Velké epochy našeho života leží tam, kde získáme odvahu překřtít své zlo na to nejlepší, co máme.

— Friedrich Nietzsche

Zůstala jsem stát ve dveřích vedoucích na nádvoří a s hrůzou sledovala děsivý panoráma, který se přede mnou rozprostřelo. Rukou jsem se musela opírat o masivní zárubeň dveří, abych ulevila zraněný noze, ale bolest stehna bylo stejně to poslední, co mě v tu chvíli zajímalo.

Draco klečel před starou kašnou s kolenama zabořenýma v hluboký kaluži, která se s každou další vteřinou barvila víc a víc do ruda. Ruce měl pevně ovinutý kolem bezvládnýho těla, ve kterým jsem nakonec poznala svýho kmotra. Ten pohled se mi vypálil tak hluboko do srdce, že už ho z něj nejspíš nikdy nedostanu.

Udělala jsem pár vrávoravejch krůčků blíž. V tu chvíli na mě ale zamířilo hned několik hůlek patřících členům Řádu. Zase jsem zapomněla, že na sobě mám tu zatracenou masku. Většina z nich navíc vůbec netušila, že mají mezi Smrtijedy nějakýho špeha, takže mi další krok mohl taky klidně zajistit jednosměrnej lístek na onen svět. Zvedla jsem proto ruce nad hlavu v odevzdaným gestu, aby na mě nikdo z nich náhodou nevypustil nějakou kletbu.

Očima jsem přeletěla celý nádvoří, který vypadalo naprosto příšerně. Pár sloupů podloubí bylo úplně na padrť a na jednom místě se dokonce prolomila celá střecha. Dva ze čtyř orlů na starý kašně byli bez křídel a jeden dokonce bez hlavy. Rozbitá fontána chrlila vodu, která se mísila s konečně polevujícím deštěm a společně pak tvořily na dlažbě velký bahnitý kaluže, z nichž některý měly až děsivě narůžovělej odstín.

Už se nebojovalo.

Smrtijedi se pomalu stáhli ke dřevěnýmu mostu vedoucímu na pozemky, přivolaný svým pánem. Řád byl sice pořád v pohotovosti, ale ani oni už neútočili. Máma měla obličej zabořenej do tátovy mikiny a ramena se jí třásly pod návalem pláče. Táta sice nebrečel, ale ve tváři měl vepsanou takovou bolest, že mi lámala duši na kusy. Všechno bylo špatně. Takhle to nemělo dopadnout.

Remus navíc nebyl jedinou obětí toho střetu. Jenom pár metrů ode mě ležela na mokrý zemi i Hestia Carrowová, která ještě pořád ztěžka lapala po dechu. Hluboká rána táhnoucí se přes břicho z ní ale postupně vysávala život. Nikdo jí nepomohl. Smrtijedi ji nechali za sebou a nikdo z nich se její bolestí příliš nezaobíral. Až na Floru, která hlasitě vzlykala a snažila se prodrat zpátky ke svýmu dvojčeti. Macnair ji ale držel v ocelovým sevření a odmítal ji pustit zpátky.

„Zabiju tě! Rozumíš?! Zabiju tě!" vyštěkl z ničeho nic Draco a roztřeseně se postavil zpátky na nohy. Namířil hůlku do chumlu Smrtijedů a vyhledal mezi nima Fenrira, kterej se posměšně šklebil a vyzývavě mu přitom hleděl do očí. Hádala jsem, že to on byl původcem kletby, která připravila Remuse o život.

„Odlož to, než si ublížíš, chlapečku," zachechtal se Šedohřbet štěkavě.

Využila jsem jejich rozmíšky a pár kroky přešla k Hestii. Tam jsem s bolestným syknutím klesla na kolena a prsty si ze stehna nemotorně odvázala látku košile, abych ji mohla přitlačit na její ránu. Tím jsem na sebe samozřejmě přitáhla nežádoucí pozornost a dokonce i jedno zbloudilý kouzlo, který ode mě odklonila Bellatrix. To spustilo další vlnu hašteření, protože v tu samou chvíli Draco napadl Fenrira a obě strany si vyměnily ještě pár dalších kleteb, ačkoliv ty už byly jenom nepatrným stínem původní zuřivosti.

