A i když teď temnotu v srdci mám, díru kde se krev valí jako voda. Tam kde byl život je teď Sahara, ale přes to všechno je tam oáza. Kde zbytky lásky teď tráví, svůj nekonečný čas.

— Dominik Tůma

Čekání je uprostřed bitvy to nejtěžší. Chvíle pomíjivého klidu, které se neřídí žádným předem stanoveným rozvrhem, mohou skončit během pár minut, ale klidně i v jediném zlomku vteřiny. Čekání znamená tíživou nejistotu, která vás nenechá ani na moment vydechnout. Je s vámi nepřetržitě a vy dobře víte, že ta iluze relativního bezpečí je odsouzena k brzkému konci.

A tak jsme čekali; doprovázení jenom občasným výbuchem nebo vzdáleným výkřikem.

Rory se od naší skupinky brzy vzdálila, ale rozhodně jsem jí to neměl za zlé. Remus mi kdysi vyprávěl, že volání krve je nejsilnější pocit, jaký může vlkodlak cítit, a to dokonce i pod vlivem lektvaru. Musela tu trpět a já jí neměl jak pomoct, i kdybych sebevíc chtěl. Nejrozumnější proto bylo nechat ji samotnou. Ona se s tím popere, ostatně jako vždycky.

„Už jsou jen o pár chodeb dál," promluvil vedle mě Draco. Zvedl jsem na něj hlavu a místo odpovědi jen přikývl. On se ale mým mlčením nenechal rozhodil a pokračoval dál: „Myslíš, že to vůbec můžeme vyhrát? Jsme tu jako myši v noře. Stačilo by nás jenom vykouřit ven."

„Musíme to vyhrát, Malfoyi," povzdechl jsem si. „Jestli ne, nic nám nezbyde – naše rodiny, lidi, co máme rádi – už by nebylo pro co žít."

Očima jsem zabloudil směrem k Hermioně, které Astorie právě ošetřovala ruku poleptanou lektvarem proti obrům. Nešlo o nic vážného, ale zřejmě to dost bolelo, soudě podle jejího pevně skousnutého rtu.

I Draco se díval tím směrem. V jeho pohledu bylo všechno to, co jsem cítil i já – nekonečnou touhu je ochránit; za jakoukoliv cenu. Prsty si promnul oči, které mu až podivně zvlhly, i když se to pokoušel zakrýt.

„Máš pravdu. Musíme," zamumlal, načež se dlouze odmlčel. Přišlo mi ale, že má ještě pořád něco na srdci; něco, k čemu zřejmě potřeboval sebrat odvahu. A tak jsem na ni trpělivě čekal. Nakonec znovu promluvil, ačkoliv jsem se musel naklonit blíž, abych těch pár tichých slov vůbec slyšel. „Je těhotná, Pottere."

„Kdo?!" vyjekl jsem překvapeně, než jsem si to stihl uvědomit a ztišil hlas do šepotu. „Promiň. Kdo?"

„Svatá Morgano, kdo asi? Tetka Bětka to nebude. Hermiona přece!"

„A tys jí dovolil bojovat?" zamračil jsem se, zvedl se na nohy a šťouchl ho prstem do prsou. „Ty ses snad dočista pomátl!"

„Už jsi někdy zkoušel Grangerový něco rozmlouvat, Pottere?" sykl. „Není to tak jednoduchý. Ani mě se to nelíbí, ale nemůžu bojovat s její logikou. Vážně ji tu potřebujeme."

Párkrát jsem se zhluboka nadechl a vydechl, abych se uklidnil. Co jsem na to mohl říct? Věděl jsem, že má Draco pravdu, jen bylo těžké si to přiznat. Nakonec jsem ale naštěstí nechal zvítězit rozum nad emocemi.

„Vím, že jsi neměl na výběr. Pomůžu ti na ni dát pozor."

