Odhalené tajemství nemůže přinést nic jiného než zklamání.

– Umberto Eco

Ráno po našem nočním dobrodružství s Reggiem jsem přišla na snídani brzy. Ani jsem se nepokoušela jít spát, protože bych stejně s největší pravděpodobností vůbec nezabrala. Místo toho jsem si chtěla užít trochu klidu nad šálkem horkýho kafe, ale ani to mi nebylo dopřáno. V jídelně bylo totiž až nezvykle rušno, což v tuhle dobu nebejvalo úplně normální. Na ticho jsem tak mohla rozhodně zapomenout.

„Co se to tu dneska děje?" zeptala jsem se Harryho, kterýho jsem našla u jednoho ze stolů, jak se pere s porcí vaječný omelety. Přisedla jsem si k němu a mezi dlaněma pevně sevřela hrnek plnej životadárnýho zázraku.

„Přidali se k nám další," vysvětlil mi okamžitě. „Celý poslední měsíc jsme se snažili zkontaktovat známé a bývalé studenty z Bradavic. Konečně se nám podařilo spojit s menší skupinou, tak jsme je přivedli sem."

Teprve po pozornějším pohledu mi došlo, že některý tváře v jídelně jsem tu ještě nikdy neviděla, ačkoliv mi byla řada z nich dost povědomá. Ve skupince postávající u výdejního pultu jsem zahlídla Leeho Jordana, kterej dřív komentoval famfrpálový zápasy, i Střelenku Láskorádovou, co se zdála bejt pořád úplně mimo realitu; některý věci se očividně neměněj. Různorodou skupinku doplňovaly ještě dvě holky, který jsem jistojistě viděla ve škole, ačkoliv jsem se nikdy nenamáhala zapamatovat si jejich jména. Vím jen, že patřily do Nebelvíru, a že se honily za camrálem na košťatech.

„To je dobrá zpráva," odpověděla jsem Harrymu s plnou pusou. „Každá ruka navíc se teď hodí."

„To sice jo, ale na otevřený konflikt nás je pořád moc málo, Rors," povzdechl si. „Voldemort má tolik následovníků, že bychom šli jako prasata na porážku. Každého, koho se zbavíme, rychle nahradí někdo další."

„Neboj, na něco přijdeme. Nikdy nevíš odkud a kdy může přijít rozhodující zpráva. Ještě to není ztracený, bráško."

„Doufejme, že máš pravdu," pousmál se a pokračoval ve výčtu toho, co se za poslední dva dny v terénu událo.

Přiznám se, že jsem ho moc neposlouchala. Sledovala jsem dvojčata, který právě dorazili na snídani a narazili tam na svého nejlepšího kámoše Leeho. Jejich nadšení bylo naprosto upřímný a slyšela ho celá jídelna – objímali se, halekali na všechny strany a dožadovali se oslavnejch drinků tak zarputile, až mě tím donutili k upřímnýmu úsměvu. Ten mi zamrznul ve chvíli, kdy se stejně nadšeně vrhli k dvojici nebelvírskejch holek. Jedna z nich se totiž k Fredovi chovala až trochu moc familiérně.

„Kdo to je?" zeptala jsem se Harryho a přerušila tím jeho vyprávění o poslední hlídce Vlaštovek, kterou absolvoval někde v centru Londýna.

„Kdo? Jako ta holka, co se mnou hlídala u Tower Bridge?"

„Ne," protočila jsem oči a ukázala ke snědý tmavovlasý Lvici, která právě Fredovi sahala na předloktí a zubila se od ucha k uchu jako v mudlovský reklamě na zubní pastu. „Ona."

„To je přece Angelina Jonesová. Hrála jako střelkyně v našem školním týmu, vzpomínáš? Byla s Fredem tenkrát na turnajovém plese. Tou dobou spolu chodili."

„Aha," zabručela jsem. Bylo to takový to aha, který bráchu donutilo povytáhnout obočí a obdařit mě významným pohledem, kterej jsem naprosto ignorovala. „Tak snad bude co k čemu," dodala jsem s letmým úšklebkem a přesunula svou pozornost zpátky k hrnku kafe.

V duchu jsem napočítala do deseti a vzpomněla si přitom na Reggieho slova o žárlivosti a touze někoho vlastnit. Myslím, že byl čas dát mu za pravdu. Asi jsem byla fakt magor. Neměla jsem vůli kohokoliv pustit k sobě, ale nedej Merline, když si na ně dělal zálusk někdo jinej.

