Řešení problémů nespočívá ani v konání, ani v nekonání, ale v pochopení, protože kde je skutečné pochopení, tam není problémů.

– Anthony de Mello

Svět se mi za posledních několik dní doslova obrátil vzhůru nohama. Tolik se toho stalo, o tolik jsme přišli, tolik věcí jsme museli přijmout a smířit se s nimi. A stejně jsme pořád stáli na nohou a bojovali vším, co v nás ještě zbylo. Jestli z nás tohle nedělalo hrdiny, tak je hrdinství jenom prázdný bezvýznamný slovo patřící leda na stránky románů.

Jenže i hrdinové si můžou občas dovolit bejt slabý. Obzvlášť ve chvílích, kdy před ně osud postaví něco, s čím nepočítali. V mým případě to bylo zjištění, že je Adrian pořád naživu.

Moje rozpoložení nejspíš chápali i všichni ostatní, protože se zvedli a takticky vyklidili pole. Buď proto, aby nám dali prostor, nebo možná proto, aby se nestali svědky vraždy. Ještě jsem se totiž nerozhodla, co přesně mu provedu.

„Aury," začal Ian, ale mě jeho výmluvy v tu chvíli nejspíš ani nezajímaly. Potřebovala jsem hlavně ulevit tomu dunění v hlavě, který způsobovala krev tepající ve spáncích. Připadalo mi, že doslova prasknu pod vším tím vztekem, co se ve mně hromadil a chtěl se dostat na povrch.

„Jak jsi mohl, Iane?!" zavrčela jsem a ukazováčkem ho píchla do prsou. „Já jsem tě POHŘBILA, chápeš to vůbec?! Promarnila jsem tolik času truchlením pro někoho, kdo si to vůbec nezasloužil!"

„Já chápu, jak tohle musí vypadat, ale přísahám, že ti to vysvětlím," odvětil. Nejspíš se mě pokoušel uklidnit mírným tónem hlasu, ale nemyslím, že by to nějak extra zabíralo.

„Jo, tak ty to chápeš. Ještěže jsi tak moc chápavej," ušklíbla jsem se. „Vždyť ty jsi učiněnej svatej!"

„Přestaň a chvíli mě poslouchej!" zamračil se. Na obličeji mu přitom vystoupila jizva, kterou dřív rozhodně neměl. Táhla se od čela, přes obočí, až do půlky tváře. Jak k ní asi přišel? „Já vím, vím, že to stojí za hovno. Sám ani nechápu, jak je možný, že jsem to tenkrát přežil. Jen nějakým zázrakem jsem nespadl na žádný kámen. Vlny mě prý vyhodily někam na pláž, ale já si to nepamatuju. Našla mě máma a když zjistila, že je Pán Zla zpátky, rozhodla, že se musíme schovat. Zakázali mi tě kontaktovat. Nechtěli, aby někdo věděl, že jsem naživu."

„To sis fakt myslel, že bych tě prozradila? Tos mi vážně věřil tak málo?" zeptala jsem se; tentokrát už mnohem klidněji. Popravdě jsem se cejtila příšerně zrazená a sama jsem netušila, jak reagovat. Chtěla jsem brečet a křičet zároveň, jenže ani jedno z toho by mi nejspíš stejně nepomohlo, takže jsem prostě jenom mlčela.

„Vím, že pro to neexistuje omluva. Jen bych chtěl, abys mě pochopila. Chránil jsem svoji rodinu. Tolikrát jsem ti chtěl napsat, přísahám, jenže... tohle už dávno přestalo být o nás, Aury." Zvedl ruku a dlaní mi jemně přejel po tváři. Neodtáhla jsem se, nedokázala jsem to. „Ty víš, že tuhle válku musíme vyhrát. Jinak totiž nezůstane žádný místo, kde by si kdokoliv z nás mohl prožít nějaký šťastně až do smrti. Nebudou druhý šance; aspoň pro nás dva určitě ne."

