Dávno mrtvá věštkyně mi řekla, že jsem se narodil s darem deště. Už vím, jak to myslela. Její slova nebyla kletba, nebyla to ani slova požehnání. Stejně jako déšť jsem vnesl do života mnoha lidí tragédii, častěji však déšť přináší úlevu, čistotu a obnovu. Smývá naši bolest a připravuje nás na další den, a dokonce i na další život.

— Tan Twan Eng

Jak vlastně chutná smrt? Je hořká jako pachuť zlomenýho srdce nebo snad sladká jako dlouho očekávaná úleva od všech bolestí světa? Přináší klid a úlevu nebo nekonečný muka, ve kterejch pykáme za svoje hříchy?

Netuším, protože podle všeho zatím nejsem mrtvá.

Další vlna agónie a podivnej tlak na boku mě totiž dost rychle vrátily do reality. Vyloudila jsem ze sebe táhlý a bolestivý zakňučení. Kolik toho jeden člověk vůbec může vydržet? Myslím, že já tu hranici dneska v noci musela překročit hned několikrát. Už jsem chtěla jenom umřít a necejtit nic dalšího. Bylo by to vysvobození.

Zuby mi o sebe hlasitě cvakaly. Byla mi hrozná zima. Nedokázala jsem se nadechnout zhluboka a měla jsem pocit, že pořád nemám dostatek vzduchu. To mě nutilo lapat po něm pořád častějc a častějc, z čehož se mi akorát tak motala hlava.

„Vydrž, Rory, někdo brzy přijde!"

Ty oči. Byla jsem přesvědčená, že mě našel táta, ale nebyla to pravda. Byla to Bella, kdo z hůlky vypustil ty rudý jiskry. Poznala jsem ji po hlase. Mozek už mi ale nefungoval tak dobře, abych se vůbec zaobírala tím, proč to vlastně udělala. Místo toho jsem ji jenom zesláble chytila za předloktí a pokusila se ji co nejpevněji stisknout.

„Teto... prosím.... Ať to pře-stane!" dostala jsem ze sebe.

„Tiše, holčičko," zašeptala a prsty mi odhrnula upocený vlasy z čela. Prohnula jsem se pod dalším návalem bolesti a vydala ze sebe přidušený zasténání. „Brzy bude lépe."

„Pro-miň," šeptla jsem. „Já mu-sela. Mám tě rá-da, víš?"

Ač mi nezbejvalo moc sil, zvedla jsem ruku a dotkla se prsty její tváře. Zanechala jsem na ní několik krvavejch šmouh, který jí ale očividně vůbec nevadily. Skoro bych přísahala, že měla slzy v očích, ale možná si to jenom blbě pamatuju. Hlasitě jsem vzlykla a skrz rty se mi prodral další, tentokrát už mnohem hlasitější, nářek.

„Prosím," vzlykla jsem znova. „Ať to sko-nčí. Prosím!"

Neodpověděla mi. Místo toho se zvedla na nohy a o dva kroky ode mě ustoupila. Vedle hlavy jsem zaslechla zapraskání. Přesně v tom místě se vzápětí objevily černý kožený boty s kresbou hada na kotníku. Nevím komu patřily a vůbec mě to nezajímalo. Doufala jsem ale, že má ten nově příchozí v ruce minimálně nějakou lopatu, kterou mě dorazí, abych už nemusela dál trpět.

„Udělal jí to vlkodlak. Prostě se o ní postarejte, ano?"

Bellin hlas se začal vzdalovat, až nakonec umlkl úplně. Chtěla jsem za ní křičet. Chtěla jsem řvát, aby mě tu nenechávala, jenže to nešlo. Zbyla jsem tu sama s úplně cizím člověkem, kterej očividně vůbec žádnou lopatu neměl a nejspíš si mou bolest užíval, protože se sklonil a vsunul mi ruce pod tělo.

„Teď to bude bolet. Vydrž to, prosím. Vezmu tě někam, kde ti pomůžou. Brzo bude líp."

