Jedno si pamatuj: temnota není vždy totéž co zlo a stejně tak světlo není vždy poslem dobra.

– Phyllis C. Cast

Láska. Rodina. Přátelství. Štěstí. Bolest. Smrt. 

Všechno mění svůj význam i samotnou podstatu, když přichází konec. Je pozdě litovat věcí, který jste neudělali a udělat měli. Nemá smysl tvrdit, že mít víc času, žili byste líp a milovali naplno. Je to totiž kec. To vás jenom naplňuje hrůza, že jste nic neznamenali, že po sobě nic nezanecháte. Kdybyste v tu chvíli ale nedejchaly na brány podsvětí, nic by se nezměnilo. Stejně byste tomu klukovi neřekli, že ho milujete, ani byste nevyrazili do Rumunskejch lesů, jak už roky plánujete. Smiřte se s tím, že byste pořád žili ten samej život, jako do tý doby. 

Naivita je totiž děsně blbá vlastnost.

I já s jistotou vím, že bejt v pohodě a vrátit se zpátky v čase, stejně nikdy Billovi neřeknu, co k němu cejtím, udělám kupu pitomejch rozhodnutí, kterejch budu jednou litovat, a nikdy nebudu žít spořádanej život. Jinak bych to ani nebyla já. Jsme jaký jsme a měli bychom na to bejt hrdý a pokud nejsme, měli bychom to aspoň přijmout jako fakt.

V konečným důsledku na tom ale stejně vůbec nesejde. Ať už si myslíme cokoliv, smrt pořád zůstane smrtí a to se nikdy nezmění. 

Když začne bolest konečně mizet, je to vlastně docela příjemný; mnohem příjemnější, než jsem čekala. Jenom ta zima je děsná, dala bych za teplou deku klidně svůj vlastní život. O těch posledních pár minut by mě už beztak neubylo. Mezi prsty nechávám prokluzovat pichlavý jehličí i jemnej vlhkej mech. Uklidňuje mě to. Zrak se pomalu mlží a já už ani nevidím na hvězdný nebe, který mi ukázalo svou kouzelnou tvář hned, jakmile skončil ten šílenej slejvák. I tak mi ale skrz víčka pronikne podivná rudá záře, která krátce zalila okolí.

Takhle možná vypadá peklo.

Jenom o pár hodin dřív všechno vypadalo úplně jinak. Byla jsem nucena poslouchat fňukání některejch Smrtijedů, kterejm se nelíbila cesta do hradu skrz chodbu jednooký čarodějnice. Prej byla moc úzká a stísněná. Kdopak by do nich řekl, že to jsou takový princezničky. Zřejmě to bylo pod jejich úroveň.

„Pro Merlina už zmlkněte, nebo nás prozradíte dřív, než vůbec někam dojdeme," sykla jsem. Skrz hrb sochy jsem se protáhla jako první a pečlivě se rozhlídla kolem sebe. Třetí patro bylo pustý a prázdný. „Vzduch je čistej, polezte!"

Jakmile jsme se všichni shromáždili na jednom místě – bylo nás tam asi patnáct – podala mi Bellatrix mou vlastní masku. Doteď jsem na ni neměla nárok a popravdě mi to ani moc nevadilo. Nevypadaly dvakrát pohodlně.

„Nemůžeme si dovolit, aby tě odhalili, takže si ji nasaď a hlídej si ji jako oko v hlavě."

„Kdybych to tušila, ani bych se ráno nemalovala," utrousila jsem, ale masku jsem samozřejmě přijala a umístila si ji na tvář. Nebyla sice tak nepohodlná, jak původně vypadala, ale pořád mi zužovala výhled, což bylo dost nepříjemný a akorát mě to znervózňovalo. „Jestli chcete udělat co největší chaos, navrhuju vyrazit do Velký síně. Ještě by tam mohlo bejt docela dost lidí."

Ušli jsme ale sotva pár kroků, když se ozvalo hlasitý pískání. Ztuhla jsem na místě, roztáhla ruce a zastavila tím i ostatní. Nebyla jsem jediná, kdo poznal ten zvuk. Carrowova dvojčata se na sebe podívala a svorně zašeptala: „Protiva!"

