Ve světě, kde je smrt lovcem, není čas na lítost nebo pochybnosti. Je čas jen na rozhodnutí.

— Carlos Castaneda

„Rory, musíš přece něco sníst," zamumlala Astorie a přisunula ke mně talíř plnej míchanejch vajíček.

Už jen pohled na ně mi způsoboval nevolnost. Od večera v Prasinkách už sice uběhl tejden, ale já na tom pořád nebyla o moc líp. Samozřejmě jsem nehladověla úplně, ale z jídla se najednou stalo jenom nutný zlo a všechno navíc chutnalo úplně stejně. Jako prach, ve kterej se brzo obrátí tělo naší – teď už bejvalý – ředitelky.

Madam Rosmerta ji našla hned druhej den ráno. Ležela v uličce za Třema košťatama, pohozená v bahně jako nějakej špinavej bezvýznamnej kus masa. Nikdo nezjistil, čí to byla vlastně vina, ale já věděla svý a musela jsem s tím žít. Jenže to nebylo tak lehký.

Prozatímním ředitelem byl jmenovanej Barty Skrk. Děsný překvapení, co? Škola přitom ale pořád zůstávala relativně nezávislá. Ještě furt tady byla spousta profesorů, který by radši umřeli, než by dopustili nějaký další zvěrstva. Strhaný a unavený obličeje ale prozrazovaly, že jejich síla ani odhodlání rozhodně nejsou nekonečný. Zdi hradu už nebyly uklidňující, ale spíš chladný a stísněný. Strach si konečně našel cestu i do Bradavic.

„Nemám hlad," zabručela jsem a odsunula od sebe nabízenej talíř.

„Fajn," ušklíbla se Astorie. „Pro dnešní večer už ti nebudu cpát žádný jídlo, ale sníš aspoň jednu čokoládovou žabku, jasný?"

„Vážně musím?" povzdechla jsem si.

„Musíš!" přikázala mi a posunula ke mně zmiňovanou cukrovinku

Zvedla jsem ji ze stolu a docela neochotně ji rozbalila. Snažila jsem se co nejvíc oddálit chvíli, kdy si budu muset čokoládu strčit do pusy a radši jsem tak předstírala obrovskej zájem o přiloženou kartičku. Byla na ni Rowena z Havraspáru. Jaká ironie. Majitelka jednoho z viteálů, kterej Harry pořád ještě nenašel. Chtěla jsem ji frustrovaně odhodit, když mě zaujal safírovej záblesk na jejím čele.

„Astorie?" oslovila jsem ji. Mezitím jsem kartičku několikrát otočila v ruce. „Co víš o týhle havraspárký čelence?" Ukázala jsem na ni, aby věděla, o čem vlastně mluvím. Astorie totiž byla zapálená do nejrůznějších relikvií a podobnejch blbinek. Věděla toho o nich spoustu.

„Snažíš se odvíst řeč jinam, abys to nemusela jíst?" zamračila se.

„Ne, myslím to vážně," odvětila jsem a abych svejm slovům dodala váhu, ukousla jsem pohybující se žabce hlavu.

„Je to diadém. Říká se, že když si ho Havraspár nasadí na hlavu, získá ještě větší moudrost nebo tak něco. Nejspíš to bude jen legenda, ale je docela zajímavá."

„A ví se, kde teď je?"

„Ne," zavrtěla hlavou. „Je už roky ztracený, ale většina těch, kteří po něm pátrají, si myslí, že by mohl být tady. V Bradavicích. Myslím, že jsem dokonce slyšela, jak se o něm onehdá bavili nějací duchové."

„Dobře," zamumlala jsem zamyšleně a dojedla zbytek čokoládový žabky, abych udělala Astorii radost. „Díky za konzultaci. Můžeš pro mě ještě něco udělat?"

„Možná toho budu litovat, ale jo."

„Musím si večer s někým fakt nutně promluvit. Potřebuju, abys zabavila Skrka. Jedinej jeho krb je napojenej na letaxovou síť."

„Nemůžeš prostě poslat sovu?"

„Ne, potřebuju něco trochu osobnějšího. Tory, prosím, vážně mi to moc pomůže."

Povzdechla si, ale z výrazu její tváře mi bylo jasný, že už mám dávno vyhráno. Nedokázala mi říct ne a o mě platilo to samý. Jestli za mnou totiž někdo stál celou cestu životem, byla to Astorie. A já jí to nikdy nebudu moct dostatečně splatit. Byla andělem v lidským těle a poznat ji byla jedna z nejlepších věcí, která se mi kdy stala. Vždycky dodržela, co slíbila a jinak tomu nebylo ani v tomhle případě.