Skvěle, Rory, mezilidský vztahy jsou očividně tvoje hodně silná stránka.

„Dobré ráno."

Adrianův hlas mě vytrhl ze zamyšlení. Přisedl si se snídaní hned vedle a naklonil se blíž, aby mi mohl dát pusu na tvář. Můj varovnej pohled ho od toho ale velice rychle odradil.

„Chápu, líbánky skončily," lehce se ušklíbl, ale dál už to nekomentoval. Ne, že by tím snad něco změnil; já nebyla ta, kdo se v noci vetřel do cizí postele. „Každopádně, až se najíš, potřebuju tě s sebou na velitelství."

„Proč?" povytáhla jsem obočí. „Co jsem zase provedla? Chtěla jsem hned po jídle vyrazit do Londýna."

„Plánovali jsme něco dostat z Flory Carrowový, ale prej bude mluvit jenom s tebou. Nám odmítá cokoliv říct, takže nemáš úplně na vybranou, drahá."

„Vidíš, všichni po mě touží. Očividně to dělá kouzlo mojí osobnosti. Fascinující," poznamenala jsem s notnou dávkou sarkasmu, na jedno loknutí dopila svoje kafe a zvedla se od stolu. „Tak jdeme, ať to mám za sebou."

Věnovala jsem Harrymu poslední pohled a přátelsky na něj mrkla, než jsem vyrazila pryč z jídelny. Po cestě jsem samozřejmě nedokázala odolat svýmu přirozenýmu nutkání a mermomocí jsem musela projít skupinkou nově příchozích.

„Tak co, kluci, už jste se zbavili těch štěnic v matracích?" houkla jsem směrem ke dvojčatům,

George na mě otočil pohled a bohužel pro mě se velice rychle dovtípil, co měla tahle poznámka znamenat, a jakým směrem vlastně mířila. Znal mě až moc dobře.

„Bohužel," zavrtěl hlavou s tragickým výrazem, „musíme se teď chodit muchlovat do skladu."

„Jako spolu?" odvětila jsem a zvedla přitom smířlivě ruce. „To nic... já nesoudím."

„Svatá Morgano, pojď už," zabručel nespokojeně Adrian a položil mi ruku mezi lopatky, aby mě postrčil, přičemž věnoval dvojčatům letmej úšklebek. „Jestli budeš flirtovat s každým chlapem, kterýho potkáme, nedojdeme tam nikdy."

„Buď rád, že neflirtuju i s holkama," ušklíbla jsem se, ale dál už jsem se pobízet nenechala. Vážně nás čekaly ještě nějaký povinnosti, který bylo potřeba splnit co nejdřív.

Ještě předtím mě ale čekal Ianův pokus o výslech, kterej jsem nejspíš měla čekat. Věděla jsem, že dokáže bejt hodně majetnickej, ale na to jsem nejspíš měla myslet dřív, než jsem se nechala svíst, co? Jsem holt nepoučitelná.

„Kdes v noci spala?" zeptal se, přičemž se pokoušel o nezaujatej tón. Já ale věděla svý; ten kousavej podtext se totiž nedal přeslechnout.

„S Reggiem. Našel teď totiž zálibu v rodinnejch příslušnících, víš?" odvětila jsem, čímž jsem mu dala jasně najevo, že tohle není vhodnej směr naší budoucí konverzace. Naštěstí to pochopil.

„Vtipný," ušklíbl se, strčil ruce do kapes a zbytek cesty na velitelství už radši vůbec nepromluvil.

Chápala jsem, že byl rozladěnej. Nejspíš mě to i trochu mrzelo, ale teď zkrátka nebyl prostor rovnat si v sobě city a řešit co, kdo, s kým a proč. Nechtěla jsem si něčím takovým motat hlavu. Na stole momentálně ležely mnohem důležitější a palčivější otázky. Možná jednou, až bude po válce, uvidíme, co je skutečný a co ne. Pokud se toho teda vůbec dožijeme; osud nám totiž očividně nebyl zrovna moc nakloněnej.

„Tak jsme tady," oznámil, když jsme se zastavili před kovovýma dveřma, vedoucíma do jedný z místností spadajících pod velitelství.

„Myslím, že to zvládnu sama, Iane," zastavila jsem ho, když se dovnitř chystal vejít se mnou. „Nemyslím, že mi u toho někdo musí stát za zádama a jí to taky pravděpodobně nerozmluví."