„Musíme jít!" sykla mi Bella ucha.

Já na ni ani nezvedla hlavu. Byla jsem zvláštně apatická vůči všemu, co se kolem dělo. Ruce se mi nekontrolovatelně třásly, když se mi dlaně pomalu barvily Hestinou krví. Ránu jsem jí ale držela pevně a zarputile.

„To bude dobrý, jasný?" mumlala jsem. „Budeš v pořádku, pomůžu ti."

Předloktí mě pálilo čím dál tím víc a já měla chuť si tu ruku klidně uhryzat, jen aby mi dala konečně pokoj. Jak to mohli Smrtijedi trpět? Vždyť byli jako čoklové na vodítkách, za který Voldemort tahal, jakkoliv se mu zachtělo.

„Nechci umřít," zachraplala Hestie a slabě mě chytila pod loktem. Zuby jí drotaly a rty pomalu modraly. Nevím jestli zimou nebo ztrátou krve. „Nenech mě umřít."

„Ty neumřeš. Nenechám tě umřít," odpověděla jsem a se zarputitelností sobě vlastní pokračovala ve svý záchranný akci, která ale nejspíš neměla sebemenší význam.

To už mě ale Bella dost nevybíravě drapla za hábit a násilím mě zvedla na nohy.

„Na tohle nemáme čas! Pojď!"

A tak jsem neměla jinou možnost, než klopýtavou chůzí vyrazit s ní. Ostatní nás během ústupu kryly před další salvou kouzel, takže jsme došli v bezpečí až k dřevěnýmu mostu. Nemohla jsem se dočkat, až mě Bella konečně pustí ze svýho sevření, protože už jsem sotva pletla nohama. To se mi naštěstí splnilo hned, jakmile jsme vkročili na rozlehlý pozemky za hradem.

„Na cos sakra myslela?" zavrčela.

„Vždyť umírala. Všude byla krev... a pak taky Remus..." zašeptala jsem. Oči jsem přitom upírala na svoje zakrvácený ruce. Všechno jsem měla děsně zamlžený a nedokázala jsem racionálně uvažovat. Byla jsem zoufalá a vyděšená a chtěla jsem jenom někam utýct. Někam daleko, kde už bych nikdy nebyla svědkem ničeho podobnýho.

„To bude dobré, Rory," odvětila, tentokrát až překvapivě mírně. Její chápavost ale o moc dál nesahala. Brzo mě donutila pochodovat dál, směrem k Zapovězenýmu lesu. Netušila jsem, co se bude dít a nejspíš mi to v tu chvíli bylo úplně jedno. Šla jsem úplně mechanicky, s očima vytřeštěnýma kamsi do prázdna a hrůzou v srdci.

„Je čas se sebrat, Auroro! Takhle nemůžeš nakráčet před Pána Zla," obořila se na mě Bella hned, jakmile jsme vešli na kraj lesa.

„Říkal jsem, že je k ničemu," syknul Yaxley, kterej při souboji utržil ošklivou spáleninu přes půlku tváře. Dobře mu tak. „Je to jen malá ukňouraná holka s nezdravě vysokým sebevědomím."

„Zmlkni, Yaxley," odsekl k mýmu velkýmu překvapení Macnair. „Je to ještě dítě. Takys nebyl hrdina od narození."

Byla jsem tak rozložená, že jsem Yaxleymu ani nedokázala nic uštěpačnýho odpovědět. Ušla jsem ještě pár dalších metrů skrz nasáklý jehličí, než mě vlastní tělo zradilo a já se musela zastavit, zahodit masku a opřít se čelem o strom. Útočil na mě záchvat paniky a já netušila, jak s ním bojovat. Srdce mi bušilo ve spáncích, dejchala jsem rychle a mělce a chvílema na mě šly až mrákoty. Přišlo mi, že snad umírám. Vlastně jsem si v tý chvíli přála prostě neexistovat.

