Rodiče po celý život přehlížejí bezstarostnost svých dětí. Děti přehlížejí panovačnost svých rodičů. Milenci přivírají oči nad oboustrannými nedostatky a slabostmi. Činíme tak proto, že své protějšky milujeme a víme, že ani my nejsme dokonalí.

— Leo Buscaglia

Bylo skoro zvláštní, jak rychle jsme si všichni zvykli na novej život. Základna Vlaštovek se stala naším novým domovem, protože ty starý už zkrátka nebyly bezpečný. Doupě vyhořelo sotva tejden po tý neslavný bitvě v Bradavicích a temný mračna už se stahovaly i nad Godrikovým dolem. Bylo to děsivý a šlo to až příšerně rychle. Jak jsme vůbec mohli něco takovýho zastavit?

Přes to všechno jsme se ale občas dokázali vymanit z područí strachu a prostě žít dál. Tvořily se nový přátelství, přicházely nový lásky i rozchody. Svět se kvůli válce rozhodně nepřestal točit, i když možná zajel do trochu jinejch kolejí, a občas dokonce narazil na překvapivou výhybku, kterou bych na týhle cestě rozhodně nikdy nečekala.

„Tory, mám ti vyřídit, že si Ian bere tvoji hlídku, takže máš dneska volnej večer," houkla jsem na Astorii hned, jakmile jsem bez klepání vešla do jejího pokoje. Nenapadlo mě, že bych snad měla, ale myslím, že pro příště už si na to dám rozhodně pozor.

Zarazila jsem se hned ve dveřích a překvapeně zamrkala, načež jsem udělala dva kroky zpátky a zadívala se na jmenovku na dveřích. „Tak ne... myslela jsem, že jsem si spletla dveře a tyhle vedou do alternativní reality."

„Já jsem tady jen..." zakoktal se Harry a rukou si nervózně prohrábl vlasy. Astorie od něj udělala krok vzad, přičemž v obličeji zrudla jako salamandr a očima těkala všude možně po místnosti, jen ne na mě.

„Prováděl údržbu ústní dutiny mojí nejlepší kamarádce? Barry bude mít radost, už dlouho sháněl zubaře na výpomoc," uchechtla jsem se, zavřela za sebou dveře a rezignovaně sebou  plácla na Astoriinu postel. „Netvařte se, jako kdybych vás snad měla sežrat. Jsem ta poslední, co může soudit."

Nebudu lhát, v první chvíli mě to fakt překvapilo. Astorie totiž nebyla typ holky, která by se kdy spustila s Nebelvírem. Zdálo se ale, že válka nás postupně měnila úplně všechny a v určitejch ohledech to možná nebylo zas až tak špatně. Smejvala totiž přirozenou rivalitu a nechávala za sebou rozdílnost kolejí. To byla dobrá zpráva. 

„Chtěla jsem ti to říct. Vážně. Ale měla jsi toho teď tolik," pustila se do vysvětlování Astorie. Já na tom ale ve skutečnosti neviděla nic špatnýho. Oba byli dospělý a svobodný, takže si mohli pro mě za mě pořídit třeba tucet dětí a třaskavýho skvorejše k tomu.

Pobaveně jsem zavrtěla hlavou a zase se posadila. „Klid, Tory, to je v pohodě. Vážně. Jestli tě berou vyzáblí brejlouni, je to tvoje věc." Zapitvořila jsem se na Harryho, kterej se konečně taky uvolnil a sedl si na židli naproti posteli. „Umím si představit horší švagrovou."

„Mluvila jsi teď někdy s Dracem?" zeptal se Harry; nejspíš aby přerušil pro něj trochu nepříjemnou konverzaci, což jsem dokázala respektovat. „Se mnou nekomunikuje. Naposled na mě na chodbě křičel, že je to všechno moje vina. Je v pořádku?"

„Jak se to vezme," povzdechla jsem si. „Hermiona mu dost pomáhá, takže se z toho časem určitě dostane. Narcissa je na tom mnohem hůř, ale snaží se. Andromeda s ní teď tráví dost času."

„No a co-"

„Ani tu větu nedokončuj," přerušila jsem ho s úšklebkem. „O mě se bavit rozhodně nebudeme."

„Máme o tebe starost, Rory," přidala se k němu Astorie a přisedla si na kraj postele.