Ta vlna utrpení, která přišla, když zabral a zvedl mě do náruče, se nedala vydržet. Byla tak silná, že mě na chvíli úplně vypnula, což bylo děsně divný. Nemyslím, že jsem ztratila vědomí, ale zároveň jsem nebyla ani při smyslech. Matně jsem slyšela rozmíšku několika lidí, ale vůbec netuším, o koho šlo, ani co říkali. Ucejtila jsem známou vůni. Připomínala mi starý dobrý časy a navodila nesmyslnou iluzi bezpečí. Nic ale nemohlo bejt vzdálenější pravdě.

Rozhodně jsem nečekala, že se přemístíme. Barty nejspíš zrušil všechny kouzla, který do tý doby Bradavice chránily. Zdálo se, že škola už byla vážně dočista ztracená. Tohle jsme nevychytali. Ten přesun ze mě ale vytlačil i poslední zbytky kyslíku. Připadalo mi, že se topím, i když jsem nebyla ve vodě. Vnímala jsem jenom nepřirozeně zářivý světlo, který se kolem nás rozlilo. K uším mi doléhal chaos a hlahol několika hlasů. Pokřikovali jeden na druhýho a nejspíš pobíhali sem a tam.

„Mám tu další zraněnou!" křikl můj zachránce kamsi do prostoru. „Potrhal ji vlkodlak. Doneste stříbro s dobromyslem, dělejte! Už ztratila děsně moc krve! Nemůže dýchat."

Tiše jsem sykla, když mě položil na chladnej kovovej stůl. Dokonce se mi podařilo mělce nadechnout, což mi vrátilo aspoň trochu sil, který jsem naprosto absurdně využila k obraně, když se mi cizí ruce snažily rozepnout knoflíky od košile, aby se dostaly k ranám pod ní. Nevím, co jsem si myslela, ale můj momentální stav mě snad omlouval. Prostě jsem fungovala na autopilota.

„Nechte... být," dostala jsem ze sebe přidušeně a pokoušela se zaostřit na člověka v limetkově zeleným plášti, kterej v misce právě míchal směs na moje rány.

„Potřebujeme, abys byla v klidu, jasný?" zašeptal někdo přímo u mýho ucha, až jsem sebou leknutím trhla. Roztřesenou rukou mě přitom pohladil po vlasech. „Musíš bojovat, Aury. Hlavně to nevzdávej."

„Koukej se sebrat!" okřikl ho někdo v pozadí. „Jestli chceš bejt užitečnej, zrovna se sem přemístili další. Jeden přišel o nohu, další má po nějaký kletbě takovou horečku, že se mu za chvíli rozteče mozek. Běž pomoct!"

„Jasně, promiň," odvětil okamžitě můj společník, na kterýho jsem se nestihla ani podívat, a s bouchnutím dveří zmizel ve vedlejší místnosti, odkud se ozývalo dost děsivý kvílení.

„Slečno, omlouvám se, ale bude to bolet," obrátil se na mě lékouzelník trochu ustaraně, přičemž si prohlížel otevřený rány na mým boku. „Teď musíte být silná. Hned, jak s tím skončíme, vám dám lektvar, po kterém usnete a zaspíte to nejhorší. Rozumíte mi?"

Nejistě jsem kejvla a zoufale se zakousla do vlastního jazyka. Něco mi říkalo, že nabodnout se na ciferník byla proti tomuhle procházka rozkvetlou loukou. A rozhodně jsem se nepletla. Jakmile se divně vonící prášek dotkl rány, nedokázala jsem v sobě udržet nelidskej řev, kterej zaplnil celou místnost. Do očí mi okamžitě vyhrkly slzy a já se proti svý vlastní vůli rozbrečela.

Prosila jsem je, ať přestanou, zapřísahala je, modlila se k Merlinovi, ale nic z toho nepomohlo. Od utrpení mě zachránila až sladká náruč bezvědomí.