„Díky, Pottere," poplácal mě s letmým úsměvem po rameni a bez dalších řečí vyrazil rovnou za Snapem, který postával opodál a právě mluvil s mojí mámou.

Poslední dobou se na mě valilo až příliš mnoho informací, které mi nejednou zamávaly celým světem. Hlava mě bolela jako střep a nebylo to způsobené jenom bez ustání pálící jizvou na čele. Bylo toho zkrátka moc. Ani tentokrát jsem ale neměl dostatek času, abych Malfoyova slova zpracoval. Uběhlo totiž sotva pár minut, než se z jedné chodby začaly ozývat ozvěny kroků a hlasité klení. Vzápětí se ze stínů vynořila Angelina, podpírající těžce zraněnou Katie. Očividně ji zasáhl tříštivý lektvar a rozhodně to nebyl pěkný pohled.

„Prolomili poslední obranu! Nešli, kudy jsme mysleli, protože se zbortila jedna stěna koridoru. Míří přímo k jídelně!" dostala ze sebe Angelina trhaně. „Pro Merlina, pomozte mi s ní a odneste ji hned na ošetřovnu!"

Fred u ní byl téměř okamžitě. Zvedl pobledlou a silně se třesoucí Katie do náruče a s Astorií po boku vyrazil poklusem rovnou za lékouzelníky, ačkoliv jsem si nebyl vůbec jistý, jestli v tomhle případě ještě něco zmohou. V našich polních podmínkách se nedaly dělat zázraky.

„Všichni okamžitě do jídelny!" zavelel táta hlasitě. „Nesmíme je nechat projít skrz! Jestli se dostanou na ošetřovnu, bude to průser!"

Jídelna byla – spolu s pár dalšími chodbami – poslední bariérou, jež dělila smrtijedy od ošetřovny. Museli jsme ji ubránit za každou cenu, jinak nám sám Merlin pomáhej. Právě proto jsem se okamžitě rozběhl chodbou k našemu cíli. Těsně před místností jsem se připojil k Alastorovi, který se právě belhavě vynořil z jednoho z prolomených koridorů a společně jsme každý vrazil do jednoho křídla širokých dveří.

Smrtijedi se sem dostali dřív. 

Oslepil mě záblesk zeleného světla, které bylo tím prvním, co jsem uviděl. Moody udělal jenom jeden jediný krok, než jeho tělo dopadlo bez života na chladnou zem. Neměl jsem čas nad tím přemýšlet. Vrhnul jsem se za výdejní pult a zakryl si hlavu před střepy, které se rozletěly do všech směrů, když další kletby roztříštily nádobí ležící na pracovní desce.

„Jsou tady! Dávejte pozor!" zařval jsem, abych varoval všechny ostatní, kteří běželi za mnou. Nemohl jsem dopustit, aby je potkal stejný osud jako Alastora, ačkoliv jsem dobře věděl, že až se zvedne válečný prach, odhalí nám pohled na něco, co nikdo z nás nechce vidět.

Nastal příšerný zmatek, který neměl konce.

Nepřátelé byli v přesile, jenže my to nemohli vzdát. Nic takového nepřicházelo v úvahu. Museli jsme bojovat až do posledního dechu, do posledního roztříštěného stolu, jejichž třísky lítaly na všechny strany. Záviselo na tom úplně všechno.

Jedno špatně odražené kouzlo rozbilo zářivky na stropě, ze kterých začaly okamžitě sršet jiskry. Jídelna se zahalila do tmy, osvětlené pouze létajícími kletbami v nespočtu střídajících se barev. Teď už se nedalo poznat, kdo je s námi a kdo proti nám. Identifikovali jsme smrtijedy jenom podle zelených paprsků a doufali, že nikdo z našich nepoužívá nepromíjitelné kletby. Nikdo v tu chvíli neměl čas osvětlovat místnost, protože by se to rovnalo sebevraždě.