Jen díky ní a jejímu dokonalýmu hereckýmu talentu jsem se mohla kolem jedenáctý usadit ke krbu v Bartyho kabinetu a pokusit se sehnat tolik potřebný informace. Naštěstí jsem u sebe v pokoji vždycky měla malej pytlíček s letaxem pro strejčka Příhodu. Tentokrát se fakt hodil, protože jinak by se mi tu tenhle šikovnej prášek sháněl fakt těžce.

Hodila jsem hrst do plamenů, který okamžitě zezelenaly a přestaly pálit. Nic mi tak nebránilo, abych do nich strčila hlavu, pevně zavřela oči, aby se mi do nich nedostal popel, a co nejzřetelnější řekla: „Grimmauldovo náměstí."

Nepříjemnej vír mě okamžitě vtáhl do točící se galaxie nejrůznějších krbů, abych nakonec zastavila v tom správným. V rodinným krbu Blacků. Obývák byl temnej a tichej, jako kdyby snad nikdo nebyl doma, ale já věděla, že Regulus moc často ústředí neopouští. Všichni Smrtijedi mu totiž šli kvůli jeho zradě po krku, takže se musel držet stranou. Místo toho pomáhal Zlatýmu triu, když potřebovali jakýkoliv informace ohledně viteálů.

„Regulusi?" zkusila jsem, ale nic se neozvalo, takže jsem zvýšila hlas. Vlastně jsem spíš vyvřískla nejhlasitějc, jak jsem dokázala. „REGULUSI!"

Z patra se ozvalo ženský vyjeknutí a zvuk tříštícího se skla. Pro Merlina, to snad nemůže myslet vážně. Já tady prožívám nejhorší dny svýho života a pán se očividně náramně baví. Reguluse Blacka by očividně od užívání si života neodradila ani bitva zuřící v jeho domě.

„Regulusi, sakra, oblíkni si kalhoty a koukej HNED přijít!" zakřičela jsem znova.

Sešel dolů docela rychle. Měl na sobě jen trenýrky, vlasy mu trčely na všechny strany a na tváři měl samolibej úšklebek, když si sednul před krb a naklonil se blíž, aby na mě pořádně viděl.

„Dlužíš mi jednu novou skleničku, láhev vína a krabičku kondomů, drahoušku"

„Hnus," ušklíbla jsem se. „Víš, že na to existujou kouzla, takže ty smradlavý mudlovský pláštěnky nepotřebuješ?"

„Ále, slečna je znalá. Tatínkovi by puklo srdce žalem, víš to?"

„Dost, tuhle debatu končím, než začne bejt až moc divná. Něco od tebe potřebuju, Reggie. Čím rychlejc mi odpovíš, tím rychlejc se můžeš vrátit ke svý postelový józe. Otázka číslo jedna: Jak jsou na tom Harry s tím viteálem Roweny z Havraspáru? Otázka číslo dva: Můžeš bráchu nějak kontaktovat? Je to dost důležitý."

„Nevím jistě," podrbal se zamyšleně ve vlasech. „Když jsem s ním mluvil naposledy, říkal, že by to mělo bejt něco s modrým šutrem. To je prej jediný, co zahlídnul. Co je Pán zla zpátky, musí si dávat pozor na hlavu. Díky Merlinu, že ho Cissy začala včas učit nitrobranu, jinak by už byl možná pod kytkama."

„Mohl by to bejt ztracenej diadém Roweny z Havraspáru?"

„Co? Jo... vlastně jo, proč ne, to dává smysl. Jak tě to napadlo?"

„Čokoládový žabky, Reggie, čokoládový žabky."

„Věčná studna vědění... že mi to nedošlo dřív," zasmál se. „Skvělý, díky za stopu, rozhodně to prověříme. A co Harrymu potřebuješ?"

„Potřebuju ho mít dvacátýho března tady na hradě. Řekni to i tátovi. A Reggie? Ať vezme všechny ty viteály. Je to fakt děsně důležitý."

„Tys pila?"

„Regulusi! Pro jednou zmlkni a poslechni mě, jasný? Dvacátýho tady na hradě i s viteálama. Ať se nikde neukazuje, najdu si ho sama. Rozuměl jsi mi dobře? Máš už dost krve v mozku, abys to zvládl pochopit?"