„Nemůžeme se tu zdržovat," ozvalo se mi za zády. Bellatrix mi dokonce položila ruku na rameno a chlácholivě ho stiskla. Skoro bych řekla, že v utěšování neuměla moc chodit a nevěděla si se mnou příliš rady, ale já bych to v tu chvíli stejně nedokázala patřičně ocenit.

„Teto, prosím," zašeptala jsem. „Dej mi chvíli. Já... potřebuju pár minut... potřebuju dejchat. Dohoním vás, jen... prosím," hlas se mi zlomil v půlce věty a já už ji ani nedokázala dokončit.

Stála nade mnou ještě dalších několik sekund, který mi připadaly naprosto nekonečný, než si konečně povzdechla a ještě jednou mě poklepala po rameni. „Půjdeme pomalu. Je to přímo na sever. Najdeš nás? Ale pospěš si, čekáme, že se Potter brzo ukáže. Nechali jsme mu dost výmluvný vzkaz."

„Najdu," zamumlala jsem a nehty přitom zaryla hluboko do kůry stromu, což mi pomáhalo udržet si aspoň poslední zbytky příčetnosti. Netušila jsem, co nechali Harrymu za vzkaz, ale bylo mi jasný, že ať už mu něco vzkázali nebo ne, stejně se brzo objeví. Znala jsem svýho bratra dobře. To on byl hrdina, ne já. Teď už to vím a ani v nejmenším o tom nepochybuju.

Slyšela jsem, jak Yaxley nespokojeně bručí a protestuje, ale nijak jsem se tím nezaobírala. Potřebovala jsem se pořádně nadechnout, srovnat se a pokračovat dál. Náš plán ještě nebyl u konce. Teď jsem se nemohla zhroutit. Ještě jsem musela dokončit svůj úkol.

Soustředila jsem se na svůj dech. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. Hlavně hluboce a pravidelně. To mě během pár minut dostalo z tý nejhorší úzkosti a já se tak konečně mohla narovnat. Otřela jsem si slzy, odhrnula upocený vlasy z tváře a bradu zvedla vejš. Musela jsem to zvládnout. Nic jinýho mi nezbejvalo.

Udělala jsem sotva pár kroků dál do lesa, když mi za zádama hlasitě zapraskala větvička. Prudce jsem se otočila a na poslední chvíli zastavila kletbu, která zoufale toužila opustit konec mojí hůlky.

„Co tady sakra děláš?" zasyčela jsem tiše. „Copak jsi dočista zešílel?"

„Znáš to, budoucnost je nevyzpytatelná a něco mi říká, že ještě není konec. Třeba mi to, že jsem nezůstal na hradě, zachrání život. Co ty můžeš vědět," uculil se Fred a strčil si obě ruce do kapes u kalhot.

„Nemůžeš tady bejt, jasný?" obořila jsem se na něj. Les teď byl snad to nejmíň bezpečný místo na celejch pozemcích. Co kdyby se pro mě Smrtijedi vrátili? Vymyslela bych desítky příšernejch scenářů, ve kterejch by tohle dopadlo naprostou katastrofou. „Zabijou tě hned, jakmile tě uviděj!"

„Tak to by mě nejspíš neměli vidět, co?" usmál se. „Možná budeš potřebovat někoho v záloze."

Udělala jsem dva kroky pryč, ale hned jsem se o jeden zase vrátila. Prostě jsem ho tam nemohla s klidným srdcem nechat. Co mi zaručí, že nepůjde paličatě za mnou a já nebudu mít na rukou další krev?

„Sakra, Frede," sykla jsem. „Ať řeknu cokoliv, neposlechneš mě, že ne?"

„Rozhodně ne," zavrtěl hlavou.

„Do prdele! Fajn! Ale vezmeš si tohle," vyndala jsem z kapsy Pobertův plánek a vrazila mu ho do ruky. „A taky tohle." Zpod hábitu jsem vytáhla pečlivě složenej neviditelnej plášť, kterej jsem měla doteď pořád zastrčenej za pasem kalhot. Díky Merlinu, že jsem ho nikde neztratila.