Tolik se lišil od toho kluka, kterej mi tenkrát na Skrkově pohřbu umřel. Jeho pohled byl jinej; plnej životních zkoušek, přes který se musel během těch dvou let prokousat, ale jinak to byl pořád můj Adrian. Možná jenom o něco moudřejší než kdysi. Na jeho slovech bylo totiž až moc pravdy, než abych je dokázala ignorovat.

„Zdá se mi to, viď?" zašeptala jsem. „Já už ani nevím, co je pravda. Možná mě ten vlkodlak zabil a tohle všechno je jenom... trest nebo tak něco."

„V tom případě to není tak zlej trest, nemyslíš?" pousmál se a já konečně přijala jeho horkou chlácholivou náruč. Ať už to byla realita nebo ne, v tu chvíli na tom stejně nesešlo. Opřela jsem si čelo o jeho rameno a předloktí si položila na jeho hrudník. „To bude dobré, zlato," zašeptal mi do ucha a pevně si mě k sobě přivinul. „Už tě neopustím."

„Jo, já vím... jedině přes tvou mrtvolu, co?" uchechtla jsem se a během chvilky se zase odtáhla. Slabosti už jsem pro dnešní den ukázala možná až příliš. „Budu muset jít, nebo mě lékouzelníci přivážou do posteli."

„Jo, Barry dokáže bejt dost umíněnej, když jde o jeho pacienty," uculil se. „Zkusím mu domluvit."

Prsty mi jemně projel vlasy a sklonil se níž, aby mohl vyhledat moje rty. Odvrátila jsem hlavu stranou, takže mi věnoval jenom letmej polibek na tvář. Na nic jsem nečekala, opatrně se od něj odtáhla a udělala krok vzad.

„Iane, jsem ráda, že jsi v pořádku, ale po tom všem... není žádný my, jasný? Je to tak, jak to je. Až moc se toho změnilo a oba už máme jinej život."

Jestli byl zaskočenej, nedal to na sobě vůbec znát. Myslím, že ani on nebyl tak naivní, aby si myslel, že mávneme kouzelnou hůlkou a všechno bude jako dřív. Takhle to nikdy nefungovalo a nikdy fungovat nebude. Popravdě jsem se teď nechtěla zaobírat citama. K nikomu. Existovala spousta jinejch věcí, který si žádaly moji pozornost a já se je rozhodla upřednostnit před láskou. Už bylo dost zlomenejch srdcí, nestála jsem o žádný další; ani svoje, ani cizí.

„Doprovodím tě. Když ti bude někdo chtít nadávat, že nejsi v posteli, sveď to na mě," usmál se.

Nakonec jsem za to byla docela ráda. Už jsem byla příšerně unavená a sotva jsem pletla nohama, takže jsem se o něj musela během pár kroků opřít, abych vůbec dokázala někam dojít.

„Proč máte ve znaku vlaštovku? Není to zrovna moc kouzelnický," zeptala jsem se, abych odvedla myšlenky od bodavý a pořád se zhoršující bolesti v boku. Pot mi tekl po čele a já se nemohla dočkat, až si dám jeden z připravenejch lektvarů, co mi ležel na stole.

„To byl tak trochu účel, nemyslíš?" uchechtl se. „Každopádně vlaštovka je symbol naděje. Tu teď rozhodně potřebujeme víc než cokoliv jinýho. Navíc je přes léto využíváme ke komunikaci. Není ti divný, žes o nás za celou dobu neslyšela? Ty-Víš-Kdo nechává odchytávat sovy, ale my se naučili posílat krátký vzkazy po jinejch ptácích. Zůstáváme díky tomu inkognito," uculil se a hravě na mě mrknul.

„Začínám si říkat, že vůbec nejste hloupí," ocenila jsem ho vcelku uznale.