„My? Svatá Morgano, to už je to tak vážný, že spolu i mluvíte?" povzdechla jsem si. „Co vás tak moc znepokojuje, že se kvůli tomu dokonce přestanete osahávat?"

„Mluvila jsem s Adrianem," začala opatrně. „Já vím, že je to teď celé zvláštní, ale ten kluk tě má vážně rád. Myslím, že by ti vážně prospělo, kdybys mu dala druhou šanci. Byla by škoda to zahodit, nemyslíš?"

„Astorie!" zamračila jsem se. „Dost, ano? Já jsem s chlapama pro tuhle chvíli skončila. Jedinej ocas, kterej chci vidět, je ten, co mi vyroste o úplňku? Rozumíme si dobře?"

Povzdechla si a vyměnila si krátkej pohled s Harrym, kterej si frustrovaně promnul kořen nosu. Proč měli sakra potřebu neustále rozebírat můj psychickej stav? Rozhodně by mi bylo líp, kdyby se mi někdo pořád nesnažil mluvit do života a nepředstíral přitom, že chápe, jak se cejtím.

„Dobře, promiň. Máš pravdu," kejvla nakonec smířlivě. „Žádní chlapi. Tak co kdybychom si dneska udělaly holčičí večer, hm? Nakrademe nějaký jídlo a budeme hrát Řachavýho Petra až do rána."

„Já dneska nemůžu," zavrtěla jsem hlavou. „Mám něco domluvenýho s dvojčatama."

„Neříkala jsi právě, že jsi skončila s chlapama?" povytáhla Astorie obočí.

„Ne s těma, který mi nabídnou něco naprosto neodolatelnýho," uculila jsem se a zase vstala z postele. „Vy tu směle pokračujte v tom, v čem jsem vás vyrušila a já jdu trochu potrápit vlastní bránici." Hravě jsem na ně mrkla a bez dalších řečí opustila pokoj, přičemž jsem za sebou pečlivě zavřela dveře.

Nevím proč, ale tahle situace mi nějakým zvláštním způsobem zvedla náladu. Ač mě ten pohled v prvním momentě neskutečně zarazil, v tom druhým už jsem se musela sama pro sebe usmát. Harry a Astorie byli koneckonců jedni z nejbližších lidí, který jsem měla. Jestli jim spolu bylo dobře, proč bych s tím měla mít nějakej problém? Všichni jsme koneckonců v životě potřebovali trochu štěstí a podpory. Oni nebyli výjimka.

Moje další kroky vedly přímo za bratry Weasleyovými, který mě s nadšením přizvali ke svýmu dalšímu divokýmu plánu na rozvíření nudnýho večera v ústředí. A že si pro tentokrát našli poměrně zajímavej cíl, kterýmu jsem rozhodně nedokázala odolat. 

Ač jsem se chvíli bála, že to mezi náma s Fredem po tom všem bude trochu divný, nebylo. O naší slabý chvilce v Zapovězeným lese se ani slůvkem nezmínil a choval se ke mně stejně jako dřív. Nejspíš pochopil, že slova, který padnou v předvečer čekající smrti, maj do reálnejch slibů dost daleko. A já si toho vážně cenila, i když jsem věděla, že to vůči němu nebylo fér. 

Dneska jsem se tím ale nechtěla zaobírat. 

„Jste si fakt jistý, že se Snape bojí stonožek?" zeptala jsem se pochybovačně, když jsme se po setmění společně plížili chodbama krytu. „Vždyť je sám tak trochu obtížnej hmyz."

„Hele, nikdo přece nemá rád stonožky," odvětil George a zahrkal v ruce zavařovací skleničkou plnou dlouhejch těl se spoustou nožiček. „Obzvlášť ty zvětšený kouzlem."

S touhle logikou jsem asi nedokázala soupeřit. Něco na ní totiž bylo. Místo toho jsem se zastavila a opatrně nakoukla za roh. „Vypadá to, že je čisto, ale ještě to prověřím."

„Dobře, dej nám nějaký znamení!" upozornil mě Fred.

„Jako jaký znamení? Mám snad zavýt?" obrátila jsem na něj pohled a povytáhla obočí.

Koutky mu pobaveně zacukaly, když mě tlakem dlaně na záda lehce postrčil dál do chodby. „To udělej jenom, kdyby tě měl někdo chytit. Třeba se pak strachy rozutečou."