Nebyl čas se stáhnout ani se schovat. Než jsme vůbec stihli zareagovat, za rohem se objevilo vznášející se strašidlo v podobě dvorního šaška. Pohledem okamžitě přeletěl celou naší podivnou skupinku a nadechl se ke křiku, kterej už nikdo z nás nestihl zarazit.

„SMRTIJEDI V BRADAVICÍCH! NA CHODBĚ VE TŘETÍM PATŘE!"

Hned vzápětí toho bláznivýho ducha Macnair umlčel dobře mířeným kouzlem. Situaci už to ale nezachránilo. Byla jsem si jistá, že sem Protivu někdo poslal záměrně a musela jsem ocenit skvělou improvizaci. Až zjistím, čí to byl nápad, musím mu rozhodně poděkovat. Sejmuli tím ze mě podezření a přitom jim to dalo šanci zareagovat co nejrychlejc.

Trvalo jenom pár vteřin, než se nám nad hlavama prohnala první kletba. Vyslal ji sám Severus, kterej byl očividně někde poblíž a čekal na signál. Prudce jsem se sehnula a ustoupila o pár kroků vzad, abych se vyhnula dvojici Smrtijedů, který se mu okamžitě postavili. Snape jim ale nemusel odolávat sám příliš dlouho, brzo se totiž přiřítilo celý Zlatý trio, Prýtová i Kratiknot.

Ač jsme je počtem pořád převyšovali, rozhodně to nebyl jednoduchej souboj. Už jenom proto, že nás sevřeli z obou stran a pustili se do nás s takovou zuřivostí, že jsem měla co dělat, abych jenom nezírala s otevřenou pusou.

Nebylo pochyb, že jsem se ani zdaleka nemohla rovnat dospělejm kouzelníkům, který bojovali s takovou lehkostí, až mě to překvapilo. Spousta kouzel probíhala neverbálně a takový souboje já nikdy necvičila. Bylo mnohem těžší odrazit barevnej paprsek, o kterým jste vůbec nic netušili, než pár obyčejnejch kleteb ze soubojnickýho klubu. I tak se mi ale podařilo ochránit Floru před přímou ranou do zad a podtrhnout Hermioně nohy. Nemějte mi to za zlý, musela jsem něco udělat, abych nevzbudila podezření a pohled na Grangerovou, která si dala pěknou ránu do zátylku, mě navíc svým způsobem i trochu potěšil.

Do tuhýho začalo jít až po patnácti minutách, kdy se k boji přidal Řád. Určitě tu byl připravenej celou dobu, jen čekal na správnou příležitost zasáhnout. Byla mezi nima většina Weasleyovejch, oba moji rodiče, Alice s Frankem Longbottomovi, Remus, Draco, Moody a dokonce i Fleur.  Táta přitom neustále přelítával celou naši skupinku očima a hledal mě v ní, aby mě mohl chránit.

Tehdy si Bellatrix uvědomila, že úzká chodba je pro nás tím nejhorším místem pro boj. Začali jsme ustupovat v poměrně ucelený formaci chráněný štítem. Všude kolem nás se sypala omítka a praskaly sloupy, od kterejch se odráželo kouzlo za kouzlem. Do tý chvíle jsem si nedovedla představit, jak moc děsivá dokáže taková bitva bejt, ale teď už to rozhodně nikdy nezapomenu.

Řád nás vytlačil ven z hradu, až před Hodinovou věž. Tam se souboj rozpadl na jednotlivý skupinky, který byly roztroušený po celým nádvoří i ve spodní části věže samotný. Všechno bylo děsně zmatený. Kletby lítaly naprosto všude, vrážely do zdí, vyrážely okna. Okolí bylo zalitý křikem, burácením padajícího kamení a svištěním kouzel. Vůbec tomu nepomáhal ani silnej déšť, kterej nás bez ustání oslepoval a zároveň nám bránil naplno používat sluch. Nebejt adrenalinu, kterej mi v tu chvíli koloval celým tělem, nejspíš bych se zhroutila někam do rohu, přitáhla si kolena k bradě a hystericky se rozkřičela.

Odrazila jsem několik kouzel, který přiletěly od členů Řádu a sehnula se před dalším, který vyletělo z Macnairovy hůlky špatným směrem a málem mě trefilo.

