Přiznání, že jsem se mýlil, je doznání toho, že dnes jsem chytřejší, než jsem byl včera.

– Johann Kaspar Lavater

„Máš pravdu," řekla jsem a nejistě si přešlápla. „Útok na Gringottovy mají na svědomí Smrtijedi. Odlákali vaši pozornost rozruchem v Prasinkách..."

„Jak o něm víš?" zamračil se. „Ten se do novin ani nedostal."

„Prosím, teď mě nepřerušuj, ano?" požádala jsem ho, co nejpokorněji jsem dokázala. „Sturgis Tobolka sehnal na ministerstvu plány podzemí a předal je Macnairovi. Ten je poskytnul Pettigrewovi, kterej se jako jedinej mohl dostat do katakomb pod bankou, aniž by si ho někdo všiml. A Yaxley ovlivnil kletbou Imperius mluvčího skřetů, aby přiznal chybu. Spustili to ve chvíli, kdy Mundungus Fletcher zmizel ze svojí hlídky, aby mohl prodat pár novejch kousků u Borgina a Burkese."

Jídelnou se rozlehlo dlouhý a tíživý ticho. Dokonce i hodiny na zdi tušily, jak moc jsem v háji. Molly na ně nechala přidělat podobiznu mě, Harryho, Hermiony, Nevilla, Elizabeth i Draca. Moje ručička se krátce zatřásla a na pár vteřin se otočila do polohy: Smrtelné nebezpečí. To asi když mě táta zatoužil vlastnoručně chytit pod krkem. Rychle se ale vrátila zpátky na: Doma.

„Mám se vůbec ptát, jak to všechno víš, Auroro?" Snažil se o vyrovnanej tón, ale moc mu to nešlo. Hlas mu kolísal a v obličeji měl výraz uprchlýho vězně zírajícího z nějakýho hledá se plakátu.

„Strčila jsem Bellatrix Lestrangeový do kapsy štěnici."

To už se zvedl od stolu a obě ruce si zabořil do vlasů. Několikrát zakroužil po místnosti, přičemž zhluboka dejchal. Nejspíš se odhodlával k další otázce, na kterou ale s největší pravděpodobností stejně nechtěl znát odpověď.

„Jak ses dostala k Bellatrix Lestrangeový dostatečně blízko, abys jí vůbec byla schopná dát štěnici do kapsy?" procedil skrz zuby.

„Má smysl tě žádat, aby ses nenaštval, když ti to řeknu?" zkusila jsem.

„Ne."

„Myslela jsem si to... Jsem s ní pravidelným kontaktu."

„COŽE JSI?!" Praštil rukou do stolu tak prudce, až jsem leknutím nadskočila. „Ty jsi snad dočista zešílela! Víš ty vůbec, co je ta ženská zač?!"

„Matně tuším," přitakala jsem, ale výraz v jeho očích mě připomněl, že teď nejspíš nebude ta nejlepší chvíle na vtipy. „Jasně, že vím, co je zač."

„Ukaž mi ruce. Teď hned!"

„Chceš vědět, jestli nefetuju?"

„Auroro!"

„Dobře, dobře," zamumlala jsem a vyhrnula si oba rukávy až po lokty. Ruce jsem měla poškrábaný a zmodřený z toho včerejšího pádu, ale jinak byly naprosto neposkvrněný. „Nejsem fanoušek tetování, se kterým už po světě chodí tolik lidí. Ale uvažuju nad tím, že bych si sem nechala udělat dvě tlapičky, co myslíš?" ukázala jsem si na zápěstí a zvedla na něj tázavej pohled. „Ne? Nevadí, vymyslím nějakej jinej motiv."

Chvíli mě jen nevěřícně sledoval a nejspíš zvažoval, jestli mě má prostě spoutat a odložit do sklepa nebo radši proměnit v kámen a nosit mě pro jistotu u sebe v kapse. Nakonec si ale s hlasitým povzdechnutím sednul zpátky ke stolu a složil si obličej do dlaní.

„Tati?" oslovila jsem ho opatrně. „Víš, že vtipkuju, když jsem nervózní. Nechtěla jsem... zvorala jsem to. Vím, že jo, jen... se mnou prosím mluv."

