Budoucnost není místo, kam jdeme, ale které vytváříme. Cesty nemají být nalezeny, ale vytvořeny. A jejich vytváření mění tvůrce i jejich cíl.

– John Schaar

Kráčel jsem lesem směrem k ústředí. Hlavu zaplněnou nespočtem myšlenek a pocitů, které ve mně bez ustání vířily a dožadovaly se odpovědí, jež jsem zkrátka neměl. Nejspíš bych měl mít radost, že smečka už pro nás neměla být problémem, jenže jsem si uvědomoval, že nic z toho nemuselo našim blízkým zachránit život. Nad dnešní bitvou pořád visel jeden velký otazník, který měl zatím zůstat nezodpovězený.

„Stůj!" vykřikla hlídka okamžitě, jakmile jsem se vynořil z křoví.

„To je přece Harry!" vyjekla Hermiona a spěšně sklonila hůlku.

„Měla bys být opatrnější," zavrtěl jsem hlavou, když ke mně doběhla a ujišťovala se, jestli jsem v pořádku. „Taky bych mohl být smrtijed v přestrojení."

„A přesně to by smrtijed v přestrojení nejspíš nikdy neřekl!"

„No jo, asi máš pravdu. Rád bych si tu povídal, ale musím co nejrychleji na velitelství. Jsou tam všichni?"

„Podle toho, kdo jsou podle tebe všichni. Určitě je tam Snape, tvoji rodiče, Regulus, Kingsley," začala vypočítávat na prstech.

„To bohatě stačí, nepotřebuji kompletní jmenný seznam," přerušil jsem ji, protože jinak bychom tu byli nejspíš až do rána. Zatvářila se trochu pobouřeně, ale nakonec se rozhodla neprotestovat a vrátila se zpátky na svoje stanoviště.

Já vyrazil rovnou na místo, odkud se měla řídit celá obrana. Nikdo už mě po cestě nezastavil. 

Bez klepání jsem vešel do řídící místnosti, kde stálo dobrých tucet lidí kolem jednoho stolu a zrovna se očividně hádali, kde bude nejlepší rozestavit jednotlivce, abychom pokryli co největší radius. Když jsem se ale objevil ve dveřích, všichni utichli. Několik párů očí se na mě okamžitě obrátilo. Ti, kteří nebyli seznámení s plánem vlkodlaků, s tázavými pohledy a ti ostatní se zatajeným dechem čekali na rozhodující rozsudek.

Posunul jsem si brýle po nose výš a usmál se. „Šedohřbet je mrtvý. Vlkodlaci jsou naši."

Ticho místnosti přerušila až hlasitá rána, kdy táta prudce praštil dlaněmi do stolu a nadšeně vykřikl: „Já věděl, že to zvládne! To je moje holka!"

„Co přesně měla zvládnout, Siriusi?" ozvala se za jeho zády máma, která měla v očích dost nečitelný výraz.

Neměl jsem radost z toho, že jsme jí museli lhát, ale na druhou stranu, v čem by jí prospěla pravda? Nic by nezměnila a zbytečně by prožívala hodiny a hodiny strachu. Měl jsem ji potřebu chránit, stejně jako to dělal táta. To snad nebyl hřích.

„Zapamatuj si všechny nadávky, který na mě chceš vysypat, ale prosím, nech si je až bude po všem, ano? Teď se musíme soustředit na jiný věci. Klidně budu rok mejt nádobí, jestli tě to uchlácholí," povzdechl si táta smířlivě.

„A taky vytírat, mýt okna a vařit," odsekla máma a rukama se zase opřela o stůl. „Je v pořádku, Harry?"

„Je," přikývl jsem, „neobešlo se to bez zranění, ale Bill tam s ní zůstal, aby ji dal dokupy. Bude připravená. Jo, mimochodem," obrátil jsem pohled na Fleur, které jsem se ale ani za nic nedokázal podívat do očí. „Mám ti vyřídit, že je v pořádku. Nemá ani škrábanec."

