VAROVÁNÍ – Tato kapitola je opravdu naturalistická. Najdete tu otevřené popisy násilí, smrti i sexuálního útoku. Jsme zkrátka ve válce.

Slzy velkých lidí jsou z krve.

– Salvator Dalí

„Dneska v noci se oprostěte od strachu. Nebojte se smrti. Nebojte se krvácet. Každá prolitá kapka nás povede na cestě k nesmrtelnosti! Musíme bojovat tak, jako kdyby nikdy nemělo přijít ráno, jako kdyby to měla bejt poslední noc našich životů!"

Stála jsem rozkročená nad davem vlkodlaků, který jsem potřebovala vyburcovat k jejich životním výkonům. Potřebovala jsem, aby mě následovali bez jediný pochybnosti a bez jedinýho zaváhání. Měla jsem řídit rozjetou lokomotivu bez brzd a přitom jsem vůbec netušila, jak se to dělá.

„Dnešní noc rozhodně o naší budoucnosti. Až padne Lord Voldemort, bude konečně řada na nás; na naše práva, na naši důstojnost! Pomůžete mi s tím?!"

Odpovědí mi byl hlasitej ryk, pískání a dupání, rozlejhající se v ozvěnách celým sálem. Vyhledala jsem v davu Chiaru, který hrál na rtech spokojenej úsměv a jakmile zachytila můj pohled, souhlasně kejvla.

Byli jsme připravený. Na cokoliv.

Otočila jsem se k nim zády a přešla k Silasovi, kterej byl pevně připoutanej k zábradlí s rukama nad hlavou. Tričko měl roztrhaný a zakrvácený, obličej mu zdobilo pár podlitin, ale jinak na tom nebyl nijak zle. Začal totiž mluvit až překvapivě rychle. Dřepla jsem si před něj a přejela mu prstem pod bradou, kterou jsem zvedla vejš, aby se mi musel podívat do očí.

„Ty tady počkáš. Pokud jsi říkal pravdu, vrátíme se pro tebe a zvážím, jestli tě nechám přidat se ke smečce. Jestli ne... můžete si tu se svým pánem hnít společně," kejvla jsem hlavou k Fenrirově mrtvole, kterou jsem nechala ležet přesně tam, kam dopadla. „Jen se bojím, že už to nebude zrovna zábavnej společník."

„Jsi blázen, jestli si myslíš, že to můžete vyhrát. Povedeš je všechny na smrt," zavrčel přidušeně, načež ztěžka zakašlal.

Usmála jsem se a naklonila se k jeho uchu tak blízko, až se nervózně ošil. „A co když svět patří šílencům?"

„V tom případě mu budeš nejspíš vládnout, Blacková," sykl.

„Doufej, že ne, drahoušku," zašeptala jsem a pevně mu stiskla bradu, „nechala bych tě totiž zaživa přibít na dveře ministerstva, kdybych zjistila, žes mi lhal."

Na chvíli přestal dejchat. Oči se mu rozšířily a já přímo cejtila tu auru strachu, která se kolem něj rozlila, když zašeptal: „Nelžu."

„Dobře," kejvla jsem a konečně se od něj zvedla, abych mohla přejít k Šedohřbetově mrtvole a vytrhnout jí z hlavy pár vlasů. „Ověřím si to a zítra si promluvíme."

Pak jsme vyrazili.

Museli jsme se na místo dostat dřív, než se měsíc vyhoupne nad obzor, protože nevím, jak bych vyvedla celou smečku vlkodlaků z Londýna. Takhle jsme se mohli postupně přemístit a shromáždit se na místě. Přesně proto jsem ale potřebovala Fenrirovi vlasy. Nemohla jsem si dovolit, aby mě tu kdokoliv poznal. Netušila jsem, jestli se setkáme se smrtijedama, ale nehodlala jsem nic riskovat, ač jsem se v těle tý zrůdy necejtila vůbec komfortně. Dokonce jsem se přistihla, že už se těším na všechny čtyři.

„Šedohřbete!" ozvalo se mi za zády a já v tu chvíli děkovala Merlinovi, že jsem nic nenechala náhodě, protože jsem okamžitě poznala hlas Bellatrix. „Jste připravení? Znáte plán?"

„Jistě," zavrčela jsem a dala si záležet na otráveným tónu v hlase, „máš nás snad za idioty?"

