Při přípravě bitvy jsem vždy zjistil, že plány jsou k ničemu ale plánování je nezbytné.

– Dwight David Eisenhower

Noc před tím osudným večerem jsem nemohla spát. Věděla jsem, že potřebuju bejt odpočatá, ale moje mysl to ne a ne pochopit. Neustále mi promítala nejrůznější scénáře a představy, z nichž žádná nebyla klidná ani příjemná. Obvykle byly plný krve, křiku a smrti. A na konci každý z nich se objevily rudý oči Pána Zla a problesklo zelený světlo. Neměla jsem daleko k šílenství.

Ani ve společenský místnosti mi nebylo o nic líp. Všechny ty tmavý stěny a všudypřítomná vlhkost, který mi byly už šestým rokem druhým domovem, na mě najednou působily stísněně. Každá část toho místa doslova dejchala vzpomínkama, který jsem si k sobě nechtěla za nic na světě pustit. Nechtěla jsem bejt sentimentální, vždyť jsem přece neumírala.

Možná jsem kecala sama sobě... tou dobou už jsem totiž dost pochybovala, že se vůbec dožiju svejch sedmnáctejch narozenin. Měla jsem je mít přesně za tejden. Jediný, co zůstávalo nejistý, byl způsob jakým se to stane. Mohl to udělat Řád, mohli to udělat Smrtijedi. Existovala desítka různejch způsobů, jak se to mohlo celý podělat a semlít mě. Našlapovala jsem po místnosti plný jedovatejch hadů a neměla v kapse žádnej protijed. Bylo to buď a nebo.

Se Severusem jsme měli připravený tři různý plány, protože jsme netušili, jak přesně bude Voldemort postupovat. Pro každej z nich jsme měli svoje teoretický scénáře a teď už nám nezbejvalo, než doufat, že jsme se aspoň v něčem trefili a nepohoříme hnedka zkraje.

Uklidnit mě nepomohl dokonce ani ten blbej diadém, co Dobby našel jenom tři dny po zadání mýho úkolu. Nejspíš prošmejdil Bradavice skrz naskrz, zeptal se každýho, koho potkal a nakonec mi tu korunku hrdě přinesl. Aspoň tohle vyšlo, jak mělo. Ten večer jsem si ji několikrát nasadila na hlavu v naději, že mě díky ní třeba osvítí, ale nic takovýho se nestalo. Jen mě začala děsně bolet hlava a bylo mi špatně od žaludku, za což nejspíš mohl ten skrytej kousek plešivcovi duše.

Ať jsem zkrátka dělala cokoliv, bylo to zbytečný. Svět se mě nejspíš pokoušel přesvědčit, že bych se měla radši rozloučit a já ho nakonec poslechla. Vzala jsem si nad ránem několik pergamenů, kalamář a brk a vyrazila na astronomickou věž. Tam jsem dlouho jenom stála u zábradlí a se zavřenejma očima vnímala chladnej vánek, co mě štípal ve tvářích. Nebyl nijak nepříjemnej. Připomínal mi, že dokud ještě pořád dejchám, nic není ztracený. Když se pak první purpurový paprsky východu slunce objevily na horizontu a začaly z Bradavickejch pozemků vyhánět temný šero noci, sedla jsem si na chladnou zem a začala psát.

Napsala jsem hned několik dopisů, který jsem ale nikdy neodeslala, ani je nikomu nepředala. Nakonec byly nejspíš hlavně pro mě samotnou. V některejch bylo vysvětlení, v jinejch omluva, ale ze všech bylo cejtit skrytý sbohem, který mi pomáhalo vyrovnat se se strachem. Přišlo mi, že jsem tím uzavírala kapitoly, který jsem byla až moc zbabělá vyřešit z očí do očí.

Strávila jsem tam nahoře celý dopoledne. Dokonce i ve chvíli, kdy se nebe začínalo zatahovat v předzvěstí blížící se katastrofy. Teprve těsně před obědem jsem na Pobertově plánku zahlídla tečku, na kterou jsem tak netrpělivě čekala. Sebrala jsem svůj batoh a kvapem vyrazila přímo do koupelny Ufňukaný Uršuly, ve který na mě Harry spolu s Ronem a Hermionou už čekali.

„Ráda vás vidím," houkla jsem hned, jakmile za mnou zapadly dveře, který jsem pro jistotu kouzlem ještě zamkla. „Máte ty viteály?"