Dovedl mě až do nemocničního pokoje, kde jsem se s námahou posadila na postel a natáhla se po vytouženým lektvaru, kterej jsem do sebe okamžitě obrátila. Sice chutnal hnusně, ale na druhou stranu mi konečně ulevil od bolesti. Zhluboka jsem vydechla a opřela si hlavu o polštář.

„Chceš ještě něco, Aury? Klidně si řekni, donesu to."

„Chci vědět, kde to vlastně jsme." Hlavu jsem si podepřela rukou a zvědavě se na něj zadívala. Rozhodně jsem chtěla odpovědi na otázky, kterejch jsem měla dočista plnou hlavu a sama ani nevěděla, kterou z pusy vypustit dřív.

„Jsme v mudlovským protileteckým krytu z nějaký jejich války. Jsou to skvělý prostory. Velký, se slušným zázemím a ta čistokrevná chátra kolem Ty-Víš-Koho o nich nemá ani páru."

„Vážně? A kde jste k tomu přišli vy? Kdo vás sem přivedl?" 

Byla jsem překvapená. Nebejt mámy, pravděpodobně toho o nekouzelnickým světě moc nevím a na tohle musel určitě přijít někdo, kdo mudly dobře znal. Ani já netušila, že si stavěli takovýhle domy v podzemí, kde se bránili před válkou.

„Snape," odpověděl. „Patří k nám. Jsme jenom kousek od místa, kde vyrůstal, jestli jsem to dobře pochopil."

„Snape? Ale..." nadechla jsem se, ačkoliv už jsem nic dalšího neřekla. Vlastně to dávalo smysl. Byl to bejvalej Smrtijed, a protože je kdysi zradil, když zachránil mámu, už se k nim nemohl vrátit. Šlo by mu o krk. Jenže ho mezi sebe nechtěl ani Řád, protože Voldemortovi kdysi prodal dost citlivý informace. Byl ve slepý uličce. „Proto jste byli tu noc v Bradavicích," odtušila jsem nakonec, „on vám to řekl."

„Přesně tak," kejvnul. „Všechno bylo naplánovaný, ačkoliv ti pavouci nás dost zarazili. Nenávidím pavouky."

„Já vím," pousmála jsem se, lehla si na záda a zavřela oči. Byla jsem tak moc unavená, že už jsem je nedokázala udržet otevřený. „Vsadím se, že jsi křičel, jak malá holka."

„Hele, to není pravda! Křičel jsem náhodou jako velkej kluk."

„To ti tak budu věřit," zasmála jsem se.

Myslím, že mi říkal ještě něco dalšího, ale to už jsem nedokázala vnímat. Vyčerpání mě zmohlo natolik, že si ani nevzpomínám, kdy přesně jsem usnula.

Každý další probuzení pak bylo lepší a lepší.

Rány se sice hojily špatně a dlouho, ale už jsem byla schopná fungovat relativně normálně. Brzo jsem si dokonce vyprosila svou vlastní ubikaci, abych nemusela dál ležet na ošetřovně. Tam za mnou totiž neustále někdo chodil a kontroloval mě, jako kdybych byla nějaký malý nesvéprávný děcko, což mě vytáčelo k nepříčetnosti. Prostě jsem odtamtud musela pryč, jinak by mi nejspíš úplně přeskočilo.

Ani tak ale nebylo všechno v pořádku.

Tři tejdny od útoku. Tři tejdny od chvilky, která mi změnila celej život. Tak dlouho trvalo, než jsem se byla sama na sebe ochotná podívat do zrcadla. Stála jsem jen ve spodním prádle ve svým malým, stroze zařízeným pokoji, ve kterým byla postel, jedna skříň, noční stolek a věšák na oblečení. Žádný okno, žádný přirozený světlo, který jsem nakonec nahradila řetězem mihotajících se plamínků rozvěšenejch v obloučcích kolem stropu. Dost dlouho jsem jenom zhluboka dejchala a sledovala v odrazu zrcadla svoje oči. Byly zvláštní. Cizí. Plný něčeho zvířecího, co tam do tý doby nikdy nebylo, ale už to nikdy nemělo odejít. Teď to bylo mou nerozlučnou součástí.

