Uprostřed života jsme obklíčeni smrtí.

– František Kubka

Záře oranžovýho zapadajícího slunce se rozpínala okolím, když jsme s tupým žuchnutím dopadli na studenou zem pokrytou sněhem. Tenká vrstva oblečení se okamžitě nasákla vodou a roztřásla mi celý tělo. Oči jsem měla ještě pořád zamlžený a tělo celý rozbolavělý, když jsem se zmateně rozhlídla kolem sebe a všimla si velký řady starejch polorozpadlejch náhrobků.

"Harry?" vydechla jsem s námahou a zapátrala rukou vedle sebe, kde jsem nahmatala jeho horký tělo. Pohnul se, ale neodpověděl. "Harry!" zamumlala jsem o něco naléhavěji a pokusila se otočit na bok, abych se na něj mohla podívat.

V mým zorným poli se najednou objevil pár černejch koženejch bot a cizí ženskej hlas porušil posvátný ticho, který v okolí doteď panovalo: "Je tady, můj pane!"

Okolím problesklo kouzlo, který Harryho okamžitě spoutalo. Pod rukou jsem cejtila, jak celej ztuhnul a pokusil se pohnout; marně. To už se mi ale konečně podařilo najít ztracenej dech a se zakašláním jsem se pokusila dosáhnout na hůlku, která mi při dopadu vyletěla z kapsy a zmizela kdesi v trávě.

Nemusím doufám říkat, že to byla pěkná blbost a jenom jsem tím na sebe upoutala nežádoucí pozornost tý čarodějnice. Její pohled mě pálil v zátylku a já na ni byla donucena dost neochotně zvednout hlavu. Mířila na mě hůlkou a oči měla nebezpečně přivřený. Poznala jsem ji prakticky okamžitě. Ty černý vlasy, šedý oči a ostře řezaná tvář se nedaly s nikým splíst. Geny rodiny Blacků se v ní fakt nezapřely.

"Kdo je to s ním, Bellatrix?" ozval se nelidskej hlas, ze kterýho se mi postavily do pozoru snad úplně všechny chloupky na těle. "Zabít!"

"Jeho sestra, pane," odvětila Bella podlízavě. "Mohla by se nám hodit. Potter bude určitě mnohem... povolnější," ušklíbla se.

"Rozhodnu se později, co s ní. Teď je čas začít," zasyčel netrpělivě.

Nebudu vám lhát; byla jsem v tu chvíli vážně podělaná strachy. Ruce se mi šíleně třásly a byla jsem vlastně docela vděčná, že ležím na zemi, jelikož by se pode mnou nohy nejspíš stejně podlomily. Srdce mi bušilo snad až někde v krku a žaludek dělal neúnavně kotrmelce. To všechno se navíc ještě zhoršilo, když jsem se konečně pořádně podívala kolem sebe. Na hřbitově totiž stálo dalších tak patnáct postav v černejch hábitech s maskama na obličejích. Zdálo se, že moje šílená tetička se opravdu činila a dokázala na tu slávu svolat docela početný publikum.

"Postarej se o ni!" štěkla Bella směrem k jediný postavě, která na sobě neměla masku. "A ať z ní laskavě něco zbyde!"

To už mě ale prošedlej a dost udělanej chlapík zvedl ze země, jako kdybych byla jenom odhozený párátko. Jednu ruku mi omotal kolem hrudníku a sevřel mě tak pevně, že jsem si připadala jako v dost těsným korzetu. Druhou rukou mi hrubě sevřel vlasy a vyvrátil mi hlavu dozadu, až mi bolestivě luplo v páteři.

"Rory! Nechte ji být! Pusťte ji!" vydralo se z Harryho hlasitě. Sice jsem na něj neviděla, ale bylo mi jasný, že se ze všech sil pokoušel uvolnit z kouzelnýho sevření. Ne, že by snad něco takovýho bez hůlky mohl dokázat, ale pokus dobrej.