„Máme," přisvědčil Harry. Vytáhl z Hermioniny kabelky jak zmijozelskej náhrdelník, kterej nám kdysi předala máma, tak šálek Helgy z Mrzimoru. „Můžeš mi teď vysvětlit, o co jde?"

I já sáhla do batohu a přidala na hromádku třetí viteál. „Ztracenej diadém Roweny z Havraspáru. Pokud jsem tě dobře pochopila, další je Nagini, ale pořád jeden chybí."

„Nechybí," odtušil tiše. Sebral přitom korunku a několikrát ji otočil v ruce. „Jak jsi ji našla?"

Hermelína mi doslova visela na rtech, mezitím co Ron točil kohoutky u umyvadel a očividně hledal ten, kterým kdysi prošli do Tajemný komnaty. Já si ale ani jednoho z nich nevšímala, všechna moje pozornost byla zaměřená na Harryho.

„Tady na hradě. Dlouhej příběh, na kterej teď nemáme čas. Takže jste ten poslední viteál našli? Co je to?!"

Harry dlouho mlčel a prsty si nervózně projížděl vlasy, než konečně usoudil, že jsem dostatečně důvěryhodná osoba, aby mi svoje obrovský tajemství svěřil. Abych byla upřímná, vyrazil mi tím dech.

„Vzpomínáš si, jak nám Regulus říkal o té věštbě? Vybavuješ si ta slova?"

Dlouze jsem se zamyslela. Snažila jsem se rozpomenout ten den ve sklepeních Malfoy Manoru, kde nám Regulus řekl všechno o viteálech a stopách, který za sebou zanechal Brumbál, než umřel. Chvíli mi to trvalo, ale nakonec mi v mysli vyvstaly ty správný slova.

„Jeden z nich musí zemřít rukou toho druhého, neboť ani jeden nemůže žít dokud ten druhý zůstává naživu. Nechápu, co tím chceš –"

Zarazila jsem se. Všechno to vlastně dávalo smysl. Zapadalo to do sebe jako jednotlivý díly skládačky. Všechny ty věci, co Harry uměl, viděl a cejtil. Odněkud se musely vzít. Většina teenagerů totiž nepobíhá po světě a nesyčí na hady plazící se kolem.

„Jsi to ty," zašeptala jsem, „to v tobě je ten poslední kousek jeho duše." Zhluboka jsem se nadechla a v duchu napočítala do deseti, abych se uklidnila. Tohle byla dost velká čára přes můj plán, jenže jsme prostě museli pracovat s tím, co jsme měli. A jak jsem znala bráchův heroickej komplex, stejně bych ho o ničem nepřesvědčila. „V tom případě dneska dostaneš svoji šanci."

„Co tím chceš říct?" zeptal se nechápavě a tentokrát už na mě obrátil pozornost dokonce i Ronald.

„Chci tím říct, že Pán Zla se momentálně pohybuje kolem Bradavic a je dost možný, že s ním budeme mít dneska tu čest."

Ron zbledl, Hermiona překvapeně zalapala po dechu a začala ze sebe chrlit něco, co jsem stejně vůbec neposlouchala, protože jsem sledovala jenom bráchu. Díval se na mě tak upřeně, až jsem se zatoužila nervózně ošít.

„Jak to všechno víš?"

„Jestli ti to ještě nedošlo, tahle škola je plná Smrtijedů a momentálně ji jeden dokonce vede. Mám uši a navíc neskutečně vlezlou povahu."

Zhluboka se nadechl a znova si rukou projel vlasy. Nakonec mě přestal propichovat očima a sjel pohledem na všechny ty viteály, který před náma ležely. „Nečekal jsem to tak brzo, ale... asi nemáme na vybranou, co?"

V tu chvíli mi zápěstím projelo nesnesitelný pálení. Musela jsem sevřít ruku v pěst a pokusit se tvářit normálně. Dělalo mi to docela velký problémy, ale všichni tři byli naštěstí tak rozrušený, že tomu nevěnovali příliš mnoho pozornosti.

„Nenecháme tě v tom, jasný? Ale potřebuju, abys šel za Snapem do kabinetu. Bude tě čekat. Máme nějakej plán, seznámí tě s ním."