Pak jsem zaslechla vysokej ženskej křik, kterej jsem poznala skoro neomylně. Vyhnula jsem se červenýmu paprsku, hbitě se propletla kolem Remusem bojujícího s Fenrirem a vběhla přímo do věže. Tam momentálně stáli jenom dva lidi, za kterýma se v pravidelným rytmu míhalo obrovský kyvadlo hodin.

Záplava stříbrnejch vlasů mi prozradila, že jsem se v odhadu rozhodně nespletla. Byla to Fleur. Krvácela z čela a ztěžka oddechovala. Přímo proti ní stál Yaxley s hůlkou přípravou k poslední ráně. Na chvíli mě ovládlo moje záštiplný já, který ji chtělo vidět mrtvou. Hlavou mi problesklo až nezdravý zadostiučinění, když jsem si představila, že už mi nikdy nebude stát v cestě. Naštěstí jsem si dost rychle uvědomila, nad čím zrovna přemejšlím, a rozhodla jsem se jednat. Už jen proto, že jsem nechtěla tomu zmetkovi dopřát jakýkoliv uspokojení.

„Expelliarmus!"

Fleuřina hůlka opustila její dlaň a já ji bez problémů chytila. Yaxley se na mě vztekle otočil a udělal dva kroky blíž k mojí maličkosti. Díky Merlinu, že i on měl svoji masku, jinak by mě nejspíš celou poplival.

„Co si myslíš, že děláš, holčičko?" zavrčel.

„Ta je moje," sykla jsem. „Vzala mi úplně všechno a já ji chci vidět trpět!"

„Ještě jednou se mi postavíš do cesty a přísahám, že mi bude úplně jedno, že jsi chráněnka Bellatrix. Budu tě mučit jako prašivýho psa, dokud nebudeš škemrat o milost!" S těma slovama do mě ještě bolestivě vrazil ramen, ale ustoupil a vyběhl zpátky na nádvoří, aby se mohl znova zapojit do bitevní vřavy.

Přešla jsem pár krokama přímo před Fleur a zamířila na ni její vlastní hůlkou. Zvedla na mě pohled a v očích měla takovou jiskru, až mě samotnou překvapila. Myslela jsem, že je to jenom ukňouraná princeznička, ale nejspíš to nebyla až taková pravda.

„Nikdy nevyrrajete! Nakonec vás porrasíme!" Vystrčila bojovně bradu a změřila si mě pohrdavým pohledem, kterej musel chtít hodně kuráže vzhledem k tomu, že byla beze zbraně a já jí mířila přímo do obličeje.

Pohodila jsem si její hůlkou v dlani, abych ji mohla chytit za hrot a nabídnout jí rukojeť. „Příště si líp hlídej záda, princezno. Mohla bys narazit na někoho, kdo to myslí vážně."

Překvapeně pootevřela rty a zornice se jí až nezvykle rozšířily, když váhavě přijala svoji hůlku. Už mi ale nestihla nic říct, protože mi záda lízla útočná kletba. Srazila mě na kamennou zem, až mi bolestivě zapraskalo v prstech, ale to mi nezabránilo v tom, abych se převalila na záda a další kouzlo, letící přímo na můj hrudník, mávnutím zápěstí odrazila.

„Ustup od mojí ženy!"

Billyho hlas se rozezněl místností, zesílenej kamennou klenbou. Super, to mi teď přesně chybělo. Několikrát jsem se odkopla nohama, abych nakonec zády bolestivě narazila na první dřevěnej schod směřující nahoru do věže. Další kouzlo mi proletělo tak blízko ramene, že jsem ucejtila nesnesitelnej žár, kterej mi propálil rejhu v hábitu a seškvařil dokonce i kůži pod ním.

„Bille!" vykřikla Fleur, která se konečně probrala z překvapení, že je ještě pořád naživu. „Nechtěla mi ublíšit!"

Bill ale její slova zřejmě považoval za následek ošklivý rány do hlavy. Sám měl s podobným blouzněním dost zkušeností. Ve dveřích věže se navíc objevily další dvě zrzavý hlavy, který na něj halekali.

„Potřebujete píchnout?" křiklo jedno z dvojčat, ale nepoznala jsem který.

