Jsme jako Slunce, které živí život na Zemi a plodí všelicos krásného, zvláštního i zlého: jsme jako matky, které nosí v lůně štěstí i hoře, o kterých nic nevědí. Zprvu nevíme, jaké činy nebo zločiny, jaký osud, jaké dobro a jaké zlo v sobě máme: a teprve podzim vyjeví, co zplodilo jaro, a teprve večer bude jasné, co ráno začalo.

— Carl Gustav Jung

Za svůj krátkej život jsem poznala spoustu druhů strachu. Strach z vlastního selhání, obavy o životy svejch blízkejch nebo dokonce o svůj vlastní. Žádná zkušenost se ale nemohla vyrovnat chvíli, kdy jsem se ocitla tváří v tvář samotnýmu Voldemortovi. Všechno to zlo, který se kolem v posledních letech rozpínalo, najednou dostalo svoji tvář a ta byla zatraceně děsivá. Holá lebka potažená kůži, rudý oči s úzkýma zornicema a dvě hadí štěrbiny na místě, kde by měl bejt nos.

Všechno uvnitř mě řvalo a snažilo se mě přesvědčit, abych utekla pryč. A přesto jsem neuhnula pohledem a čelila tomu zosobnění děsu s bradou hrdě vztyčenou. Za jeho zády jsem zahlídla, jak Bella lehce kejvla a dokonce se povzbudivě pousmála.

„Aurora Blacková," promluvil tiše. Jeho hlas byl vysokej, chladnej a každá sykavka byla výraznější, než by měla bejt. „Tolik jsem toho o tobě slyšel."

Prohlížel si mě tak zblízka, že jsem viděla, jak se jeho hadí nozdry zužujou a zase rozšiřujou s každým nádechem. Vypadal mnohem víc jako zvíře než jako člověk.

„Bellatrix věří, že bys nám mohla být velmi užitečná. Poskytla jsi nám pár velice zajímavých informací." Zvedl ruku a nepřirozeně dlouhýma prstama mi přejel po tváři, až se mi všechny chlupy v zátylku zježily. Zaťala jsem zuby, aby mě neprozradilo jejich vyděšený drkotání a dál zarytě čelila jeho pohledu. „Vypadáš přesně jako ona, když mě poprvé vyhledala. Stále dokola se ukazuje, že krev nám často předurčuje cestu. Barty mi navíc prozradil, že jsi velice talentovaná čarodějka, jen možná trochu... svérázná."

„Vyrůstala jsem ve stínu Harryho Pottera. Musela jsem se naučit bejt průbojná, aby si mě vůbec někdo všiml," sykla jsem a dala si záležet, aby se v těch pár slovech zrcadlila všechna nenávist, kterou jsem svýho času k bráchovi cejtila.

Voldemort se zasmál. Vysoce a chladně. „Jistě, jistě. Zlaté dítě. Hrdina bez bázně a hany. Přemožitel Pána zla. Celý svět se mu klaní za něco, co si sám ani nepamatuje. A kde je teď? Schovává se jako vyděšená kořist v lesích, příliš zbabělý na to, aby mi čelil. Je tou poslední překážkou, která v lidech udržuje naději a naděje je nebezpečná. Proto jsi tu ty."

„Chcete, abych vám ho přivedla?" Hlas se mi lehce zachvěl. Musel si toho všimnout, ale nijak na to nezareagoval. Zřejmě ho těšilo, když z něj měli lidi strach.

„Mám pro tebe jistý úkol, to ano," přisvědčil. „Nicméně jsem rád opatrný. Ještě pořád mám v živé paměti zradu Reguluse Blacka. A i jeho krev ti koluje v žilách."

„Nejsem jako Regulus Black a jestli chci něco vážně vidět, je to můj bratr ležící u vašich nohou. Svět by neměl patřit slabochům," ušklíbla jsem se a zvedla bradu ještě o něco vejš.

