledovala, než jsem se zbrkle postavila na nohy a vytrhla jí papíry z rukou. „Všechno? Úplně celý?! Děláš si srandu?!"

„Nedělám," uculila se. „Včera to odklepl poslední sponzor. Stavět se začne za čtrnáct dní. Můžeš na sebe být hrdá. Splnila jsi, cos slíbila."

„Já," nadechla jsem se, načež jsem si musela odkašlat, abych udržela emoce na uzdě, „můžu si vzít na zbytek dne volno? Tohle musím jít okamžitě říct smečce!"

„Stejně by ses na nic nedokázala soustředit," zavrtěla pobaveně hlavou. „Tak běž a pozdravuj ode mě Chiaru. Řekni jí, že moje nabídka pořád platí. Jsem přesvědčená, že by pro nás byla velkou posilou. Na tebe třeba dá spíš."

„Vyřídím," zasalutovala jsem, přitiskla si k hrudníku všechny ty vytoužený papíry a div z její kanceláře nevystřelila ven.

Proběhla jsem chodbou, silou vůle přemlouvala výtah k rychlejší jízdě a nakonec se trochu civilizovaněji pokoušela projít hlavním átriem. Nekoukala jsem přitom doprava ani doleva a šla rovnou za nosem, až dokud mě nezastavil jeden z procházejících, kterej mě musel chytit za kapuci mikiny, abych ho vůbec začala vnímat. Div mě na ní neoběsil. (Hermiona mimochodem dost dlouho zbrojila proti mejm oblíkacím manýrům, ale stejně mě nedonutila nosit do práce kostýmky ani hábity)

„Kam se tak ženeš, Blacková?" zadíval se na mě Fred. V jedný ruce přitom držel velkou krabici s žertovnejma vynálezama, který nejspíš právě nesl na úřad pro absurdní patenty, aby mu je schválili. „Myslel jsem, že máme mít schůzku s tím obchodníkem z Indie."

„Freddie, drahoušku, s tou už se vůbec nemusíš zatěžovat. Ten snědej fešák mi zobal z ruky. Smlouvy jsou podepsaný a nejspíš z něj bude náš pravidelnej klient. No jaká jsem?" zazubila jsem se, přičemž jsem zvědavě nakukovala do bedny, abych zjistila, co v ní má.

„Jsi chronickej workoholik. To přesně jsi," uchechtl se. „Děláš dvě práce a děláš je nepochybně skvěle, ale kdy máš vůbec čas na osobní život, hm?"

„Osobní cože? Říkala jsem ti, že nemáš mluvit sprostě," pokárala jsem ho.

„Rory, přestaň," zamračil se. „Myslím to smrtelně vážně. Ráno chodíš na ministerstvo, odpoledne do Kejklí a během dne ještě stíháš obchodní schůzky. Měla bys konečně trochu zpomalit. Už to trvá moc dlouho."

„Nechci odpočívat," odsekla jsem vzdorovitě. „Když odpočívám, všechno je horší. Nemůžu jíst, nemůžu spát. Freddie... nech to prosím bejt. Vážně."

Sledoval mě dlouho a mlčky, než jenom rezignovaně vzdychl a mávl rukou. „Copak jsem ti někdy dokázal říct ne?"

„Ne," potvrdila jsem. „Což není vždycky úplně nejlepší. Jak se vůbec má Angelina? Prej ji vzali do národního famfrpálovýho týmu. To je super, musíš bejt hrdej."

„Jo, má z toho ohromnou radost," kejvnul, zaskočenej náhlou změnou tématu. „Začaly jí první tréninky. Prý je to docela síla. Dřou je tam z kůže. Co ty a to tvoje rande minulý týden, hm?"

Možná je čas tohle všechno uvíst na pravou míru, co? Já a Fred... zkrátka není nic takovýho jako já a Fred. 

Alespoň teď už ne.

Začali jsme spolu chodit krátce po konci války. Tou dobou jsem se musela vrátit do Bradavic a dodělat si OVCE, abych mohla po škole nastoupit na ministerstvo. Dopisovali jsme si, pravidelně se vídali v Prasinkách. Byly to fajn časy. Bylo to pěkný a já na to moc ráda vzpomínám.

Pak jsem se ale vrátila do Londýna, chvíli bydlela na Grimmauldově náměstí a nakonec se přestěhovala do městskýho bytu v centru. Tehdy jsem začala vnímat všechny ty drobnosti, který zkrátka nebyly v pohodě. A nemyslím tím z jeho strany, ale hlavně z tý mojí. Nesnesla jsem, když něco nebylo po mým, měla jsem potřebu ho neustále řídit a ovládat. A nejhorší na tom všem bylo, že si to ten chudák ani neuvědomoval, protože mě miloval.

