Na konci vždy vše dobře dopadne.
Jestli to dobře nedopadlo, tak to potom ještě není konec.

– John Lennon

Severusova smrt mě zastihla naprosto nepřipravenou. Sledovala jsem jeho pobledlej obličej a černý oči, kterejm najednou chyběla tolik typická jiskra. Děsilo mě to a vnitřnosti se zoufale kroutily ve snaze potlačit silný návaly emocí, který na mě v tu chvíli dolehly. Ač jsme byli často na nože, měla jsem ho ráda. Byl to dobrej chlap a spoustu mě toho naučil. Teď jsem ale musela zůstat racionální, nesměla jsem se nechat vtáhnout do víru vlastních pocitů nebo se v nich dočista ztratím. Teď jsem tu musela bejt pro mámu.

„Pojď, mami! Musíme jít," chytila jsem ji za předloktí. „Nemáme moc času."

„Já vím, promiň," zašeptala a konečně odvrátila pohled od svýho mrtvýho přítele z dětství. „Jen tomu nemůžu uvěřit."

„Ještě budeme mít možnost se rozloučit. Slibuju," zamumlala jsem a jemně ji pohladila po tváři, až krátce zavřela oči a zhluboka vydechla. „A Voldemorta za tohle všechno donutíme zaplatit!"

„Nechápu, po kom jsi tak moc statečná," pousmála se. „Po mě to rozhodně nemáš."

„Jen mě žene vztek, to nemá se statečností nic společnýho. Neřešme to," ruku jsem pevně sevřela v pěst, když mi skrz Znamení zla projelo nepříjemný pálení. Voldemort očividně svolával svoje ovečky k sobě, což nemohlo věstit vůbec nic dobrýho. Několikrát jsem pokrčila a napjala všechny prsty, abych trochu ulevila bolesti v předloktí, ale moc to nepomohlo.

„Svatá Morgano," vydechla máma a zastavila se.

Přestala jsem se soustředit na Znamení a zvedla hlavu. „Co se dě-" Svou myšlenku už jsem nedokončila, jelikož se mi před očima rozprostřel pohled, kterej mě doslova přikoval k zemi. „Ne, to snad ne!"

Celá jedna stěna ošetřovny a část jejího stropu byly zborcený a zbyly z nich jenom betonový trosky. Máma se trhaně nadechla a ruce se jí roztřásly. Vypadala, jako kdyby jí minulost přinesla nějaký nepříjemný vzpomínky, který se nedaly zapomenout. Nechala jsem ji proto s jejími démony, který jsem zahnat nedokázala, a vyrazila k sutinám.

„Astorie!" zakřičela jsem. „Tori! Slyšíš mě?"

Hledala jsem jakoukoliv skulinu, kterou by se dalo protáhnout dovnitř, ale všechna ta tma a prach celou situaci jenom komplikovaly. Nakonec se mi podařilo narazit na místo, kde se strop zdál bejt aspoň trochu stabilní a mohlo by se tam dát porozhlídnout.

„Mami," oslovila jsem ji a konečně ji tím donutila na něco se soustředit. „Potřebuju, abys podržela tu suť, kdyby vypadala, že povolí, jasný? Musím to tam projít a podívat se, jestli to někdo přežil."

Stále jsem se snažila udržet si stoickej klid, kterej mi ovšem dával dost zabrat. Věděla jsem, že tam někde mezi těma sutinama je moje nejlepší kamarádka a přitom jsem vůbec netušila, jestli z ní nenajdu jenom mastnej flek na podlaze. Jak bych to vůbec vysvětlovala Harrymu?

„Buď opatrná," odpověděla, ale udělala přesně to, co jsem po ní chtěla, aniž by se mi to byť jednou jedinkrát pokusila rozmlouvat. To byl sám o sobě dost pokrok.

Protáhla jsem se poměrně úzkou škvírou a najednou se ocitla v temným šeru, ve kterým mi můj vlastní zrak rozhodně nestačil. Rozsvítila jsem proto hůlku a opatrně, krok po kroku, postupovala hlouběji mezi sutiny. Vzduch tu byl prosycenej kovovým zápachem krve a nasládlým oparem smrti. Zvedal se mi z toho žaludek.

„Astorie!" křikla jsem znova a zaposlouchala se do mrtvolnýho ticha, který tam panovalo.