Prsty jsem pomalu povolila obvazy, který doteď obepínaly můj pas i boky a pár pruhy zasahovaly přes hrudník až k levýmu rameni. Začaly se objevovat první jizvy. Byly ještě pořád červený, lesklý a vystouplý. Jedna dlouhá, táhnoucí se od ramene, přes hrudní kost až k žebrům, doprovázená ještě dvěma kratšíma a mělčíma, byla od dlouhejch drápu, kterýma mě to zvíře přišpendlilo k zemi. Další, hlubší šrámy vedly přes břicho kolem pupíku a ta poslední, největší zakrejvala celej pravej bok. Spočítala bych na ní všechny zuby, co se mi zaryly do kůže a pokusily se vytrhnout velkej kus masa. Tahle rána ještě rozhodně nebyla zahojená. Pořád lehce krvácela a mokvala, její okolí bylo zarudlý a pořád děsně bolelo. S bolestí se ale člověk naučí žít až překvapivě rychle.

Sáhla jsem na stolek, kde jsem měla připravenejch několik lektvarů. Tvrdohlavě jsem se o svoji ránu chtěla starat sama, ale nikdy by mě nenapadlo, jak těžký to bude. Vyčistit ji bylo samo o sobě příjemný asi jako procházka žhavýma uhlíkama, ale ještě těžší bylo znova uvázat sundaný obvazy. Pořád mi padaly, kroutily se a bojovaly se mnou s urputností úponice.

„Chceš s tím pomoct?" ozvalo se ode dveří. „Mám trochu strach, aby ses na tom neoběsila."

„Maminka tě nenaučila klepat, Weasley?" ušklíbla jsem se a znova se marně pokusila ovinout si bandáž kolem pasu, přičemž se mi na zádech nepohodlně překroutila. Nakonec jsem rezignovaně rozhodila rukama. „Fajn, pomoz mi."

„Přišel jsem se omluvit, Fialko." Přešel mi za záda a opatrně vzal jeden konec obvazu, aby mi ho začal jemně omotávat kolem břicha. „To, co jsem ti řekl v Bradavicích ode mě nebylo fér."

„Hm," odvětila jsem. „Radši míň mluv a víc motej, Billy."

Nenechal se tím dvakrát odbýt a prostě pokračoval, jako kdybych vůbec nic neřekla. „Nevěděl jsem, co si o tom myslet. Prostě jsem chvíli věřil... žes nás zradila. Mrzí mě to. Nezasloužila sis to. Měl jsem ti víc věřit. Udělal jsem chybu."

„Fajn, odpouštím ti. O to ti koneckonců jde, ne?" zabručela jsem.

„Jo, tohle jsem si nejspíš zasloužil," povzdechl si, udělal na obinadle uzlík a jeho delší konec mi ovinul přes rameno.

Ruce měl horký a trochu hrubší než dřív. I tak mi ale po páteři přejelo příjemný zamrazení, který jsem se snažila ze všech sil ignorovat. Poslední dobou jsem se často cejtila tak nějak jinak. Byly to jenom drobný, sotva znatelný výkyvy, ale byly tam. Jako kdyby se všechny ty hluboko ukrytý pudy, který se naše lidskost naučila ovládat, pokoušely dostat na povrch. Remus si na nic podobnýho sice nikdy nestěžoval, jenže já ani zdaleka neměla jeho jemnou a rozvážnou povahu. Smísit divokou krev Blacků s tou vlčí byla doslova časovaná bomba a já měla strach, aby nakonec nevybuchla, až to budu nejmíň čekat.

„Abych byla upřímná... nemám ti to za zlý, Billy," promluvila jsem nakonec; tentokrát už mnohem mírněji. „Ani já sama občas nevěděla, na který straně vlastně stojím. Do klaďase mám vážně dost daleko."

