Nejkrutější věci jsou řečeny v ústraní doprovázeny zlomeným pohledem.

– Kentty Marison

Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem si roli dvojího agenta svým vlastním způsobem neužívala. Nejspíš hlavně proto, že jsem byla pod ochrannejma křídlama Bellatrix a s dalšíma Smrtijedama jsem se stýkala jen hodně sporadicky. Nemusela jsem skládat žádný sliby, nemusela jsem se přímo účastnit žádnejch útoků, jelikož jsem na sobě ještě pořád měla hlídáček, a nemusela jsem se zodpovídat Pánovi Zla.

Rozhodně jsem na tom mohla bejt mnohem hůř.

„Teto, přestaň," zakňourala jsem, když se mě už půl hodiny vyptávala na další a další podrobnosti ohledně Billovy svatby, „nic víc prostě nevím. Nikdo mě do toho nezasvětil, protože všichni dobře ví, že tyhle šaškárny k smrti nenávidím a tu přiblblou nevěstu ještě víc. Nemyslíš, že by bylo trochu divný, kdybych se najednou začala trochu moc zajímat, hm?"

Bellatrix si frustrovaně povzdechla, ale nakonec si přisedla na židli ke stolu a přestala na mě vyvíjet naprosto nesmyslnej tlak. S hravým mrknutím jsem jí podala sušenku, co jsem vzala před odchodem v Doupěti.

„To máš na nervy."

Povytáhla obočí a chvíli se tvářila, že jsem asi upadla na hlavu, ale nakonec si jí k mýmu velkýmu překvapení vzala a kousek si ukousla.

„Co ti vadí na té nevěstě, hm?" zeptala se, jako kdybychom právě seděli na zahrádce kavárny a tlachaly o životě.

„To vážně? Od kdy tě zajímá můj osobní život?"

„Jsi moje neteř," pokrčila rameny. Naklonila se přes stůl a zadívala se na mě těma svejma pronikavejma očima, kterejma mi viděla snad až do žaludku. „Má to snad co dělat s nejstarším Weasleym, kterého jsi zachránila u Gringottových?"

Tak, Rory, teď nesmíš hnout ani brvou. Nedej najevo žádnou nejistotu nebo jsi totálně v prdeli. Prostě předstírej, že to všechno bylo jenom jedna velká náhoda.

„Billy je jako můj velkej brácha," odvětila jsem nezaujatě.

Svatá Morgano, hlavně ať nezjistí, co k tomu klukovi cejtím, nebo už ho nikdy v životě neuvidím v jednom kuse.

„Měli toho teď v bance hodně. Zrovna jsem mu nesla snídani od Floreana, když se to tam začalo sypat. Bylo to děsný," zavrtěla jsem hlavou, „myslela jsem, že skřeti mají všechny tyhle věci těžce pod kontrolou. Vždycky mi přišli trochu jako nějaký nacisti. Sešity, tabulky, ve všem systém, věčně vedou nějaký krvavý války. A oni ztratěj draka? Jako fakt? Myslím, že už začínají trochu degenerovat."

Vysypala jsem na ni tolik věcí najednou, až překvapeně zamrkala a očividně se v mý litanii tak trochu zamotala. Nebudu lhát, že to nebyl účel. Já jí navíc neměla v plánu nechat vydechnout a prostě jsem pokračovala.

„Hustý bylo, že nikdo absolutně netuší, jak ty jejich blbý chodby fungujou, takže jsme nemohli odejít, když už jsme tam zapadli. Museli nás vytáhnout na košťatech. Nenávidím košťata, vždycky je mi na nich děsně zle. To nemůžeme lítat na něčem stabilnějším? Třeba na vysavačích nebo tak něco?"

„Vysa-čem?"

„To je úplně perfektní mudlovskej nástroj, kterej používaj k úklidu. Našla jsem ho v garáži u Weasleyů. Nejspíš po Arthurovi. Je to prostě takovej... zmenšenej slon, co nasává prach a drobečky a mravence a vlastně všechno, co chceš!"

„Auroro, myslím, že by ses měla přestat starat o mudlovské vynálezy a radši svoji energii věnovat pátrání po nějakých užitečných informací," zamračila se.

