Nic není pro šelmy lepší, než když se jejich oběť domnívá, že je v bezpečí.

– Jeaniene Frost

Vážně si myslíš, že jí můžeme věřit? Mohla by na nás klidně nastražit past. Pořád je to dcera Potterový!

Neví toho dost, aby nás mohla sabotovat, Macnaire! Rozhodně mi poskytla víc informací, než ty, takže bych ti doporučovala zesílit svoje snahy.

Ale o mladým Potterovi pořád nevíš nic. Kdyby ti byla tak oddaná, jak si myslíš, dávno už ti to vysype!

Všechno má svůj čas. Neběžíme sprint, ale maraton. Sám víš, že tohle je plán samotného Pána Zla, chceš ho snad znevažovat?!

Ne. Jistěže nechci.

Tak dělej, co ti řekne a zbytek nech na mě. Teď běž pro večeři, pan Borgin nám ji jistě připravil.

Štěnice dvojčat Weasleyových fungovala naprosto perfektně. Brzo jsem měla pergamen celej pokrytej nejrůznějšíma informacema, ve kterejch jsem se pokoušela najít něco užitečnýho. Cokoliv, co by se mi mohlo alespoň trochu hodit. Za celej večer jsem se ale nedozvěděla nic zajímavějšího než to, že Macnair nejí zeleninu, že ten senila Borgin nakupuje nějaký pašovaný zboží od Mundunguse, a že má mladej Barty nějaký trable s McGonagallovou. Jak říkám, nic moc užitečnýho. Brzo se mi z těch bezvýznamnejch konverzací začaly klížit oči, až jsem nakonec usnula s hlavou položenou přímo na stole.

Ráno jsem se probudila celá rozbolavělá, krk jsem sotva zvládla narovnat a rukávy svýho kostičkovanýho pyžama jsem měla nasáklý inkoustem skoro až po lokty. To se mi zase něco povedlo. Dlouze jsem se protáhla, promnula si oči a zamířila do kuchyně, kde jsem si uvařila kafe. Hezky po mudlovsku, protože používání kouzel mimo Bradavice pro mě zatím bylo tabu. Blbej hlídáček. S kouřícím hrnkem vonícího povzbuzováku jsem se pak přesunula zpátky na židli, abych mohla projít zbytek poznámek, který jsem včera zaspala. Hůlku jsem si zastrčila do drdolu, abych ji měla kdykoliv po ruce, a pustila se do čtení.

Debata o hlídkách. Dračí tataráček. Blbosti. Vlkodlaci. Další blbosti. Skřeti. Ještě víc blbostí. Gringottova banka. Draci.

Moment, cože? Zastavila jsem se na pár větách, který se zdály bejt mnohem, mnohem důležitější než cokoliv, co se na pergamenu objevilo předtím.

Tobolka konečně donesl mapy toho podělanýho podzemí pod bankou. Našel to v nějakejch archivech. Červíček už je dostal, můžeme to spustit.

Červíček? Jak jako Červíček? Táta o Pettigrewovi sice nikdy moc nemluvil, ale od Reguluse jsem o něm věděla dost na to, aby mě to znepokojilo. Myslela jsem, že hnil zaživa v Azkabanu. Možná jsem se tomu ale neměla tolik divit, když jsem věděla, že se ministerstvu podařily ututlat i zprávy o Šedohřbetově útěku. V Británii se vážně nedalo věřit vůbec ničemu.

Skvěle. Všechno jde podle plánu. Ráno půjdete s Nottem udělat rozruch do Prasinek. Dejte si záležet, ať jsou u toho nějací svědci. Pán Zla nechce, abychom byli s tím neštěstím u Gringottových jakkoliv spojováni. Musí to vypadat jako jejich chyba, potřebujeme rozdělit společnost. Hned jakmile Mundungus Fletcher zmizí z hlídky, ovlivní Yaxley mluvčího skřetů, aby při tiskovce přiznal politováníhodnou chybu za to příšerné neštěstí. Tou dobou už bude Červíček dole a vypustí draky. Ať nikdo z vás není nikde poblíž, až se to rozběhne. Bude se to tam okamžitě hemžit bystrozory. Nikoho z vás nesmí chytit. Rozumíte?!