Zaskřípal zubama a svaly na krku se mu krátce napjaly, než stáhnul ruku z kliky a ustoupil. Cejtila jsem mezi náma ve vzduchu jasný napětí, který rozhodně nebylo příjemný. Nejspíš byla jenom otázka času, než to bouchne a my si vjedeme do vlasů. A tentokrát to v posteli určitě neskončí.

Dál už jsem s ním o ničem nepolemizovala a vešla do strohý šedý místnosti, která působila snad ještě chladnějc, než velká většina našeho krytu. Ze stěn přímo dejchala divná tíha a zoufalství, který ne a ne zmizet. Kdybych to tušila, vzala jsem sebou aspoň mléčný koktejly nebo tak něco. To by třeba trochu zlepšilo atmosféru.

„Ahoj," zamumlala Flora sedící na nepohodlný dřevěný židli. Díky Merlinu k ní aspoň nebyla připoutaná nebo tak něco. Očividně s ní zacházeli vcelku slušně, což mě až překvapivě potěšilo. „Vypadáš dobře," pousmála se.

„Lhaní by ti šlo," uchechtla jsem se a přisedla si naproti ní. „Slyšela jsem, že to Hestie přežila. Vůbec jsem to netušila, hrozně se mi ulevilo."

„Jo," kejvla. V obličeji se trochu rozzářila, když jsem zmínila její dvojče. „Byla jsi jediná, koho zajímalo, co se jí tam stalo. Děkuju, Rory. Vážně moc."

„Je to fajn holka. Rozhodně si nezasloužila umřít jenom proto, že vám rodina vyšlapala nesmyslnou cestu. Celej život se učíme, co je správný a co ne. Měli bychom dostat šanci poučit se z vlastních chyb."

„Jsem ráda, že to vidíš takhle." Z hlasu jí zaznívala vděčnost a dokonce se trochu uvolnila. „Řeknu ti všechno, co chceš vědět. Dlužím ti to, Rory." Zase zvážněla. Obočí se jí stáhlo do ustaranýho výrazu a předloktí si opřela o stehna, aby se ke mně mohla naklonit blíž. „Pán Zla vás má v plánu napadnout. Brzy. Chce vás všechny smazat z povrchu zemského. Žádné další šanci, žádní přeživší."

Ztěžka jsem polkla. Jasně, dalo se to očekávat, ale takhle vyslovený to znělo mnohem, mnohem hůř. Strach byla rozhodně jedna z prvních emocí, který jsem pocejtila. Věděla jsem, že má převahu a podle všeho dost markantní.

„Jak nás chce najít?" zeptala jsem se, přičemž jsem se pokoušela potlačit zatřesení hlasu, který jsem ale nedokázala vytlačit úplně. „Jsme tu dost chráněný."

„Rory," zašeptala, „on ví, kde jste. Už nějakou dobu. Jen nic nechce ponechat náhodě a tentokrát se chce vážně připravit. V Bradavicích vás podcenil. Tentokrát už to neudělá."

Zajela jsem si rukama do vlasů a předklonila se až někam ke kolenům. Musela jsem zhluboka dejchat, abych se trochu uklidnila a byla schopná rozumně přemejšlet. Hlavou mi totiž proběhla spousta představ, který mi už nejspíš nedopřejou klidnej spánek. Vybavila jsem si tu spoustu blízkejch, o který jsem mohla přijít v zelenejch záblescích kouzel, a udělalo se mi z toho trochu nevolno.

„Kdy?" zašeptala jsem.

Zvedla jsem se ze židle a začala po místnosti přecházet sem a tam. Sem a tam. Jako kdyby mi to snad mohlo pomoct vymyslet nějakej spásnej plán, kterej nás všechny zachrání. Bylo to tak moc absurdní.

„Příští úplněk. Se Smrtijedama se postará o vaše ochranný kouzla a pak sem chce pustit celou smečku vlkodlaků, aby nakonec pobil ty, který přežijou masakr."

„Nemůžeme v těhle tunelech bojovat s vlkodlakama!" vyhrkla jsem. „Kouzla proti nim nejsou dost účinný, rozervou většinu z místních na kusy dřív, než je zvládneme zastavit!"

„Přesně s tím počítá, Rory," povzdechla si. „Mrzí mě to. Myslím, že byste se měli někam přesunout. Zmizet a najít si jinou základnu."