Jeho kočičí zornice se na chvíli rozšířily, aby se hned zase stáhly na tenkou čárku. „Ani já nemám rád slabochy. Dám ti šanci dokázat, že k nim nepatříš, maličká."

Tón, kterým to řekl, mě donutil kousnout se do vnitřku tváře, až jsem na jazyku ucejtila železitou pachuť krve. Ta nepříjemná bolest mi pomáhala soustředit se a nenadělat si strachy do kalhot. Co po mě ten plešoun mohl sakra chtít? Nic, co mi v tu chvíli proběhlo hlavou, se ale ani zdaleka nepřiblížilo hrůzný realitě, kterou si pro mě přichystal.

„Bello? Můžeš ji přivést?"

Teta mi na chvíli zmizela z dohledu, aby se vzápětí vrátila s pečlivě svázanou ženou, která se mírně vzpouzela, ale očividně už neměla tolik síly, aby se dokázala Bellatrix vytrhnout. Jakmile na její obličej dopadlo světlo plamenů a odhalilo každou vrásku jejího obličeje, poznala jsem ji. A ona poznala mě.

„Auroro," vydechla Minerva. Oči se jí rozšířily překvapením a obrovským zklamáním, když mě viděla stát vedle samotnýho Pána zla. „To není možné."

Já naopak stála jako přikovaná a nebyla jsem schopná ani odpovědět nebo se snad pohnout. Celý tělo jsem měla v křeči, která ještě zesílila, když mě Voldemort obešel, aby se mi mohl postavit na záda a položit mi obě dlaně na ramena. Jeho dech mi lehce ovanul ucho. Byl až nepřirozeně chladnej, jako kdyby byl dávno mrtvej.

„Barty už odvedl tu nejtěžší práci a dovedl nám ji. Poslední ránu jsem se ale rozhodl přenechat tobě. Bude to první krok k ovládnutí Bradavic. Určitě chápeš, jak moc důležité pro nás jsou. Dokaž mi, že nejsi slaboch, Auroro. Doveď školu do nové éry a vysloužíš si tím místo mezi sobě rovnými, kteří tě budou obdivovat. Už nikdy nebudeš muset stát v pozadí a sledovat, jak tě někdo převyšuje. Zabij ji."

Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. V hlavě mi v tu chvíli proletělo tolik věcí, který jsem ani za nic nedokázala uspořádat. Zvažovala jsem svoje možnosti a hledala jakoukoliv cestu z týhle příšerný šlamastiky; jenže jsem ji nenacházela. Zahnali mě do slepý uličky, ze který se dalo utýct jenom jednou jedinou cestou. S hlasitým polknutím jsem pozvedla hůlku a namířila ji přímo na Minervu.

„Tak je to správně," zašeptal mi do ucha. „To kouzlo znáš. Stačí se soustředit, představit si to. Je to rychlé, bezbolestné. Děláme jí laskavost."

„Rodiče by se za tebe styděli, kdyby tě teď viděli," promluvila chraplavě. „Obětovali všechno, abys měla lepší život a ty se postavíš proti všemu, čemu celý život věřili."

Do oči se mi draly slzy a ruka s hůlkou se mi třásla tak moc, že jsem ji nedokázala držet rovně. Rychle jsem polykala, protože jsem v krku cejtila hořkou pachuť žluči. Bylo mi jasný, že pokud se to nepokusím udržet na uzdě, pozvracím se přímo tady před Voldemortem, což by mi plusový body získalo jenom těžko. Nikdy v životě jsem se necejtila tak hrozně, a to počítám i momentální situaci, kdy mě od smrti dělí jenom jeden jedinej krůček a celý tělo mám jako v ohni. Tohle bylo horší. Stokrát. Tisíckrát. Všechny pocity byly tak moc intenzivní, že mě naprosto ovládaly a já si připadala jako v dost divným a dost zvráceným snu. Doufala jsem, že se prostě vzbudím a všechno to bude pryč, jenže nebylo. Nic nebylo v pohodě a už nikdy nemělo bejt. Nikdy.