„Počkej, co když to budeš potřebovat?" vyhrknul, ale obojí váhavě přijal.

„Věř mi, nebudu," zavrtěla jsem hlavou. „A ty za žádnejch okolností – a tím vážně myslím za naprosto žádnejch okolností – nebudeš zasahovat! Ať se bude dít cokoliv, rozumíš mi? Freddie?!"

„Ale musíš mi slíbit, že až se z toho dostaneme, půjdeš se mnou na kafe," zazubil se nakonec.

„Ty jsi fakt nepoučitelnej," povzdechla jsem si. „Dobře, slibuju, že s tebou půjdu na kafe. A teď si to obleč."

„Rory?" oslovil mě ještě. Tentokrát jemně, bez sebemenší známky humoru. „Hlavně tam neumři, prosím."

Dost dlouho jsem jen stála na místě a sledovala ho. Hlavou se mi honila obrovská spousta naprosto příšernejch myšlenek, ale já se snažila uklidnit samu sebe a soustředit se jen na jednu jedinou věc. Vybrala jsem si jeho oči. Byly úplně jiný než ty Billyho. V těch se daly najít snad všechny odstíny mořský hlubiny, ale ty Fredovy připomínaly horkou čokoládu. Byly stejně tmavý, stejně jemný a dávaly člověku aspoň na chvíli zapomenout všem hrůzám, který se kolem děly. Možná jsem ho právě teď viděla naposledy. Tak moc jsem chtěla, aby si mě nepamatoval jenom jako holku, co ho využila a pak hodila přes palubu. Taková já přece nebyla. Nechtěla jsem bejt.

Přála jsem si pro nás oba jednu poslední vzpomínku nezatíženou hrůzou války. Takovou, ve který by byl Fred pořád tím světlým majákem uprostřed temnoty, a já tou rozpustilou rebelkou, která se kvůli němu a Georgovi za ty roky namočila do nejednoho průšvihu.

Nemohla jsem mu nic slíbit; nemohla jsem říct, že všechno bude v pohodě, protože jsem tomu sama nevěřila. Něco jsem ale udělat musela. Cokoliv. Jedním krokem jsem proto smyla mezeru mezi náma, postavila se na špičky a políbila ho. Ne hladově nebo snad zbrkle jako tu noc po svatbě; tenhle polibek byl dlouhej a něžnej. Vložila jsem do něj všechno, co ve mně tou dobou ještě zůstávalo. Všechny zbytky svý rozervaný duše i poslední střípky rozsypanýho srdce.

Po chvíli, ve který dočista zamrzl čas a dal nám tak ochutnat magickou iluzi nekonečna, jsem se odtáhla od jeho rtů a zhluboka vydechla. Víčka jsem měla pořád pevně semknutý k sobě a nechala se zaplnit pocitem, kterej byl naprosto nečekanej. Jako kdyby ze mě tím jediným polibkem sejmul všechen strach, co mě do tý doby svazoval a pomalu dusil. Přinesl mi tolik potřebnej klid, abych mohla vykročit vstříc svýmu osudu.

„Kdybych se nevrátila, řekni ostatním, že už zbejvá jenom on. Žádný další kousky duše, jenom on sám," zašeptala jsem do jeho rtů. „Nevzdávejte se dokud nebude konec. Prosím. Slíbíš mi to?"

Čokoládu jeho očí na krátkej moment zalila slaná poleva, když mi oběma dlaněma něžně přejel přes čelist a mírným tlakem si mě pozvedl do dalšího jemnýho polibku s bolestnou pachutí nevyřčenýho sbohem.

„Slibuju," zašeptal nakonec a nechal mě jít.

Chápal, že v sázce je mnohem víc než jeden jedinej život a sobecký touhy musej jít stranou. Typickej Nebelvír. Ztěžka jsem polkla, věnovala mu poslední pohled a udělala první krok na cestě do hadího doupěte.