Jasně. Chápeme. V devět už budeme všichni pryč.

Macnaire, co děláš?!

Leze po tobě nějakej brouk, Bellatrix, počkej.

Pak už se na pergamenu výjimala jen jedna obrovská skvrna od inkoustu. Spojení se nejspíš přerušilo hned potom, co z brouka zůstal jenom mastnej flek.

„Svatá Morgano," zašeptala jsem, když jsem pohledem v rychlosti proletěla všechny ty řádky znova.

Oči mi okamžitě vystřelily k hodinám na zdi. Bylo za tři minuty devět. To jsem nikdy nemohla stihnout včas. Minimálně jsem se o to ale musela pokusit. Bill měl ten den směnu a já věděla, že se bude pohybovat někde v prostorách banky. Nemohla jsem dopustit, aby se mu něco stalo.

Hrnek s kafem jsem ve spěchu převrátila na popsanej pergamen, kterej hned nasákl tmavou tekutinu a všechen text se slil v jednu nečitelnou šmouhu. Teď ale nebyl čas po sobě uklízet, nebyl čas dokonce ani na převlíkání. V rychlosti jsem si na nohy natáhla kecky, abych neběžela bosa, a jen v pyžamu vyrazila z bytu jako splašenej potlouk.

„Kam letíš?!" křiknul za mnou George, když jsem probíhala obchodem. Nebo to byl možná Fred, nejsem si jistá. Ve spěchu je skoro nemožný odlišit jednoho od druhýho. S odpovědí jsem se ale rozhodně nezdržovala.

Vyběhla jsem ven a bez váhání vletěla do davu. K mý smůle byla Příčná ulice dočista narvaná lidma. Byli naprosto všude a běžet v tý tlačenici se tak zdálo bejt prakticky nemožný. Zbrkle jsem se je pokoušela odstrkovat z cesty, jen aby je hned nahradili další idioti, co nejspíš vůbec nedokázali pochopit, že očividně fakt spěchám a nevyrazila jsem si jen na zdravotní procházku.

„Uhněte sakra!" štěkla jsem na postarší páreček, kterej se na mě na oplátku zadíval velice pohoršeně. Očividně neměli příliš pochopení. Navíc mě ještě počastovali množstvím titulů, který jsem ani neznala. Kdyby ten děda stačil zareagovat dřív, možná by mě dokonce přetáhnul svou holí přes záda. Takhle si ale musel vystačit jen s výhružným zamáváním tím pokrouceným kusem klacku nad hlavou, jako kdyby to byl Godrikův meč. Omylem přitom praštil procházející ženskou do kabelky a rozbil jí tak nakoupený lektvary, který okamžitě vytekly rovnou na zem a začal z nich stoupat hustej smradlavej dým.

Jen o pár metrů dál jsem vrazila do skupinky nakupujících školáčků tak nešťastně, až jsem zavrávorala, zamotala se do vlastních nohou a zapadla do obrovský pyramidy postavený z nejrůznějších kotlíků. Okolím se rozeznělo řinčení padajících pomůcek a já skončila na zemi přímo mezi nima. Sedřela jsem si do krve obě předloktí a jeden z těžkejch litinovejch kotlíků mi navíc na hlavě udělal pořádnou bouli. Šíleně to bolelo. I přesto jsem se pokusila ve svým sprintu pokračovat co nejrychlejc to šlo. Nehledě na fakt, že za mnou majitel obchodu křičel ty nejhorší kletby, který mu přišly na jazyk.