Většina provizorních lůžek byla v zadní části místnosti, která byla v tuhle chvíli skrytá pod nánosem železobetonu. Neozýval se odtamtud žádnej nářek, neozývalo se vůbec nic. Ten pohled mě snad poprvý v životě donutil zavřít oči a položit si ruku na srdce v tichý modlitbě.

„Svatá Morgano, buď prosím milosrdná k jejich hříchům a dohlédni na jejich duše. Doveď je na místa, kde už neexistuje bolest ani strach," zašeptala jsem a prsty přejela po obrovském kvádru, kterej se stal smutným náhrobkem tragickýho neštěstí. „Až dokud se znova nesejdeme."

K uším mi dolehlo zvláštní klapání. Znělo to jako tlumený ťukání do dřeva, který vycházelo zpod hromady suti. Sevřela jsem hůlku mezi zuby, abych vůbec něco viděla, přesunula se na všechny čtyři a pokusila se k tomu místu přiblížit. To už jsem ale zaslechla i tichej šepot, nebo možná broukání.

„Haló?! Slyší mě někdo?" houkla jsem. Můj hlas se s ozvěnou rozezněl okolím a dolehl i do míst, který mu předtím zůstaly zapovězený.

Šepot na chvíli utichl, aby ho nahradil známej hlas: „Tady jsme!" křikla Astorie. „Nemůžeme ven!"

„Vydržte, jasný? Pomůžu vám!"

Rozhlídla jsem se kolem. Suť nad mojí hlavou nevypadala zrovna stabilně, ale já neměla příliš na vybranou. Opatrně jsem se protáhla pod kamenem a konečně zahlídla masivní dřevěnej stůl, kterej byl sice nebezpečně prohnutej, ale pořád ještě držel.

„Tori?! Jsem u vás. Budeme muset vylomit tu zadní desku, abyste se dostali ven."

„Celý to spadne! To neudrží," odpověděla vystrašeně, což ještě doplňovalo dětský kňourání. Netušila jsem, že tu vůbec nějaký děti zůstaly, myslela jsem, že je všechny evakuovali. Tohle bylo zatraceně špatný.

„Udrží. Musí, jinak tu zůstaneme všichni. Použij hůlku, podržíme to."

„Nemám hůlku, Rory! Zlomila se mi."

"Do prdele," zaklela jsem. „Fajn, to nějak zvládneme, chraň si hlavu!"

Zvedla jsem hůlku vejš a levitujícím zaklínadlem se pokusila zajistit kameny nad našimi hlavami. Na zbytek už jsem mohla použít jen hrubou sílu. Proto jsem se co nejpevněji zapřela zády a několikrát ze všech sil kopla do zadní desky stolu. Prach ze suti se mi začal sypat na hlavu, ale kameny zatím naštěstí držely. Bylo tu příšerný teplo, valil se ze mě pot, ale ani na chvíli jsem nepřestala, dokud dřevo neprasklo a konečně se z něj nevylomil širokej pás, skrz kterej jsem konečně zahlídla svoji kamarádku.

„Honem, vezmi ho," zamumlala přidušeně Astorie a skrz díru mi podala drobnýho kloučka, kterýmu mohli bejt sotva dva roky.

„Čí je to sakra dítě?" zabručela jsem, ale vzala si prcka pod jednu ruku, jelikož tou druhou jsem musela pořád udržovat strop na svým místě. Naštěstí nebrečel. Pevně se mě chytil ručičkama a odmítal se byť jen na chvilku pustit.

„Teď momentálně tvoje," ušklíbla se a několikrát škubla se dřevěnou deskou, aby udělala místo i pro sebe. „Přežil ještě někdo?"

„Ne, je tady z toho masovej hrob," zavrtěla jsem hlavou. „Polez, musíme vypadnout."

Celá poškrábaná a zaprášená se konečně dostala ven, přičemž se ošklivě poškrábala o trčící třísky, ale to byl náš úplně poslední problém. Ještě nás totiž čekala cesta zpátky skrz kamennou hradbu, kudy jsme se musely protahovat velice opatrně. Dítě jsem jí předala zpátky, abych měla volný ruce na kouzlení, díky čemuž se nám nakonec podařilo dostat ven. Nejspíš nad náma bděli všichni svatý.

„Díky Merlinu," vydechla máma, když jsme se konečně protáhly skulinou ven a mohly se tak zase zhluboka nadechnout. „Musíme okamžitě vyrazit. Někde blízko zase zuří boje, brzy to tu celé spadne."

„Půjdu první. Mami, ty jdi vzadu. Astorie nemá hůlku, musíme ochránit ji i to děcko."