Byla to až Astorie, kdo mi nakonec otevřel oči.

Hrozně jsme se pohádaly. Ona mi tohle všechno vmetla do tváře a já se nad tím po pár dnech odmítání vážně zamyslela. Měla pravdu. A měla pravdu i v tom, že se prostě změnit nedokážu. Jsem jaká jsem a právě proto jsem to nakonec sama ukončila. Nechtěla jsem ho využívat. Bylo mi ze mě samotný děsně zle.

Fred se z toho pár měsíců oklepával, ale teď už můžu s klidným srdcem říct, že jsme se dokázali vrátit do starejch kolejí a navázat na naše kdysi ryzí přátelství. Obzvlášť potom, co zase začal randit s Angelinou.

Všechno nejspíš skončilo přesně tak, jak mělo.

„Moje rande?" zeptala jsem se ho zaskočeně. Už jsem bohužel zapomněla, že jsem mu něco podobnýho nalhala a chvíli mi trvalo, než jsem se chytila. „Jo, tohle. Jasně, fajn. Bylo to fajn."

„Nebylas na něm, co?" Povytáhl obočí a změřil si mě podezíravým pohledem. „Pro Merlina, ty normálně fakt potřebuješ chůvu, Rory. Prosím, neříkej mi, žes do toho spadla znova," povzdechl si. „Máš to fakt zapotřebí?"

„Nějak se mi ztrácíš. Slyším jenom šumění," odpověděla jsem a o dva kroky od něj couvla, načež jsem si ukázala na uši a předstírala, že ho prostě neslyším. Já vím, děsně dospělý, ale já si zkrátka nemohla pomoct. „Uvidíme se o víkendu, připravím všechny ty papíry. Přijď na oběd!"

Nečekala jsem na jeho odpověď a otočila se, abych mu nedala prostor k dalším slovům. Pořád jsem měla děsnej problém mluvit s kýmkoliv o svým osobním životě. Občas to bylo dost otravný, ale tátovy geny se na mě bohužel dost vyřádily a já se ani nesnažila předstírat, že je to jinak. 

Patřilo to ke mně.

Sotva dvě hodiny nato už jsem seděla na barový stoličce v Černý hodince a netrpělivě poklepávala nohou do podlahy. Čekala jsem na Chiaru, která měla dorazit co nejdřív. Dokonce se kvůli mě rozhodla přerušit žhavý rande, na který už se dva dny nadšeně klepala. Já měla ale očividně přednost, čehož jsem si samozřejmě vážila.

Bar byl v tuhle denní dobu mnohem prázdnější než za dob války. Spousta z místních si totiž našla stálý zaměstnání a tím pádem neměli tolik času vysedávat během dne v hospodě. To byla jedna z věcí, která mě vážně těšila. Postupně, krůček po krůčku, se nám dařilo bořit stigmata a začleňovat vlkodlaky mezi běžnou společnost. Jasně, že jsme často naráželi na strach a předsudky, ale to už byla cena, kterou jsme byli všichni ochotní zaplatit a dokonce docela rádi.

„Tak co je tak velkýho, že jsem si kvůli tomu musela odepřít sex, hm?" hrcla vedle mě udejchaná Chiara, která si nejspíš po cestě sem zaběhla maraton nebo tak něco. „Jestli to nebude stát za to, přísahám, že tu holku budeš muset zastoupit ty!"

„Ač bych si ráda dala říct, drahoušku, tohle je rozhodně lepší," uculila jsem se a položila před ní papíry, který mi dneska do rukou svěřila Hermiona. „Je to odklepnutý. Sponzoři pokryli veškerý náklady na stavbu novýho nemocničního křídla a zbytek už si na sebe vezme ministerstvo. Počínaje dnešním dnem se z vlkodlačího lektvaru stává oficiálně schválená léčba a jako taková je plně hrazená a dostupná všem bez rozdílů."

Zírala do těch papírů dlouho a ještě dýl pak civěla na mě, aniž by řekla jedno jediný slovo. Dokonce tak dlouho, že jsem se začínala obávat o její zdraví.

„Jsi v pohodě?" zeptala jsem se trochu nejistě a zamávala jí rukou před obličejem.

V tu chvíli se jí tvář celá rozzářila a rty se roztáhly do širokýho úsměvu. Chytila mě oběma rukama za tváře a vlepila mi takovou pusu, až jsem překvapeně zamrkala.

„Už jsem ti někdy řekla, že tě zbožňuju, děvče? Pro Merlina!" vyjekla nadšeně.