V rudém záblesku hůlky, který mi proletěl těsně kolem ucha, jsem poznal Malfoyovu blonďatou kštici, stejně jako jsem zahlédl smrtící kletbu protínající vzduch naším směrem. Neměl jsem moc času na reakci, ale stejně jsem se ho pokusil chytit za hábit a strhnout za betonový nosník. Zelený paprsek narazil do sloupu s takovou prudkostí, že se doslova rozletěl na kusy a odhodil nás o pěkný kus dozadu. Naštěstí bez větší újmy na zdraví.

„Díky!" dostal ze sebe Draco přidušeně.

„Nemysli si, že se ti budu starat o dítě, Malfoyi! Co sis navařil, to si taky sněz. Opovaž se tu umřít!" zakašlal jsem.

„Bacha!" vyjekl místo odpovědi, s pohledem upřeným na strop.

Brzy jsem pochopil, o co mu šlo. Zahlédl jsem to v dalším světle kouzel. Jakmile se rozpadl jeden z nosníků, začal pod vahou místnosti nad námi praskat strop. Nakonec se s hlasitou ránou probořil úplně. Všude kolem začaly dopadat velké kusy železobetonu a okolím se rozléhalo klení a bolestivé výkřiky. Dokonce i boj se na krátkou chvíli zastavil. Po sutinách na zem dopadlo i pár velkých beden ze skladiště nad námi, z nichž se ozývaly těžké kovové rány.

„Lumos Maxima!" rozezněl se Hermionin hlas a jídelna se konečně celá zase zalila světlem, ačkoliv byla pořád plná poletujícího prachu, přes který bylo vidět jen hodně špatně.

A přesto ke mně dolehlo pár tmavých obrysů vystupujících z dusivého oblaku. Slyšel jsem mámin hlas – křičela, aby někdo odvalil tu zatracenou suť. Taky jsem viděl další stín, který se objevil jen pár metrů za jejími zády a pozvedl hůlku.

„MAMI!" zakřičel jsem z plných plic.

Obrátila mým směrem hlavu ve stejnou chvíli, kdy paprsek zeleného světla opustil smrtijedovu hůlku. Bez váhání jsem ho kouzlem srazil k zemi, jenže ne dost brzy, abych dokázal kletbu zastavit. Řítila se ke svému cíli s přesností potlouku. Všechno mi najednou přišlo až podivně zpomalené. Srdce splašeně bušilo až kdesi v krku a slzy se mi draly do očí, když jsem se zbrkle zvedal na nohy.

V prachu se objevil další obrys; jistojistě mužský. Chytil mámu za ramena, stáhl ji do náruče a udělal s ní otočku, čímž se ji pokusil dostat z dosahu smrtícího paprsku. 

Hned nato kouzlo trefilo svůj cíl a oba se sesunuli k zemi.

Rozběhl jsem se k nim, naplněný sžíravým strachem. Byl jsem přesvědčený, že šlo o tátu a já o ně teď přišel o oba. To ale nemohla být pravda. To nepřicházelo v úvahu. Dopadl jsem na kolena hned vedle ležících postav a ze všech sil odvalil tělo v černém hábitu, které leželo nahoře, čelem k zemi. Oči jsem měl plné prachu a slzely mi tak moc, že jsem vůbec neviděl ostře. Máminy rudé vlasy bych ale poznal kdekoliv.

„Mami!" zatřásl jsem s ní.

Otevřela oči. Vypadala zmateně a trochu otřeseně – nejspíš si dala pořádnou ránu do hlavy – ale byla naživu. To bylo nejdůležitější. Okamžitě jsem se přes ni natáhl a chystal se odhrnout roztřesenýma rukama černé vlasy z bezvládného obličeje.

Nebyl jsem připravený na to, co mě mohlo čekat.

Na rameno mi dopadla ruka. 

„Harry! Co se tu stalo? Do prdele! Lily?! Lily, slyšíš mě?"