Netuším, jestli od tý doby uběhly jenom minuty, hodiny nebo celý dny. Všechno mi splývalo dohromady. Bolest, strach, noční můry. Nevěděla jsem, co je skutečný a co je jenom děsivá iluze způsobená horečkou. Balancovala jsem někde mezi sněním a vědomím. Ač jsem často slyšela, co se kolem mě děje, nedokázala jsem na to reagovat. Byla jsem uvězněná ve svý vlastní mysli, která byla mnohem víc temnou špinavou klecí než čímkoliv jiným.

Ostatní měli navíc dost divnej zvyk, chodit se do mýho pokoje hádat. Jako jasně, můj nezáviděníhodnej stav lidem možná bouřil emoce, ale tohle si fakt mohli odpustit. Nejspíš si mysleli, že je neslyším, ale já je slyšela až moc dobře, ačkoliv jsem ne vždycky dokázala říct, kdo to vlastně byl, což mě frustrovalo víc než cokoliv jinýho.

„Nechápu, jak jsi to mohl tajit. Jak jsi jí to vůbec mohl udělat?!"

„Musel jsem, jasný? Nebyla jiná možnost."

„Podívej se, k čemu to vedlo! Doufám, že jsi na sebe hrdý. Jsi fakt idiot!"

V pohodě, jen tu na sebe křičte, jako kdybych tu vůbec nebyla. Vždyť mě vůbec nezajímá, o čem je vlastně řeč. Proč by taky mělo, že jo? Sakra. Skoro bych přísahala, že ten jeden hlas patřil Billymu, ale tím druhým jsem si nebyla vůbec jistá. A možná že to byla nakonec jenom hra mojí mysli. Co já můžu vědět?

Aktéry poslední hádky, která u mý postele proběhla, jsem ale naopak poznala naprosto neomylně. Aby taky ne, když šlo o moje rodiče. Rozhodně to ale nebyl žádnej milej a příjemnej rozhovor. Nejednou jsem měla chuť se prostě nadechnout a začít na ně taky křičet. Škoda, že to nešlo.

„Tys to věděl?! Svatá Morgano, sežraly ti snad škrkny mozek?! Podívej, co jsi udělal!"

„Lily, přestaň! Co chceš vůbec slyšet? Že mě to mrzí? Že jsem udělal chybu? Víš ty co? Nemrzí mě to, jasný?! Je dospělá. Rozhodla se sama a já to respektoval."

„Kdyby se rozhodla skočit z mostu, tak ji taky necháš? Siriusi, pro Merlina, to nemůžeš myslet vážně! Mohli jsme přijít o oba. V jeden večer. Jak bys vůbec zvládl s něčím takovým žít?"

„Přesně tak, jako žiju se vším ostatním!" štekl. Do tý chvíle byl ještě docela v klidu, křičela hlavně máma, ale tátovi už nejspíš ruply nervy. „Co naznačuješ? Že mě na nich nezáleží? Že je snad nemám rád?! Jsme ve válce, Lily. My nebyli o nic starší, když přišla poprvý. Všichni jsme bojovali, protože jsme chtěli bojovat! Proč jsme my mohli a oni by neměli?! Jde i o jejich budoucnost!"

„Z naší dcery bude vlkodlak. Vlkodlak, Siriusi! Víš, co to udělalo s Remusem. Víš, co měl za život. Tohle si Rory nezaslouží!"

„Nezaslouží. A Remus si nezasloužil umřít, jenže to tak prostě je! Prober se, sakra! Naše děti se postaraly o všechny viteály. Daly šanci celýmu světu. Nelituju toho, jsem na ně zatraceně hrdej!"

„Tady jde ale o to, co jsi udělal ty, Siriusi!" zavrčela. „Poslal jsi svoji dceru, svoji vlastní krev, přímo do Voldemortovy náruče a doufal, že to nějak přežije? Měl jsi ji chránit! James pro svého syna umřel, on..." odmlčela se. Nejspíš si sama uvědomila, co právě řekla. Že to od ní rozhodně nebylo fér. „Siri... já to tak nemyslela," zamumlala a konečně ztišila hlas.

„Ne, máš pravdu," odpověděl táta. Hlas měl ale tvrdej a chladnej. „Já nejsem James. Nikdy jsem nebyl jako on a nikdy nebudu. Hrozně se ti omlouvám, že nejsem jeho plnohodnotná náhrada!"