„Vezměte Fleur někam stranou!" odpověděl Bill hlasitě. „Já se tady o to postarám!"

Využila jsem jeho chvilkový nepozornosti a co nejrychlejc se postavila zpátky na nohy. Nestihla jsem ale přeběhnout ani do první poloviny schodiště, když si mě všiml a zabránil mi v dalším útěku. Musela jsem se k němu otočit čelem a s opatrným couváním, krůček po krůčku, schod po schodu, odrážet jeho útoky. Já sama jsem na něj nevyslala jediný kouzlo; měla jsem strach, abych mu neublížila.

Zatlačil mě o celý jedno patro vejš. Tam nám hlavou rezonovalo kovový cvakání hodinovýho strojku a občasný zařinčení obrovskejch zvonů, který vyzváněly jako šílený, když se od nich náhodou odrazila nějaká kletba. Tehdy už mi bylo jasný, že jde do tuhýho. Pustila jsem se do ofenzívy, i když pořád jenom hodně vláčně. Černý magii jsem se ale ze všech sil vyhejbala. Byla až moc nevyzpytatelná a já ji pořád neměla stoprocentně pod kontrolou.

„Tak bojuj pořádně, ty zbabělče!" zavrčel.

Neznala jsem Billa takovýho. Nikdy v životě jsem ho neviděla v takovým zapálení. Šel z něj neskutečnej strach a já z týhle situace neviděla žádný východisko. Rozhlídla jsem se kolem sebe ve snaze najít cokoliv, co by mi mohlo pomoct. Na tomhle zatraceným místě ale nebylo kam utýct. Cestu směrem k ošetřovně blokoval spadlej zvon a tu druhou Bill. Žádná další neexistovala. Jedině skrz sklo hodinovýho ciferníku přímo ven na nádvoří, ale to bylo pěknejch pár metrů volným pádem a já fakt nechtěla, aby mě pak Filch musel seškrabovat z dlažby lopatkou.

„Bille!" zaslechla jsem výkřik z mezipatra a otočila za tím hlasem hlavu. A přesně tohle zaváhání mi nakonec zlomilo vaz. Teda jako ne doslova, ale víte, jak to myslím.

Rudej paprsek mě trefil přímo doprostřed hrudníku. Byla to tak prudká rána, že mi okamžitě vyrazila dech a ještě mě odhodila o několik stop dozadu. Zádama jsem naletěla přímo do skleněný výplně, která pod silou toho nárazu s ohlušujícím tříštěním praskla. Střepy se rozletěly do všech směrů a většina z nich se vysypala přímo na nádvoří. Já mezi nima nejspíš neležela jen díky obrovský dávce štěstí. Před pádem mě totiž zachránila kovová konstrukce ciferníku, který jsem se na poslední chvíli zachytila. Teda ona spíš zachytila mě. Ostrej hrot na hodinový ručičce mi totiž prorazil dlaň a jeho zakrvácenej konec vyšel ven hřbetem ruky, stejně jako si jeden masivní střep našel cestu hluboko do mýho stehna. A to ani nemluvím o spoustě drobnejch ranek od skla, který se mi otevřely snad na každý odhalený části kůže.

„Bille přestaň! Fleur říkala, že to nejspíš byla Rory!"

To už jsem si ale pod návalem bolesti strhla masku z obličeje. Nemohla jsem dejchat a pot i krev mě štípaly v očích. Vlastně jsem se nedokázala ani hnout z místa. Balancovala jsem na okraji propasti, do který jsem rozhodně nechtěla spadnout, přišpendlená k hodinám jako nějakej sušenej brouk v entomologický sbírce.

„Fialko," vydechl Bill a sklopil hůlku. Nebyla jsem si jistá, jaký pocity se v něm v tu chvíli mlely, ale popravdě mi to bylo naprosto volný. Ať se totiž cejtil jak chtěl, mě bylo rozhodně hůř. „Jak je tohle... proč jsi s nima?"

„Skvělý místo na pokec, Billy, fakt," ušklíbla jsem se a bolestivě přitom sykla. „Co kdybys nám přinesl čaj a já ti povyprávím svůj životní příběh, mezitím co si tady budu spokojeně viset."

