Až ti bude v životě nejhůř, otoč se čelem ke slunci a všechny stíny padnou za tebe.

— John Lennon

Celé ty měsíce pátrání plné špíny, nepohodlí a strachu ten den konečně skončily. Ve chvíli, kdy přede mě Rory položila poslední viteál, jsem cítil hlavně úlevu. Už nemusíme dál hledat, nemusíme marně procházet Británii a honit se za přeludy. Je konec. Jenže ten strach, co ve mně poslední roky sídlil, nezmizel. Jenom se proměnil. Už nebylo třeba se skrývat, byl čas vykročit vstříc všemu, co se až doteď zdálo být tak moc vzdálené. A to mě děsilo stejně tak; možná dokonce ještě o trochu víc. Smrt není nikdy jednoduchá.

Všichni na mě spoléhali. Nešlo totiž jenom o mně, ale taky o celý zbytek kouzelnického světa; ať už tady v Bradavicích nebo mimo ně. Očekávali, že to zastavím, že to spravím, ale nikdo už mi nevysvětlil jak. Tápal jsem, bojoval sám se sebou a hledal odpovědi na otázky, které se mnozí báli byť jen vyslovit.

A pak tu byla moje sestra. Nevěděl jsem, jak a kdy se do toho všeho zapletla, ale nelíbilo se mi to. Měl jsem ji před tím vším chránit, to já byl starší bratr a měl jsem za ní zodpovědnost, jenže ona měla vždycky svou vlastní hlavu. Tentokrát se navíc ukázala být ještě mnohem paličatější, než jsem si myslel. Ten viteál. Tajné plány se Snapem. Jak k tomu všemu vůbec přišla?

Nutila mě jít za úhlavním nepřítelem mých školních let. Nenáviděl jsem Snapea a on nenáviděl mě. Popravdě jsem doufal, že až odejdu z Bradavic, už ho nikdy v životě neuvidím, ale Rory mu očividně věřila. To už muselo něco znamenat, nebo snad ne? Ukázalo se, že Snape opravdu měl plán. Měl jich hned několik a ani jeden z nich nebyl zrovna dokonalý. Každý z nich v sobě totiž nesl až příliš velké riziko neúspěchu. Určitě musela být i jiná cesta. Možná něco přehlédl, možná se tomu dalo úplně vyhnout, jenže jak? Na to jsem nedokázal odpovědět.

„Snape, vy jste snad dočista zešílel!" zabručel jsem, když jsem přecházel sem a tam po jeho pracovně.

„Profesore Snape," opravil mě. „A ne, Pottere, opravdu jsem nezešílel. Jestli jste si ve své neskonalé nabubřelosti nevšiml, nemáme příliš mnoho možností."

Celé se to zdálo být naprosto postavené na hlavu. Jak jsme vůbec mohli doufat, že Smrtijedi udělají to, co si myslíme, že udělají? Neměli jsme žádnou jistotu. Všechno to byly jenom domněnky, žádná fakta. To jsme vážně měli vsázet životy ostatních na náhodu?

„Tohle přece nemůže vyjít," zaprotestoval jsem. „Nepochybně máte nějaký skvělý zdroj, ale opravdu mu tak moc věříte? Jestli se ten člověk postaví proti nám a předá jim tenhle plán, všichni tady umřeme. A proč bych vůbec měl věřit já vám? Zradil jste moje rodiče!"

Snape moje protesty přešel až překvapivě klidně, ačkoliv mu při zmínce o mých rodičích zvláštně zajiskřilo v očích. Očividně byl ale o své pravdě naprosto přesvědčený. Nepřipouštěl si žádný neúspěch. Věřil, že jeho zdroj je dostatečně spolehlivý a mě nakonec nezbývalo nic jiného, než to akceptovat.

„Ujišťuji vás, Pottere, že rozhodně nejednáme bezmyšlenkovitě. Velice brzy budeme mít bližší informace a na jejich základě začneme jednat. Weasley a Grangerová už svou roli nicméně znají a je s ní potřeba začít okamžitě."