Dohnala jsem zbytek svý nový hvězdný party během pěti minut. Tou dobou už se mi z čela lil pot a zraněný stehno mě doslova mučilo. Byla jsem přesvědčená, že už nezvládnu žádnej další krok, ale vždycky jsem ho nakonec udělala. Nic jinýho mi stejně nezbejvalo.

„Lepší?" povytáhla Bella obočí a já jenom mlčky kejvla. Necejtila jsem se na dalekosáhlý rozhovory, takže jsme dalších několik minut šli v naprostý tichosti. Doprovázelo nás jenom občasný zahvízdání ptáka a křupání větví pod našima botama.

Pán Zla na nás už netrpělivě čekal uprostřed široký mýtiny. Nevím, jestli tu už byla, nebo si ji pro sebe nechal osobně vykácet, ale skoro jsem se divila, že skrz ní neprocházel červenej koberec, po kterým by mohl hrdě kráčet za Harryho zkázou. Jistě by mu to přišlo poetický. Trochu mě potěšil snad jen pohled na obrovskýho hroznýše plazícího se kolem jeho bosejch nohou. Aspoň něco šlo podle jednoho ze scénářů.

„Všechno šlo podle plánu?" obrátil Voldemort pohled svejch hadích očí rovnou na Bellu.

„Všechno," přisvědčila. „Barty se právě stará o to, aby nad Bradavicema nezůstala žádná ochranná kouzla. Nic nám nebude bránit."

„A Potter?"

„Brzo tu bude. Myslí si, že tu držíme Auroru proti její vůli."

„Výborně." Skoro bych přísahala, že se ta jeho nepřirozená maska stáhla do dost podivnýho úsměvu, když přešel přímo přede mě a chytil mě svýma dlouhýma prstama za bradu. „První mu zlomíme srdce, pak ducha a nakonec i vaz. Postavíš se vedle mě, maličká. Chci vidět, jak se bude tvářit, až zjistí, že ho prodala vlastní rodina."

Ztěžka jsem polkla, ale nakonec jsem jenom souhlasně kejvla. Co taky jinýho? Stejně to nebyla žádost, ale příkaz a já ho prostě musela splnit, ať už jsem si myslela cokoliv.

Les se mezitím ponořil do tmy a v dálce se ozývalo hlasitý vytí. Znervózňovalo mě. Nebylo příjemný mít někde za zádama smečku nevyzpytatelnejch vlkodlaků. Nechápu, že si Pán Zla s něčím takovým zahrával, ale nejspíš to měl pod kontrolou. Nebylo radno ho podceňovat.

Neuběhla snad ani čtvrthodina, než se mezi stromama vynořil Harry. Špinavej, zakrvácenej, ale naprosto odhodlanej dostát svýmu osudu. Pohled na něj způsobil, že se mi srdce sevřelo tak moc, až to zabolelo. Nechtěla jsem to sledovat. Chtěla jsem jen zavřít oči a hlasitě počítat, dokud nebude konec, ale to mi bohužel nebylo dopřáno.

„Kde je moje sestra?" vyštěkl a namířil hůlku přímo na Voldemorta.

„Přímo tady, Harry Pottere," mávl rukou směrem ke mně. Se sebezapřením jsem odtrhla pohled od země a zadívala se na něj. Zmatenej výraz, kterej se mu mihnul v obličeji, mi jenom potvrdil, že tenhle detail mu nejspíš nikdo neměl čas zmínit. „Snad sis nemyslel, že bychom jí ublížili? Ne, to ne. To ona nás dneska dovedla do hradu. To díky ní budou Bradavice naše."

V očích se mu mihlo zoufalství a obrovský zklamání. „Je to pravda?" zeptal se tiše.

„Budoucnost nepatří slabochům, bratříčku," odvětila jsem chladně. Stálo mě to ale spoustu sil. „Svět se před náma musí sklonit."

„Slyšíš svou sestru, Harry? Co ty na to? Máš poslední šanci přidat se k nám. Společně budeme neporazitelní."