„Nemel se tak, Rory. Zdá se, že je to dost hluboký," houknul Fred. Byl to on, kdo před chvílí zastavil Billovu poslední ránu, která by mě nejspíš stála život. Klečel přede mnou a prohlížel si stehno proražený kusem skla. „Zahojím to asi jen povrchově, zbytek budou muset udělat u Munga. Nejsem zrovna lékouzelník."

"Můžeš... první tu ruku, prosím," zamumlala jsem. Šly na mě mrákoty, ale ani ne tak ze ztráty krve, jako z představy, co se teďka bude dít. Nechtěla jsem na to ani myslet. Jedno bylo jistý – bude to sakra bolet.

Fred chápavě kejvnul a dokonce i Billy už se konečně probral. Pokud se to tak teda dá nazvat, protože si začal rozepínat pásek od kalhot. Nechápavě jsem ho sledovala a dokonce při tom na chvíli zapomněla i na spalující bolest, co mě doteď objímala.

„Ač bych si fakt dala říct, trochu mě bolí hlava, můžeme to nechat na zejtra?"

„Mlč a skousni," odbyl mě.

Pásek složil napůl a strčil mi ho mezi zuby. Myslela jsem, že se to dělá jenom ve filmech. Když ale Fred zabral a moje ruka začala klouzat nahoru po kovovým hrotu, začala sem chápat proč ten pásek mám. Zuby se prakticky samovolně zakously do měkký kůže, ale i tak se ze mě vydralo bolestivý zakvílení. Úleva přišla ve chvíli, kdy jsem byla konečně svobodná. Tepavá bolest v dlani sice zůstávala a lepkavá krev mi tekla po celým předloktí a zároveň odkapávala i z prstů, ale konečně jsem se mohla pohnout. Pásek jsem pustila ze zubů a nechala ho spadnout na zem.

„Do prdele, do prdele, do prdele," mumlala jsem si sama pro sebe, když jsem prstama sevřela zápěstí zraněný ruky a zadívala se na hodně ošklivě vypadající ránu. „Potřebuju jít, musím se k nim přidat, než mě tu někdo z nich takhle chytí."

„S tím střepem v noze daleko nedojdeš, Fialko," zamračil se Bill a kejvnul přitom směrem k Fredovi. „Pomoz mi s ní. Vyndáme jí to, než si ublíží."

Každej mě chytil pod jedním ramenem, ovinuli mi ruce kolem pasu a odvedli mě o pár metrů dál, kde mě posadili na široký dřevěný zábradlí oddělující hodinovej strojek od chodby. Tehdy jsem poprvý očima očima k ráně ve stehně. Možná jsem to neměla dělat, protože se mi udělalo trochu nevolno. Rozhodně to byl dost velkej kus střepu a rozhodně byl hodně, hodně hluboko. Divný bylo, že jsem to skoro necejtila. Aspoň v tu chvíli ne. Zaměstnával mě totiž zvuk souboje, kterej na nádvoří snad vůbec nepolevoval. Byli všichni pořád naživu? Co když se stalo něco zlýho a já trčím tady a úplně zbytečně zaměstnávám dva dobrý kouzelníky?

„Myslíš, že to prošlo tepnou?" svraštil Fred obočí a za pomocí hůlky opatrně roztrhl kus kalhot, aby na zranění líp viděli. Sundal si přitom košili, pod kterou měl ještě tričko. Nejspíš, aby z ní mohl udělat provizorní obvazy. „Nedokážu to poznat."

„Zvládneme to tak jako tak. Měl bys vidět, na jaký pasti jsme občas narazili v pyramidách. Divím se, že jsme nikdy o nikoho nepřišli. A než to spravíme, moc rád bych slyšel vysvětlení, Rory."

„Zklamaný? Nikdy nepodceňujte přitažlivost temnoty, chlapci. Copak nechcete, abych vám ukázala všech devět kruhů pekla?" uculila jsem se, i když trochu bolestně. „Notak, je to tam žhavý, upocený a plný vzdech– AU, SAKRA, AU!" vyjekla jsem nečekaně, když Bill jediným škubnutím vytáhl střep z mý nohy, ze který se v tý samý chvíli začala valit krev. Valit, ne stříkat, což bylo asi dobrý znamení.

„Nejsi vtipná," ušklíbl se, odhodil sklo na zem a hůlku namířil na ránu. „Episkey."