„Neměli bychom," nadechl se Ron, ale Hermiona ho okamžitě přerušila.

„Profesor Snape má pravdu, Rone. Jestli odsud máme všechny dostat včas, musíme s tím začít teď hned."

„Ale..." zaprotestoval znovu. Pod silou jejího vyčítavého pohledu ale nakonec ustoupil. „Máš pravdu. Jasně, že máš. Jdeme."

A tak jsme se Snapem osaměli. Několikrát jsem nervózně poklepal špičkou boty do šedé podlahy a rozhlédl se kolem sebe po všech baňkách různých barev a velikostí. V některých byly naložení různí tvorové, v jiných sotva identifikovatelné předměty. Vůbec se to tu nezměnilo. Ani nevím, jestli to bylo dobře nebo špatně. Nejspíš to bylo jedno.

Z nepříjemného ticha nás vyrušila až stříbrná liška, která proběhla stěnou a promluvila ženským hlasem. Sledoval jsem toho patrona a marně si lámal hlavu, jestli jsem ho už u někoho viděl. Možná v soubojnickém klubu? Jednou jsem je tam tohle zaklínadlo učil, ale nemyslím si, že by někdo z nich vyčaroval zrovna lišku.

„Co je plán B?" odvážil jsem se zeptat hned, jakmile se patron rozplynul.

„Je to horší, než jsme mysleli. Smrtijedi dorazí přímo do hradu a vypadá to, že nám před branami stojí celá armáda." Znepokojeně se postavil a urovnal si hábit. „Řád jsem nicméně informoval předem. Čekají jenom na náš pokyn. Myslím, že je čas povolat je sem. Budeme je potřebovat."

„Armáda? Jak to myslíte armáda? Bradavice nejsou připravené na boj s armádou."

„To vskutku nejsou," přisvědčil. „Ne s Bartym Skrkem v jejich čele. Právě proto musí Weasley s Grangerovou dostat všechny studenty pryč dřív, než to skončí katastrofou. A pokud se nepletu, i vy máte povinnosti, Pottere. Není času nazbyt. A ještě něco – nebudete-li si jistý, jestli před sebou máte přítele nebo nepřítele, pátrejte po vlaštovce. Dá vám odpověď."

S těmi slovy se otočil na podpatku, zavířil pláštěm a nechal mě v místnosti stát samotného.

„Počkejte! Jaká vlaštovka? O čem to mluvíte?!" křikl jsem za ním, ale už se mi nedostalo žádné odpovědi.

Potřeboval jsem aspoň pár vteřin, abych si všechno srovnal v hlavě. Měli jsme přibližně hodinu na to, abychom evakuovali studenty, aniž by si toho všimla nežádoucí část profesorského sboru, museli jsme odklonit první útok Smrtijedů, bylo potřeba zničit stávající viteály a nakonec se postarat o Voldemorta samotného a jeho armádu.

Brnkačka. Mohlo se na tom snad něco nepovést? Pro Merlina, už zním skoro jako moje sestra.

Bez dalších okolků jsem ale nakonec vyrazil za svým cílem. Moje první cesta vedla do přístěnku na košťata a z něj přímo do Tajemné komnaty. Regulus se totiž zaručil, že baziliškův jed zvládne zničit viteál. Neměl jsem důvod tomu nevěřit, vždyť přesně takhle jsem kdysi sprovodil ze světa deník Toma Raddla. Sice jsem doufal, že už se do toho špinavého a smradlavého podzemí nikdy nevrátím, ale bez hrozby okamžitého zkamenění to nakonec nebylo až tak zlé. Rozhodně už jsem byl i na horších místech. Obří kostra kdysi tak moc nebezpečného hada ale pořád budila respekt. Jeho zuby jsem lámal s opatrností i tichou úctou a přitom si užíval tu ironii, že sem sám Voldemort dovedl něco, co ho mohlo o pár desítek let později zničit.