„To nejspíš většina z nás," pokrčil rameny a udělal další obrátku obvazu, aby ho zafixoval o něco pevnějc. „Jak se vůbec cítíš? Ohledně Adriana, a tak. Všechny nás to dost překvapilo. Neumím si ani představit, jaké to muselo být pro tebe."

„Vlastně asi nijak," pokrčila jsem rameny. „Ačkoliv už jsem možná něco málo pochopila. Když se musíš rozhodnout, jestli poslechnout rozum nebo srdce, vždycky si vyber rozum. Život je pak mnohem jednodušší."

„To zní dost... osaměle, nemyslíš?" V jeho hlase jsem jasně zaslechla zaváhání. Myslím, že se mi ve skutečnosti bál odpovědět. Pohybovali jsme se po tenkým ledě, kterej nám pomalu začínal praskat pod nohama. A on rozhodně nechtěl slyšet to, co mělo přijít.

„Ať se nám to líbí nebo ne, každej nakonec umíráme sám, Billy. Můžeš vykrvácet uprostřed lesa, spadnout z útesu nebo dodejchat na nemocniční posteli, na tom nezáleží. Beztak umíráš už dlouho předtím. S každým jedním životem, kterej vezmeš. S každou ztrátou, kterou musíš prostě jenom přijmout a jít dál, jelikož ji stejně nedokážeš změnit. Život je totiž jenom dlouhá a podělaná cesta přímo do hrobu."

„Kdy se z tebe stal až takový cynik, co?" zeptal se, přičemž jemně utáhnul obvaz a prsty zkontroloval jeho pevnost. „Ty se přece nikdy nevzdáváš."

„Já nevím, Billy. Kdy? Co myslíš? Možná někdy během toho, co se stalo tenkrát na tom hřbitově? Nebo třeba, když jsem byla přesvědčená, že mi umřel někdo, kdo se po pár letech s omluvným úsměvem objevil přímo přede mnou? Oh a co třeba tehdy, když jsem věnovala svoje poprvý klukovi, kterej se nad ránem vyplížil z pokoje, aby si mohl vzít někoho jinýho?" Cejtila jsem, jak celej ztuhnul a opatrně přitom stáhnul ruce z mejch boků. Chytila jsem oba konce obinadla a začala je zbrkle šněrovat k sobě. Několikrát jsem za ně zatáhla tolik, až mi do boku vystřelila šílená bolest, která byla v tu chvíli ale až zvláštně příjemná, ačkoliv se mi v místech rány začal objevovat mokrej narůžovělej flek. Při dalších slovech už jsem začala nevědomky zvyšovat hlas. „Nebo možná, když mi Voldemort dejchal na krk a donutil mě zabít McGonagallovou? A třeba to má taky co dělat s tím, že mě pokousal posranej vlkodlak! Au, do prdele!"

Položila jsem si pravou dlaň na ránu, kde se začaly pomalu rozpíjet krvavý mapy. Tou levou jsem si promnula oči a mírně se předklonila, abych se pokusila zastavit všechny emoce, který jsem tak dlouho potlačovala. Přede všema jsem si hrála na to, jak jsem v pohodě, jenže já nebyla. Vůbec jsem nebyla v pohodě. Byla jsem zoufalá a k smrti vyděšená. Bylo toho moc. Sakra, bylo toho na mě tak zatraceně moc.

„Rory," zašeptal. „Omlouvám se. Jsem fakt idiot. Nikdy jsem ti nechtěl ublížit. Netušil jsem... sakra."

Nic dalšího už neřekl. Ocenila jsem, že se rozhodl konečně zmlknout, protože jsem nechtěla poslouchat žádný pitomý výmluvy. Nezáleželo mi dokonce ani na jeho omluvě, která stejně nemohla nic změnit. V tu chvíli stejně nešlo o něj. Šlo jenom o mě a můj podělanej život.