„Někdo tu ráno vstal špatnou tlapou," ušklíbla se Bella. „Pán Zla nechce žádné chyby. Zapojíte se hned, jakmile padne jejich obrana. Nestojíme o žádné zajatce, takže dělejte to, co umíte nejlépe."

„To pro nás nebude problém," ušklíbla jsem se. „Teď bys měla jít, brzo vyjde měsíc."

„Jo," kejvla, přeměřila si mě přimhouřenejma očima a otočila se k odchodu. Ještě jednou se ohlídla přes rameno a vypadala, že chce říct něco dalšího, ale nakonec jen zavrtěla hlavou a odkráčela pryč.

Docela se mi ulevilo. Otřela jsem si čelo předloktím, jelikož jsem se během těch pár minut celá orosila.

„Chio?" obrátila jsem se na svou přítelkyni. „Nezapomeň, že je musíš stáhnout, jakmile se dostaneme moc blízko k ústředí. Nechci, aby někomu ublížili. Já půjdu dovnitř."

„Já vím, Violet," přitakala, „na mě se můžeš spolehnout, děvče. Hlavně se nenech zabít. A nebo jo. Aspoň by byla smečka moje."

„Miluju tvou upřímnost," zasmála jsem se.

Nic dalšího už jsme si říct nestihly. Nad stromy se totiž vyhoupla měsíční záře a tehdy začalo to pravý peklo. Já s Chiarou jsme na tom rozhodně nebyly tak zle jako zbytek osazenstva. Nikdy jsem neviděla opravdovou přeměnu. Takovou, která není utlumená účinky lektvaru. A byla to příšerná podívaná. Ten křik, ta bolest, to utrpení. Všechno ještě umocněný tím, kolik nás bylo na jednom místě.

A jestli jsem si myslela, že tohle  bylo těžký, ani zdaleka to nemělo na další hodiny, kdy jsem musela držet obrovskou smečku krvežíznivejch vlkodlaků na uzdě, než dostaneme pokyn k útoku. Abych pravdu řekla, po nějaký době už jsem se modlila, aby to začalo a já je mohla vypustit, protože jsem si připadala jako ovčák hlídající hodně nevychovaný stádo ovcí.

Pak přišel smluvenej signál a všechno se dalo do pohybu.

První krev, která se dotkla mýho jazyka, zbarvila svět do ruda. Praskání kostí a vyděšenej křik byl najednou tím nejkrásnějším koncertem, kterej jsem kdy slyšela. To všechno se mísilo a tančilo v rytmu mýho srdce a snoubilo se s divokou vášní, tepající v každým kousku mýho bytí. Bylo tak moc jednoduchý nechat se pohltit vlastní přirozeností. Pro tohle jsme zkrátka byli zrozený.

„Proč útočí na nás?!"

„Utíkejte!"

„Zastavte je!"

Zmatený příkazy jednotlivejch lapků si protiřečily a jenom umocňovaly chaos, kterej jsme mezi ně zanesli. Nikdo z nich se v tu chvíli nezajímal o Vlaštovky. Toužili si jen zachránit holý životy, jenže nebylo kam utýct. Lesní podrost se brzo koupal v jejich krvi a z mechu se po došlápnutí valila rudá voda. Umírající naříkali a prosili o slitování, když si držely hluboký otevřený rány, kterýma jim život odcházel z těla pryč. Rychlá smrt bylo to jediný milosrdenství, co od nás mohli čekat. Ničeho jinýho jsme nebyli schopný.

„Přiveďte mi Šedohřbeta!" rozkřičel se někdo v dálce, až jsem zastříhala ušima a otočila tím směrem hlavu.

„A to máme udělat asi jak?! Zešílela jste?!" bránil se někdo z lapků. „Jsou jako urvaný ze řetězů!"

Řinčení bitvy prořízlo moje dlouhý a táhlý zavytí, na který část smečky okamžitě odpověděla. Vláčným klusem jsem vyrazila směrem k hádce, která se ještě pořád vyostřovala. Zastavila se až tehdy, když jsem přeskočila starej ztrouchnivělej kmen stromu a zůstala stát jenom pár metrů od nich. Z tlamy mi přitom odkapávaly sliny smíšený s krví nepřátel a já ještě ohrnula pysky, abych vystavila na odiv všechny zuby.

„Na tohle kašlu! Chcípněte si tu sama!" vyjekl lapka a rozběhl se pryč tak rychle, že jsem skoro ani nestihla zaznamenat, kterým směrem vyrazil.