Hned nato jsem zaslechla těžký kroky a prásknutí dveří, když odešel z místnosti a nechal tam mámu samotnou. Hlasitě vzlykla a zoufale si přisedla do nohou mojí postele. Cejtila jsem, jak se pod ní prohnula postel. Vlastně jsem se cejtila mnohem víc vzhůru, než během celý doby od toho útoku.

„To byla pěkná pitomost, mami," dostala jsem ze sebe chraplavě. Ani jsem nepoznávala vlastní hlas a každý slovo mě v krku škrábalo jako kdybych snad polykala kartáč na boty. Nevadilo mi to. Znamenalo to totiž, že jsem naživu a že jsem konečně v rámci možností při smyslech.

„Rory?" vyhrkla hlasitě. „Jak ti je, holčičko? Bolí tě něco? Potřebuješ něco?"

„Zpomal, zpomal," zamumlala jsem a zhluboka se nadechla. I ten hloupej nádech docela bolel. Nepříjemně mě píchlo v boku, ale to byla jen maličkost, která mě nemohla rozhodit.

Konečně se mi podařilo otevřít oči. Nad hlavou jsem měla šedej oprejskanej strop a několik zářivek, který ovětlovaly celou místnost. Buď byla noc, nebo tohle místo nemělo žádný okna. Vypadalo to tu trochu jako v kobce.

„Mám zavolat lékouzelníka?" zeptala se trochu roztřeseně. „Můžeš se pohnout? Máš žízeň?"

„Mami, přísahám, že tě kousnu, jestli se neuklidníš," odvětila jsem a pootočila na ni hlavu, abych viděla výraz její tváře. Popsala bych ho asi jako nevěřícnej. „Co? Moc brzo na vtipy o vlkodlacích? Dobře," uchechtla jsem se a několikrát zakašlala.

I když mě bolelo celý tělo, hlava a dokonce snad i vlasy na hlavě, zapřela jsem se na loktech a s tichým zasyčením se posunula vejš. Máma mi hnedka aktivně upravila polštář za zádama, abych to měla pohodlný, za což jsem jí byla vcelku vděčná.

„Co Harry, mami?" zeptala jsem se. Byla jsem smířená s jakoukoliv odpovědí. Vždyť jsem sama viděla, jak ho trefila smrtící kletba. Nemělo smysl doufat v zázrak.

„Je v pořádku," pousmála se. „Ta kletba zabila jenom Voldemortovu duši. Fred mu pomohl. To oni tě našli v tom lese."

Brácha byl vážně naživu? Tolik štěstí jsme snad ani nemohli mít. Úleva mi okamžitě zaplavila celý tělo a dala mi na chvíli zapomenout i na bolest. Najednou mi bylo dobře; aspoň tak dobře, jak to v týhle situaci vůbec šlo.

„První mě našla Bellatrix. Zavolala pomoc. A pak tam byl... já vlastně ani nevím. Možná to mohl bejt Harry, neviděla jsem mu do tváře."

„Bellatrix? Jsi si tím jistá?"

„Jo, jsem. Vykouzlila ty jiskry. Kde to... kde to vůbec jsme?"

„Ukázalo se, že na ten boj nejsme sami, holčičko. Spojila se s námi ještě jedna skupina odbojářů. Nepřidali se k nám dřív, protože si mysleli, že bychom je mezi sebe nepřijali. Jsme v jejich ústředí."

„Proč?" zeptala jsem se. Nedávalo to smysl. Pokud někdo další bojoval proti Voldemortovi, proč se neozvali dřív? Určitě bychom je vyslechli. „Co jsou zač?"

„Jádro tvoří bývalí Smrtijedi a jejich rodiny. Když se Voldemort vrátil, odmítli se k němu znovu přidat. Báli se, že je za to všechny uštve a popraví. Proto se proti němu spojili a vytvořili tohle. Postupně se k nim přidali další lidi. Myslím, že s jejich pomocí... máme šanci vyhrát. Víc ti k tomu určitě řeknou sami. Zasloužíš si vysvětlení."