Se vším, co jsem mohl v příštích hodinách potřebovat, jsem pak spěchal po chodbách hradu zpátky do sklepení. Dával jsem si pozor, abych po cestě na nikoho nenarazil, ale bez Pobertova plánku to byl docela těžký úkol, který se mi stejně nevydařil tak, jak jsem plánoval.

Za jedním z rohů temného sklepení jsem totiž prakticky vrazil do Zmijozelské primusky, která právě procházela chodby. Zastavil jsem se na poslední chvíli jenom pár stop od ní. K mé obrovské úlevě ale nešlo o žádného přisluhovače Pána Zla. Nebo jsem v to aspoň doufal.

„Co tu sakra děláš, Pottere?" vyhrkla Astorie a překvapeně mě sjela pohledem. „A proč vypadáš jako čuně?"

„Taky tě rád vidím, Greengrassová," odvětil jsem uštěpačně. Pak mi ale došlo, že na mezikolejní hašteření už jsem možná přece jenom trochu starý a rozhodně bych se jimi neměl nechat ovlivňovat. „Nevidělas Rory? Někam mi zmizela a já nevím kam."

„Ne," zavrtěla hlavou a ustaraně svraštila obočí. „Dneska jsem ji neviděla vůbec. Včera prý ani nespala ve svém pokoji. Myslím, že se s ní něco děje. Posledních pár týdnů je úplně mimo."

„Jo, to asi děje," přisvědčil jsem. Měl jsem o sestru sice strach, ale teď nebyl čas řešit její duševní stav. Měli jsme na práci důležitější věci. „Poslouchej Astorie, teď by ses neměla procházet po chodbách. Je to nebezpečné. Běž do společenské místnosti a shromáždi kolem sebe co nejvíc dětí. Ron nebo Hermiona se tam brzo ukáží a odvedou vás pryč."

Odmlčela se. V očích se jí zaleskla nejistota, když si prsty projela vlasy a zhluboka se nadechla. „Je to tady, co? Chtějí převzít Bradavice. Byla to jen otázka času."

Váhavě jsem přikývl. „Nedopustím, aby se někomu něco stalo, jasné? Teď běž, každá pomocná ruka se nám hodí."

„Dej na sebe pozor a jestli uvidíš Rory... hrome, ať se mi ozve. Umírám strachy." Chvíli dokonce vypadala, že mě obejme. Krátce roztáhla ruce, ale na poslední chvíli si to rozmyslela. „Ne fuj, až moc smrdíš a navíc jsi Lev. Uvidíme se."

S těmi slovy se otočila a poklusem se rozběhla směrem ke kolejním ložnicím. Bylo osvěžující vědět, že máme na své straně i některé Hady. Možná byl vážně čas hodit za hlavu tolik svazující dogmata a uvědomit si, že všichni jsme jenom lidi. Naše kolej nás nepřiklání ke zlu nebo dobru, to děláme jenom my sami.

Proběhl jsem sotva dvěma dalšíma chodbama, když ticho hradu prořízl Protivův křik. Bylo to tady. Smrtijedi byli na hradě. Už jsem neměl čas odnášet zuby do Snapova kabinetu, takže jsem je strčil do vnitřní kapsy hábitu a vyrazil za tím hlukem.

O patro výš jsem se překvapivě potkal s Ronem a Hermionou. „Proč jste tady? Kdo se stará o děti?" vyhrkl jsem.

„Nejmladší ročníky jsou pryč," odvětila udýchaná Hermiona. „O zbytek se postarají Lizzie s Nevillem. Notak, pojďte, potřebují nás."

A tak jsme se zapojili do bitvy. 

Nebyla dlouhá, zato byla neuvěřitelně zuřivá. Všemu tomu, co se při ní stalo, jsme mohli zabránit. Kdybychom byli rychlejší, kdybychom ty viteály našli dřív, mohlo to dopadnout úplně jinak. Nemuseli bychom stát v krvi našich přátel i nepřátel. Nemuseli bychom oplakávat mrtvé.