Zůstala jsem stát sama proti Bellatrix. Nikdy jsem ji neviděla takhle vyděšenou. Zády se přitiskla ke kmeni stromu a namířila na mě hůlku. Vypustila jeden krvavě rudej paprsek, kterýmu jsem se bez problému vyhnula a udělala k ní dalších několik kroků.

„Už ani krok!" vyštěkla, ale hlas jí přitom nebezpečně zakolísal. „Tohle vám Pán Zla nedaruje! Další šanci už nedostanete!"

Pobaveně jsem zatřásla hlavou. Byl to zoufalej pokus zoufalýho člověka zahnanýho do kouta. Bellatrix měla ale štěstí v neštěstí, jelikož jsem se dostatečně vzdálila od epicentra boje a bez silnýho pachu krve v čenichu jsem se konečně dokázala zase ovládat. Jinak už bych nejspíš dávno držela její hrdlo mezi zubama.

Její další kletba mě zasáhla do plece. Sotva jsem ji ale cejtila. Naše rezistence vůči magii byla až překvapující; alespoň, když jsme byli v kožichu. To bylo dobře pro nás, ale špatně pro všechny ty, co stáli na druhý straně barikády.

Došla jsem k ní na dva metry, posadila se a upřela na ní pohled. Sledovala mě dlouho, zaskočeně, až nakonec sklonila hůlku k zemi.

„Rory," vydechla. „Jak je to možné?"

Nemohla jsem jí odpovědět, ale něco mi říkalo, že šlo stejně jenom o řečnickou otázku. Poznala mě. Ještě chvíli jsem si ji bez mrknutí oka prohlížila, než jsem se zvedla zpátky na všechny čtyři a couvla. Dala jsem jí tím poslední možnost odejít a zachránit si holej život, i když jsem dobře věděla, že to neudělá.

Moje svědomí tím ale bylo čistý a dluh za moji záchranu splacenej. Teď to zůstávalo jenom na ní.

Hlasitej kovovej skřípot zaujal moji pozornost a já tryskem vyrazila zpátky k ústředí. Zůstala jsem stát na vyvýšeným místě, ze kterýho jsem shlížela na obrovskýho obra, co právě prorazil brány úkrytu. Neměla jsem ani čas začít se strachovat, jelikož jsem na hliněný ušlapaný ploše zahlídla pár roztroušenejch vlkodlaků, který se za nic na svět nesměli dostat dovnitř.

Zavyla jsem; táhle a dlouze.

Všichni do jednoho na mě otočili hlavy a zastavili se. Někteří se zpátky ke mně rozběhli docela ochotně, jiní silně vzdorovali a chtěli si plány předělat po svým. To vedlo k dvěma ostrejm potyčkám, který skončily pár zlomenejma tlapama a mým prokouslým bokem. Teprve potom smečka stáhla ocasy mezi nohy a bez dalších protestů se připojila k Chiařině boku, která s nimi poklusem vyrazila zpátky do hlubin lesa.

Teď už mi nic nebránilo připojit se ke svejm lidem na ústředí. Prach mi odletoval od tlap, když jsem se řítila vyschlou plání a bez jedinýho zastavení proletěla prolomenou branou dovnitř. Okolí plnil těžkej dusivej prach a hlasitý výkřiky se rozlejhali vstupní halou, doplněný o těžkej nasládlej pach obra.

Ten stál uprostřed místnosti, rozháněl se kolem rukama velkýma jako lopaty a pokoušel se chytit kohokoliv ve svým dosahu. Na zemi jen kousek od jeho nohy se rozpíjela velká rudá kaluž. Ani jsem se neodvažovala hádat, kdo to ještě před pár okamžiky byl. Věděla jsem jen, že teď už bych ho jistojistě nepoznala.

„Vlkodlak!" zakřičel Lee a za pomocí hůlky mým směrem vrhnul dřevěnej stůl, kterýmu jsem se samozřejmě bez problémů vyhnula.

„Přestaň!" okřikl ho Harry, kterej stál u zdi, celej zamazanej od potu a prachu a mířil na obra hůlkou, „to je ségra."

Obr se znova napřáhl k ráně. To už jsem mu ale sevřela zuby zezadu kolem kotníku a prudce cukla hlavou. Vydal ze sebe hlasitej řev, když pod mým stiskem praskla šlacha a on zavrávoral. Sice díky tomu ztratil na obratnosti, zato ho ale popadl příšernej amok. Skučel, máchal rukama všude kolem a každou ranou drolil okolní stěny, až se těsně nad vstupem propadla i část stropu.