Nemělo smysl hledat další přeživší, ač se to mohlo zdát až příliš krutý. Bylo by to jako pátrat po perle v Černým jezeře. Musely jsme myslet i na svoje vlastní životy.

A tak jsme vyrazily.

Chodby byly tmavý a děsivý. Ve většině z nich ležely nepřehlídnutelný stopy boje – suť, těla, podlaha se místy klouzala, když člověk přehlídl krvavou kaluž na zemi. Přesně takhle si představuju živoucí noční můru, ze který nebylo úniku.

„Rozdělte se! Pročesejte chodby! Nesmí tu zůstat nikdo živý!" zakřičel někdo ve vedlejší chodbě. „Pán Zla už má Harryho Pottera, vy se zbavte zbytku!"

Má Harryho? Co tím myslel, že má Harryho?

Obrátila jsem se na mámu s Astorií, který se obě tvářily úplně stejně vyděšeně. Nemusely jsme se vůbec domlouvat. Okamžitě jsme přidaly do kroku a během okamžiku přešly do běhu. Netušily jsme, jestli dokážeme něco změnit, ale musely jsme se o to pokusit. Jestli existovala byť jen malá šance, jak bráchovi pomoct, musely jsme se o to pokusit. 

V chodbě za náma se vzápětí vynořili lapkové, který bez váhání zaútočili. Rozhodně brali svoje sliby o našem vyhlazení vážně, protože se do nás pustili se zuřivou vervou. Zajímalo by mě, co jim za to Pán Zla slíbil. Museli bejt tak moc naivní, když věřili jeho planejm slovům. A nebo pitomý, těžko soudit. 

Odrazila jsem od sebe i Astorie několik kleteb, než jsem zakopla o ležící tělo a skončila na zemi. Dlaň se mi smekla po ještě horký kaluži krve, která sice nebyla nikterak velká, zato byla až děsivě čerstvá. Neměla jsem ale čas se tím zaobírat. Pokusila jsem se zvednout, přičemž jsem koutkem oka zahlídla záplavu zrzavejch vlasů.

Ztuhla jsem uprostřed pohybu.

Jako ve snách jsem přejela pohledem přes těžký černý boty, špinavý džíny a kostkovanou košili, abych ho nakonec zastavila na rozcuchaným ohonu. Přesně tehdy, přesně v ten moment, mě opustila i ty poslední střípky příčetnosti a já se dočista ztratila ve svý vlastní hlavě. 

„Billy! Sakra, Billy!"

Slyšela jsem odraz vlastního křiku rezonujícího celou chodbou. Hlas mi zběsile přeskakoval. Byl zoufalej a hysterickej; skoro jako kdyby mi vůbec nepatřil. Jenže patřil a nic na světě ho v tu chvíli nedokázalo utišit. Všechno kolem se zdálo bejt až podivně rozmazaný. V hlavě mi hučelo a tepalo. Toužila jsem si k němu jenom lehnout a už nikdy ho nepustit, jenže mi to nebylo dopřáno. Než jsem se k němu vůbec stačila vrhnout, cizí ruce mě zezadu pevně popadly a odmítly mě pustit ze svýho sevření.

Bránila jsem se, škubala sebou, křičela, ale stisk ani trochu nepovolil.

„Aury, přestaň! Je jich tu moc, neporazíme je. Musíme jít!" zakřičel mi do ucha Adrian a smýknul se mnou stranou, abychom se vyhnuli právě prolítajícímu paprsku.

Ian totiž dorazil spolu s pár ostatníma, aby nám pomohli ven z toho pekla, který se tady rozhořelo. Bohužel nečekal, že nakonec bude muset bojovat hlavně se mnou. Rozum mi totiž dočista vysadil a svět kolem prakticky přestal existovat. Bylo mi fuk, že kolem poletovaly kouzla. Nezáleželo na tom. Na ničem z toho nezáleželo. Pud sebezáchovy se úplně vytratil a já bych se v tu chvíli nejspíš nechala dobrovolně zabít, jen aby to všechno skončilo. 

„Nech mě bejt!" zařvala jsem a znova se mu pokusila vytrhnout. „Nemůžeme ho tu nechat! Billy!"

„Nemůžeš mu pomoct! Chápeš?! Nemůžeš zachránit každýho!"

„Já můžu všechno! Můžu!" vzlykla jsem.