„Harry!" zatřásl mi Ron ramenem a vyrušil mě tak z apatie, do které jsem se nevědomky hned po konci střetu dostal. Byl celý pobledlý a vyděšený, ale očividně naprosto v pořádku. Zmateně jsem zamrkal a rozhlédl se kolem. 

Smrtijedi už byli pryč. Zanechali za sebou jenom bolest a zkázu. Vzali nám všechno, co mohli, a zmizeli. 

Obrátil jsem zamlžený pohled na Draca, zoufale klečícího na zemi a pevně svírajícího Remusův plášť. Hermiona seděla přímo za ním a objímala ho tak pevně, že snad ani nemohl dýchat. Přesunul svoje dlaně na hřbety jejích rukou a nakonec se jí hlasitě rozvzlykal v náručí. I mě slzy samovolně stékaly po tvářích, ačkoliv jsem se uvnitř cítil až podivně prázdný. Už jsem přišel o tolik lidí, tolik blízkých i vzdálených přátel, abych chápal, že zhroutit se k ničemu nevede. Bolest to neotupí a život to nikomu nevrátí. Museli jsme se s tím jenom naučit žít. 

„Neviděl někdo Freda?" halekal kdesi na nádvoří George, ale nikdo mu nebyl schopný dát jakoukoliv odpověď.

Fleur vedle mě ošetřovala mladou Smrtijedku, kterou za sebou poskoci Pána Zla nechali. Snažila se zastavit krvácení a zachránit jí život. Nemyslím, že si to zasloužila. Sama si zvolila tuhle cestu. Měla by za ní pykat.

„Harry, slyšíš mě?" zahuhlal znovu Ron. „Říkám, že ti sem sova hodila dopis!"

„Co?" Nechápavě jsem se na něj obrátil a roztřesenýma rukama přijal navlhlou obálku, kterou jsem váhavě otevřel. Vypadl z ní krátký dopis, který mi okamžitě sevřel všechny vnitřnosti a div mi neobrátil žaludek naruby.

Máme tvou sestru. Jestli ji chceš ještě naposledy vidět, najdeš nás v Zapovězeném lese. Přijď sám nebo budeš čelit následkům.

Zaplavila mě neuvěřitelná vlna vzteku. Pergamen jsem jednou rukou zmačkal do malé kuličky a zvedl pohled zpátky na Rona. „Musím jít. Ty viteály jsou ve Snapeově kabinetu. Tady máte baziliščí zuby." Vytáhl jsem je z kapsy a podal mu je do nastavených dlaní. „Musíte je zničit, rozumíte? Pak už bude zbývat jenom had. Nic víc."

Na rameno mi dopadla jemná ruka. Otočil jsem se a setkal se pohledem se zelenýma očima své mámy. Bělma měla zarudlá od pláče, kruhy pod očima měla snad čím dál tím větší, ale to nebylo to nejhorší. Věděla, kam jdu. Věděla, že odcházím a nejspíš se už nikdy nevrátím domů.

„Harry," zašeptala. „Nedělej to. Najdeme jiný způsob. Prosím. Nemůžu o tebe přijít."

„Mami," zamumlal jsem. Tentokrát už jsem se ani nesnažil držet slzy. Pevně jsem ji objal. Vložil jsem do toho objetí všechnu lásku, kterou jsem k ní cítil. Nikdo na světě pro mě nebyl důležitější než ona. Tak nerad jsem viděl její bolest. „Ty víš, že musím. Slyšela jsi tu věštbu."

„Možná jsme si ji jen špatně vyložili. Harry," vzlykla a přitiskla si mě k sobě ještě o kousek blíž.

„Miluju tě, mami," šeptl jsem. „Ale teď mě musíš nechat jít."