Nezareagoval hned. Dost dlouho jen zhluboka oddechoval a nejspíš vstřebával všechno to, co jsem na něj vysypala. Očividně to ani v nejmenším nečekal, což by mě vlastně mělo těšit. Asi jsem byla fakt nenápadná. Já tam mezitím stála, přešlapovala z nohy na nohu a oči se mi pořád samovolně zalejvaly slzama. Čekala jsem ale mlčky a trpělivě, až nakonec tu hlavu zvednul a bradu si podepřel rukou.

„Musím si vážně promluvit s Lily. Začínám si myslet, že jsi Regulova."

I přes bolest, která mi svírala útroby a přinášela nutkavou potřebu zvracet, jsem se musela nepatrně uchechtnout. „To by se ti líbilo co? Tak lehce se z toho nevykroutíš." Zápěstím jsem si otřela slzy z očí a potlačila vzlyknutí, co se snažilo prodrat na povrch.

„Máma mě zabije," povzdechl si, „oba nás zabije. Vždycky jsem se chtěl podívat na Aljašku, co ty na to?"

„Sbalím nám věci," přitakala jsem, načež jsem se svezla na židli vedle něj. Dost dlouho jsme tam takhle společně mlčeli, než jsem se natáhla a něžně ho chytila za obě ruce. „Můžeme toho využít, víš? Můžu něco zjistit. Můžu pomoct."

„Na to zapomeň!" zamračil se. „Ty už se odsud nehneš na krok, je ti to jasný?"

„Poslouchal jsi mě vůbec? Sturgis Tobolka dal Smrtijedům plány podzemí. Tobolka, tati. Nepohybuje se ten člověk snad občas i v ústředí Řádu? Kdo ví, kolik takovejch krys mezi váma ještě je. Jsou vždycky o krok před náma. Pokud tu nechceš jen sedět a čekat na zázrak..."

„Nepřichází v úvahu! Stačí, že tam venku riskuje život Harry. Nepřijdu v týhle válce o obě děti. O tom se vůbec nebudeme bavit."

„Tati," zašeptala jsem a očima vyhledala jeho zoufalej pohled. „Ty je znáš. Znáš Bellatrix. Víš, že jsem to posrala. Dobře víš, že před tímhle už se neschovám. Jestli z toho vycouvám, najde mě a uštve jako nějakýho prašivýho psa. Pověsej mě z astronomický věže jako odstrašující případ všem těm, který by je náhodou chtěli zradit."

„To nikdy nedopustím, rozumíš?" Hlas se mu třásl, když mi odhrnul vlasy za ucho a položil mi horkou dlaň na tvář. Opřela jsem se do ní a zavřela oči. Zase jsem si na chvíli připadala jako malý dítě, za který jeho problémy vyřešej rodiče. Jenže tentokrát jsem si je musela vyřešit sama. „Miluju tě, Rory. Udržím tě v bezpečí dokud nebude po všem. Dokud nevyhrajeme."

„A co když nevyhrajeme?" 

„Vyhrajeme!" odpověděl, jenže já v jeho hlase zřetelně zaznamenala nejistotu. Nevěděl to. Netušil, jak to všechno skončí a děsilo ho to. „Vždycky nakonec vyhrajeme."

„Gringottova banka padla. Pokud nic neuděláme, pokud nenajdeme jejich špehy, pokud nezačneme mobilizovat... padne i ministerstvo. Pak Bradavice. A pak bude konec. Přijde doba temna. Budeme umírat. Jeden po druhým, až dokud nezbyde nikdo, kdo by dál bojoval. Tati, prosím," zašeptala jsem znova. Tentokrát už jsem se ani já nedokázala ubránit třesu v hlase. Na tváři mě hřálo i pár horkejch slz a on na tom nebyl jinak. „Udělala jsem hroznou chybu, nech mě ji napravit. Nechci umřít jako zrádce. Nechci bejt až do konce zavřená mezi čtyřma stěnama a doufat v zázrak, kterej nemusí přijít. Nemůžeš mě chránit věčně. Dovolili jste Harrymu rozepsat vlastní kapitolu tohohle příběhu. Teď je čas, abych já napsala tu svou."

Jestli jsem už tehdy tušila, jak skončím? Nejspíš. Nebyla jsem tak naivní, abych si myslela, že dokážu změnit běh dějin. Věděla jsem jenom, že pokud se nepokusím něco udělat, přijde zúčtování a já se zařadím do zástupu utrápenejch duchů, který strávěj zbytek věčnosti přemítáním o svejch nejhorších rozhodnutích, svazovaný nekonečnou touhou změnit minulost. A to jsem nemohla dopustit.