„Nikdy," procedil skrz zuby. „To radši zemřu!" Aby svejm slovům dodal váhu, zeširoka roztáhl ruce a nabídl se Voldemortovi jako na stříbrným podnose. Stačila jedna jediná kletba a mohl bejt konec. Další kousek zkažený duše zmizí ze světa.

V kapse jsem omotala prsty kolem hůlky a sevřela ji tak pevně, až pod tím tlakem její dřevo zaprotestovalo. Znova jsem vyhledala Harryho pohled. Díval se na mě, ne na něj. Neodvážila jsem se mu jakkoliv naznačit, že je všechno jinak. Na chyby teď nebyl sebemenší prostor. I tak bych ale přísahala, že jsem v jeho očích zahlídla pochopení. Možná si vzpomněla na to, co jsem mu řekla v umývárně.

Ne všechno je tak, jak se zdá.

Nakonec lehce pokynul hlavou a obrátil svou pozornost zpátky na Voldemorta.

„Sbohem, Harry Pottere."

Zelenej paprsek proťal s hlasitým svistem vzduch. Zasáhl Harryho přímo do hrudníku a srazil ho k zemi. A to byl přesně moment, na kterej jsem čekala já. Vytáhla jsem hůlku z kapsy a opsala s ní složitej oblouk, kterej jsem poslední tejden až do zblbnutí trénovala pod Snapeovým dozorem, dokud jsem tuhle formu černý magie perfektně neovládla.

„Fiendfire!"

Z konce hůlky vyletěl obrovskej plamen, kterej se zkroutil do několika spirál a zamířil přímo za svým cílem. Zasáhnul Nagini plnou a naprosto drtivou silou. Nikdo nestačil zareagovat a zastavit ho. Zložár si našel svoji cestu k poslednímu zbejvajícímu viteálu a v mžiku oka ho proměnil na prach. Hned potom jsem kouzlo ukončila, aby nepodpálilo celej les. Mohla se z něj totiž stát mrknutím oka nekontrolovatelná zbraň.

„Ne!" vykřikl Voldemort, kterýho síla zlomenejch duší dokonce srazila na záda.

Vypadal zesláble. Nedokázal se ani sám postavit, ale strach z něj šel tak jako tak. Rozhodně jsem nečekala na jeho soud. Harrymu jsem nemohla nijak pomoct a nic dalšího už mě tu nedrželo. Rozběhla jsem se pryč s takovou vervou, že jsem dokonce přestala vnímat bolest v noze. Když vám jde o život, spousta takovejch věcí jde úplně stranou. Adrenalin se o to postará.

„Ne! Chyťe ji! Přineste mi její hlavu!" rozkřičel se Voldemort kdesi za mejma zádama.

Přeskočila jsem několik ztrouchnivělejch pařezů, propletla se mezi nízkejma větvema houštiny a ani na chvíli se nezastavovala. Moje výhoda byla, že jsem byla malá a mrštná. Chlapi jako Yaxley a Macnair mi v lesním podrostu nemohli ani náhodou stačit.

Myslela jsem, že mám vyhráno. Vážně jsem o tom byla přesvědčená.

Pak se ale do ticha noci znova ozvalo hlasitý zavytí. A bylo blízko. Bylo zatraceně blízko. V panice jsem se otočila za sebe, ale nezahlídla vůbec nic. Na cestu mi totiž svítil jenom měsíc, kterej se před půl hodinou konečně objevil na vyčištěným nebi.

Po mý pravý ruce se mihnul stín, klacky zapraskaly a hrdelný vrčení mi zarezonovalo přímo v hlavě. Byl to jen zlomek vteřiny. Ani jsem si nestačila uvědomit co se stalo. Prudkej náraz mě neskutečnou silou strhnul rovnou k zemi, až mi zapraskalo v už tak dost pocuchaný noze. Zkroutila se pod tělo v dost nepřirozeným úhlu, ale to rozhodně nebylo to nejhorší.