„Snape?" zavrčel a vzdorovitě si založil ruce na hrudníku. „Rory, je to bývalý Smrtijed. Nemůžeš takovým lidem věřit. Zavede nás do pasti!"

„Harry!" okřikla jsem ho. „Nic jinýho nemáme. Je to všechno nebo nic, takže teď sebereš tyhle prokletý věci a půjdeš s nima rovnou za ním, jasný? Ten člověk je posedlej naší mámou. Neudělá nic, co by jí ublížilo, tím jsem si naprosto jistá."

„A co budeš dělat ty?" zamračil se, pořád ještě rozzlobenej z momentálního vývoje událostí.

„Já musím ještě něco zařídit. Věř mi, je to důležitý. Časem se k vám přidám."

„Zbláznila ses? Rory, ještě ani nejsi dospělá. Neexistuje, že tě nechám se do toho jakýmkoliv způsobem zaplést, rozumíš?"

„Harry," oslovila jsem ho jemně. „Já do toho dávno zapletená jsem. Nemá smysl si nic nalhávat. Ani pro jednoho z nás už žádná zpáteční cesta neexistuje. Prosím. Ty víš, že nikdy neprosím, ale tentokrát tě prosím, běž za Severusem. Zachrání to životy. Od toho tu koneckonců jsme."

Dlouho jsme jenom mlčky sledovali jeden druhýho. Sourozenci, který k sobě sice v posledních letech neměli příliš blízko, ale přes to všechno se milovali. A teď jsme tu stáli, odhodlaný udělat krok vstříc svýmu osudu, kterej neměl bejt ani v jednom případě naplněnej duhou a tancujícíma skřítkama, a netušili, jestli se ještě někdy uvidíme.

„Vezmi si tohle," promluvil nakonec tiše, vytáhl svůj neviditelný plášť a podal mi ho. „Ať musíš udělat cokoliv, zůstaň u toho v bezpečí. Nemyslím, že ho budu potřebovat."

Netušila jsem sice, k čemu mi ten kus hadru vůbec bude, ale jestli se bude Harry cejtit líp, když ho budu mít, nejspíš mě to nezabije. S hlasitým povzdechnutím jsem ho proto přijala a pečlivě si ho zastrčila za pas kalhot pod hábit. Pak jsem udělala něco, co už jsem neudělala celý dlouhý roky – ovinula mu ruce kolem krku a pevně ho objala.

I on si mě k sobě přitiskl blíž a zabořil mi hlavu mezi krk a rameno, až mě na holý kůži zastudily obroučky jeho brejlí. „Mám tě rád, Rory."

„I já tebe, bráško," zamumlala jsem na oplátku. „Jednu věc si zapamatuj, ano? Ne všechno je tak, jak se zdá."

„Co tím chceš říct?" odtáhl se na dýlku paží a znova se na mě zadíval.

„To brzo pochopíš," pousmála jsem se, načež jsem se rychle vyvlíkla z jeho sevření.

Nic jinýho už jsem mu neřekla. Dřív než vůbec stačil zareagovat, jsem se otočila a rychle zmizela z umývárny. Vlastně jsem běžela celou cestu až k soše jednooký čarodějnice. Nejspíš jsem doufala, že mi to vypětí pomůže ulevit od tupý bolesti, co mi svírala hrudník, jenže nepomohlo. Bylo těžký přijmout, že Harry možná skončí jako mučedník. On s tím byl ale očividně smířenej a já tu nebyla od toho, abych mu to rozmlouvala. To nebyl můj styl. Mohla jsem to jenom přijmout, stejně jako já chtěla po ostatních, aby přijali moje rozhodnutí. Vzájemnej respekt byla jedna z posledních věcí, co nám nikdo nemohl vzít.

Celá cesta do Prasinek mi pak připomínala pochod na porážku. V úzkým tunelu jsem najednou nemohla dejchat, ačkoliv jsem s tím nikdy předtím neměla problémy. Bylo to, jako kdyby mi měly stěny a nízkej strop každou chvíli spadnout na hlavu a uvěznit mě pod sutinama. Nebo to možná bylo jednom moje zbožný přání, kdo ví.

Ani na konci dlouhýho tunelu nečekalo žádný zázračný světlo; jenom potemnělej sklep zavřenýho Medovýho ráje a těžký provazce deště bičující zemi, až se drobný potůčky špinavý vody valily skrz ulice a tvořily velký kaluže. Bylo tu pusto a prázdno. Za celou dobu jsem nepotkala ani živáčka, což bylo vlastně dobře. Aspoň jsem na sebe nepřitáhla zbytečnou pozornost, když jsem spěchala na rande se svou temnou kapitolou života.