Propukla v další hlasitý pláč, který mi lámal srdce. Opatrně jsem se vymanil z jejího sevření. Pomohl mi v tom Sirius, který ji vzal za obě ramena a přivinul si ji blíž k sobě. Sledoval mě. I on měl skelné oči a každou chvíli těkal směrem k bezvládnému tělu svého nejlepšího přítele.

Ten večer nám vzal tak moc. Nám všem. A měl nám vzít ještě víc.

„Tati," oslovil jsem ho. Několikrát jsem si odkašlal, abych našel ztracenou vyrovnanost. „Díky za všechno. Jsi ten nejlepší táta na světě."

„A ty hrozně špatný lhář," pousmál se. Hlasitě polkl a jednou rukou mi rozcuchal vlasy. „Nevzdávej se tak snadno, hm? Ještě není konec."

„Já vím," kývl jsem, věnoval mámě poslední pohled, Ronovi ještě jedno poplácání po rameni a vyrazil do náručí temného lesa, kde na mě čekal můj předem určený osud.

Byl jsem připravený na cokoliv. Smířený se vším. Nebo jsem si to alespoň myslel, dokud jsem po Voldemortově boku nezahlédl ji. Mou sestru, mou vlastní krev. Stála mezi Smrtijedy a měřila si mě pohledem, jenž si obvykle nechávala pro ty, které nemohla ani vystát.

Kdy se tohle všechno stalo? A jak vlastně? Nedávalo to smysl. Proč by mi nosila ten viteál, když spolupracovala s nimi? Všiml jsem si, že měla ruku zabořenou do kapsy hábitu a na ruce se jí napajatě rýsovaly šlachy. Určitě v ní držela hůlku.

Pak mi to všechno došlo. To ona byla Snapeův informátor. To ona poslala toho patrona. Sama mi řekla, abych nevěřil všemu, co vidím. Dávalo to smysl, ale zároveň mi to nepřineslo žádnou úlevu. Když tady dneska v noci zemřeme oba, co bude s našimi rodiči? Zlomíme jim srdce hned dvakrát. To si rozhodně nezaslouží.

Žádná cesta zpátky už ale neexistovala. Nebylo kam couvnout. Proto jsem krátce zavřel oči a zeširoka roztáhl ruce.

Přišel záblesk zeleného světla a pak nastalo ticho. Bylo to dlouhé nic, tepající v rytmu mého srdce. Pokud mi ale pořád tepalo srdce, nemohl jsem být přece mrtvý nebo snad ano? Pak jsem zaslechl hlasy. Šeptaly, kroužily, naléhaly. Patřily všem těm, o které jsme přišli až příliš brzy. Přesvědčovaly mě, že ještě není můj čas, že tu pořád ještě musím něco udělat. Myslím, že mezi nimi byl i můj opravdový otec.

„Vstávej! Harry, sakra, prober se!"

Někdo mi třásl s ramenem tak moc usilovně, až jsem měl chuť ho praštit. Nemohl mě prostě nechat dál snít? Nechtěl jsem je opouštět. Chtěl jsem poslouchat hlas svého táty až do skonání světa. Místo toho jsem se ale zhluboka nadechl a otevřel oči.

„Díky Merlinu," oddechl si Fred. „Myslel jsem, že je po tobě. Vstávej, honem!"

„Co se stalo? Jaktože žiju?" zeptal jsem se a nechápavě se rozhlédl kolem sebe. Pořád jsem byl na té samé mýtině, kde mě trefila smrtící kletba. Teď na ní byl ale obrovský kruh vypálené trávy a okolím se vznášel pach čerstvého popela.

„Nemůžeš se přece lidí ptát proč žiješ, Harry," zavrtěl hlavou. „Vůbec ničemu nerozumím. Viděl jsem to, ale... nechápu. Trefila tě ta kletba a pak... Rory vykouzlila ten zložár a zabila Nagini. Všechno se podělalo, byl tu děsný chaos. Ještěže jsem měl ten plášť."

„Jak to myslíš, že zabila Nagini? Kde je?!" zamrkal jsem a zadíval se na ten kus lesklé látky v jeho rukou. „A proč máš ten plášť ty?"