„Jak to myslíš?"

„Uvidíš," povzdechla si. „Teď by sis ale měla odpočinout."

„A ty by ses měla jít omluvit tátovi. Měl pravdu, víš? Trochu jsi to přehnala."

Zatvářila se nesouhlasně, ale nakonec nejspíš uznala, že na mejch slovech něco bylo. „Měla bych ho nechat vychladnout. Teď s ním nebude řeč."

„Nemusíš mluvit. Stačí ho trochu zabavit," naznačila jsem ve vzduchu uvozovky. Pak jsem si dlouze povzdechla. „Super, teď už tu představu nedostanu z hlavy. Nechutný."

Máma si trochu nervózně odkašlala. Očividně jsem ji dostala do solidních rozpaků. „No... Rory... když jsme u toho. Vím, že poslední dobou nebyl čas mluvit o takových věcech, ale už jsi někdy někoho takhle... zabavila?"

Rozesmála jsem se. Sice mě to neskutečně bolelo, ale bylo to silnější než já. Navíc smích prej prodlužuje život, tak co. Naklonila jsem se k ní trochu důvěrněji a zašeptala: „Jsem dcera svýho otce, co myslíš?"

„Že já se vůbec ptala," zavrtěla hlavou. Koutky jí přitom nicméně lehce zacukaly. „Doufám, že jsi aspoň zodpovědnější než tvůj otec, drahoušku."

„Jistě, učím zodpovědnosti dokonce i strýčka Reguluse," odvětila jsem s naprosto vážnou tváří.

„Jsem ráda, že tě máme zpátky, Rory. Se vším všudy," usmála se a letmo mě políbila na čelo. „Teď si vážně odpočiň. Někoho ti sem pošlu, aby se na tebe podíval."

„Dobře, mami. Díky," kejvla jsem a krátce zavřela oči.

Byla jsem děsně unavená, ale spát jsem rozhodně neplánovala. Spala jsem už moc dlouho na to, abych v tom pokračovala. Právě proto jsem s nadšením přijala povzbuzující lektvar od toho samýho lékouzelníka, kterej mi v den útoku ošetřil ránu. Vlil mi do žil novou energii.

Mám dojem, že mi ten doktor zakázal vstávat, ale tyhle jeho pravidla se mi vůbec nelíbily. Měla jsem v plánu udělat si svoje vlastní. Proto jsem se během pár minut zvedla z postele a nějakou chvíli jenom opatrně chodila kolem dokola po pokoji, abych si zvykla na tu nepříjemnou vystřelující bolest v boku a nekácela se při každým kroku. Jakmile jsem si byla jistá, že si nikde nenatluču, opustila jsem svoje prozatímní vězení a vyrazila na průzkum.

Všude to vypadalo stejně. Ty samý temný stěny, nejspíš z betonu, nikde žádný okna ani jinej zdroj slunečního svitu. Jenom zářivky nebo očarovaný lucerny. Připadalo mi, že jsme snad někde v podzemí a nejspíš jsem nebyla daleko od pravdy.

Pak mě ale zaujaly hlasy, rezonující skrz kamennou chodbu s nízkým stropem. Poznávala jsem v nich Harryho, Rona a dokonce i Astorii. Pomalu jsem došla až ke dveřím vedoucím do malý místnosti, odkud všechny ty zvuky vycházely. Opřela jsem se ramenem o zárubeň a chvíli mlčky sledovala její osazenstvo. Bylo jich tam víc, než jsem si myslela. Kromě těch tří zmiňovaných jsem zahlídla Draca s Hermionou, dvojčata, Billyho a dokonce i Fleur. Všichni byli tak moc zaujatí debatou, že si mě ani nevšimli.

"Posloucháš se vůbec? Chtějí po nás, abychom věřili partě bývalých Smrtijedů!" vyjekl Ron nevěřícně. "Oni se snad dočista pomátli!"