„Rory, drž se dál!"

Nemusel mi to říkat dvakrát, jelikož se ta šeredná potvora zaměřila přímo na mě. Nejspíš jsem byla největší cíl. Několikrát jsem se vyhnula jeho ruce, která mě ale nakonec v nestřežený chvíli chytila za ocas, až jsem hlasitě zakňučela. Drápy se zaryly do země, jak jsem se pokoušela vzdorovat jeho síle, ale měla jsem dojem, že mě snad roztrhne vejpůl.

„Hej, ty hnusná příšero!" zakřičel od vchodu do jednoho tunelu Draco. Trefil obra do hlavy cihlou, která mu na čele udělala hlubokej šrám. Snažil se na sebe upoutat pozornost, což se mu dařilo dost úspěšně. Obr mě totiž okamžitě pustil a otočil se na něj.

Jen o pár metrů od něj se pohybovala příkrčená Hermiona. V ruce držela kouřící lektvar, kterej v baňce zběsile bublal. Netušila jsem, co to bylo za dryák, ale rozhodně jsem nechtěla, aby na mě dopadla byť jediná kapka, takže jsem se stáhla do pozadí. A dobře jsem udělala. Když se totiž tý potvoře rozkřápl přímo o obličej, kůže mu začala bublat, naskakovaly na ní obrovský puchejře, který okamžitě zase praskaly a spolu s nima mizela i kůže a maso pod ní.

První poznámka dnešního večera – nikdy nenaštvěte Hermionu.

Obr vřískal, točil se dokola a rukama si drásal obličej, kterej čím dál tím víc ztrácel původní tvar, až nakonec padl k zemi. I tam se ještě pokoušel lapit do svejch pařátů kohokoliv v okolí, ale marně; brzo jeho snaha ustala a on vydechl naposledy.

„Ten byl poslední!" křikla Hermiona hlasitě, „alespoň myslíme. Dva jsme zvládli ještě venku!"

„Skvělá práce!" odpověděl jí Harry stejně hlasitě. To už se ale rozbitým vchodem začali dovnitř valit další nepřátelé. Smrtijedi, lapkové, těžko soudit. „Stáhněte se!" zařval brácha znova, přičemž trefil jednoho přímo do hrudníku. „Držte se plánu!"

Společně jsme začali po zádech couvat do tunelů a pokoušeli se přitom držet Voldemortovy stoupence alespoň pár metrů od nás. Zpoza našich zad najednou přiletěly dvě nenápadný kuličky, který dopadly jenom kus před nás. Začaly bublat, rozpínat se, až nakonec skrz celou chodbu vytvořily jedej velkej, neprostupnej a děsně smradlavej močál.

„Přenosná bažina nikdy nezklame," zakřičel Fred, což George odměnil hlasitým smíchem. „Pojďte rychle, tohle je na chvíli zdrží."

Dvojčata měla pravdu. Dalo nám to k dobru celou hodinu, během který mohli Vlaštovky zatarasit většinu chodeb a připravit se na pravou partizánskou válku na území, který jsme dokonale znali. Pro smrtijedy to byl naopak jeden obrovskej labyrint, ve kterým bloudili, chodili v kruzích a naráželi na spoustu předem nastraženejch pastí.

Nejednou k mejm uším dolehl hlasitej výbuch, bolestnej křik a zavál železitej pach krve. To když vybuchly třaskavý lektvary, který měly neuvěřitelnou sílu a bez sebemenších problémů trhaly končetiny.

Já byla i přes to všechno značně neklidná. Chodila jsem v kruzích a neustále si tlapama mnula čenich. Měla jsem obrovský problémy se sebeovládáním. Všechna ta krev a všechen ten strach pořád dokola spouštěl moji divokost a já se nejednou přistihla, jak mi z tlamy kapou sliny, když jsem sledovala nějakýho člena Vlaštovek.

Brzo to zašlo tak daleko, že jsem se musela vzdálit. Nevydržela bych to a někoho zabila, což jsem si nemohla dovolit. Pomalu a opatrně jsem se proto stáhla do vlastní ubikace, kde jsem si na chvíli lehla a trpělivě vyčkávala, přičemž jsem z dálky i zblízka poslouchala zvuky boje.