"Jen buď hodný chlapeček a tvá sestřička se možná dožije zítřejšího rána," odpověděla mu Bellatrix posměšně, což na něj nejspíš muselo zabrat, protože zmlknul a přestal klást odpor. Celej můj hrdinskej bratříček; vždycky ochotnej nasadit krk pro kohokoliv aspoň trochu blízkýho jeho něžnýmu srdíčku.

Já sama jsem tou dobou ale stejně zvládala vnímat jenom odpornej puch zkaženýho masa, kterej byl cejtit z dechu toho smrtijeda, co mě držel. Dlouhejmama špičatejma nehtama mi chytil bradu a hrubě ji otočil přímo k největšímu náhrobku na hřbitově, ke kterýmu Bella momentálně kouzlem připoutala Harryho.

Zaškubala jsem sebou, až mi jeho ostrý drápy zanechaly na tvářích krvácející stružky. Žádnou bolest jsem v tu chvíli ale nevnímala. Nahradil ji nával adrenalinu, kterej konečně dokázal aspoň trochu překonat tu paralyzující hrůzu, co mě doteď svazovala. Za moje náhlý prozření nejspíš mohla ostrá zdobená dýka, která se zaleskla v ruce mý zákeřný tetičky, když se blížila k bráchovi.

Chtěla jsem něco udělat, nějak mu pomoct, jenže jsem nevěděla jak. "Harry!" zařvala jsem aspoň. "Sakra, pusť mě, ty bastarde!" sykla jsem a pokusila se svýho věznitele nakopnout.

Nemusím snad dodávat, že to byly dost marný a zoufalý pokusy, který rozhodně nepřinesly kýžený ovoce. Smrtijed si z nich nic nedělal, jenom zesílil svůj stisk, až jsem zalapala po dechu. Vrčivě se mi zasmál do ucha a při pohledu stranou jsem zahlídla, jak se mu v puse zaleskly špičatý zuby. V tu chvíli jsem pochopila, s kým mám právě tu čest – padla jsem do pracek samotnýho Fenrira Šedohřbeta. Celou dobu jsem byla přesvědčená, že chátral zavřenej kdesi v Azkabanu, jenže se ukázalo, že ministerstvo šikovně ututlalo docela dost nepříjemnejch událostí, co se staly po Skrkově smrti.

"Slyšela jsem, že ti máma kdysi pěkně natrhla zadek!" zavrčela jsem a zaryla mu nehty hluboko do předloktí, až sebou jemně cuknul a znova utáhl svoje sevření, což mě donutilo ztěžka zakašlat.

"Rád bych viděl výraz tvojí maminky, až tě uvidí potom, co s tebou skončím," odvětil Šedohřbet a vrčivě se uchechtl, přičemž upřel oči na drama před sebou.

Kamenná ruka náhrobku držela Harryho ve vzpřímeným postoji a on ztěžka mrkal, jak se pokoušel zkoncentrovat a pátrat kolem sebe pohledem po hůlce. Na předloktí měl od dýky dost hlubokou ránu, která bez přestání krvácela a barvila bílej sníh pod ním do růžova. Očividně přemáhal bolest i silnou nevolnost. Poznala jsem to podle výrazu jeho tváře, když vyhledal moje oči a pokusil se povzbudivě kejvnout. Fakt díky, Harry. Bez toho bych nejspíš nezvládla další minutu.

Bellatrix už tou dobou stála u obrovského kotle a dýku momentálně přibližovala k zápěstí jednoho ze smrtijedů stojícího vedle ní. Celý to bylo panoráma skoro jako vystřižený ze sedmdesátkovejch hororů. Vsadím se, že Hollywood by mi za tenhle příběh urval ruce.

Nedokázala jsem vydržet klidná a statečná. Panika se mi už zase začala pomalu rozbíhat po těle. Lapala jsem po dechu a pokusila se přešlápnout a postavit se na špičky, abych trochu povolila sevření toho prašivýho psiska. Najednou mi pod nohou něco zapružilo a varovně zapraskalo. Nemohla jsem se sice podívat na zem, ale byla jsem si prakticky jistá, že muselo jít o hůlku. Bylo fuk jestli mou nebo Harryho. Důležitý bylo, že to byla naše jediná naděje. Znova jsem sebou zaškubala, tentokrát ještě o něco silněji.