„Říkám vám, že se na nás vykašle. Nechápu, jak můžeme věřit malé holce, co má vazby na Řád," slyšela jsem Yaxleyho nadávat už z chodby. Ten chlap mě k smrti nenáviděl. Jsem si jistá, že kdyby dostal možnost mě zprznit a nechat ležet někde ve křoví, moc rád by toho využil. Vlastně ani nevím proč, nikdy jsem mu nic neudělala, ale nejspíš to bylo prostě z principu, že nade mnou Bellatrix držela ochrannou ruku. Byl to už na pohled nafoukanej aristokrat a vyžadoval nějakou úroveň, kterou jsem podle něj očividně neměla.

„Měl by sis občas zkusit chodit pěšky, Yaxley. Zjistil bys, že to zabere nějakej čas," ušklíbla jsem se. Z hlavy jsem shodila kapuci a otřásla se, když z ní odkáplo pár studenejch kapiček přímo na moji rozehřátou kůži. Divim se, že se z ní v tu chvíli nekouřilo. Bylo mi děsný vedro a hned nato zase zima. Nejspíš za to mohly nervy.

„A ty by ses měla naučit mít úctu ke starším," zavrčel. „Nikdo s krví Potterových si ze mě nebude utahovat!"

„Má uctivá omluva, sire," vysekla jsem ukázkovou poklonu a ještě u toho zasalutovala hůlkou. „Nevím, co mě to popadlo. Nechtěla jsem zneuctit tak váženého a šarmantního muže, jakým vy bezesporu jste, Yaxley."

Dala jsem si záležet na tónu, kterým jsem to řekla. Výsměch byl slyšet snad z každý jedný slabiky. Mohla jsem přitom krásně sledovat, jak postupně rudnul vzteky a na krku mu nabíhala tepající žíla. Hestia a Flora Carrowovy, který se ke Smrtijedům taky přidaly teprve nedávno, se naopak hlasitě rozesmály.

Hestia dokonce ještě nadšeně zatleskala. „Jo! Konečně někdo, kdo tě dokáže trochu usadit, Corbane," uchechtla se a dokonce si dala tu práci, aby se zvedla z křesla, na kterým doteď vegetila, a plácla si se mnou. „Dobrý, holka. Už teď se mi líbíš."

Vděčně jsem se na ni zazubila a konečně ze mě spadla trocha tý příšerný nervozity, ač to bylo vlastně špatně. Neměla jsem se v týhle společnosti cejtit dobře. Problém byl, že většina z mladších následovníků ještě ani netušila, do čeho jdou. Buď to bylo jejich rodinný dědictví nebo naopak vážně věřili, že změněj svět. Mysleli si, že bojujou za správnou věc, stejně jako si to mysleli ti na hradě. Ve svejch vlastních příbězích prostě nebyli padouchy, ale hrdiny. O to bylo všechno těžší. Neměla jsem právo bejt soudce, kterej rozhoduje o tom, co je správný a co ne. To, že jsem je chtěla přivíst do pasti, ze mě dělalo prachsprostýho kata, kterej se rozhodl mávnou sekerou bez spravedlivýho procesu. A to stálo fakt za hovno.

„Ráda slyším, že se dobře bavíte," přerušila naše veselí Bellatrix, která právě dorazila. Všichni jako na povel utichli a začali se chovat přesně tak, jak se od nich očekávalo. Bella ale nikoho nepeskovala, jenom je přeletěla pohledem a nakonec pokračovala: „Možná budeme mít nečekané komplikace. Lapky asi dvě míle na východ napadla malá skupinka kouzelníků. Podle všeho vůbec nepatřili k Řádu. Zdá se, že tu do toho všeho máme ještě nějaké zatracené partizány. Tím se teď ale nebudeme zabývat, postupujeme podle plánu. Pán Zla na nás spoléhá. Dnešní cíl je jasný – Potter."

„Proč kvůli tomu musíme napadnout celej hrad?" zavrčel Macnair nespokojeně. „Od čeho tu teda máme Blackovou, když ho nemůžeme prostě jen vylákat někam na louku a popravit ho?"