Ztratila jsem pojem o čase. Nevím, jak dlouho jsem tam takhle ležela, ale měsíc to věděl s jistotou. Nečekala jsem, že se boj protáhne na tak dlouho. Přeměna mě proto zastihla naprosto nepřipravenou. Bolest projíždějící po celý páteři znamenala jenom další komplikace, se kterýma jsem nepočítala.

Zůstala jsem ležet na betonový podlaze svýho vlastního pokoje. Třásla se mnou zimnice a já se zoufale pokoušela zvednout na všechny čtyři a co nejrychlejc se oklepat z náročný proměny. Neměla jsem u sebe nic. Ani oblečení, ani hůlku. Byla jsem bezbranná jako nemluvně s hlubokou ránou na boku od předchozího kousnutí, která už nicméně nekrvácela.

S vypětím všech sil jsem se přesunula nočnímu stolku, ze kterýho jsem vytáhla alespoň dlouhou košili a oblíkla se do ní. Dřív než jsem ale stačila najít i kalhoty, se z chodby ozvaly těžký kroky. Rozhodně jsem nechtěla nic riskovat, a proto jsem se rychle nasoukala pod postel, kde jsem si přikryla pusu rukou, aby mě náhodou neprozradilo nežádoucí kejchnutí.

Dveře od pokoje zavrzaly a doprostřed místnosti dopadl stín. Do mýho zornýho úhlu se brzo dostal pár vysokejch koženejch boty, který se zastavily přímo před postelí. Ač jsem netušila, o koho mohlo jít, byla jsem si stoprocentně jistá, že rozhodně nepatřil k nám.

Jdi pryč. Prosím. Jdi pryč, zatraceně!

Osoba ještě chvíli zůstávala na jednom místě, načež se otočila a vyrazila zpátky ke vchodu. Zhluboka jsem vydechla a krátce sevřela víčka k sobě. Tohle bylo vážně těsný.

V tu chvíli mě za kotníky popadly hrubý ruce a vší silou zatáhly.

Hlasitě jsem vyjekla a pokusila se se chytit kovový pelesti postele, která mi ovšem vyklouzla z ruky. Smýknul se mnou po podlaze a vytáhl ven, kde mě okamžitě otočil na záda. Hned, jakmile jsem zahlídla jeho obličej, jsem si začala vyhrnutou košili stahovat zpátky na stehna. Oči mu totiž bloudily po mým skoro nahým těle a jeho hladovej úšklebek mě k smrti vyděsil. Zíral na mě doslova jako na kus masa.

„Ale, ale, koho to tu nemáme!" zavrněl a přiklekl mi nohy. Pokusila jsem se bránit, ale on mě okamžitě chytil pevně za zápěstí, který přišpendlil obrovskou silou k zemi nad mojí hlavou. „Malou podrazačku s prořízlou pusou."

„Yaxley!" štěkla jsem a plivla mu přímo do obličeje. „Pusť mě, ty bastarde!"

To byla jediná obrana, kterou jsem proti němu měla. Kroutila jsem se a svíjela, jenže mě zalehl vlastním tělem a jeho váha mě téměř dusila. Snažila jsem se nedat najevo strach, ale uvnitř jsem byla k smrti vyděšená. Jeho pohled se mi totiž vůbec nelíbil.

„Víš k čemu jedinému jsou dobrá děvčata jako jsi ty, Blacková? Krvezrádkyně, co si myslí, že můžou cokoliv?" Zápěstí mi sevřel jenom jednou rukou, aby si tu druhou mohl uvolnit a vyhrnout mi košili vejš. Cejtila jsem jeho teplou ruku na svý holý kůži a obracel se mi z toho žaludek.

„Nech mě bejt! Pusť mě, ty hajzle!" zaškubala jsem sebou znova, ale byl moc těžkej na to, abych ho ze sebe dokázala shodit. „Seš odpornej!"

„Jen ti vrátím to ponížení, abys věděla jaké to je. A pak tě nejspíš zabiju. Nebo tě možná nechám ostatním, aby se taky pobavili," zasyčel mi do ucha a krátce stáhnul ruku z mýho těla, jen abych zaslechla zacinkání kovovýho pásku, kterej povolil a cvaknul o zem.