Bylo tak moc osvěžující trávit čas s dvojčatama Weasleyovýma jako za starejch dobrejch časů. I přes celou situaci, ve který jsme se nacházeli, si totiž oba zachovali svůj zarytej optimismus a dobrou náladu. Ostatní často chodili zamračený, s očima upřenýma do podlahy a vážnejma výrazama ve tvářích. Fred s Georgem ne. Ti radši lidem v jídelně podstrkovali falešný hůlky, krvácivý kokosky nebo omdlívací oplatky. Spousta místních se na ten popud sice začala chovat ještě o něco opatrněji a podezíravěji, ale co. Očividně to byli stejně jen nudný páprdové bez smyslu pro humor.

S nenápadným uculením jsem v mírným předklonu vyrazila a tiše jako duch se proplížila tmavým koridorem, na jehož konci jsem nahlídla za roh. Bylo tam pusto a ticho. Komplex místních tunelů byl totiž docela velkej a dával tak spoustu možností ke zkoumání i k nejrůznějším vtípkům. Otočila jsem se a zamávala na dvojčata, abych jim naznačila, že je bezpečný se ke mně připojit.

Přidali se ke mně v mžiku oka, každej z jedný strany, a společně se mi naklonili přes ramena. „Vzduch je čistej? Nečmucháš žádný problémy?" zašeptal Fred.

Zvedla jsem hlavu vejš a s okatou důležitostí zavětřila. „Jenom Dracův příšernej parfém, letmej závan starejch fuseklí a taky dva dny nemytý podpaží."

Jasně, že to byla jenom sranda. Necejtila jsem ani ň, ale moc ráda jsem přistupovala na tuhle hru. Všichni ostatní brali moje prokletí až moc vážně a zbytečně mě tím stresovali. Já se tomu mnohem radši zasmála, což dvojčata naštěstí dokonale chápala a ještě mě v tom nadšeně podporovala.

Fred věnoval Georgeovi dlouhej pohoršenej pohled. „Já ti říkal, že se máme osprchovat. Ženský na pižmo fakt neletí."

„Psali to v Týdeníku čarodějek. Kdo jsem, abych jim nevěřil?" ohradil se George a já se musela kousnout do tváře, abych se nezačala smát nahlas.

„Vy jste fakt střeva," uchechtla jsem se a udělala krok do chodby. Jedny ze dveří na levý straně se ale začaly otevírat a já tak roztáhla ruce, abych ty dva zastavila a zabránila našemu prozrazení. Z místnosti vyšla docela pěkná vysoká černovláska, která se ještě zasmála, zamávala a vyrazila pryč. Naštěstí na druhou stranu, než jsme stáli my tři.

„Nejsou to Regulovy dveře?" podivil se Fred.

„Jo," přitakala jsem. Vůbec mě to nepřekvapovalo. „Myslíte, že si vůbec někdy natahuje kalhoty?"

„Co je to sakra za ženskou?" zašeptal George a naklonil se o něco víc. „Tu neznám, tenhle zadek bych si pamatoval."

„Počkej, taky se podívám," přidal se okamžitě Fred a taky se naklonil, aby to mohl okamžitě zhodnotit. Kdyby se ta ženská v tu chvíli otočila, nejspíš by zahlídla dvě vznášející hlavy s vykulenejma očima, z čehož by chudák možná dostala infarkt. Právě proto jsem oba chytila zezadu za trička a zatáhla je zase zpátky za roh.

„Můžete se chvíli soustředit na stonožky a ne na zadky, chlapci?"

„Notak, nemusíš přece žárlit. Ty máš samozřejmě taky moc pěkný zadek," odvětil s naprosto vážnou tváři George.

„Tuhle hlášku tě taky naučili v Týdeníku čarodějek?" povytáhla jsem obočí.

„Nefunguje? Sakra, zase vedle. Já ho snad úplně přestanu číst," povzdechl si naoko nešťastně.

„Pro Merlina, proč zrovna já?" protočila jsem oči, ale koutky se mi tak jako tak vytahovaly do pobavenýho úsměvu. Jak moc mi tohle chybělo. Znova jsem se předklonila a opatrně nahlídla do chodby. „Slečna pěkná zadnice zmizela. Cesta je volná. Jdeme!" zavelela jsem a znova jsme vyrazili za našim původním cílem.