Bellatrix se zamračila. „Protože Bradavice jsou důležitý cíl, vrtáku. Je naivní si myslet, že se lidi nepostaví na odpor. Potterova smrt ale všem podryje morálku a zbytek naší armády pak školu obsadí bez větších problémů. Plán přece znáš."

„Nojo, nojo," zabručel nespokojeně. „Jen se mi nelíbí, že máme bejt hned v první vlně přímo na hradě. Nechápu, proč tam nepošleme nějaký ty budižkničemu, co budou čekat v záloze a nakonec slíznou smetanu."

„Měla by to pro tebe být čest," zasyčela na něj Bellatrix. „Pán Zla nás pověřil, abychom způsobili chaos a zabránili jim seskupit se. Rory, Potter je na hradě?" obrátila se na mě.

„Je," přisvědčila jsem. „Nedokážu říct kde přesně, ale jakmile zjistí, že se něco děje, určitě nebude stát v pozadí."

Většina detailů útoku mi až do týhle chvíle nebyla známá a popravdě mě dost vyděsil rozsah celý akce. Nečekala jsem ani v nejmenším, že si sem Voldemort přivede celou armádu, ač jsem i pro tenhle případ měla alternativu, i když naprosto šílenou a riskantní, která se mohla podělat na tisíc různejch způsobů. Co se dalo dělat, kostky byly vrženy.

„Výborně. V tom případě můžeme vyrazit. Aurora nás dostane nepozorovaně do hradu."

Přestala jsem se opírat zády o krbovou římsu a narovnala se. „Jen si ještě odskočím."

„Děláš si z nás legraci?" zavrčel Yaxley. Nenapadlo mě, že bude mít problémy dokonce i s něčím takovým. Existovalo vůbec něco, s čím byl ten chlap spokojenej?

„Sorry, ale když jsem nervózní, potřebuju pořád čůrat," pokrčila jsem rameny. „Možná byste si měli zajít taky, do hradu je dlouhá cesta."

„My ostatní se umíme ovládat, Blacková. A to nejen, co se týká našich fyziologických potřeb, ale i ve slovním projevu."

„Já umím svůj slovní projev ovládat velice dobře, Yaxley," usmála jsem se, ale po cestě do koupelny jsem na něj ještě ukázala vztyčenej prostředníček. „Tenhle byl mimochodem neverbální. Přidej si ho na seznam mejch vad."

Zabouchla jsem za sebou dveře od záchoda a z kapsy co nejrychlejc vytáhla hůlku. „Ševelissimo," zašeptala jsem.

Teď mi zbejvalo jenom poslat Řádu zprávu po patronovi. Sice jsem to dost dlouho cvičila, jenže vzpomenout si na jakoukoliv šťastnou myšlenku se v týhle situaci zdálo bejt naprosto nemyslitelný. Bloudila jsem ve svejch vzpomínkách a hledala nějakou, která by nebyla spojená s čímkoliv špatným. Dvakrát se mi podařilo vykouzlit jenom beztrvarej třpytivej obláček, kterej mi byl platnej asi jako mrtvýmu boty.

Pak jsem si ale uvědomila, že hledám ve špatnejch vodách. Moje nejšťastnější vzpomínky, nezatížený černým oblakem zoufalství, nepatřily ani Ianovi ani Billymu. Patřili mojí rodině. Tátovi, mámě, Regulusovi. To oni dodávali mýmu životu jiskru.

„Expectro Patronum," zašeptala jsem znovu. Tentokrát už hrot hůlky opustila stříbrná liška, která mě několikrát oběhla a pak na mě upřela zvídavej pohled. „Řekni Severusovi, že platí plán B. Za hranicema je podle všeho velká armáda, se kterou jsme nepočítali. Ať zajde za Hagridem, ten bude vědět, co dělat, mluvila jsem s ním. Smrtijedi budou asi za hodinu přímo v hradě. Ve třetím patře. Nenapadejte je hned, prozradíte mě. A... sakra, prosím, pokuste se mě nezabít. Díky."

Hned na to mávla lištička ocasem a zmizela skrz stěnu domu. Nezbejvalo mi než doufat, že mou zprávu doručí. Rukou jsem zatáhla za splachovadlo, pečlivě si uklidila hůlku a vyšla z koupelny.

„Připraveni?" přeletěla jsem všechny očima. „Naše exkurze do Bradavic může začít."