Ve chvíli, kdy už jsem měla masivní bronzový dveře do banky na dohled, mě zastavil nepříjemnej otřes. Zem opovážlivě zavibrovala a z některejch starších domů se začaly sypat drobný pramínky omítky. Očividně jsem nebyla jediná, kdo si toho všiml. Spousta kouzelníku kolem zpozorněla a očima pátrala po možným zdroji otřesů.

„To ne, to ne... ještě ne," zamumlala jsem si pro sebe.

V boku mě nesnesitelně píchalo a plíce nezvládaly tenhle ranní tělocvik o nic líp. I tak jsem se ale dokázala vybičovat k neuvěřitelnýmu výkonu a rozběhla se snad ještě rychlejc než předtím. Skrz vchod banky jsem proletěla jako rachejtle doktora Raubíře a ani v nejmenším si přitom nevšímala pohoršenejch pohledů skřetů, který seděli po okrajích dlouhýho nablejskanýho sálu. Křišťálový lustry na stropě se lehce otřásly a okolím zaznělo lehounký cinkání. Aspoň myslím; taky je možný, že mi z toho vypětí jen zvonilo v uších.

Krátce jsem se zastavila a začala se rozhlížet kolem sebe. Jednala jsem tak zkratkovitě, že mě původně vůbec nenapadlo, jak budu Billa v tom obrovským prostoru vlastně hledat. Naštěstí při mě ale stáli všichni svatý, protože se v tu chvíli přímo za recepcí mihla vysoká postava s dlouhejma zrzavejma vlasama. Předpokládala jsem, že těch u Gringottovejch zrovna moc nepracuje.

„Billy!" křikla jsem, ale neslyšel mě a zmizel za nenápadnejma dveřma vedoucíma kdoví kam.

Zato všichni ostatní v místnosti mě slyšeli až moc dobře. Některý se pohoršovali nad tou dnešní mládeží, jiný poukazovali na můj velice bizarní vzhled a pár z nich mě dokonce nadšeně podporovalo – nejspíš si mysleli že sledujou nějakou scénu vystřiženou z romantickýho bijáku a já právě běžím Billovi vyznat lásku nebo tak něco. Už chyběla jen nějaká přeslazená písnička Celestýny Warbeckový hrající v pozadí.

Já se ale nikým nemínila zaobírat a už vůbec jsem neměla v plánu něco vysvětlovat. Pokračovala jsem ve svý nedomyšlený záchranný misi, přičemž se zvuk každýho mýho kroku díky vysokejm klenutejm stropům rozléhal všude kolem. Zapadl v něm i další otřes, co jemně rozvrněl skleničky na stolech. Jeden ze skřetů se mě pokusil zastavil, když jsem se chystala prosmýknout kolem recepce, ale já se mu jednou okázalou kličkou vyhnula a prudce vrazila do dveří, za kterejma Bill před chviličkou zmizel.

„Billy!" vyhrkla jsem, tentokrát už dost přerývaně a přidušeně.

„Fialko?" otočil se na mě zaskočeně. V náručí držel pár složek, který nejspíš zrovna ukládal do regálů. Očividně jsme totiž stáli v nějakým archivu. „Co se stalo? A proč jsi pro Merlina v pyžamu?"

„Smrtijedi... útok... drak... musíme... okamžitě," dostávala jsem ze sebe překotně, přičemž jsem se pokoušela najít ztracenej dech. Bolelo mě na hrudníku tak moc, až jsem se obávala přicházejícího infarktu.

„Dýchej, notak." Odložil složky a chytil mě oběma rukama za ramena. „Všechno bude dobrý, jen mi řekni, o co jde."

„Chtějí pustit draky... chtějí..."