„Neposlouchej ji. Prostě to udělej. Je čas," zasyčel. Tentokrát už trochu netrpělivě a já se roztřásla snad ještě víc.

„Rory," oslovila mě Bella tak jemně a mateřsky, až mě překvapila. V tu chvíli jsem se toužila jenom schovat v jejím náručí a rozbrečet se jako malá holka. „Udělej to!"

„Avada... kedavra," zašeptala jsem a mou hůlku v tu chvíli opustil tenkej paprsek zelenýho světla. Nevypadal jako ten, kterej jsem viděla u Bartyho na hodinách. Byl jenom jeho nenápadným stínem.

Kouzlo srazilo Minervu k zemi, ale nezabilo ji. Oči měla sice zavřený, jenže pořád ztěžka oddechovala. Zubama jsem si stiskla ret tak pevně, až jsem ucejtila horkej pramínek krve stejkající kamsi k bradě. Hůlka mi pod prstama lehce vibrovala, skoro jako by mě i ona sama chtěla povzbudit a donutit k tomu, abych tuhle rozdělanou práci dokončila. A já nechtěla. Tak moc jsem se toužila vsáknout do podlahy a přestat existovat, jenže to nešlo. Musela jsem tomu čelit, ať jsem se cejtila jakkoliv.

„Musíš to myslet vážně, maličká. Musíš po tom toužit. Musíš si to užívat. Máš boží moc v dlani jedné ruky. Žádný lepší pocit neexistuje. Je to síla osudu, je to moc a ty jsi jejich pán. Udělej to znovu! Pomůžu ti."

Přejel pravou rukou od mýho ramena, přes loket až k zápěstí. Dlaň mi položil přes hřbet ruky, která držela hůlku a já bych přísahala, že jsem cejtila všechnu tu zlou energii, která z něj tryskala na všechny strany a zavrtávala se mi hluboko do kůže. Stál tak blízko, že jsem vnímala černo jeho duše i ledva bušící srdce, o kterým jsem doteď pochybovala, že ho vůbec má.

Mysli na něco hezkýho, Rory. Mysli na cokoliv jinýho než na tohle.

Snažila jsem se vybavit si šťastný okamžiky svýho života, jenže to nešlo. Cejtila jsem jenom všechny ty rány, který mi život uštědřil. V hlavě mi dunělo Billyho ano, tátovo zklamání, když jsem mu řekla, co jsem provedla, Fredův nešťastnej pohled při tý snídani. Všechno tohle mě nakonec zaplnilo natolik, až mi jedna jediná zbloudilá slza přetekla přes spodní okraj víčka a vydala se na poslední cestu vstříc svýmu konci.

„Omlouvám se, já musím," naznačila jsem rty bez jedinýho zvuku. Jenom abych ulevila vlastnímu svědomí, ačkoliv jsem už od tý doby stejně nikdy pořádně nespala. Ne bez děsu a nočních můr. Pravidelně jsem se budila zvukem vlastního křiku rezonujícím kolejní ložnicí.

Doufám, že tohle martýrium skončí, až naposledy vydechnu. Pokud ale vážně existuje peklo, jsem oficiálně v prdeli.

„Avada kedavra," zopakovala jsem.

Tentokrát – s jeho pomocí – byl záblesk zelenýho světla silnej a prudkej. Přeletěl místnost a trefil Minervu přímo do hrudníku. Její tělo se obrátilo na záda a zůstalo nehybně ležet přímo před krbem. Slepej pohled otevřenejch očí upřenejch do stropu místnosti mi byl jasnou odpovědí, že tentokrát moje kletba udělala přesně to, co měla. Zároveň s ní ale zabila i kousek mě, kterej už jsem nikdy nemohla získat zpátky.