Poznal bych tátův hlas kdekoliv. Nedokázal jsem mu ani odpovědět; tak prudce mě v tu chvíli zasáhla úleva. Dokonce jsem krátce vzlykl a musel si otřít oči do hábitu. Nešlo to potlačit.

On okamžitě přiklekl do prachu vedle mě, oběma rukama zbrkle zajel do zrzavých vlasů a opatrně mámě nadzvedl hlavu. Zadíval se na ni tak upřeně, jako kdyby v tu chvíli nic kolem neexistovalo, načež ji věnoval roztřesený polibek na čelo. 

„Jsem," zamumlala tiše a nechala se pevně obejmout, dokud si neuvědomila, co se tu vlastně stalo. Tehdy zalapala po dechu, pustila tátu z náručí a naklonila se nad tělo. „Severusi! Seve! To ne, tohle přece ne!" vzlykla a položila si ruku na ústa.

I já už poznával svého kdysi nenáviděného učitele lektvarů, ležícího na zádech se slepým pohledem upřeným do rozpadlého stropu. Bylo mi z toho mnohem hůř, než bych si kdy dřív vůbec dokázal představit. V posledních týdnech jsem v něm totiž poznal dobrého a schopného člověka, ke kterému se zkrátka život nezachoval tak úplně fér. Navíc pro mámu hodně znamenal. Zemřít si rozhodně nezasloužil. Ne tak brzy.

„Lily," pohladil ji táta po zádech, „nemůžeme tu takhle sedět. Je to nebezpečný!"

„Ne! Siriusi, tohle se nemělo stát," vzlykla zoufale a chytila se ho za předloktí.

Nevypadala, že by se chystala vstávat ze země a já to dokázal pochopit. Bortila se jí půda pod nohama a lidi kolem umírali. Cítil jsem se podobně, jen s tím rozdílem, že Snape byl i přes všechny křivdy jejím přítelem od dětství, a to muselo mít obrovskou váhu.

Táta měl ale pravdu – nesměli jsme polevit v ostražitosti. Bitva nebyla ještě ani zdaleka u konce, o čemž jsme se přesvědčili hned vzápětí. Nad našimi hlavami proletěl další zelený záblesk, který nás minul jen o pár desítek centimetrů. Už jsem se chystal vypálit na útočníka, když jsem si všiml, že paprsek zasáhl přímo do hrudníku jednoho smrtijeda, co na nás ještě před chvíli mířil hůlkou.

„Skvělý místo na rodinný setkání, fakt," ušklíbla se ségra, která byla původcem smrtícího kouzla. „Pinknikovej koš máte kde?"

Vůbec se mi nelíbilo, že používala nepromíjitelná kouzla, která navíc očividně ovládala bravurně. Teď ale nebyl čas ji přehnaně moralizovat. Mnohem víc mě zaujalo, že tam stála bosa, v košili do půlky stehen a ještě k tomu celá od krve. Vlastně z ní šla docela hrůza. Navíc to znamenalo, že se noc přehoupla v ráno a od začátku konfliktu už uběhlo několik hodin.

„Co se stalo?" dostala ze sebe máma a dokonce kvůli tomu zapomněla plakat nad svým ztraceným přítelem. „Jsi v pořádku, zlato?"

„Yaxley se stal," odvětila a ukázala si rukou si na všechny krvavý skvrny, který ji zdobily. „Tohle z něj zbylo, takže žádný strachy. Celý se to tady sype, budeme muset pryč, než nás to tady pohřbí zaživa. I některý smrtijedi se stahujou. Nemůžeme tu zůstat dlouho."

„Nemůžeme tu přece nechat zraněné!" zaprotestoval jsem a zamračil se. „Musíme je odsud dostat ven, než to spadne."

„Copak jsem řekla, že je tu chci nechat? Za koho mě máš? Musíme se rozdělit. Většina vyčistí cestu ven a pokusí se udržet vchod, dokud nedostaneme zraněný ven. Pokud to neuděláme, chcípneme tu všichni. Spousta chodeb už se bortí teď."