Odkašlala jsem si. „Díky, ale tohle už nikdy nedělej. Je to matoucí," zasmála jsem se a nakonec ji pevně objala. Držela mě tak silně, až jsem se bála, že mě umačká, ale nevadilo mi to. Její radost byla i moje. Pro tohle jsme koneckonců bojovali.

„Jednou stejně pochopíš, že ženský jsou lepší než chlapi," uculila se. Dobírala si mě takhle často, ale byla to jen taková nevinná hra, kterou jsme spolu občas hrály. „Ačkoliv ty sis chlapy vždycky uměla vybírat. Většinou to byli docela kocouři!"

„Zmlkni, Chio," zavrtěla jsem pobaveně hlavou. „Teď nebudeme řešit blbosti. Je čas slavit!"

A že jsme to rozhodně oslavili.

Během večera se k nám připojila i velká část smečky a mě na panáka pozvalo tolik lidí, že jsem je brzo přestala počítat. Tady v týhle společnosti jsem se cejtila skvěle. Tady jsem byla hrdina. Tady jsem aspoň na chvíli zapomněla na všechny ty úzkosti a zlý sny, který mě doprovázely po nocích.

Jenže každá sranda jednou končí a já musela jednou vyrazit i domů. Teda... spíš mě musel domů někdo odvíst, protože já bych po svejch rozhodně nedošla. Jenom matně si vzpomínám, že jsem celou cestu nezavřela pusu a vyprávěla tomu dotyčnýmu, že se mě nemusí bát, že fakt nekoušu a navíc jsem se dožadovala okamžitý cesty na sever, abych se mohla podívat na polární záři. Musel ze mě mít ohromnou radost.

Ani silně podrouženej stav mě ale tu noc neochránil před nočníma můrama. Ve skutečnosti je ještě podpořil, takže se zdály bejt mnohem reálnější a mnohem živější než obvykle.

Znova jsem probíhala dlouhejma a tmavejma koridorama toho zatracenýho krytu a šlapala ve smrti a zoufalství. Z chodeb nebyl žádnej východ. Ať jsem běžela jakkoliv dlouho, nedalo se dostat pryč. Až na konci jedný z nich jsem zahlídla kousek světla. Mířila jsem za ním v naději na cestu ven. Žádná tam nebyla. Jenom kaluž krve, ve který ležel na břiše vysokej kluk se zrzavejma vlasama.

„Billy!" vykřikla jsem a prudce se posadila.

Chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, že nešlo o skutečnost. Byla jsem ve svý ložnici, zahalený do neprostupný tmy, jako už tolikrát předtím. Srdce se mi svíralo tak bolestivě, že jsem se nemohla ani nadechnout, a vlasy byly celý slepený potem.

Další příšerná noc. Další noční můry. Byly tu se mnou pořád; večer co večer, ať jsem dělala cokoliv. Nedalo se proti nim bojovat. Občas jsem se bála jít spát. Pomalu mě užíraly zaživa a braly mi tolik potřebnou vůli k životu. Bohužel na ně neexistoval žádnej lék. Prej jenom čas, což jsou podle mě kecy. 

„Psst, to je v pořádku." Kolem hrudníku se mi zezadu ovinuly horký paže a rty se jemně dotkly upocenejch vlasů. „Jsem tady. Všechno je dobré."

Chvíli mi trvalo, než jsem se přestala třást. Hřbetem ruky jsem si ze tváří otřela vlhký stopy po slzách, který mi stihly stíct až na rty a zanechaly za sebou slanou chuť, která mě doprovázela skoro každou noc. Obvykle jsem bejvala v bytě sama, takže jsem se za svoje slzy aspoň nemusela stydět, ale dneska to bylo očividně trochu jinak.

„Co tu děláš?" zamumlala jsem a na chvíli zavřela oči. Srdce se pomalu začínalo vracet do starýho rytmu a dech se konečně zklidnil. „Běžně lezeš v noci do cizí postele?"

„Jenom do tý tvojí," uculil se, přičemž mi prsty chlácholivě přejížděl přes ruce. „Chiara mi dala vědět, žes až moc slavila, a že by tě měl asi někdo odvíst domů."

„A to tě žena pustila?" ušklíbla jsem se a odhrnula si zpocený vlasy z obličeje, načež jsem se na něj konečně otočila.

V šeru místnosti jsem vyhledala jeho oči, abych se ujistila, že je vážně tady a není to jenom další sen. Hned nato jsem zvedla ruku a prsty mu jemně přejela přes hlubokou jizvu táhnoucí se od jeho pravýho ramene až k levýmu boku.

Přesně tahle rána ho před dvěma roky málem stála život. Skoro vykrvácel. Sám, na studený podlaze toho pitomýho bunkru. A to jenom proto, že mě Adrian odtáhl pryč dřív, než jsem se ho vůbec stihla dotknout. Všichni prostě předpokládali, že ležící člověk je mrtvej člověk a odmítli se ohlížet zpátky.