„Jak tě to Sirius vychoval?" odfrkl si na oko pobouřeně. „Fajn, seženu ho a vyřídím to. Na mě je spoleh," mrknul na mě. „Můžu už jít? Čeká mě nahoře nějaká rozdělaná práce."

„Svatá Morgano, teď tu představu nedostanu z hlavu," ušklíbla jsem se. „Padej a pošli mi sovu, že všechno klaplo."

Na jeho odpověď už jsem ani nečekala a vrátila se v tom samým zběsilým víru zpátky do Bartyho kanceláře. Nervózně jsem se rozhlídla kolem sebe, ale byl tu klid. Zdá se, že Astorie si vymyslela nějakou naprosto geniální historku a pořád ještě Skrkovi vykecává díru do hlavy. Ta holka byla prostě dokonalá.

Lehčí část mýho narychlo spíchnutýho plánu byla tímhle za mnou. Teď už jenom najít ten viteál a vymyslet, co s Voldemortem a bandou Smrtijedů. Brnkačka, ne?

Naštěstí jsem neplánovala hledat sama. Na mysl mi totiž přišel někdo, kdo znal hrad a jeho zákoutí mnohem mnohem líp, než kterejkoliv student a kdo bude nekonečně odhodlanej ke splnění tohohle zvláštního úkolu. A mohla jsem ho najít jedině v kuchyni.

„Dobby? Jsi tu Dobby?"

Dobby byl domácí skřítek rodiny Malfoyových, kterýmu Grangerová zblbla hlavu tím svým slavným SPOŽÚSem. A nejenom jemu. Tak dlouho valila svoje rozumy do chudáka Remuse, až se mu rozhodl dát volnost a dokonce mu domluvil práci v Bradavicích. Myslím, že to bylo nejspíš proto, aby Hermelínu konečně umlčel, ale Dobby se zdál bejt nadmíru spokojenej, takže to vlastně dopadlo docela dobře.

„Slečno Auroro," vypískl skřítek a hned ke mně přicupital. Na hlavě mu furiantsky seděla žluto černá čepička, kterou mu jistojistě upletla Lizzie, a na nohou měl různobarevný ponožky. „Dáte si dýňové paštičky? Určitě jich tu ještě pár najdu."

„Ne, Dobby, dneska ne, ale děkuju," dřepla jsem si níž, abych se mu mohla dívat přímo do těch jeho obrovskejch očí. „Potřebuju pomoc. I Hermiona potřebuje pomoc. Vím, že znáš perfektně hrad a my něco hledáme. Něco hrozně moc důležitýho. Diadém Roweny z Havraspáru."

Skřítek zapleskal ušima a na svraštělým obličeji se mu objevil zamyšlenej výraz. „Dobby o něm nikdy neslyšel, ale všechno zjistí! Nepůjde ani spát, dokud na něco nepřijde. Na Dobbyho se můžete spolehnout, slečno!"

„Výborně," usmála jsem se. „Když něco zjistíš, hned mi dej vědět. Ve dne v noci, ano?"

„Dobře, slečno," kejvnul, lehce se uklonil a rovnou opustil hřejivý teplo kuchyně. Většina skřítků za ním hleděla dost nevraživě, ale nemyslím, že si z toho něco dělal. Byl zkrátka svůj.

V nadcházejících dnech se mi konečně začala vracet chuť k jídlu i do života. Najednou jsem zase měla nějakej cíl, kterej mě držel v pohybu a s každou ubejvající vteřinou jsem byla odhodlanější a odhodlanější. Pořád ale existovala jedna obrovská překážka, která mi nedávala spát. Nemohla jsem nijak kontaktovat Řád, abychom dali dohromady jakejkoliv plán. Sovy byly moc nebezpečný a žádná jiná cesta prakticky neexistovala. Ani letax nebyl v tomhle případě řešení. Zůstávalo to na mě, což mě popravdě dost děsilo. Nebyla jsem žádnej Napoleon.

Trávila jsem kvůli tomu nekonečný hodiny v knihovně nad Pobertovým plánkem a neskutečnou kupou nudnejch knížek, ve kterejch by se nejspíš vyžíval jedině pan Binns. Jenže jak vůbec chcete vymyslet nějak plán, když vlastně ani nevíte, co čekat? Rozhodně dost blbě. To mě nakonec dovedlo až na místo, o kterým jsem si myslela, že na něj dobrovolně nikdy v životě nepáchnu.