Nespokojeně jsem zabručela a dojedla svoji sušenku, než jsem jí odpověděla: „Fajn, fajn. A ty by ses zas měla naučit trochu se bavit a ne se pořád jen honit za nadvládou světa. Přibejvaj ti kvůli tomu vrásky."

„Mě ale přece..." chystala se protestovat, než se zarazila a nasadila zpátky svůj vyrovnanej výraz Smrtijeda. „Velmi vtipné," ušklíbla se. „Myslím, že bys radši měla jít, ať na sebe nepřitahuješ zbytečnou pozornost."

„Jo, obzvlášť, když ta cesta trvá věčnost. Ten autobus mě brzo zruinuje. Už abych se mohla přemisťovat. Zatím se měj, tetičko," uculila jsem se a drze jí vlepila pusu na tvář. Skoro bych odpřísáhla, že jsem zahlídla úsměv, kterej na zlomek vteřiny ozdobil její rty, aby ho vzápětí zase skryla za svou kamennou masku.

Tentokrát jsem se naštěstí z Obrtlý ulice nemusela vláčet až zpátky do Doupěte, protože jsem měla přímo na Příčný sraz s Astorií a Lizzie Longbottomovou. Obě totiž děsně nutně potřebovaly bejt přítomný u madam Malkinový, když jsem si vybírala společenský šaty. Opruz. Jako kdybych si vůbec toužila vybírat šaty na Billovu svatbu. Mnohem radši bych se nechala Filchem pověsit za kotník ve sklepení.

Příčná ulice byla až podivně opuštěná. Nebyla plná kouzelníků, který by se scházeli a donekonečně brebentili o svejch ratolestech nebo nejnovějším koncertu Sudiček. Všichni chodili s hlavama sklopenýma, spěchali a po nakoupení těch nejnutnějších věcí zase rychle mizeli. Asi se nebylo čemu divit. Pohled na zbytky trosek, pod kterýma umřely desítky lidí, probouzel v člověku pozitivní pocity asi tolik, jako ve mně zkouška oblečení.

„Tyhle jsou naprosto boží!" vyjekla Lizzie, když jsem na sebe natáhla zelený šaty áčkovýho střihu.

„Když to říkáš," zabručela jsem a několikrát se otočila před zrcadlem. „Vypadám, jak okurka."

Astorie smíchy vyprskla zbytky máslovýho ležáku, kterej si sem potají propašovala. Vysloužila si za to ale akorát kázání od prodavačky, která ji chtěla mermomocí vykázat z obchodu. Naštěstí se nám ji podařilo společnejma silama přesvědčit, že už se budeme chovat slušně. Jako bychom toho snad byly schopný.

„Tak tyhle jsou skvělý," kejvla uznale Astorie, když jsem si okurkový šaty vyměnila za stříbrný přiléhavý koktejlky se zeleným lemováním. „Dělaj ti super prsa!"

Povytáhla jsem obočí a nevěřícně se na ní otočila. „A na koho si jako myslíš, že udělají ty prsa dojem, co?"

„No přece na víly," odtušila okamžitě Lizzie. „Všechny jsou plochý jako prkna. To asi aby mohly po nocích tancovat na stéblech trávy!"

„Vy jste obě děsně pitomý," rozesmála jsem se. „Ale asi budu radši ukazovat prsa, než abych připomínala nakládačku. Vezmu si je."

Když jsme pak s Lizzie v podvečer dorazily zpátky do Doupěte, bylo tam až nezvykle živo. A rozhodně ne v dobrým slova smyslu. Už z cesty byl totiž slyšet křik Molly, která očividně někoho peskovala tak moc, že jsem ho vážně litovala; ať už to byl kdo chtěl.

„Co se to tady děje?" ozvala jsem se hned od dveří. „Po cestě jsme zahlídly hejno trpaslíků, co s děsem prchalo někam na sever."

Po vstupu do jídelny se před náma rozprostřelo dost zajímavý panoráma. Bill měl roztrženej ret a hřbetem ruky si otíral krev, co mu stejkala až někam na krk. Dracův obvykle dost udržovanej účes byl rozevlátej na všechny strany a klouby pravý ruky měl omotaný mokrým hadrem, kterej se mírně barvil do růžova. Nemusela jsem dlouze přemejšlet, abych se dovtípila, o co šlo.