"Co je na tom tak špatného, Weasley? Nikdy jsi neslyšel, že nepřátelé vašich nepřátel jsou vaši přátelé? Možná byste měli konečně přijmout fakt, že ne každý Had je ztělesněním zla!" vztekala se Astorie.

"Ron má pravdu," ozval se Harry. "Už jednou změnili strany. Co když to udělají znovu? Kde máme záruku?"

„Nemáte," vstoupila jsem jim do hovoru.

Všechny pohledy v místnosti se obrátily mým směrem. Ve většině z nich jsem identifikovala jasnou úlevu, že mě konečně vidí na nohou. Astorie se dokonce zvedla a zbrkle mě objala.

„Au, au, opatrně, holka bláznivá," sykla jsem.

„Promiň, promiň," vyhrkla a pomohla mi sednout si na židli.

„Hašteříte se tu jako malý děti," zabručela jsem a promnula si rukou zátylek. „Jenom idiot věří, že ho jedno blbý tetování definuje, a jenom velká banda idiotů odmítne nabízenou pomoc, když nám všem jde o krk. Netuším, co je to za lidi, ale očividně nás nechtějí natáhnout na skřipec a pálit svíčkama, nemyslíte?"

Harry se zrovna nadechoval k odpovědi, když ho přerušil hlas ve dveřích.

„Na hlídce čisto, nic zajímavýho. Greengrassová, je řada na tobě."

Otočila jsem tím směrem hlavu a prohlídla si kluka v tmavým oblečení, kterej si z hlavy zrovna sundával kapuci, zpod který se vynořily delší tmavý vlasy. Přes tvář měl sice pořád převázanej šátek s vlaštovkou, ale i tak na něm bylo něco povědomýho. Něco až podivně známýho. Sjela jsem pohledem na jeho boty. Byl na nich had. Ten samej had, kterýho jsem zahlídla v Zapovězeným lese.

Vrávoravě jsem se zvedla ze židle a rukou se musela opřít o Astoriino rameno, abych se zvládla udržet na nohou. Chtěla jsem mu jenom poděkovat, ale podivný ticho, který se najednou rozlilo místností, mě děsně znervóznělo. Něco bylo rozhodně špatně.

Tehdy si mě konečně všiml. Mírně sebou trhnul, jako kdyby se snad lekl. To jsem vypadala tak děsně? Dokonce se mi ani nepodíval do očí. „Aury... no," odkašlal si, „jsem rád, že jsi v pořádku. Vypadáš... dobře."

Přimhouřila jsem oči a udělala dva kroky blíž k němu. On sám o jeden couvl. „Sundej si ten šátek," sykla jsem nepřátelsky. Ani nevím, kde se to ve mně bralo. Všechny emoce mi přišly tak nějak zvláštně zesílený a vztek si ke mně najednou hledal cestu ještě jednodušeji než kdy dřív. Nejspíš to mělo co dělat s tím kousnutím, kdo ví.

"Nemyslím, že je to dobrý nápad," odtušil. „Můžeme si jít první promluvit někam... jinam? Prosím?"

"Dělej!" štěkla jsem.

Tou dobou už jsem stála přímo před ním. Znova mě ovanula ta známá vůně, kterou jsem cejtila tehdy v lese. Vzpomínala jsem si. Vzpomínala jsem si dobře. Poznávala jsem dokonce i jeho oči, jenže to nedávalo sebemenší smysl.

Zhluboka se nadechl a krátce k sobě sevřel víčka, než konečně chytil spodní cíp šátku a stáhl si ho až pod bradu. Teprve potom znova otevřel oči a zvedl na mě provinilej pohled. 

Všechno ve mně se sevřelo. Bylo to tak moc silný, že se ze mě proti vlastní vůli vydralo tichý zavrčení a já se jen tak tak ubránila touze chytit ho vzteky pod krkem. Místo toho jsem skrz zuby procedila jedinou tichou výhrůžku: „Máš pět minut na to, aby sis našel hodně dobrou výmluvu. Jinak tě osobně zabiju a tentokrát se postarám, abys zůstal mrtvej, Adriane Wilkesi!"