Fred mi mezitím ošetřil ránu na dlani, kterou následně omotal rukávem košile, kdyby se náhodou znova otevřela. Koutky mu přitom lehce pocukávaly, za což ho Bill obdařil nesouhlasným pohledem.

„Co je? Trochu vtipný to bylo," uchechtl se.

„Jasně, abys taky nebyl na její straně. Vždyť o nic nejde, jen je tu se Smrtijedy. Taková drobnost," odsekl Billy a vytrhl mu z rukou zbytek košile, kterou mi pevně ovázal kolem zraněnýho stehna. „Nemyslím, že jsem spravil všechny svaly, chůze teď asi nebude dvakrát příjemná. Potřebuješ doktora."

„Billy," zamumlala jsem.

Ani se na mě nepodíval a utáhl provizorní obvaz ještě o kousek silnějc, až jsem bolestivě sykla. „Už nechci nic slyšet, ať to bylo jak chtělo. Až tě ta tvoje lehkomyslnost zabije, necháš za sebou jenom obrovský chaos a spoustu nezodpovězených otázek, protože nikdo nikdy netuší, co si ve skutečnosti myslíš, cejtíš a proč děláš to, co děláš. Doufám, že jsi na sebe hrdá, Fialko."

Jo, tohle byly úplně poslední slova, co mi Bill Weasley kdy řekl. Myslím, že to od něj byl trochu nefér soud, ale z jeho úhlu pohledu tohle celý nejspíš muselo vypadat fakt divně, uznávám. Já jen doufám, že mu to někdy někdo vysvětlí. Že mu někdo třeba jednou předá i ten dopis, co jsem napsala. Tam bylo všechno – co si myslím, co cejtím i proč dělám to, co dělám. Já totiž vždycky byla až moc velkej zbabělec, abych to řekla nahlas.

„Pohlídej ji," obrátil se pro tentokrát už na Freda. „Musím jít vystřídat Remuse a poslat ho pryč. Brzo bude tma. Mohl by nadělat víc škody než užitku."

„Notak, Billy," křikla jsem za ním a udělala dva bolestivý krůčky směrem ke schodům. Nezareagoval. Bez jedinýho pohledu zpátky odběhl pryč, aby se mohl zapojit zpátky do bitvy.

Ta ale až zvláštním způsobem umlkala. Rány už se neozývaly s takovou intenzitou a občas mezi nima nastávalo divný a tíživý ticho. Obrátila jsem pohled na Freda, kterej měl oči zabodnutý do země a tvářil se jako kdyby mu u nohou přistála stovka bomb hnojůvek.

„Jak to myslel s tím Remusem?" zeptala jsem se, ale na jeho odpověď jsem čekat nemusela. Uvědomění přišlo hned záhy a nepříjemně mi sevřelo hrudník. „Je úplněk, že? Sakra! Na to jsme vůbec nemysleli. Pro Merlina, on sem určitě dovedl všechny vlkodlaky. Musím jít!"

„Vlkodlaky? Hrome!" zaklel Fred a z jeho původního podivnýho rozpoložení v mžiku nezůstalo vůbec nic. Dokonce mě chtěl podepřít na cestě ze schodů.

„Ne! Běž napřed! Nesmí mě s tebou vidět. Já si poradím."

Sebrala jsem ze země svou masku, abych si ji mohla nasadit zpátky na tvář. Tehdy mi zápěstí zaplavila nepříjemná bolest. Znamení začalo pálit a žhnout. Pán Zla se zřejmě rozhodl, že je čas na další část jeho plánu, o kterým jsem netušila vůbec nic. Ve stejnou chvíli se z nádvoří ozval nelidskej řev, ve kterým bylo tolik zoufalství a bolesti, až mi po páteři přeběhl mráz.

Pospíšila jsem si ze schodů, ač mě každej krok způsoboval hotový muka. Stehno mě bodalo a pálilo. Bylo jasný, že není zahojený správně a uvnitř je rána ještě pořád až příliš živá. V ten moment mě to ale vůbec nezajímalo. Já totiž poznávala ten hlasitej pláč, kterej ještě pořád rezonoval okolím a dával tak znát, že se stalo něco strašnýho.

Patřil Dracovi.