Molly se ovšem nenechala ani v nejmenším vyrušovat a dál pokračovala ve svým lamentu: „Ještě jednou vás chytím, jak se perete a přísahám, že vás oba proměním ve slimáky! Oba jste dospělí, tak se podle toho koukejte chovat! Vůbec mě nezajímá, kdo to vyprovokoval a proč, je vám to jasné?!"

„Ano, mami."

„Jo, je," zabručel Draco a donucen plamenným pohledem mámy Weasleyové si s Billem potřásl rukou. Teprve potom byla Molly uspokojena a konečně nám přestala útočit na ušní bubínky, což jsme všichni uvítali s obrovskou úlevou.

Neplánovala jsem ty dva moralizovat, ani se klonit na jednu nebo na druhou stranu. Nic mi do toho nebylo. Sice jsem si vážila toho, že chtěl Draco nejspíš bránit moji zneuctěnou čest, ale velebit jsem ho taky nemínila. Přišlo mi to jako trochu moc radikální řešení a navíc úplně zbytečný.

„No, divadlo očividně skončilo, je čas jít na kutě," protáhla jsem se, sebrala tašku s oblečením a vyrazila ke schodům. Dřív než jsem ale stihla dojít do svýho pokoje, mě dohnal Billy a jemně mě chytil za zápěstí. To asi abych mu nezmizela dřív, než mi sdělí, co tíží jeho nepochybně děsně utrápený srdíčko.

„Fialko, chtěl jsem se jen..."

„Ne," přerušila jsem ho. „Nezajímá mě to. Dneska to uděláme po mým a už o tom nikdy nepromluvíme, jasný?" sykla jsem tiše. „A teď mě pusť, nebo to tentokrát budu já, kdo poprosí Draca, aby ti zmaloval ciferník. Když mě omluvíš, musím si vybalit šaty na tvou svatbu."

Cukla jsem rukou, abych uvolnila jeho letmý sevření a zapadla k sobě, aniž bych mu dala prostor k omluvě, o kterou se tam tenkrát nejspíš pokoušel. Rozhodně si totiž nemyslím, že by mi měl v plánu vyznávat lásku nebo tak něco. Kdyby jo, určitě bych čtrnáct dní na to nestála v těch pitomejch upnutejch šatech na jeho vlastní svatbě a nemusela sledovat, jak říká svoje ano.

Obřad samotnej jsem ustála ještě vcelku obstojně, ale tu zábavu po něm už moje dočista zlomený srdce zvládalo jen těžko. Jediný štěstí, který mě potkalo, byl návrat Zlatýho tria, který se rozhodlo zúčastnit svatby.

Naše zprávy k nim očividně jednou za čas dorazily a oni usoudili, že tady v Doupěti, který bylo chráněný nespočtem kouzel, budou během svatby v bezpečí. Ron si navíc určitě nechtěl nechat ujít švédský stoly plný jídla. Všichni tři byli totiž viditelně pohublí a unavený, ale končetiny měli pořád všechny, takže asi v pohodě.

Řád a naši jim ten večer díky Merlinu věnovali tolik pozornosti, že si nikdo nevšímal mě a mojí špatně utajený bolesti. Mohla jsem tak stát v mírným šeru na kraji stanu a pokoušet se přemlouvat svoje slzy, aby zůstaly tam, kde měly bejt – uvnitř.

A přece jsem to nezvládla zakrejt úplně před všema.

„Nebul. Vždyť neumírá, jen se žení. I když jen tak mezi náma, to je skoro to samý!" Drclo do mě z ničeho nic jedno z dvojčat.

Zamžourala jsem na něj skrz skelnej pohled a hřbetem ruky se přitom pokoušela utřít tu protivnou vodu z tváří, abych se na něj mohla pořádně podívat. „Georgi?"

„Těsně vedle," uchechtl se. „George támhle okouzluje jednu Fleuřinu sestřenku. Vsázím pět galeonů, že ho do hodiny pošle tam, kam slunce nesvítí."