Ovinul kolem mě zezadu ruce. Opatrně, aby mi neublížil, ale přitom dost pevně, abych se mu nemohla jen tak vytrhnout. Čelo si opřel do mejch vlasů a pak už mě prostě jenom držel. Chvíli jsem s ním marně bojovala, ale nakonec jsem povolila a zoufale se rozbrečela. Brečela jsem pro tolik věcí – pro všechny, o který jsme přišli, pro spoustu špatnejch rozhodnutí, který jsem udělala, a nakonec i sama pro sebe; pro bolestnou budoucnost, která mě čekala při každým dalším úplňku. Brečela jsem tak dlouho, až dokud nevyschla i poslední slza, která ve mně ještě zbejvala. Celou dobu mě u toho držel a ani na chvíli nepustil.

Tehdy jsem konečně pochopila, že mi ho nikdy žádná ženská nevezme; alespoň ne úplně. Část jeho srdce bude vždycky patřit jenom mě, i když ne takovým způsobem, po jakým jsem roky prahla. Pomíjivá romantická láska totiž obvykle přichází a odchází, ale tohle naše výjimečný pouto zůstane nesmrtelný. V životě jsou koneckonců mnohem důležitější věci než nestálý a proměnlivý city. Rodina, přátelství, odhodlání. To nám mohlo pomoct vyhrát válku; ne hora papírovejch srdíček, který bychom na Smrtijedy vystřelovali z hůlek.

A když už jsme u těch výstřelů... z pohlcujícího zoufalství mě vyrušila až hlasitá rána, která připomínala výbuch. Stěny se zatřásly, světla zablikaly a okolí pohltil chaos. Ten naštěstí vydržel jenom pár vteřin, jelikož hned, jakmile se na chodbách rozplynul těžkej černej kouř, jsme odhalili jeho původce.

„Pardon, pardon, všichni se uklidněte!" halekal George, jak nejhlasitějc dokázal. „Došlo jenom k menší reakci, kterou jsme tak trochu nečekali."

„A toho smradu si taky nevšímejte, brzo vyprchá," doplnil ho okamžitě Fred. „Všichni se klidně vraťte ke svým původním činnostem. Nenechte se rušit."

„Ale kdybyste náhodou neměli co na práci, naše ubikace jistě uvítá menší pomoc při seškrabování slizu ze zdí," přidal ještě George.

Vyměnila jsem si krátkej pohled s Billym, kterýmu koutky cukaly stejně jako mě. „Tahle cesta do hrobu nakonec není až tak zlá, ne?" zeptal se s úsměvem.

„Smrad a sliz, co víc si ještě přát," zasmála jsem se. „Seš připravenej ušpinit si ruce, Weasley?"

Místo odpovědi si s hravým mrknutím vyhrnul rukávy až nad lokty a vyrazil rovnou za dvojčaty. Já na sebe hodila aspoň dlouhý tričko, nic jinýho bych na sobě kvůli bolestivý ráně nejspíš stejně nesnesla, a vykročila přímo za ním.

A tak jsme strávili celý odpoledne úklidem jednoho velice nevydařenýho experimentu. Byla to špinavá a smradlavá práce, zároveň byla ale tou nejlepší věcí, která se nám za poslední dobu stala. Konečně jsme se zase od srdce smáli. Hráli jsme si jako malý děti a uspořádali slizovou válku, do který se brzy zapojila další spousta lidí. Konečně jsme byli aspoň na krátkou chvíli zase bezstarostný.

Možná jsme prohráli první bitvu, možná se v nás všech něco nenávratně zlomilo a možná už nikdy nebudeme stejný, ale pořád jsme měli pro co bojovat. Přesně pro tohle. Pro pomíjivý chvilky radosti a štěstí, který si k nám našli cestu i v těch nejtemnějších dnech. Pro všechny ty lidi, který ze srdce milujeme a pro naději v lepší budoucnost. A to nám nikdo nikdy nemůže vzít.