Na cestě k Snapeově místnosti už nás nic dalšího nepřekvapilo, takže jsme se mohli směle pustit do realizace našeho ďábelskýho plánu. Ten byl sice dost hloupej a dětinskej, ale co bychom neudělali pro trochu zábavy, že?

„Tak pojďte, holky. Navštívíte strýčka Severuse. Doufám, že se těšíte," zažvatlal George spokojeně na klubko odpornejch stonožek, který vysypal na podlahu před dveře.

„Seš si jistej, že si je nechceš radši nechat, Georgie? Vypadá to, že máte krásnej vztah," poznamenala jsem se znechuceným úšklebkem. Jak já nenávidím hmyz. Cokoliv, co má víc než čtyři nohy, ve mně probouzí odpor a tyhle potvory jich měly mnohem, mnohem víc.

„Jestli mě mají rády, tak se vrátí," uculil se a mírně do nich šťouchnul hůlkou, aby je donutil prolízt úzkou škvírou přímo dovnitř. Sice se jim moc nechtělo, ale nakonec se mu podařilo je přemluvit.

„Tak a teď zlatý hřeb," promnul si Fred spokojeně ruce, dřepl si k zemi a zamířil pod dveře hůlkou. „Engorgio!"

Zvětšovací kouzlo probliklo okolím a nejspíš zapůsobilo přesně tak, jak bylo zamejšlený. Škoda jen, že křik, kterej se ozval zpoza dveří, rozhodně nepatřil Snapeovi. Byl ženskej a já ho poznala takřka neomylně.

„Do prdele," zaklela jsem tiše. „To je přece máma! Nejspíš se Severusem pracují na tom pitomým lektvaru. Svatá Morgano, zabije nás!"

„Sakra! Ne, pokud nás nenajde!" vyhrknul George, čapnul mě i Freda za předloktí a bleskově nás stáhnul za první nezamčený dveře, který byly po ruce. „Hlavně psst!" Dal si prst před pusu. „S naštvanou Blackovou nechci mít co dočinění."

„Hej, jsme ve špajzu!" vyhrkl Fred, přičemž se pokoušel svoje veselí aspoň trochu tlumit. „Lumos," zašeptal a posvítil hůlkou kolem nás. „Zavařený meruňky! Ó můj Merline a kakao! Neměl jsem ho věky."

„Zmlkni, ty osle!" okřikl ho George a vytrhl mu hůlku z ruky. „Nox!" zamumlal, takže jsme se znova ocitli v naprostý tmě, což nebyl zas tak špatnej nápad, protože by nás světlo prosvítající pode dveřma mohlo na krásno prozradit.

Dveře hlasitě práskly a my se podvědomě přitiskli o něco blíž k regálům s jídlem. Něco tam hrozně hezky vonělo, až jsem z toho div nezačala slintat. Můj apetit byl očividně silnější než moje zděšení, ale nejspíš nebyl nejlepší čas začít se ládovat, ačkoliv Fred se o to nenápadně pokoušel.

„Kdo to mohl udělat?" ozvala se máma. Ještě pořád o něco vyšším hlasem, než u ní bylo zvykem. Nejspíš se fakt děsně vyděsila. Nebylo se ale čemu divit.

„Opravdu, Lily? Nenapadá tě jediný člověk, který je natolik hloupý a lehkomyslný, aby se zachoval takhle dětinsky?" odtušil chladně Snape.

Zaslechla jsem její hluboký povzdechnutí. Nejspíš přesně věděla, kterým směrem by její prst ukázal. A jistě by neminula. Já naopak začínala trochu panikařit. Já vím, já vím. Přežila jsem Voldemorta, jak mě mohla vyděsit vlastní máma? Ale věřte mi, ona byla horší.

Stáli jsme tam a ani nedutali, dokud mezi nás s hlasitým tříštěním nedopadla zavařovací sklenice plná meruněk. Fred ji vracel do regálu potmě, takže ji tam nejspíš neumístil zrovna stabilně.

Byli jsme mrtvý.

„Měl jsem vás vážně rád," pronesl George melodramaticky. „Snad to nebude moc bolet."