Zaklepala jsem na těžký dřevěný dveře a po vyzvání jsem vstoupila do temnýho a zatuchlýho kabinetu, umístěnýho hluboko ve sklepeních.

„Slečna Blacková," ušklíbl se a zvedl na mě pohled svejch jako uhel černejch očí. "Čemu vděčím za tu čest?"

„Severusi," vydechla jsem trochu přiškrceně, „potřebuji vaši pomoc."

„Pro vás profesor Snape. A nemyslím, že na vás mám právě teď čas," odvětil nezaujatě a sklopil pohled zpátky do knihy, kterou doteď četl. „Zastavte se za mnou po hodině." Očividně tím považoval naši konverzaci za ukončenou, ale já se rozhodně nedala tak lehce odbýt.

S frustrovaným odfrknutím jsem mu přímo na stůl s prásknutím položila kupu popsanejch pergamenů, dvě knížky a navrch dokonce i Pobertův plánek. Zpupně jsem si sedla na židli naproti jeho stolu a odmítla se byť jen hnout.

„Co si myslíte, že děláte?" zamračil se. „Okamžitě si vezměte ten bordel a opusťte moji kancelář, než Zmijozelu strhnu body, což bych opravdu nerad."

„Pálí v posledních dnech mnohem víc, že jo?" Upřeně jsem se zadívala do jeho očí, který na mě překvapeně zvedl. „To Znamení. Vy víte, že je mnohem blíž než kdy dřív, Severusi. Máme ho přímo před branama a musíme s tím něco udělat."

„Vůbec nevíte, o čem mluvíte, Blacková," sykl, ale vypadal najednou nervózně a roztěkaně. „Tohle není žádná hra."

„Já si rozhodně nehraju," zavrtěla jsem hlavou a rozložila na jeho stole popsaný a pokreslený pergameny. „Náhodou totiž vím přesný datum, kdy se sem Pán zla chystá a potřebuju vaši pomoc."

„Proč zrovna tu mou?"

"Nemám se jak spojit s Řádem a bez Minervy... tu není nikdo, na koho bych se mohla obrátit. Navíc... toho máme my dva společnýho mnohem víc, než si vůbec myslíte."

„O tom tedy dost pochybuji," odtušil chladně.

„Oba jsme udělali něco, co mojí mámě zlomilo srdce. V mým případě nejspíš teprve zlomí." Sáhla jsem po rukávu hábitu a vytáhla si ho až k lokti, takže se Znamení zla rozzářilo v celý svý černý kráse. Viděla jsem, jak Snapeův pohled ztuhl a rty se mu zkroutily do nepříjemnýho úšklebku. „Myslím, že je čas jí dokázat, že i když chybujeme, pořád můžeme bejt hrdinové tohohle příběhu, nemyslíte?"

„Jste stejně arogantní jako váš otec," sykl chladně, ale já si jasně všimla zaváhání, který v něm vyvolala vzpomínka na moji mámu. Byla jeho slabou stránkou, což jsem potřebovala využít ve svůj prospěch. V tuhle chvíli bylo prostě dovoleno všechno.

„Já vím, já vím. Kdyby nám moje arogance mohla vyhrát válku, nemusíme se ničeho bát, ale takhle to bohužel nefunguje," protočila jsem oči. „Tak pomůžete mi nebo ne? Máme na to asi tak tejden, takže neváhejte dlouho. Čas běží. Tik, tak."

Dlouho mlčel, zřejmě zvažoval veškerý následky, jaký by mohla jeho nečinnost mít, až si nakonec hlasitě povzdechl a pokynul rukou.

„Tak mi ukažte, co máte, Blacková."

A tak jsme uzavřeli to nejpodivnější spojenectvý, jaký si vůbec umíte představit. Kdyby mi někdo před rokem řekl, že budu spolupracovat se Severusem Snapem, nejspíš si zaťukám na čelo a obviním ho z požití matoucího utrejchu. Tohle fakt nevymyslíte.

V konečným důsledku jsme sice žádnej zázrak zařídít nedokázali, ale rozhodně jsme spolknutím vlastní hrdosti zachránili desítky nevinnejch životů. Možná jsme se dneska nestali hrdiny, ale rozhodně jsme se o to pokusili. A to je koneckonců jediný, na čem opravdu záleží.