„Hm," odvětila jsem hořce. „Pitomý víly. Myslej si, že jsou něco extra, když jim příroda nadělila víc krásy než nám ostatním."

Fred překvapeně zamrkal a nechápavě se na mě zadíval.

„Co to meleš? Hele, podívej se na ně Blacková." Přátelsky mě objal kolem ramen a zadíval se směrem k jedný z nich. „Pořád nosej jenom šaty. Dokážeš si představit, že by se s náma škrábaly na Kolčaví hůrku? Pff, nikdy, ještě by si zlomily nehet. A už vůbec by se nepustily do tý nejšpinavější stoky, jenom aby našly naši zaběhlou trpaslenku. Seš tisíckrát lepší, než všechny ty nádhery dohromady, jasný?"

„Ne víc než ona," kejvla jsem hlavou směrem k Fleur, která mě tím svým chichotáním naprosto vytáčela. Nemohla jsem ji ani poslouchat. Jak já ji nenáviděla. „Tohle místo je pršíšerné. My si s Billem postavíme dům celý z édvábí a po vešerrech budeme tanšit valšík s bludníšky!"

Fred se upřímně rozesmál, až se ramenem opřel o jednu z tyčí, která držela stan na místě. „Zdá se, že nic nedokáže předčit nenávist Zmijozela!"

„Sranda," ušklíbla jsem se a znova pohledem vyhledala ty dva. Zrovna společně tančili na parketu. Bill ji držel kolem pasu a občas jí něco tiše zašeptal do ucha. Měla jsem chuť oba proklít tou nejhorší černou magií, jakou jsem znala.

„Neboj," zklidnil Fred svůj výstup, když pochopil, že to neměl bejt vtip, a znova mi ovinul ruku kolem ramen. „Má ji rád a ona jeho taky. Budou šťastný, i když je to trochu fúrie."

Založila jsem si ruce na hrudníku a co nejpevněji objala sama sebe. Nebrečela jsem, na to jsem byla až moc hrdá, ale i tak jsem musela mít všechnu tu bolest vepsanou přímo ve tváři. Fred ztichl úplně a chvíli si mě nejistě prohlížel, než mu konečně došlo, co nejspíš skrejvám pod povrchem. Vytřeštil oči a zhluboka se nadechl.

„Blacková, pro Merlina, vždyť mu táhne na třicet a ty – "

Bolest jako by se najednou vypařila, nahrazená upřímným hněvem, kterej ve mně z ničeho nic vybublal jako sopka. „A já jsem jen malá hloupá holka, to jsi chtěl říct?" zasyčela jsem a s přimhouřenýma očima se k němu rozešla, až přede mnou začal couvat. „Jestli sis nevšiml, už dávno nejsem děcko. Jasně, nikdo jste si nevšiml; proč byste taky měli, že jo?"

„Rory!" oslovil mě příkře, až jsem se zarazila a konečně zmlkla. Občas bylo dost těžký mě umlčet, co si budeme povídat. Měla jsem svou hlavu. „Buď prosím tiše. Nechceš přece Billovi zkazit svatbu, ne?"

S hlubokým nádechem jsem si prohrábla vlasy a neochotně zavrtěla hlavou, než jsem hlesla: „Ne, to nechci."

„Tak vidíš." Chytil mě za ruku a navzdory hlasitejm protestům si mě odtáhnul na parket, kde mi položil obě ruce kolem pasu. „A měla bys občas poslouchat, co ti lidi říkaj, hm? Složil jsem ti několik komplimentů a ty si stejně pořád meleš svoji. Šílená vlastnost!"

„Řekl jsi to jenom proto, abych se necejtila tak blbě," zabručela jsem, ale přitom jsem přistoupila na jeho podmínky a ovinula mu obě ruce kolem krku. Nakonec jsem si těžce povzdechla a opřela si čelo o jeho rameno. „Svatá Morgano, promiň, jsem tak patetická. Je mi ze mě samotný zle."

Brzo jsem ucejtila jeho prsty ve vlasech. Jemně je probíral a přitom se nepatrně kolíbal do rytmu hudby, až dokud se mi dech nezklidnil a celý napětí v těle trochu nepovolilo. Uklidňovalo mě to. Dělávala to máma, když jsem byla ještě dítě.