„Nemůžeme utíkat donekonečna. Tohle přece není život, sakra!" zavrčela jsem a kopnutím shodila k zemi židli. Hlasitá rána rozezněla místnost, když dopadla na zem a z opěradla se ulomil kus třísky. Sledovala jsem ten kus dřeva, kterej zůstal ležet na podlaze jako osamělá zbraň nějakýho rolníka, kterej musí bojovat vším, co má po ruce. Stejně jako jsme museli my.

„Musíme využít toho, že to víme. Musíme nastražit past," mumlala jsem si sama pro sebe, aniž bych vůbec vnímala, že mě Flora mlčky sleduje a okusuje si u toho ret.

Já si mnula zátylek a nehty si přejížděla po kůži na krku, jako kdyby mi to snad mohlo pomoct přemejšlet. Zastavila jsem se. Dlaní jsem si automaticky přejela přes Znamení zla, který posledních několik tejdnů prakticky bez ustání pálilo a dohánělo mě tím k šílenství.

„Potřebuju bejt mezi nima. Před tím útokem. Musím-"

„Rory!" okřikla mě. „Nemůžeš tam s nimi být! Jsi nepřítel číslo jedna. V tuhle chvíli větší než Potter. Jakmile tě někdo chytí, budeš toužit, aby tě konečně zabili. To je sebevražda!"

„Pokud!" zvedla jsem prst do vzduchu, „si nebudou myslet, že jsem někdo jinej!"

„Co tím chceš říct?" Zatvářila se zmateně, ale já už jí neodpověděla.

Můj mozek byl trochu napřed a nechtěl se zaobírat dalšíma řečma. Místo toho jsem s prudkou ránou do dveří vyšla z místnosti a zavřela za sebou dveře. Adrian tam čekal. Zvedl na mě zkoumavej pohled a čekal, co mu k tomu všemu řeknu.

„Dejte jí veritasérum. Potřebujeme si bejt jistý, že nám nelhala a nenastrčil ji sem sám Voldemort," oznámila jsem mu. „Jestli říká pravdu, máme jenom čtrnáct dní, abychom se připravili na útok, kterej nás všechny možná bude stát krk."

„Cože? Co ti řekla? Aury! Stůj!" křikl za mnou a ještě chvíli se se mnou pokoušel držet krok a vyptávat se na další podrobnosti. Já ale mlčela, až to nakonec vzdal a nejspíš šel shánět to, o co jsem ho prosila.

Bez klepání jsem vrazila do Snapeovy ubikace. Lekl se tak, že z ruky pustil kádinku, která spadla na zem a zaplnila celou místnost odporným puchem zkaženejch vajec, ze který se mi skoro až navalilo.

„Slečno Blacková!" zasyčel. „Vaše drzost začíná překračovat všechny hranice!"

„Zmlkněte, Severusi!" odsekla jsem. „Nemám čas na vaši přehnanou korektnost a nesmyslný pravidla. Pro tentokrát si odpustíme všechny ty debilní kecy kolem a budeme se bavit jako dva lidi, který maj stejnej cíl, co říkáte?"

V obličeji zbrunátněl a žíla na krku mu vystoupila tak moc, že jsem očekávala její brzký prasknutí. Skoro jsem viděla, jak vztekle tepe v rytmu jeho zkaženýho srdce. Popravdě jsem doufala, že to s ním nesekne, i když v jiný situaci bych nejspíš toužila po přesným opaku.

„Co je tedy podle vás tak moc důležité, že jste zapomněla i na poslední zbytky svého neexistujícího vychování?"

„Potřebuju někde sehnat batrachotoxin. Čím víc, tím líp."

„Oceňuji vaši znalost jihoamerických lektvarů a jsem poměrně mile překvapen tím, že jste na hodinách očividně dávala pozor, ale rád bych vás upozornil, že z místních surovin jsme schopni vytvořit stejně účinné jedy. Nevidím důvod, proč se honit za něčím, co je tady v Británii nesehnatelné."

„Nestojím o žádný lektvary, Severusi. Nechci míchat něco, proti čemu mají vlkodlaci přirozenou rezistenci. Potřebuju něco extrémně rychlýho a extrémně smrtícího, co nikomu nemusím nelejt přímo do chřtánu."

Odmlčel se a dlouho mě jenom sledoval pohledem černým jako ta nejhlubší noc. Tentokrát mě z něj ale nemrazilo; odolávala jsem mu s takovou zarputilostí, až jsem v jeho očích konečně zahlídla střípek uznání, což bylo samo o sobě překvapující.