Moje další slova přerušil obrovskej otřes, kterej nám oběma rozhodil rovnováhu. Zavrávorala jsem a chytila se Billa za předloktí. Pokusil se mě udržet na nohou, ale další rána nás srazila k zemi oba. Několik regálů se převrátilo a krabice se složkama začaly padat jedna přes druhou. Světlo se rozblikalo. Při dalším otřesu se mezi náma na podlaze začala rozbíhat hluboká prasklina, která se rozšiřovala a táhla přes celou místnost. Nakonec se okolím rozezněl hlasitej řev. Takovej, kterej mě donutil přitisknout si dlaně na uši tak pevně, až mě rozbolela hlava. Poznávala jsem ten zvuk. Už jsem ho jednou slyšela – na turnaji Tří kouzelníků. Musel to bejt drak. Nic jinýho nedokázalo vyloudit takovej zvuk.

„Rory! Drž se mě, rozumíš?" halekal Bill. Pokoušel se mi přitom chránit hlavu před kusy omítky, ktery padaly všude kolem nás. „Musíme se dostat ke dveřím! Až napočítám do tří, pomůžu ti na nohy a rozběhneme se!"

„Jasně!" křikla jsem v odpovědi. Dlaněma jsem se zapřela o zem, abych se mohla co nejrychlejc zvednout a připravit se na úprk.

„Jedna... dva..."

Tři už říct nestihl. Trhlina pod našima nohama hlasitě zapraskala, načež se kus podlahy prolomil a otevřel pod sebou hlubokou temnou jámu, jejíž dno bylo v nedohlednu. Cejtila jsem, jak Billyho sevření povolilo. Na to jsem naštěstí zareagovala rychle a oběma rukama chytila jeho předloktí tak silně, až se mu do kůže zabořily moje nehty. Prudký cuknutí se mnou smýklo po břiše o dobrejch pár stop dopředu, ale nepovolila jsem. Byla jsem v tu chvíli to jediný, co bránilo Billovi před pádem do černý nicoty. Nic na světě by mě nedonutilo ho pustit.

„Rory, takhle spadneme oba," křiknul.

V očích jsem mu jasně četla strach. Byl stejnej jako ten můj. Silnej, všeobjímající a přitom schopnej vybičovat člověka k neuvěřitelnejm věcem. Ani se nesnažil nic dodat. Moc dobře věděl, že bych ho nikdy v životě nenechala jen tak spadnout. Radši bych umřela, než abych přišla o další část svýho už tak dost roztříštěnýho srdce.

„Vytáhnu tě, jasný?" procedila jsem s námahou skrz zuby. „Musíš mi ale pomoct."

Mírně trhnul hlavou, aby dal najevo, že pochopil. Nohama jsem se zapřela o nejbližší regál a pokusila se za něj zaháknout chodidlo. Potřebovala jsem oporu, abych mohla pořádně zabrat. Pak jsem zatáhla. Vydralo se ze mě zoufalý zakvílení, když se všechny svaly v rukou snažily vzepřít mýmu pokusu. Bolely, pálily a já měla dojem, jako kdyby se měly každou chvíli utrhnout, ale nic z toho mě nedonutilo to vzdát.

Okolím se znova rozlehl dračí řev. Místnost se najednou začala až podivně oteplovat. Dovolila jsem si jeden jedinej rychlej pohled kolem. Dveře byly v plamenech a žár kolem nich začal podpalovat všudypřítomný složky. Teď ale nebyl čas začít hasit oheň, všechno postupně, první byl na řadě Billy.

Znova jsem zatáhla. Jedna jeho ruka nakonec pustila moje zápěstí a chytila se okraje díry, čímž povolil ten příšernej tlak a já si konečně dovolila vydechnout. Rychle jsem si hrábla do drdolu, kde ještě pořád zůstávala moje hůlka, pevně zaklíněná mezi hustýma kadeřema. Díky Merlinu za ty kvalitní vlasy, co jsem zdědila po tátovy. Mít na hlavě roští, co má Hermiona, ztratila bych tu hůlku nejspíš už během úprku přes Příčnou ulici.

Nadechla jsem se ke kouzlu, abych mu pomohla ven z tý díry, ale nedostala jsem k tomu příležitost. Ozval se další praskot a zbylá část podlahy se nám propadla pod nohama.