„Všechno, co jsem řekl, jsem myslel smrtelně vážně, Rory. Znám tě dobře, vyrůstali jsme spolu a vždycky jsi byla skvělá holka, co nezkazila žádnou srandu. Podporovala jsi nás s Georgem v našich snech. Jsi ten nejlepší had, jakýho znám!"

„Znáš pořádně jen mě a Draca."

„No tak vidíš. Říkám, že jsi nejlepší."

Se smíchem jsem zavrtěla hlavou a konečně na něj zvedla pohled: „Frede Weasley, jsi děsnej breptal!"

„To jsem byl vždycky, už sis mohla zvyknout," zasmál se a několikrát mě protočil pod rukou. „Můžu tě pozvat na panáka? Myslím, že po dnešku potřebuju něco trochu ostřejšího."

„Mám dojem, že mi čteš myšlenky, Freddie," uculila jsem se a stáhla ruce z jeho ramen. Nakonec jsem pevně stiskla jeho dlaň, aby mě mohl skrz stan co nejrychleji odtáhnout k baru.

Po cestě jsem koutkem oka zahlídla Draca. Objímal Grangerovou přímo uprostřed parketu a cosi jí bez ustání šeptal do ucha. Vykouzlilo mi to na tváři první opravdu upřímnej úsměv toho večera. Dalo mi to naději, že všechno bude jednou dobrý, protože bojujeme za něco, co Voldemort nezná. Bojujeme za lásku, rodinu a přátelství – ty největší cennosti, který nám svět dokáže poskytnout.

Nejspíš proto jsme ten večer s Fredem zapíjeli všechno, co nás zrovna napadlo. Od Billovy svatby, přes Harryho nedávný narozeniny, až po žáby kuňkající v rybníce. Pokaždý jsme si našli omluvu pro další rundu, takže míra veselí postupem času jenom stoupala.

Naši zábavu bohužel brzo přerušila Molly, která Freda deset minut vášnivě peskovala – prej je nezodpovědnej a nedospělej, když mě nechává pít, aniž by mi ještě bylo sedmnáct. Jakmile dokončila svůj hrozivej monolog, poslala ho, aby mě odvedl do pokoje. A on samozřejmě šel. Maminka se přece musí poslouchat.

Nemyslím, že by něco takovýho vůbec vypustila z pusy, kdyby tušila, že už z něj do rána neodejde. Vlastně ani nevím, co to do mě vjelo. Fred mi tolik připomínal Billyho a já zoufale hledala záplatu na svoje krvácející srdce. Navíc na mě drtivě doléhala tíha budoucnosti, která pro mě najednou byla až příliš nejistá. Tak moc jsem chtěla dohnat čas, o kterej mě válka mohla brzo připravit. Toužila jsem prostě jenom žít. Naplno a bez výčitek. Pod rouškou noci opojně vonící hříchem mě vůbec nenapadlo, že moje vlastní touhy nejsou to jediný, co by mě mělo zajímat.

A tak jsem ten večer nevědomky rozšířila klub zlomených srdcí o dalšího člena.

Rozhodně půjdu do pekla.

○•○•○•○

Přiznám se, že tu scénu ze svatby mám napsanou už hrozně dlouho. Zároveň jsem dlouho uvažovala, jestli ji tam vůbec dát. Nechtěla jsem Rory vykreslit jako nějakou poběhlici :)) (Nebudeme si ale zároveň nic nalhávat, Siriusovy geny se v ní očividně nezapřou).
V průběhu posledních dnů psaní mi ale došlo, že tahle povídka si na nic nehraje – je surová, realistická a rozhodně není vyprávěná přes růžové brýle. Rory není nevinný andílek a nikdy ani nebude. Vypráví svůj příběh otevřeně, bez příkras a nesnaží se přitom nikomu zalíbit. Buďte k ní tedy shovívaví,  pořád je to jenom sotva odrostlý dítě vyrůstající uprostřed válečného konfliktu a hledající svoje místo v životě :))

Díky za každou reakci. Všichni jste úžasní ♥