Slzy mi kalily pohled a já přes ně ani nedokázala zaostřit na Billovo tělo. Vzdalovali jsme se od něj, jak mě Adrian táhnul i přes veškerý mý protesty pryč, a já s tím nemohla nic dělat. Jenom bojovat svůj naprosto nesmyslnej boj o vlastní svobodu, při kterým jsem Ianovi způsobila pár krvácejících ran i podlitin. Ani přes to všechno mě ale nepustil. 

„Rory! Rory, slyšíš mě?" přidal se k němu další hlas, ve kterým jsem brzo poznala Reggieho.

Ten mě venku na čerstvým vzduchu popadl za obě ruce a otočil na sebe. Třásla jsem se, nezvládala jsem stát na vlastních nohou a dokonce ani jeho horká náruč pro mě vůbec nic neznamenala. Nemohl mi nijak pomoct. Nikdo nemohl.

Byla to ta nejhorší bolest, jakou jsem kdy v životě zažila. Nevyrovnalo se to ani tý chvíli, kdy jsem přišla o Iana, ani kletbě cruciatus a dokonce ani útoku vlkodlaka. Tohle mě rvalo zaživa tak bolestivě, že jsem si přála prostě přestat existovat.

Jenom matně jsem kolem sebe slyšela další výkřiky. Zvuky boje, poletující kouzla a mezi tím vším i Harryho bolestnej křik. Nenašla jsem v sobě ale dost síly, abych se přidala. Klečela jsem v prachu na zemi a nechávala se unášet vlastním zoufalstvím, ačkoliv jsem věděla, že se musím vzpamatovat. Prostě musím.

„Co sse stalo? Tak mi pršece někdo ršekněte, co sse stalo!"

Fleur při pohledu na moji hysterii očividně taky panikařila, ale já s ní rozhodně nedokázala soucítit a už vůbec jsem jí nezvládla odpovědět. 

Udělal to za mě až Adrian. 

Nezačala brečet, dokonce ani nic neřekla, jenom v obličeji nepřirozeně zbledla, až jsem si myslela, že to s ní praští. Klekla si naproti mě a se slzama v očích se mě pokusila obejmout. Nejspíš si myslela, že můžeme sdílet část bolesti. Husa pitomá. Dost pochybuju, že by to udělala, kdyby věděla, co mezi mnou a jejím manželem bylo. 

Prudce jsem ji od sebe odstrčila, až dopadla zádama na zem. Tohle ode mě rozhodně nečekala, alespoň soudě podle výrazu v její tváři. 

„Nesahej na mě," zasyčela jsem vztekle. 

Přísahám, že jsem v tu chvíli neměla daleko k tomu, abych nad ní přelezla a chytila jí pod krkem. Mlel se ve mně totiž zármutek se vztekem, a to všechno bylo okořeněný kapkou šílenství, který nade mnou pomalu začínalo vyhrávat. Nejspíš, aby mě ochránilo před vší tou bolestí. 

Z temnejch myšlenek mě vyrušil až hlasitej výkřik Leeho Jordana: „To je přece KOKUSA. Oni přišli! Sakra, oni přišli!" 

Půlkruh smrtijedů se začal rozpadat, když jim do zad vpadla čerstvá síla zámořskejch kouzelníků, který máma v průběhu posledních měsíců několikrát prosila o pomoc. Nejspíš si konečně uvědomili, že když padneme my, oni budou další na řadě. Navíc se k nim připojila i část mojí smečky; teda alespoň ti, který byli po přeměně schopný vzít do ruky hůlku a vrátit se do boje.

Nic z toho ale nezastavilo marnej souboj, kterej probíhal jen o pár metrů dál. Mysl se mi konečně rozjasnila natolik, abych si všimla bráchy ležícího na zemi jenom kousek od Voldemortovejch nohou. Byl bezbranej, oslabenej doznívajícím cruciem a nebyl se schopnej bránit.

Naštěstí nemusel.

Rodičovská láska, která ho zachránila už jako malýho kluka, se totiž rozhodla zasáhnout znova a zaštítit ho vlastním tělem.

„Zabil jsi mi manžela, ty zpropadený bastarde," zavrčela máma a v očích jí blejsklo něco, co jsem tak dobře znala z vlastního nitra. „Nenechám tě vzít mi i syna, rozumíš?!"

Pán Zla se krátce zarazil. Vypadal překvapeně. Pak se ale pobaveně zasmál.

„Hloupá mudlovská šmejdka, která si myslí, že může spasit svět, stejně jako její zrádcovská dcera. Brzy se se svým manželem znovu setkáš. Hned potom ti pošlu i obě děti. To je víc, než si zasloužíš."