„Doufám, že jsi dobrá improvizátorka, Blacková," zareagoval Fred a bleskově nasměroval svoje dvojče do výklenku za dveře. Mě vzápětí zajel oběma rukama do vlasů a trochu je rozcuchal. O co se snažil jsem pochopila hned, když mě mírným tlakem opřel o regál. Stihl to přesně ve chvíli, kdy se hlasitě rozrazily dveře spíže a vpustily tak do místnosti tlumený světlo hůlek.

„Rory!" Výraz máminýho obličeje se ve vteřině několikrát změnil. Z původně naštvanýho, přes zaskočenej, až k naprosto zmatenýmu.

„Mami!" vyhrkla jsem. Abych svýmu hereckýmu výkonu dodala dostatečnou důvěryhodnost, okamžitě jsem od Freda odskočila a ještě si rychlým pohybem ruky narovnala ramínko od podprsenky. „My jsme tu jen.. no," odkašlala jsem si.

„Tak tohle bych si moc ráda poslechla." Založila ruce na hrudníku a poklepala nohou do podlahy. „Nevíte takhle náhodou něco o spoustě bezobratlých, co se právě prohání vedlejší místností?"

„Cože?" podrbal se Fred na zátylku a nenápadným pohybem si utáhl pásek od kalhot. Koutkem oka jsem zahlídla, jak se George svezl zády po zdi a svíjel se v záchvatu tichýho smíchu. „Ne, to jsme asi nepostřehli. A tohle ti vážně můžu vysvětlit, Lily!" nadechl se. I já bych mu tu provinilost snad fakt věřila.

„Mnohem radši bych to slyšela od svojí dcery, když dovolíš, Frede," odvětila.

„Chceš to i se všemi detaily nebo jen zkrácenou verzi?" dotázala jsem se, za což jsem si vysloužila její dost výmluvnej pohled. „Dobře, dobře. Prostě jsme se jen chtěli trochu... zabavit. Co tady má člověk taky jinýho dělat, žejo? Nevím, co víc ti k tomu říct."

„Proč byste... proč zrovna tady?" zamračila se, ale očividně už jsem ji začínala dostávat do rozpaků. Bylo mi jasný, že stačí jenom trochu zatlačit a radši sama změní téma.

„Hledali jsme šlehačku," odvětila jsem s nezaujatým pokrčením ramenou. „A než mě začneš soudit, vzpomeň si, jak jsem tenkrát v létě přijela dřív od Astorie a vy jste v obýváku-"

„Dobře, dobře," přerušila mě zbrkle. „Chápu, už jsem slyšela dost. Prostě... běžte zpátky do pokoje. Každý do svého, jasné?!"

„A ty jí to vážně věříš? Opravdu?" otočil se Snape nevěřícně na mámu. „Jak se má naučit nějaké disciplíně, když si tady může dělat, co se jí zachce? Je stejně lehkomyslná jako její drahý tatínek!"

„Severusi," odpověděla mu poměrně chladně. „Je to moje dcera a nemyslím, že máš právo jakkoliv mluvit do toho, jak ji se Siriusem vychováváme. Existují jisté hranice, které bys neměl překračovat."

„Dokud je součástí naší komunity, je to i moje starost, Lily," zamračil se. „Máme teď mezi sebou vlkodlaka a musíme být opatrní. Takoví, jako je ona, nakonec končí jako Šedohřbet – divocí, chladnokrevní, bez emocí – a my máme povinnost chránit svoje lidi. Někdo ji musí naučit sebekontrole, nebo toho nakonec budeme všichni litovat."

V hloubi duše jsem věděla, že měl Snape pravdu. V mejch rukou bylo tohle prokletí jako plně nabitá zbraň. Byla jsem až moc nestabilní, až moc svéhlavá, až moc nevypočitatelná a místo toho, abych se mu pokusila dokázat opak, jsem se nechala jako obvykle pohltit vztekem.

Přimhouřila jsem oči a udělala pár kroků před něj, abych se mu mohla podívat přímo do černejch duhovek. „Máte snad strach, Severusi? Vždyť jsem přece jenom malá holka, po který jste se celý studium jenom vozil. Arogantní, bez disciplíny, zkrátka celej otec. Proč bych vás měla děsit?" zavrčela jsem. Znělo to hrdelně a máma se při tom zvuku nervózně ošila. Snape ne; dokonce ani na chvíli neuhnul pohledem.