"Nechápu, jak si můžeš myslet, že tě nakonec odmění. Vždyť jsi jen špinavej kříženec!" zasyčela jsem nenávistně a Fenrir okamžitě znovu utáhl svoje sevření.

Očividně byl dost vytočenej. V kloubech mu zapraskalo a já díky tomu pocejtila aspoň malou jiskřičku zadostiučinění. Hrudník už se mi pod tím tlakem skoro nezvedal a já věděl, že při vědomí už dlouho nevydržím. Ještě několikrát jsem se proto pokusila Šedohřbeta nakopnout, než jsem povolila úplně a nechala svoje nohy, aby se podlomily. Rozhodně jsem toho bastarda zaskočila, protože když zjistil, že nereaguju, uvolnil stisk a nechal moje tělo sesunout dolů ke svejm nohám.

"Co děláš?!" zavrčel vedle něj tiše ženský hlas. "Měls ji držet, ne udusit!"

"Jakoby na tom záleželo," odfrkl si a ještě do mě strčil špičkou boty.

Pootočil mě a dal mi tím perfektní možnost sáhnout po hůlce, která mi skončila pod nohama. Otočila jsem se na záda a bez přemejšlení s ní mávla směrem k jednomu ze zakuklenců, kterej se ke mně skláněl; nejspíš, aby si ověřil, že jsem ještě naživu.

"CONFRIGO!"

Smrtijed zařval, když ho výbušná kletba zasáhla přímo do hrudníku. Nebyla tak silná, aby ho dokázala zabít, ale i tak mi obličej ohodila sprška čerstvý krve. Dala mi pár vteřin navíc na rozmyšlenou a já moc dobře věděla, že sama to nezvládnu. Nemohla jsem se postavit dospělejm kouzelníkům a doufat, že to přežiju. Navzdory zdravýmu rozumu jsem se tak překulila, čímž jsem se ke všem otočila zády, a mávla hůlkou směrem k náhrobku.

"Diffindo!"

Paprsek světla projel kamenem, kterej zakřupal a začal se drolit. Stejně tak ale přejel přes Harryho rameno, na kterým otevřel další hlubokou krvácející ránu. Teď ale nebyl čas se omlouvat a zpytovat svědomí. Místo toho jsem na něj zařvala co nejhlasitějc jsem dokázala: "HARRY! Chytej!"

Hodila jsem mu hůlku k nohám na poslední chvíli. Prakticky okamžitě mi totiž na ruku dopadla těžká kožená bota a doslova mě tak přišpendlila k zemi. Kosti zapraskaly a já byla schopná jenom bolestivě zakňourat.

"Zastavte je!" rozkřikla se Bellatrix, která doteď stála u obrovskýho bublajícího kotle a prováděla nějaký očividně dost složitý kouzlo.

Možná jsme tenkrát měli udělat něco víc; zkusit ji zastavit a zabránit tak Voldemortovu znovuzrození, ale teď už je pozdě brečet nad rozlitým lektvarem. Tou dobou mi totiž bylo úplně fuk, co se tam děje. Chtěla jsem jenom pryč z toho pitomýho špinavýho hřbitova. Bohužel to vůbec nevypadalo, že by se mi mělo něco takovýho splnit.

Dva smrtijedi mě popadli pevně za ruce pod ramenama a prudce zvedli na nohy. Toho třetího, kterej mi chtěl přiložit hůlku ke krku, ale do zad zasáhlo omračující kouzlo, takže se jako na povel odporoučel k zemi. Harry se musel prudce sklonit před paprsky dalších kleteb, který lítaly ze všech stran. Byla tu na něj obrovská přesila a já mu neměla jak pomoct. Zaprvé mě ty bastardi pořád drželi a za druhý jsem neměla svoji hůlku. Byla jsem bezbranná jako mudla, a to vážně stálo za starej pendrek.