Pozvedli proti sobě hůlky.

Nakonec to byl souboj, kterej skončil rychleji, než vůbec začal. Po pár kouzlech mámě vyletěla hůlka z ruky a dopadla do trávy jenom kousek k mejm nohám, kde zůstala ležet. Zapřela jsem se na dlaních a pokusila se postavit. Už jsem si proto nevšimla, že vůbec nevypadala zaskočeně; skoro jako kdyby přesně tohle plánovala. Já ale začínala panikařit a chtěla něco udělat. Cokoliv. Už jsem nemohla přijít o nikoho dalšího.

Z Voldemortovejch úst se znova ozval chladnej smích, když zeširoka roztáhl ruce a obrátil se na naši skupinku, přičemž mámu spustil z dohledu. „To bylo všechno? Tohle jsou ty slavné Vlaštovky? Nejsem ohromen."

Zaslechla jsem tichý kovový cvaknutí, který jsem nedokázala správně zařadit.

„Chyba. Měl bys být," promluvila máma. V těch slovech byla veškerá potlačovaná nenávistí, co v ní hořela jako věčnej oheň, a která se za ty roky se jenom střádala a čekala na výbuch. V ruce přitom držela tu mudlovskou věcičku, kterou v jídelně zabavila Georgeovi.

Ozvala se první ohlušující rána, následovaná další a další. Byly tak hlasitý, že jsem si musela uši rychle zakrejt rukama. Ran vyšlo celkem asi sedm, než začala zbraň v jejích rukou klapat na prázdno.

„Mudlové posílají pozdravy, Tome," ušklíbla se nakonec a sklonila ji k zemi.

Boj najednou ustal.

Všichni do jednoho šokovaně sledovali Voldemortovo hubený tělo, kterýmu se podlomily kolena, jako kdyby to byly obyčejný párátka. Hůlka mu vypadla z ruky. Dlaň si položil na hrudník, a když ji odtáhl, skrz prsty mu odkapávala krev. Děs v očích bylo to jediný, co v tu chvíli prozrazovalo, že je pořád ještě člověkem.

Největší černokněžník všech dob a zastánce čistokrevný rasy, odsouzenej k smrti mudlovským nástrojem zkázy. Jaká krásná ironie.

„Můj pane!" vykřikla Bella do ticha a vrhla se k jeho dusícímu se tělu, ze kterýho spolu s krví až děsivě rychle vyprchával život.

Nedoběhla k němu. Po cestě ji totiž odzbrojil táta, kterej vykročil z davu. Ret mu nenávistně cukal, když k ní přešel a namířil jí hůlku na hrudník. „Poslední slova, sestřenko?" ušklíbl se.

„Dost!" vmísila jsem se mezi ně a k překvapení všech zakryla Bellatrix vlastním tělem. Už jsem to nemohla dál sledovat. Dost bylo krve i smrti. Muselo to skončit. „Už dost, tati. Prosím. Už ne," zašeptala jsem.

Ještě chvíli mě sledoval s pevně zaťatou čelistí, než s hlasitým povzdechem sklonil hůlku a zadíval se Belle přímo do očí. „Dostalas víc, než sis vůbec zasloužila. Nezapomeň na to."

Nebránila se. Dokonce se ani nepokusila sáhnout po hůlce, která ležela opodál. Místo toho jenom opatrně nadzvedla ruku a něžně mi ji ovinula kolem zad, čímž si mě k sobě přitiskla blíž.

To gesto mi kdo ví proč hnulo celým světem.

Opřela jsem si čelo o její hrudník a znova se usedavě rozplakala.

Víc už jsem nedokázala.

○•○•○•○•○

Táák... abych vás dlouho nenapínala, když už jsem tam dala ten cliffhanger, máte to tu. Poslední válečná kapitola spatřila světlo světa. Teď už nás čekají (s největší pravděpodobností) jenom 2 kapitoly + epilog. Pokud ještě nějak nezměním plány, člověk nikdy neví, že? :D 

Přiznám se, že mě osobně nadchla myšlenka, že Voldemorta nakonec zabije něco mudlovského, až nakonec vzniklo tohle. Tak doufám, že vás nezklamalo, že nešlo o žádný epický kouzelnický souboj :) Zbytek příběhů ještě rozpleteme v nadcházejících kapitolách a já doufám, že nebudete koncem zklamaní. 

Děkuji všem ♥