„Já," nadechl se k odpovědi, ale přerušily ho dost podivné zvuky linoucí se z hlubin lesa.

„Co to je?" zašeptal jsem. Pak jsem ale uslyšel to cvakání. Poznal bych ho na míle daleko. Pořád jsem si ho živě pamatoval a rozhodně mě nenaplňovalo optimismem. „Hrome, Frede, to jsou akromantule!"

Strhl jsem ho blíž k sobě a mávnutím hůlky kolem nás vytvořil pevnou bariéru, která těm zatraceným pavoukům zabránila rozšlapat nás na kusy. Skrz všechno to dupání a cvakání jsem ale zaslechl ještě jeden zvuk. Křik. Tak hlasitý křik, že mi z něj přeběhl mráz po zádech. Co se muselo dít tomu, kdo ho ze sebe vydal? Nechtěl jsem si to ani představovat.

„Harry!" chytil mě Fred pevně pod loktem. Posledních pár zbloudilých pavouků se ještě mihlo kolem nás, ale hlavní vlna už byla nejspíš pryč. Zvedl jsem na něj pohled a všiml si nepředstavitelného děsu v jeho očích. „Harry, to byla Rory!"

„Vážně byla? Sakra, to ne," vyhrkl jsem. Okamžitě jsem se začal zvedat ze země, ačkoliv jsem u toho několikrát zavrávoral. Ještě mi nebyla úplně nejlépe, ale na tom teď nezáleželo. Teď jsem musel najít svou sestru.

Oba jsme se rozběhli směrem, o kterým jsme si mysleli, že je správný. Každý bohužel trochu někam jinam. V tomhle hloupém lese se totiž všechno zdálo být úplně stejné. Zvuk se nesl až překvapivě daleko a nebylo se čeho chytit. Bylo to jako hledat jehlu v kupce sena.

„Myslím, že to bylo tam," vyhrkl Fred a ukázal jedním směrem.

„Já nevím, nejsem si jistý," odvětil jsem.

Vůbec jsem netušil, jestli měl pravdu on a nebo já. Takhle jsme ji nikdy v životě nemohli najít. Když jsem se ale chystal začít panikařit, osvětlily velký kus lesa rudé zářící jiskry. Musela je vyčarovat Rory. Kdo jiný by to byl? Chtěla, aby jí někdo našel a pomohl jí.

Znovu jsme vyrazili. Tentokrát ještě rychleji než původně. Mohlo jít o závod s časem. Nemohl jsem dopustit, aby se sestře něco stalo. Ne takhle. To rozhodně nepřipadalo v úvahu.

Nakonec jsme ji našli. V náručí někoho, koho jsem vůbec nepoznával. Ruce i nohy měla bezvládně svěšené a z konečků prstů jí odkapávala krev, kterou měla nasáklou i celou košili. Ani jsem nedokázal odhadnout, jestli vůbec dýchala.

Zvedl jsem pohled na člověka, který ji držel. Nevypadal jako Smrtijed, ani jako lapka. Nebyl dokonce ani v hábitu. Měl na sobě černou mikinu s kapucí staženou až do čela a přes ústa i nos uvázaný tmavý šátek.

Byla na něm vyšitá vlaštovka. 

○•○•○•○

Tak... máme za sebou exkurzi do cizí hlavy (musím říct, že mi to dalo dost zabrat, Rory je zkrátka Rory :)) Ať to s naší hrdinkou ale dopadne jak chce, dokud žije Voldemort, nemůže skončit ani tenhle příběh, no ne? Možná nemá svoje duše, ale pořád je dost silný a nebezpečný. Teď navíc nejspíš i pekelně naštvaný. 

Jaký je význam vlaštovky a co jsou tihle lidé zač vám zatím nebudu vysvětlovat. Zjistíte to velice brzy, ale zatím můžete hádat :))

Přeji všem krásnou neděli ♥