„Rory," zašeptal a zabořil mi prsty do vlasů tak, až mě to zabolelo. Ale ani zdaleka se to nepřibližovalo bolesti, jakou teď musel prožívat on. Netuším, jaký je bejt rodič, ale hádám, že nic horšího než strach o děti v jejich životě neexistuje.

„Nech mě dělat to, co umím nejlíp," pousmála jsem se, „manipulovat lidma."

„Jsi v tom fakt dobrá, víš to?" povzdechl si.

„Funguje to, co?" Jemně jsem se zasmála a nakonec se zvedla ze židle, abych ho mohla pevně sevřít v náručí. Vložila jsem do toho objetí všechnu lásku, kterou jsem k němu cejtila. A ta byla nekonečná. „Taky tě miluju, tati... Až dokud se nezřítí obloha."

„Až dokud nevyhasnou hvězdy," zašeptal.

„Až dokud nás nepohltí stíny. A ani potom nepřestanu," dokončila jsem slova, který se u nás v rodině říkávaly, když šlo do tuhýho. Nebo když jsme zkrátka chtěli vyjádřit, jak moc nám na tom druhým záleží.

„Moc mě mrzí, že u tohohle rodinného momentu nemůžu být osobně, ale opravdu bych ocenila, kdybyste mi řekli, co se děje," ozval se najednou z krbu mámin hlas.

Oba jsme se vyděsili tak, že jsme od sebe odskočili o dobrej metr a každej jsme očima zabrousil do jinýho rohu, což samozřejmě vůbec nebylo nápadný. Ani trochu.

Byla jsem první, kdo se osmělil a s krátkým zakašláním jsem konečně obrátila pozornost na máminu hlavu vznášející se v krbu. „Ahoj mami, jak je v New Yorku?"

„Mnohem radši bych věděla, co se stalo na Příčné ulici. Před chvílí jsem o tom dostala zprávu. Jsi v pořádku, zlatíčko? Nebyla jsi nikde poblíž?"

„Ne!" vyhrkli jsme s tátou oba zároveň. Skvělý. Rozhodně tvoříme ten nejdůvěryhodnější tým na světě. Ale na naši obranu – čelit mámě bylo stokrát těžší, než se postavit před Bellatrix. Když se naštvala, šla z ní vážně hrůza.

„Jste ti nejhorší lháři na světě," zamračila se. „Řeknete mi pravdu nebo se mám vrátit do Británie a zjistit si ji sama?"

„Promiň," zamumlala jsem kajícně. „Nechtěli jsme tě děsit. Byla jsem zrovna za kasou v Kejklích, když se objevil ten drak. Byl celej černej a..."

„Bílej," zamumlal vedle mě táta a obdařil mě významným pohledem.

„Teda bílej. Jo byl bílej. Ten řev byl vážně děsnej. Úplně jsem si vzpomněla na turnaj a na Harryho, když bojoval s tím trnoocasým. Ale neboj, do části Příčný, kde jsou Kejkle, se nedostal. Uletěl."

„Jo," potvrdil táta. „Před pár hodinama dorazil Charlie s pár lidma z dračí rezervace. Vydali se ho hledat. Brzo ho určitě najdou a převezou na nějaký bezpečný místo."

Máma si nás dost dlouho měřila podezíravým pohledem, ale nakonec asi usoudila, že ať jí tajíme cokoliv, nepůjde o nic tak hroznýho. Nejspíš byla prostě ráda, že nás vidí naživu. 

Kdyby jen tušila.

„A Harry? Máte nějaké zprávy o Harrym?"

„Ne," zavrtěl táta hlavou, „ale neměj strach, Lils, určitě jsou v pohodě, jasný? Co ty? Jak jde jednání s KOKUSOU?"

Máma si hluboce povzdechla, než zavrtěla hlavou. „Špatně, Siri. Nechtějí se zapojovat do něčeho, co se jich netýká. Dokud nejde o globální hrozbu, pravděpodobně nám nepomůžou. Snažím se je zlomit, ale bojím se, že jsme v tom sami."

„Do prdele," sykl a frustrovaně si prohrábl vlasy. „To nevadí. Zvládneme to i bez nich, zlato. Hlavně se nám vrať v pořádku domů, ano?"

„Na svatbu už budu zpátky," pousmála se. „Chybíte mi. A prosím... nevyvádějte žádné hlouposti, ano?"