„Šedohřbet?" zeptal se nakonec, jako kdyby mi snad viděl až hluboko do duše.

Odhodlaně jsem kejvla. „Tuhle hru nemůžu hrát čistě, jestli nechci skončit jako karbanátek. Nemám šanci se mu vyrovnat a nechci to ani zkoušet. Potřebuju trumf, kterej nebude čekat."

„Šípové žáby," zavrtěl Severus hlavou a rty mu dokonce zkroutil jemný úsměv, který na jeho tváři vypadal až podivně nepatřičně. „Možná toho nakonec máte po matce víc, než jsem si myslel, Blacková."

„Beru to jako kompliment, Severusi." I já nakonec povytáhla koutky úst a strčila si obě ruce do kapes. „Jo a ještě budu potřebovat mnoholičnej lektvar. A taky vaše slovo, že to neřeknete mámě. Zešílela by."

„To už je trochu moc laskavostí, nemyslíte?"

„Ať se nám to líbí nebo ne, oba plujeme na jedný lodi do stejnýho přístavu. Pomůže vám, když přiznám, že jsem to s těma stonožkama byla fakt já?"

„Neřekla jste mi nic, co bych už dávno nevěděl," ušklíbl se. „Ale cením si vaší upřímnosti. Kolik máme času?"

„Asi tak týden, víc si nemůžeme dovolit," povzdechla jsem si a prohrábla si vlasy. „Vím, že je to dost narychlo, ale víc nemáme."

„Postarám se o to. Do týdne ho budete mít, i kdybych o něj měl jet osobně požádat až do Jižní Ameriky."

„Děkuju, Severusi. Jste kabrňák," uculila jsem se a hravě na něj mrkla, než jsem vyrazila ke dveřím. S rukou na klice jsem se na něj ještě otočila. „Mimochodem, bojíte se vůbec stonožek?"

Zadíval se na mě s nechápavým výrazem, načež se uchechtl. Jo! Uchechtl. Věděli jste, že něco takovýho umí? Já vůbec. Bylo to hustý.

„Hmyz mi nevadí. Nenávidím netopýry."

„Jo!" vyhrkla jsem. „Já jim to říkala! A víte co? Bejt váma, zamykám si teď pro jistotu dveře," doporučila jsem mu škodolibě a vyšla ven z jeho ubikace.

Hned za dveřma se ozvalo táhlý zamňoukání. Už zase? To přestávalo bejt zábavný. Opakovanej vtip už rozhodně není dobrým vtipem.

„Hele, vymyslete si už něco originálnějšího," houkla jsem a otočila se za tím naléhavým zvukem, kterej se ozval znova a znova.

Nebyla to žádná očarovaná hračka, ale černej vyzáblej kocour, kterej na mě upíral svoje zářivě žlutý oči a opět zoufale zamňoukal. Na sobě měl ještě pořád špinavý a na několika místech úplně roztrhaný kšíry, který na něm visely jako cáry kůže.

„Pedro!" vyhrkla jsem překvapeně a opatrně zvedla kocourka ze země. „Kde se tady bereš? Mysleli jsme, že už tě nikdy neuvidíme. Hledáš Rowana, miláčku? Není tady, víš."

Tlapky si opřel o můj hrudník a několikrát tiše zavrkal, než se konečně hlasitě rozpředl. Upíral na mě ty svoje obrovský kukadla a já mu nedokázala odolat. Jak bych vůbec mohla? Vypadal tak zuboženě, že jsem měla potřebu postarat se o něj.

„Musíš mít hlad, zlatíčko. Pojď, půjdeme ti něco najít, ano?" usmála jsem se, přivinula si tu vyhublou kuličku k hrudníku a vyrazila do spíže, abych mu našla nějakou konzervu.

V tu chvíli jsem úplně zapomněla na Fenrira a na naši zoufalou budoucnost. Když jsem totiž večer usínala s tím chlupatým vrnícím tvorečkem stočeným u hlavy, cejtila jsem novou vlnu naděje. Všichni jsme měli Pedra za mrtvýho a najednou tu byl. Bojoval o svoje místo na světě jako lev. A my museli taky. Až do posledního dechu. 

○•○•○•○

Atmosféra nám houstne, závěrečný střet je na spadnutí. Zbývá pár posledních příprav, které rozhodnou o celé budoucnosti Británie. Držte si klobouky, čeká nás ještě pořádná jízda. 

Díky moc všem za úžasnou aktivitu a krásná slova ♥