„Jenom jste právě potvrdila moje slova, Blacková. Šedohřbetova smečka včera zpustošila Godrikův důl. Ještě chvíli takhle pokračujte a jsem si jistý, že se k nim velice brzy přidáte."

„Přestaňte oba dva!" štěkla máma, až sebou Fred za mýma zádama trhnul.

Ještě chvíli jsem Snapea chladně sledovala, než jsem se pohrdavě ušklíbla a odstoupila od něj. Neměla jsem sílu odpovědět, protože jsem měla krk dočista sevřenej. Nikdy bych to nepřiznala, ale jeho slova řízla hluboko. Hodně hluboko. Věnovala jsem jeden poslední pohled mámě a mlčky vyrazila chodbou pryč, směrem ke svýmu pokoji, kde jsem celej zbytek noci strávila bezesným zíráním na strop a dlouhým přemejšlením nad svou momentální situací.

Ranní pohled do kalendáře mi pak připomněl děsivou skutečnost. Dneska byl úplněk. Můj úplně první úplněk. Zhluboka jsem si povzdechla, položila nohy na chladnou zem a sáhla na noční stolek po předposlední dávce svýho vlkodlačího lektvaru. Chutnal odporně, ale jestli mi měl pomoct udržet si příčetnost a odstranit trochu tý pověstný bolesti, ať pro mě za mě chutná třeba jako Harryho ponožky.

Na snídani jsem s nikým neprohodila jediný slovo. Sedla jsem si sama ke stolu a zabodla oči do kupičky míchanejch vajíček, co přede mnou ležely. Jediný dvojčata, který po ránu procházeli kolem, mě povzbudivě poplácali po ramenou, ale ani tak se u mě nezastavovali. Myslím, že poznali, že není úplně nejvhodnější chvíle na debatu a radši mě nechali samotnou.

Hned po jídle jsem ale vyrazila hledat tátu. Byl jedinej, s kým jsem chtěla ten den mluvit. Našla jsem ho na střeše bunkru, kde zrovna hlídkoval. Postavila jsem se vedle něj a chvíli jenom mlčky stála s rukama v kapsách, než jsem se vůbec odvážila promluvit.

„Potřebuju tvoji pomoc, tati," dostala jsem ze sebe nakonec. „Dneska večer."

„S tím jsem počítal, zlato. Budu s tebou," usmál se na mě, přičemž mi ovinul ruku kolem ramen. „Uděláme si menší chlupatou párty."

„Ne," zavrtěla jsem hlavou. „Nechápeš mě. Já nechci, abys tam jen... byl. Potřebuju se naučit fungovat. Potřebuju se naučit bránit."

„Proč bys to měla potřebovat?" zadíval se na mě. Myslím, že odpověď už dávno znal, ale chtěl ji slyšet ode mě. Vždycky chtěl, abych se rozhodovala sama za sebe a ne na základě toho, co mi řekl někdo jinej. Právě proto jsem o tom chtěla první mluvit s ním.

„Bez strejdy Remuse nemáme žádný informace z podsvětí. Jsme bez nich jak slepí. Potřebujeme je, abychom se vyhnuli dalším masakrům."

„Seš si jistá, že se na to cejtíš?" zeptal se trochu ustaraně, ale nesnažil se mi to nijak vymluvit. Věděl, že by to stejně nemělo sebemenší smysl.

„Jo," kejvla jsem. „Musím se přidat mezi vlkodlaky."

○•○•○•○

Drazí čtenáři, o víkendu jsem zaneprázdněná, takže další kapitola bude zřejmě až v neděli/pondělí. 
Tahle kapitola vznikla hlavně pro odlehčení situace, aby bylo vidět, že všechno není jen zlé a šedé a že i uprostřed války je místo na lásku, na smích, na zábavu, ačkoliv její konec je samozřejmě předzvěst dalších událostí. 

Mám na vás každopádně jeden dotaz, jelikož jsem se v průběhu kontaktu s lidmi, kteří čtou, dozvěděla, že každý je shipper někoho jiného :D  Jsem vážně zvědavá, takže by mě zajímalo s kým máte Rory nejradši vy a hlavně proč? Zajímalo by mě, jestli se alespoň trochu shodujete s mými myšlenkovými pochody a ačkoliv já vím, jaký bude konec, stejně jsem ohromně zvědavá na Vaše názory :) 

Děkuji všem a přeji krásný víkend ♥