„Barty se nemýlil," promluvil po chvíli ticha Pán zla a konečně ze mě stáhnul ty svoje studený pracky. „Černá magie ti opravdu koluje v žilách. Jednou z tebe bude výjimečná čarodějka."

„Znamená to, že jsem prošla?" dostala jsem ze sebe roztřeseně. Tentokrát už jsem nedokázala držet svůj hlas na uzdě. Zároveň jsem nespouštěla oči z mrtvýho těla naší ředitelky, který přede mnou leželo. Každej jeden detail toho okamžiku se mi vypálil do hlavy a ať jsem se snažila, jak jsem se snažila, nedokázala jsem ho dostat ven. Neviděla jsem před sebou ani Voldemorta ani Bellatrix. Jenom smrt, kterou jsem sama způsobila. Byla jsem v koncích.

„Co myslíš, Bellatrix?" obrátil se na ni, přičemž mi prsty přejel po vlasech, jako kdybych byla nějakej zatoulanej pes. „Zaslouží si tohle děvče nosit temné znamení?"

„Osvědčila se už mnohokrát, můj pane," prohlásila a podřízeně sklopila hlavu. „Spolupracuje s námi dlouho, jistě si zaslouží odměnu."

„Získala jsi důvěru mé nejvěrnější následovnice, Auroro, a to já neberu na lehkou váhu. Podej mi ruku."

Svatá Morgano, jen to ne. 

Sem to nikdy nemělo dojít. Nikdy jsem se neměla potkat s Voldemortem, nikdy jsem se neměla zaplíst do ničeho tak šílenýho a už vůbec nikdy jsem se neměla stát opravdovým Smrtijedem. Celá tahle noc byla moje nejhorší noční můra. Ne, bylo mnohem víc než jen noční můra. Děsivej obraz reality, která se měla stát budoucností Británie, pokud ji co nejdřív nezastavíme.

Jenže co jsem měla dělat? Odmítnout? Jestli jsem odsud chtěla odkráčet po vlastních, rozhodně jsem neměla na výběr. Stejně už jsem byla až po krk ve sračkách; tohle byl jen poslední valník hnoje, co mi mohl spadnout na hlavu. Nemělo sebemenší smysl odporovat.

Natáhla jsem před sebe pravou ruku a sledovala, jak se mi Voldemortovy pavoučí prsty ovinuly kolem zápěstí. Z kapsy hábitu vytáhl hůlku a přiložil ji na bledou kůži mýho zápěstí. Zvedla jsem na něj pohled. Sledoval mě. Pátral po jakýkoliv chybě, po jakýmkoliv zaváhání, který by mu prozradilo, že toho nejsem hodna.

Nemohla jsem dopustit, aby ve mně něco takovýho našel. Ne po tý krvavý ceně, kterou jsem musela zaplatit.

Znova jsem zatlačila všechny svoje pocity a myšlenky tak hluboko, že mi sice kroutily vnitřnostma, bolestivě mě bodaly do žeber a ze všech sil se vzpouzely, ale já odmítla pustit ven. Místo toho jsem na svý tváři uzamkla stejnou maskou, jakou jsem za ty dlouhý měsíce poznala u Bellatrix. Neprošlo přes ní nic, co jsem nechtěla, aby viděl někdo další.

Konec jeho hůlky se nakonec dotkl mýho těla a přinesl s sebou nepředstavitelnou bolest. Ruku jsem měla v jednom ohni. Tmavý šlahouny připomínající dým se plazily po kůži a zarejvaly se hlouběji a hlouběji do masa. Bodaly a pálily jako žhavej cejch. A přes to všechno jsem ze sebe nevydala jedinej výkřik. Zuby jsem měla pevně zaťatý a v koutcích se mi hromadily sliny, ale nepovolila jsem ani na vteřinu. Ani když se z dýmu konečně začala utvářet rozšklebená lebka, ze který se nořilo hadí tělo, ani když začalo celý tetování černat a vystupovat na povrch. Vydržela jsem všechnu tu spalující bolest až do úplnýho konce, kdy Pán zla konečně spustil svou hůlku a ta nejhorší bolest konečně ustoupila.