Hned, jakmile Voldemort padl, se ale skupina lidí vydala do útrob úkrytu a vytáhla ven několik lidí, než se celej bunkr zřítil. Většina z nich si musela projít náročnou a dlouhou rekonvalescencí, ale nakonec záleželo stejně jenom na tom, že byli naživu.

„Až do neděle je ve Francii. Pomáhá Gabrielle s přípravama svatby," odvětil, ale okamžitě zase změnil téma. „Míváš tyhle sny často? Netušil jsem, že je to tak zlý."

„Jen občas. Nejspíš za to může ten alkohol," zalhala jsem.

„Ty seš občas tak mizerná lhářka," zavrtěl hlavou. „Upřímnost rozhodně nepatří k tvým silným stránkám, Fialko."

„Zato sdílet postel s někým, kdo není tvoje manželka, je naprostým vrcholem ctnosti. Oh, počkej, možná už ti tu dokonce raší svatozář." Potlapkala jsem ho po hlavě, jako kdyby byl nějaký malý štěně. „Je to tak, cejtím ji."

„A od kdy ti to vadí, co?" zavrněl mi do ucha. Svoje dlaně pomalu přesunul po křivkách mýho těla až na odhalený stehna, který si jemným škubnutím přitáhl blíž k bokům. Nahnul se, čímž mě zatlačil do lehu, a začal rty mapovat cestu od ucha až po klíční kost. „Navíc můžu kdykoliv přestat."

„Jo, tvoje vůle je tak neskutečně obdivuhodná. Stejně jako můj ryzí charakter. Nádherně se doplňujeme," uchechtla jsem se a dobrovolně se podvolila jeho dotekům, který mě jako jediný nechávaly aspoň na chvíli zapomenout na děsivou minulost.

Jestli jsem měla výčitky? Ne, neměla. Vážně ne. Nejspíš to ze mě dělalo mrchu, jenže já si nikdy nehrála na svatou a nikdy jsem nepředstírala, že dělám všechno tak, jak se má. Prostě to bylo silnější než já. Můj respekt ke společenskejm normám byl už navíc roky na bodu mrazu, což mě sice neomlouvalo, ale vedlo to k tomu, že mi to bylo ukradený.

A Billy?

Abych pravdu řekla, netuším, co se mu honilo hlavou. Nikdy jsem se ho na to nezeptala. Vlastně jsem se za celej ten poslední půlrok, během kterýho jsme se scházeli, ani jednou nezajímala o jeho osobní život. Nechtěla jsem to slyšet. Bylo to tak jednodušší.

A tak to bylo ve všem. 

Byla jsem úspěšná v práci, byla jsem skvělej alfa, a přesto byla většina mejch dny jenom nepovedenou parodií na život. Nedokázala jsem se vypořádat s minulostí, nedokázala jsem navázat plnohodnotnej vztah a nedokázala jsem se postavit čelem věcem, na kterejch opravdu záleželo. Spousta lidí mě měla za hrdinu, ale já dobře věděla, že jsem ve skutečnosti jenom srab, co strká hlavu do písku před vlastníma citama. 

A tak – i když už bylo dávno po válce – jsem pořád opakovala starý chyby. 

Možná jsem vážně ztracenej případ...

○•○•○•○•○

Jelikož jsem zjistila, že do dvou kapitol se za nic na světě nevejdu, budou muset být tři + epilog. Doufám, že vám to nevadí, ale pevně věřím, že ne. Ještě musím dovyprávět pár příběhů, které by bylo škoda nechat bez povšimnutí, když už jsme s postavami prošly takový kus cesty :)) 

Většina z vás tipovala, že čekali oběť v podobě Billa, ale kolik z vás tušilo, že vás tahám za nos, hmm? :D Rory koneckonců zmínila, že kaluž krve byla jenom malá a hodně čerstvá. Bill měl nakonec obrovský kus štěstí, že bitva skončila tak rychle, ale očividně se stejně nepoučil :) 

Vím, že spousta z vás doufala ve Freda s Rory a přiznám se, že já s takovým výsledkem počítala téměř třetinu příběhu. Až dokud jsem si neuvědomila, že Rory by se musela strašně moc změnit, aby s ní byl Fred šťastnej. Protože ač je úžasná, tak je opravdu komplikovaná a bohužel i tak trochu mrcha. A lidi se zkrátka tak moc nemění. A na ní se bohužel válka podepsala až příliš, takže kdo ví, jaký bude nakonec její osud :) 

P.S. Doufám, že vás potěšilo cameo Malfoye juniora! :D