Brácha se musel rozhodnout rychle a nakonec udělal něco, co jsem mu do dneška tak úplně neodpustila. Nejspíš neměl jinou možnost a možná nám tím zachránil život, ale způsobil tím taky lavinu dalších událostí, který dodnes toužím vrátit zpátky. Použil hrubou sílu, rozrazil ramenem řadu zakuklenců a popadl mě za ruku. Přemístil nás i s pěti dalšíma, který byli nejblíž a nějakým způsobem se nás zrovna dotýkali.

Všechno, co se stalo potom, mám trochu v mlze.

Vím, že jsme se znova objevili na útesu v místě oslavy, čímž brácha prolomil ochranný kouzla toho místa a způsobil pořádnou paniku. Taky si vybavuju děsivej řev jednoho ze smrtijedů, kterej při tom přemístění přišel o ruku v lokti. Jo, odštěp dokáže bejt pěkně nepříjemná záležitost. Škoda jen, že mu to kouzlo neurvalo víc končetin nebo rovnou hlavu.

Několik členů Řádu hned při prvním zvuku souboje vyběhlo ze stanu. Některý už byli bohužel značně ovíněný, takže jejich reakce nebyly tak rychlý, jak by se bejvalo hodilo. I tak ale stačil jenom zlomek vteřiny, než okolím začaly sem a tam lítat kletby. Barevný paprsky svištěly vzduchem, odrážděly se od kouzelnejch bariér a výkřiky mi s ozvěnou rezonovaly v uších.

To už jsem vrávoravě stála na nohou a pokoušela se zmizet z místa souboje. Bez hůlky jsem jim byla stejně k ničemu, takže jsem se jenom pletla. Navíc jsem nemohla pohnout pravým zápěstím, ve kterým mi smrtijedi dopadem boty zpřelámaly snad všechny kosti.

Jenom pár metrů přede mnou ale v tu chvíli schytal Bill kletbou přímo do zad, takže se složil jako domeček z karet. S očividnou námahou se pokoušel otočit na záda, aby se mohl bránit, ale Šedohřbet už stál se zákeřně vyceněnýma zubama přímo nad ním.

Není moc lidí, pro který bych byla ochotná obětovat naprosto cokoliv. Billy k nim nicméně rozhodně patřil a vždycky patřit bude. Jenom proto jsem se rozběhla a plnou vahou vrazila Fenrirovi do boku. Zavrávoral, což dalo nejstaršímu Weasleymu čas vypustit kouzlo a srazit ho po zádech k zemi.

"Díky, Fialko," vydechl křečovitě a zapřel se rukama o rozbahněnou zem, aby se mohl postavit.

"Bacha, Aury!" zazněl hlasitej výkřik jenom kousek ode mě.

Všechno, co následovalo, se stalo až příliš rychle.

Otočila jsem hlavu za tím hlasem a na poslední chvíli zahlídla Adriana, kterej mě chytil za ramena a prudce do mě strčil. Tvrdě jsem dopadla na zem, až mi zlámaným zápěstím projela naprosto příšerná bolest. Do očí mi vyhrkly slzy, ale i tak jsem co nejrychlejc otočila hlavu, abych zjistila, co se vlastně stalo.

Rudá kletba ozářila okolí a trefila Iana přímo do ramene. Pod prudkostí tý rány udělal tři kroky dozadu, kde zůstal stát na samým okraji útesu a pokoušel se najít ztracenou rovnováhu. Nakonec se mu to podařilo ustát a já si zhluboka oddechla. Na jednu jedinou vteřinu mě zalil hřejivej pocit, že bude všechno v pohodě.

Chystal se udělal krok, když mu pod nohou povolil kámen. Nikdo nestačil včas zareagovat a podat mu pomocnou ruku. Nikdo ho nezachránil. Zmizel mi přímo před očima a už se nikdy neměl vrátit.

Od tý doby už nic nebylo stejný. Já jsem nebyla stejná. A nejspíš už nikdy nebudu.