Záblesk žlutejch hladovejch očí. Horkej páchnoucí dech ve tváři. Vlhký sliny, co ukáply z hladový tlamy. Dlouhý bílý tesák lesknoucí se v měsíčním svitu. A pak přišla bolest. Taková bolest, jakou si nedokážete představit ani v těch nejhorších nočních můrách. Ty třiceticentimetrový špičáky se mi zabořily do boku s takovou silou, že se zastavily až o pánev. Slyšela jsem skřípění. Cejtila jsem praskající kosti a slyšela sebe samu, jak se ze mě dere naprosto nelidskej řev.

Zabořila jsem mu prsty do očí. To byla poslední obrana, která mi ještě zbejvala. Zakňučel a krátce zvedl hlavu, aby mi tak dopřál pohled na mou vlastní krev, co mu odkapávala z mordy. Zaklonil hlavu a znova zavyl. Krátce a vítězně. To měl bejt poslední zvuk, kterej uslyším před tím, než mě zadáví.

V tu samou chvíli ale napjal uši a zmateně otočil hlavu za sebe. Hlasitý praskání se rozeznělo podrostem všude kolem nás. Využila jsem ten zlomek okamžiku, abych vedle sebe nahmatala hůlku a srazila ze sebe to osvalený vlčí tělo. Zároveň s tím jsem spolkla veškerou bolest a odkulila se o metr doprava, kde jsem se zaklínila pod ztrouchnivělej kmen stromu. Rukou jsem si zakryla hlavu a pevně zavřela oči, když se přes nás přehnala děsivá lavina. Stovky a tisíce nohou vyrazily na Hagridův pokyn do boje. Hlasitý a bolestivý zakňučení mi přineslo aspoň malý zadostiučinění.

Cvakání kusadel akromantulí znělo jako příšernej koncert, kterej neměl mít konce. Nakonec ale trvalo jenom pár desítek sekund, než se celá pavoučí vlna ztratila ve tmě. Hodně brzo se pak z velký dálky začaly ozývat další zvuky. Vyděšenej křik, panika a zoufalství, když masa osminohejch těl narazila na lapky. Pak už se okolím rozlilo ticho.

Kde máš tu svoji armádu teď, plešivče, co??

S námahou jsem se obrátila zpátky na záda a jenom s vypětím posledních sil otevřela oči. Viděla jsem na nebe, který bylo najednou posetý hvězdama. Bylo nádherný. Stovky mejch předků na mě shlížely a možná mi dolů posílaly tolik potřebnej klid. Třeba tam byl i Adrian.

Když se nad tím zamyslím... nejspíš vážně existujou horší způsoby, jak odejít.

Tenhle příběh už ale znáte. Jsme totiž zase tady, na úplným začátku. Už nemám co dalšího říct. Už na to nemám sílu. Zbejvá mi už jen naděje, že jsem se nakonec přece jenom stala aspoň na chvíli hrdinou. Brácha to měl v sobě odjakživa. Já si tu cestu za hrdinstvým musela vydláždit chybama a krví.

Přesně proto mě teď čeká peklo. Ta rudá záře, co se mi najednou rozlila nad hlavou, mě do něj zve.

Už volá moje jméno.

„Rory... Rory... "

Bouřkovej pohled šedejch očí a záplava černejch vlasů.

A pak bílá záře...

○•○•○•○

Pro ty co ještě nespí tu mám něco na dobrou noc (snad nebudete mít noční můry :D ).
Mám trochu potřebu se k téhle kapitole vyjádřit. Chvílemi možná může působit trochu osekaně, možná i zmateně a nekonzistentně, ale to všechno je naschvál. Rory si procházela něčím příšerným a všechno pro ní bylo až moc intenzivní, aby kolem sebe vnímala všechno a vyprávěla příběhy ostatních. Proto je spousta věcí zmíněných jen tak mimoděk. 

Možná se podíváme blíž na to, co se dělo jinde na hradě a nebo možná ne. Záleží na vypravěči, který si vezme na starost další kapitolu :)

Děkuji všem za podporu. Jste úžasní ♥