„Obvykle bychom přivolali ostatní Smrtijedy a udělalali to oficiálněji, ale ty se musíš vrátit do školy a začít pracovat na svém úkolu," vytrhl mě téměř okamžitě z agónie, která ještě pořád prostupovala celým mým tělem a halila mi mysl do mlžnýho oparu.

„A ten je jaký?" zeptala jsem se chraplavě, když jsem rukáv hábitu roztřeseně stáhla zpátky přes předloktí.

„Dvacátého března. V ten den chci mít Harryho Pottera v Bradavicích, abych to s ním mohl skoncovat, a ty zajistíš, aby tam byl."

Překvapeně jsem zamrkala a zadívala se na něj. „O Harrym už jsme několik tejdnů vůbec neslyšeli, jak to mám udělat?"

„To už je na tobě," odvětil. Tentokrát už mu z hlasu zmizel ten vlezlej medovej podtón. Znova se naklonil k mýmu uchu, načež syčivě zašeptal: „Pokud mě zklameš hned při svém prvním úkolu, budeš sledovat, jak ti přímo před očima umírají oba rodiče. Musíš se naučit, že po selhání následuje trest. Byla by to škoda, nemyslíš? Slyšel jsem, jak moc miluješ svého otce. Buď on, nebo tvůj bratr. Vybírej moudře."

Nic dalšího už ten večer neřekl. Nebo možná jo a já si to jenom nepamatuju. V hlavě mi totiž vířilo tolik věcí a tolik myšlenek, že jsem nebyla schopná racionálně uvažovat. Vlastně ani nevím, kdy a jak jsem prošla chodbou z Medovýho ráje a došla zpátky do Bradavic.

První, co si vybavuju, byl až záblesk tmavě zelenejch kachliček a chlad sálající ze země, když jsem klečela před záchodem a pokoušela se ze sebe dostat všechny hříchy toho večera. Nebyla jsem schopná zvednout se ze země a dojít do kolejních ložnic. Kolena jsem měla jako ze želé, ruce i nohy se mi třásly a žaludek znova a znova protestoval proti tomu, co jsem dneska v noci udělala. Dokonce jsem vzlykala tak hlasitě, že by mi mohla i Ufňukaná Uršula závidět. Duši jsem měla napadrť a byla jsem přesvědčená, že už ji nikdy nikdy nedokáže zase složit dohromady.

Přesně takhle mě tam nad ránem našla Astorie. Netušila sice, co se stalo, ale na nic se neptala. Jenom mě objala nejpevněji, jak dokázala, a už mě neopustila. Byla tam se mnou, až dokud mě pláč nevyčerpal natolik, že jsem jí usnula v náručí a byla tam znova, když jsem se probudila do naprosto stejnýho zoufalství, se kterým jsem původně usínala.

Na nohy mě nakonec postavila až jedna jediná myšlenka – měla jsem jenom měsíc na to, abych přišla s plánem, kterej mi zachrání rodinu. Jestli nic nevymyslím, budu si muset zvolit jedno ze dvou zel, z nichž obě budou posledním hřebíčkem do rakve mý příčetnosti. Jak to ale udělat? Neměla jsem sebemenší představu.

Souboj s časem právě začal. 

○•○•○•○

Musím říct, že při téhle kapitole jsem proklínala ich formu. Bylo to hrozně náročný a bylo mi při psaní vlastně tak trochu zle, protože tohle bylo úplně něco jinýho, než se v tomhle příběhu dělo doteď. Zatím to byla 'jenom' hra. Ta tady ale skončila. Myslím, že si musím jít dát panáka :D 

Díky všem a přeji hezký víkend ♥