To už mi z očí tekly slzy, který jsem za nic na světě nedokázala zadržet. Znova mi vyhrnul košili, aby mohl dokončit svůj plán, jenže ho přerušilo hlasitý zaprskání. Pedro seskočil z palandy přímo na noční stolek a se vzteklým zasyčením seknul Yaxlemu přímo po hlavě.

Tohle malý rozptýlení mi naštěstí stačilo k tomu, abych si uvolnila ruce a prudce ho ze sebe zkopla. Praštil se hlavou o rám postele a já měla jenom zlomek vteřiny, abych si vybrala mezi útěkem a útokem. Znova po mě natáhl paži a tehdy jsem si vybrala. Přetočila jsem se na všechny čtyři a sáhla na noční stolek po lékárničce, ve který jsem měla svoje lektvary.

Praštila ho s ní po hlavě, načež jsem se přesunula přímo nad něj a sevřela krabičku oběma rukama, abych získala větší sílu.

Udeřila jsem znova.

Jednou, podruhý, potřetí.

Pak už jsem se nedokázala zastavit. Cejtila jsem horký kapky krve, který mi zkrápěly obličej jedna po druhý. Nepřestala jsem ani tehdy, když se Yaxley přestal hejbat. Teprve zoufalej a poníženej vzlykot, kterej si ke mně našel cestu, mě nakonec donutil odhodit vražednou zbraň a odkopat se o pár stop dál, kde jsem zůstala sedět s roztřesenýma rukama a zoufalým pláčem.

Nevím, jak dlouho to trvalo. Možná pár vteřin, možná pár minut. Tolik mi stačilo, abych si uvědomila, co se právě teď kolem dělo. Teď nebyl čas na pláč ani na sebelítost. Byl čas dál bojovat.

Nechala jsem vyhrát nenávist nad ostatníma emocema. Potlačila je, odsunula kamsi dozadu, kde už mě netrápily. Zůstal jen svíravej vztek, kterej mě naplnil odshora až dolů. Hořel a pálil jako rozžhavený cejchy a rozhodně se potřeboval dostat ven. Jakkoliv.

Natáhla jsem se po Yaxleyho hůlce, která ležela hned vedle jeho sotva identifikovatelnýho těla, a pevně ji sevřela mezi prsty. Zapřela jsem se dlaní o zem a postavila se. Čelist pevně zaťatou. Obličej i košili zabarvenou čerstvou krví, která mi ještě pořád stejkala po tvářích a kapala na bílou látkou.

Nohou jsem odsunula bezvládnou mrtvolu a vykročila zpátky na chodbu.

Merlin pomáhej každýmu, kdo by mi chtěl v tu chvíli zkřížit cestu.

Moje bojovnost se ale během pár minut ztratila v bráchově hlasitým výkřiku, co se ozval z jídelny. Donutil mě k zběsilýmu běhu, kterej skončil teprve po rozražení dvoukřídlejch dveří. 

Jeho křik mi ještě pořád s ozvěnou rezonoval v hlavě. To jedno jediný slovo, který mohlo znamenat naprosto cokoliv. 

„MAMI!"

○•○•○•○•

Druhá kapitola během dvaceti hodin? Heh, to je tak, když se dostanete do bitvy. Z ní se prostě jen tak odejít nedá! :D Navíc jsem tenhle víkend pryč, tak ať máte co číst. 24. odjíždím na dovolenou. Do té doby bych měla ráda dopsáno,  což vidím poměrně optimisticky. Měla bych to zvládnout :)

Popravdě nevím, co k tomu vlastně říct. Dlouho jsem váhala, jestli se mám pustit do surových popisů a nebo to trochu obalit do pozlátka. Nakonec jsem se rozhodla pro surovost. Není na místě romantizovat válku. Je hnusná, je krutá a přináší jen bolest, smrt a traumata do konce života. Tak jen doufám, že jsem vás úplně neodradila :) 

Po dopsání bych se ráda vrhla na dokončení povídky Za časů Pobertů, ale jelikož budu mít v Řecku dost času přemýšlet, existuje něco, co byste si třeba rádi přečetli? Nějakého často opomíjeného hrdinu nebo nějaký 'co by kdyby' scénář? Neříkám, že ho určitě sepíšu, ale i drobná inspirace může přinést skvělý nápad. Ráda bych totiž v HP světě ještě chvíli zůstala, ale nechci sepisovat nic moc otřepaného :)

Děkuju ♥ Jste úžasní. Užívejte prázdniny (aspoň vy, co se vás týkají :))