Míváte někdy takový ty sny, kdy letíte vzduchem, padáte z obrovský vejšky a těsně před dopadem se probudíte? Tohle tomu bylo dost podobný, až na skutečnost, že v týhle situaci nás měla tvrdá zem jistojistě poslat na onen svět.

„Aresto Momentum! Aresto Momentum!" vyjekla jsem. Ještě pořád jsem totiž v ruce pevně svírala hůlku, což byla v tuhle chvíli naše největší deviza.

To kouzlo nicméně nebylo zvládnutý zrovna mistrně. Rozhodně náš pád nezastavilo, ale naštěstí ho zmírnilo natolik, že jsme se dole nerozplácli jako shnilý dýně. I tak to ale bolelo víc než dost. Dopadli jsme do prachu a drobnýho tmavýho štěrku, kterej se nám okamžitě bolestivě zaryl do kůže. Zem se tam navíc svažovala dolů, takže pod náma ty šutry okamžitě povolily a my se tak oba skutáleli ještě o dalších pár desítek metrů níž.

Zůstala jsem ležet s vyraženým dechem na břiše, ztěžka jsem oddechovala a do očí se mi draly slzy. Celá tahle šlamastika byla moje vina. Kdybych neusnula, kdybych si to přečetla dřív... mohla jsem tomu všemu zabránit. Nějak. Sice nevím jak, ale určitě mohla. Ze sebelítosti mě ale dost rychle vytrhly neovladatelný záchvaty dávivýho kašle. Měla jsem plíce plný těžkýho prachu, kterej jsem za každou cenu potřebovala dostat ven, abych mohla zase normálně dejchat. Nehledě na nepohodlí jsem se přitom ale pokoušela zapřít na rozedřenejch rukou a zvednout se aspoň na všechny čtyři.

„Billy!" vykašlala jsem chraplavě. „Billy! Odpověz!"

Všude kolem byla tma. Hůlka mi při sešupu vyletěla z ruky a já tak neviděla ani na krok. Slepě jsem kolem sebe pátrala rukama a snažila se nahmatat cokoliv užitečnýho. Byla jsem vyděšená do morku kostí. Pak se jenom pár metrů ode mě objevil zářivej kruh bílýho světla a osvítil Billův zaprášenej obličej a rozcuchaný vlasy, stojící na všechny strany. Měl ošklivě rozedřenou tvář a zpod vlasů mu tekla stružka čerstvý krve. Nejspíš se praštil do hlavy. Očividně byl trochu dezorientovanej, ale byl naživu. Na ničem jiným nezáleželo. Vůbec na ničem.

Zbrkle jsem se postavila na nohy, udělala dva kroky a vzápětí klesla zpátky na zem, když se pode mnou podlomily kolena. Krátce jsem se rozkašlala, načež jsem potlačila veškerou bolest, abych se mohla znova zvednout. Nakonec se mi to podařilo a já konečně rozevlátou a vrávoravou chůzi došla až k Billymu.

„Fialko," zamumlal. Měl trochu nepřítomnej pohled a často mrkal, ale jinak se zdál bejt vcelku v pohodě. Nebylo to nic, s čím by si u Munga neporadili. Asi jenom otřes mozku. „Co se... co se to stalo?"

„Teď není ten správnej čas," zamumlala jsem. Jen stěží jsem v sobě držela zoufalý vzlyknutí, který bylo nejspíš způsobený neuvěřitelnou úlevou, že jsem o něj nepřišla. Starostlivě jsem mu odhrnula vlasy z obličeje a jemně mu prsty přejela přes čelo a tvář. „Budeš v pohodě. Oba budeme v pohodě."