„My nikdy, mami."

„Jo, toho se právě bojím. Budu muset jít. Miluju vás. Dávejte na sebe pozor."

Věnovala nám poslední hřejivej úsměv, než se plameny změnily ze zelený zpátky na rudou a krb už tak byl zase jenom obyčejnou dekorací interiéru. Srdce se mi svíralo neidentifikovatelnou bolestí, kterou měl nejspíš na starosti stesk a zároveň zoufalství. Pokud nám nepomůže KOKUSA, tak kdo? Nebylo nás dost. Tohle jsme nikdy nemohli vyhrát.

Obrátila jsem pohled na tátu, kterej mě upřeně sledoval. Mezi obočím měl hluboký vrásky a myslím, že v tu chvíli bojoval sám se sebou. Dlouze a bolestně. Zvažoval všechno to, co jsme věděli a počítal naše šance na výhru. Výsledek ho nejspíš moc nepotěšil.

„Nikdo to nesmí vědět, Rory, je ti to jasný?" V jeho hlase byla jasně patrná naléhavost, která u něj nebyla příliš obvyklá. „Sama jsi to řekla – nevíme, komu všemu můžeme věřit. Mohli by tě prozradit."

„A co máma?"

„Až to zjistí, budeme prostě oba doufat, že nás Voldemort zabije dřív než ona."

„To se mi zdá rozumný," uchechtla jsem se. „Slibuju, že na sebe dám pozor."

„Je dost možný, žes na sebe tou bankou přitáhla nějakou nežádoucí pozornost. Musíš jim proto dát něco, co budou moct využít. Uchlácholit je." Opřel se dlaněma o stůl a dlouho přemejšlel, než na mě znova zvedl hlavu. „Musíš jim říct o Billový svatbě."

„Cože?!" vyhrkla jsem. „To přece nejde, to mu nemůžu udělat."

„Jasně, že ne. Řekneš, že se bude konat na místě, který je pod ochranou Fideliova zaklínadla, jenom v úzkým kruhu lidí. Ani většina Řádu nezná podrobnosti, takže tě nikdo nepotopí. Kdo je strážcem tajemství tohohle místa neznáš a ani ti to říkat neplánuju; pro tvoji vlastní bezpečnost. Bellatrix bude jasný, že tuhle informaci z tebe nedokáže ani vymučit, takže bys měla bejt v pohodě."

„Aha," kejvla jsem nakonec a několikrát si skousla ret. „Jak jim ale pomůže svatba, na kterou se nebudou mít šanci dostat?"

„Budou spoléhat, že tam bude většina toho nejsilnějšího jádra Řádu."

„A zaútočí někde jinde," doplnila jsem, když jsem konečně pochopila, kam tím vším mířil. „Budete na to připravený. Já tím získám důvěru a budeme doufat, že z toho všichni vyjdeme v relativním pořádku."

„Chytrá holka," usmál se, načež se zase rychle zachmuřil. „Rory, hlavně... nic neriskuj. Kdyby sis myslela, že ti přestávají věřit, zůstaneš tady, jasný? To samý platí, kdyby tě chtěli zatáhnout hlouběji. Nenech se. Nedopusť, aby tě dovedli až k němu."

„Dobře," přisvědčila jsem po chvíli úvah. „To ti slíbit můžu."

„Kdyby ne, rovnou bych tě tu přivázal k posteli a nikam tě nepustil ani na krok."

„Taky tě mám ráda," uculila jsem se, postavila se na špičky a letmo ho políbila na tvář. „Brzo budu zpátky."

Hned nato jsem ze stolu sebrala dvě sušenky, který jsem si strčila do kapsy pro chvilky hladu, nasadila si na hlavu kapuci a bez dalšího ohlídnutí vyšla ven z domu do stále ještě zuřící bouřky.

Ten den začala moje dlouhá cesta za vykoupením. 

○•○•○

Omlouvám se, že ze sebe chrlím kapitoly jak na běžícím páse, ale moje múza funguje děsně divně. Chvíli naprosto blázní, a pak odejde k sousedům, takže jí prostě musím za každou cenu využít a vydání mi pomáhá pokračovat rychleji dál :))

Neumím si vůbec představit, jak těžká tahle situace musí být pro Siriuse. Bolí mě to i za něj, ale Rory má v něčem pravdu – jsou na tom bledě a potřebují každou pomocnou ruku, která existuje :(