„Musíme dostat ven i mrtvé, Rory," zadíval jsem se na ní. „Zaslouží si důstojné pohřby."

„Mrtvý nech peklu, Harry... jinak tam skončíme všichni," ušklíbla se s očima upřenýma na Severusovu sinalou tvář.

Nedokázal jsem z jejího výrazu vyčíst vůbec žádnou emoci. Takový chlad ve tváři u ní nebyl běžný. Já ale dobře věděl, že to byla jenom maska. Něco s ní muselo hodně otřást, aby se takhle stáhla. Bylo mi ale jasné, že nemá smysl se ptát. Stejně by nic neřekla.

Místo toho jsem se zvedl a rozhlédl se kolem. I táta chytil mámu nad loktem a přes její protesty ji trochu nevybíravě vytáhl zpátky na nohy. Boj mezitím ustal a podle tlumených zvuků se přesunul do postranních koridorů. V místnosti kromě zraněných a mrtvých zůstávali jenom Fred s Georgem. Jeden se snažil ošetřit hlavu Lence Láskorádové, na kterou nejspíš dopadl kus suti a ten druhý se hrabal v bednách, které spadly z vrchního patra. Nejspíš v nich hledal něco užitečného.

„Zbláznil ses?!" vyhrkla z ničeho nic máma, až jsem sebou zaskočeně trhl.

Mluvila na George, který v ruce držel podivný kovový nástroj. Tvarem trochu připomínal písmeno L a na jedné jeho straně zela nepříliš široká kulatá díra vedoucí hluboko dovnitř, kam zrzek právě zblízka zíral. Přešla k němu a okamžitě mu tu věc vytrhla z ruky.

„To není hračka! Mohl ses zabít!" zamračila se.

„Co je to?" vyptával se okamžitě George, aniž by byl jakkoliv znepokojen jejími informacemi.

„Je to zbraň. Mudlové je používají ve válkách místo hůlek. Nad jídelnou byl očividně nějaký sklad. Už se toho prostě nedotýkejte! Jsou hrozně nebezpečné." Ani jsem nepostřehl, jak to udělala, ale zespoda zbraně vyjela další plechová součástka, kterou zkontrolovala a zase zasunula zpátky, načež si ji zastrčila za pas kalhot. Táta ji přitom nechápavě sledoval, až se na něj obrátila a lehce rozhodila rukama. „Co? Můj táta byl nadšenec do druhé světové a sběratel."

„Nic jsem neřekl," uculil se. „Ale jen tak mezi námi, Rory neměla vůbec špatný nápad. Vezmu Harryho a kluky a půjdeme vyčistit koridor ven. Pokusíme se udržet vchod, vy se postarejte o zraněné, jasné?"

„Jasné," přikývla, připojila se k ségřině boku a společně vyrazily na druhou stranu, než kam jsme se chystali my ostatní. 

Ode dveří se ještě jednou otočila na Snapeovo tělo, ale Rory ji velice rychle odstrkala pryč. Bylo to kruté a proti našemu vnitřnímu přesvědčení, ale opravdu jsme se nemohli zdržovat. Právě proto jsem spolu s Fredem podepřel Lenku, která byla jenom o chloupek zmatenější než obvykle, ale hůlku stále udržela, a vyšli jsme společně z jídelny.

Chodby byly až překvapivě prázdné. Narazili jsme jenom na pár zbloudilých lapků, kteří se do střetů očividně pouštět nechtěli. Vůbec mě to nenaplňovala optimismem; popravdě jsem z toho byl poměrně nervózní. Mohla to být past.

A taky že byla.

Jakmile jsme vyšli z bran krytu, uvítal nás půlkruh smrtijedů, kteří nám zahradili všechny únikové cesty. Zvedli jsme hůlky na obranu, ale ani jeden z nich nezaútočil. Tyčili se tam tiše jako hrozivé stožáry v moři beznaděje. Přímo uprostřed pak stál v dlouhém černém plášti sám Voldemort a zíral na mě svýma rudýma hadíma očima.