Nechala jsem se ovládnout momentálníma emocema, který na mě útočily ze všech stran. Bušily mi v hlavě, v hrudníku a vibrovaly snad každou jednou buňkou mýho těla. Obě dlaně jsem mu proto ovinula kolem krku a přitáhla si ho blíž. Dostatečně blízko na to, abych mohla sevřít jeho spodní ret mezi těma svejma a vypustit tak všechno to napětí ven. Bez toho bych nejspíš dočista explodovala. Vůbec jsem v tu chvíli nepřemejšlela, co dělám nebo jestli všechno nezkazím; chtěla jsem jenom cejtit jeho blízkost.

Nevím, jak dlouho jsme tam takhle stáli. Možná to bylo pár vteřin, možná celá věčnost. Na patře mě škrábaly zrníčka prachu a písku, ale bylo mi to naprosto fuk. Užívala jsem si tu pomíjivou chvíli, kdy pootevřel pusu a dovolil mi vklouznout jazykem na místa, o kterejch jsem si nikdy v životě nemyslela, že budu mít šanci prozkoumat. Nemyslím, že by to udělal, kdyby si chvíli předtím nedal hlavou o šutr, ale to mě v tu chvíli vůbec netrápilo.

Odtáhnout se od jeho rtů mě donutil až mírnej tlak; to když mi Bill rukama jemně zatlačil na ramena a odsunul mě dál. Nebránila jsem se, nemělo smysl bojovat. S hlubokým výdechem jsem rozlepila víčka a vyhledala pohled jeho modrejch očí. Sledoval mě se směsicí překvapení, bolesti, ale dala bych ruku do ohně, že jsem zahlídla i němou výčitku.

„Fialko, já..." nadechl se a krátce se odmlčel. Nejspíš hledal ty správný slova. Něco mi říkalo, že ať budou jakýkoliv, nebudou se mi líbit. Lehce zavrtěl hlavou, aby si pročistil hlavu a znova párkrát zamrkal. „Budu se ženit, víš?"

Vzpomínáte si, jak jsem zmiňovala, že Bill Weasley mi do mejch sedmnácti stihnul zlomit srdce třikrát? Tak tahle situace se honosila číslem dva. A jelikož do mejch narozenin už zbejvalo jen něco přes půl roku, číslo tři mělo přijít velice záhy.

Rozhodla jsem se na to nijak nereagovat. Ač mi totiž v mysli vyskakoval nespočet odpovědí, ani jedna z nich nebyla ideální. Jedna byla patetická, další útočná a při tý třetí bych působila jako malý děcko. Ne. Pro jednou jsem se rozhodla, že přejít to mlčením bude ta nejlepší volba.

„Máš vůbec představu, kde teď jsme a jak se odsud dostaneme?" zeptala jsem se a rozhlídla se po temným okolí, ozařovaným jenom světlem Billovy hůlky.

„Tyhle tunely jsou naprostý bludiště, bez mapy bychom se tu úplně ztratili," zavrtěl hlavou. S hlubokým vydechnutím si sedl zpátky na špinavou zem a krátce zavřel oči. „Pošlu patrona, nejjistější cesta bude ta, kterou jsme sem spadli."

„Dobře," zamumlala jsem a po pár nejistejch přešlápnutích si sedla přímo vedle něj.

Mlčky jsem sledovala, jak z jeho hůlky vyletěl modrej patron v podobě sokola. Zakroužil nám nad hlavama a po převzetí zprávy ho brzo pohltila tma. Pak už nám nezbejvalo než čekat na pomoc. Jako mě teď. 

○•○•○•○

Při nedělním odpoledni vám přináším nějakou tu akci okořeněnou trochu bizarní romantiky :)) Jen pro upřesnění, protože někomu to možná bude vrtat hlavou – věkový rozdíl mezi těma dvěma je 11 let (a ještě jedna polovíla k tomu; ani jedno Rory moc do karet nehraje) 

Touto kapitolou se pomalu dostáváme do další části příběhu, který bude akčnější, temnější a pomalu nás povede cestou zpátky k prologu. 

Děkuji všem za úžasnou podporu a krásné komentáře ♥