„Znovu se setkáváme, Harry Pottere," promluvil syčivě. „Tentokrát je to naposled."

„Pro tebe," odsekl jsem a sevřel v ruce hůlku ještě o něco pevněji. „Tentokrát se nevzdám tak lehce."

„Nepotřebuji, aby ses vzdával, hlupáku. Postarám se o tebe sám. Hned potom bude na řadě tvá sestra spolu s Regulusem Blackem. Každý, kdo mě kdy zradil, bude trpět pro výstrahu všem, kteří by se o to chtěli pokusit!"

„Zhluboka se nadechni. Další šanci už nedostaneš, Tome!"

Vykročil jsem mu naproti.

Nikdo se mě nepokoušel zastavit, protože všichni dobře chápali, co je v sázce. Kdyby se mi ho teď podařilo porazit, možná dokážeme zachránit spoustu životů. A pokud tu zemřu... ostatní musí zkrátka bojovat dál.

Kroužili jsme kolem sebe jako dravé šelmy. Hůlky připravené, pohledy zaklesnuté do sebe a vyčkávali jsme na další krok toho druhého. Zaútočil první. Vyměnili jsme si sérii kouzel, které jsme oba zvládli bez problémů odrazit. Už jsem nebyl ani zdaleka tak bezbranný, jako jsem býval a rozhodně jsem nemínil prohrát bez zuřivého boje.

Z rovnováhy mě ovšem brzy vyvedlo nečekané rozptýlení. Další řev a zvuky boje najednou přišly z obou stran. Od lesa, kde očividně někdo vpadnul Voldemortově armádě do zad, a zároveň i z krytu za mými zády. Jasně jsem mezi nimi rozeznal i sestřin hlas. Neštěkala ale rozkazy jako obvykle, byl to zoufalý křik, který se mi zaryl až hluboko pod kůži. Nikdy jsem ji neslyšel takhle naříkat.

Otočil jsem tím směrem pohled, abych zjistil, co se stalo.

Adrian ji pevně svíral kolem pasu a očividně měl co dělat, aby ji vůbec udržel. Snažila se mu vyškubnout s takovou vervou, že mu musel na pomoc přispěchat i Regulus. Teprve ve dvou ji dokázali zpacifikovat a udržet na místě.

Tahle starostlivá chvilka mě ovšem stála až příliš mnoho. Už jsem kvůli ní nestihl odrazit rudou kletbu, která mě zasáhla přímo do žaludku a s nepředstavitelnou bolestí srazila k zemi. Celé tělo mi doslova hořelo a svíjelo se pod návaly agónie, které jako kdyby neměly mít konce. Jakmile tlak konečně trochu polevil, zůstal jsem ležet na zádech a s hlubokými nádechy se pokoušel co nejrychleji vzpamatovat.

„Podívej se mě Harry Pottere, ať víš, jak vypadá smrt," zasyčel Voldemort.

Pootočil jsem na něj hlavu a znovu se střetl pohledem s jeho úzkými zornicemi. Snažil jsem se prsty nahmatat hůlku, která mi při bolestném záchvatu vypadla z ruky, abych se mohl bránit, ale v hloubi duše jsem věděl, že to nikdy nemůžu stihnout.

Tehdy se mezi nás dva ale postavil někdo další a zaštítil mě vlastním tělem. 

○•○•○•○•○

Předposlední válečná kapitola spatřila světlo světa. Zbývá nám už jedna na rozuzlení celého konfliktu, který se momentálně nejeví zrovna v nejlepším světle. Z této kapitoly vyvstalo pár otazníků, a to hlavně – kdo napadl Voldemortovo vojsko, co se stalo s Rory a kdo se rozhodl zachránit Harryho? Nějaké tipy? :))

P.S. Mě největší bitva teprve čeká. Mám dvě verze závěru a nevím, jaký si vybrat :D