„To je dobrše. Děkuji, Harry," přikývla. 

Naštěstí se slova brzy ujal Snape a já už se nemusel pokoušet tvářit, jako že se vůbec nic neděje.

„Nemusíme se tedy bát útoku vlkodlaků a zaměříme se hlavně na smrtijedy a Voldemorta samotného. Alastore, Kingsley, Tonksová, Lily postaráte se o obranná kouzla. Musíme je zdržet co nejdéle to půjde. Wilkesi, vezměte oba Weasleyovi a použijte ty jejich hloupé přenosné bažiny, abychom jim co nejvíc znesnadnili postup. Poppy, Pomono, Regulusi, postarejte se o evakuaci dětí a zabezpečte ošetřovnu. Blacku, ty půjdeš se mnou."

„Páni, vyhrál jsem jackpot," ušklíbl se táta, ale dál neodporoval. Teď nebyl čas na hašteření a to si moc dobře uvědomoval i on. „Vsadím se, že jdeme na výpravu za šamponem."

Za tu poznámku si od mámy vysloužil ránu do ramene, až nespokojeně sykl, ale vážně ho to umlčelo. Zřejmě jí nechtěl provokovat víc, než bylo potřeba, takže se nakonec tiše připojil k Snapeovi a společně odešli z velitelství. Hned za nimi se začali trousit i všichni ostatní, kteří vyrazili plnit zadané úkoly.

Já žádný nedostal, proto jsem se rozhodl zkontrolovat Astorii, jelikož za pár hodin už na to mohlo být pozdě. Na ošetřovně jsem ji nenašel, což mě vlastně docela potěšilo. Muselo to znamenat, že dala na moje rady a šla si odpočinout. Do jejího pokoje jsem proto vešel potichu a po špičkách. Tak jako tak ale nespala.

„Harry?" nadzvedla hlavu a okamžitě mávnutím hůlky rozsvítila lampičku. „Díky Merlinu, že jsi v pořádku."

„Jsem. A Rory taky," přikývl jsem a přisedl si na její postel. Prsty jsem jí projel vlasy a něžně ji políbil na čelo. „Jak se cítíš ty?"

„Unaveně, ale je to lepší. Snažím se odpočívat. Vidíš, umím i poslouchat," usmála se. Hlavu mi složila do klína a chytla mě za ruku, aby si mohla hrát s mými prsty.

„Nepřestáváš mě překvapovat," uculil jsem se. „Hele, Tori, chtěl jsem se zeptat," odkašlal jsem si a chvíli nevěděl, jak začít. „Tys věděla o těch ségřiných avantýrech?"

„Myslíš s Adrianem?" zvedla na mě pohled a já překvapeně zamrkal, což jí bylo nejspíš jasnou odpovědí. „Aha, takže mluvíme o Fredovi!" To už jsem se musel zhluboka nadechnout a ona se dokonce posadila, aby si mohla prohrábnout vlasy a zatěkat očima kolem sebe. „A do prdele. Bill."

„Trefila ses na potřetí, páni," dostal jsem ze sebe. „Jak je ten seznam dlouhý?"

„Řekla bych, že to je všechno," podrbala se nervózně na zátylku. „Nemyslím, že by ses do toho měl plést, Harry. Je to její věc."

„Astorie, vždyť ona má něco s ženatým klukem," zašeptal jsem, jako kdyby mě tu snad mohly slyšet i zdi. „Kde nechala veškerý smysl pro morálku, zatraceně? To je hrůza."

Povytáhla obočí a tehdy už jsem věděl, že můj názor pravděpodobně nesdílí. „Víš, co je opravdová hrůza? Válka. Mučení. Smrt. A stejně válčíme a zabíjíme. Rory bojuje za správnou věc, Harry. Nasazuje krk. Vážně ji chceš soudit za něco, co je v tuhle dobu absolutně nepodstatný? I kdyby spala s celým regimentem, je to fuk. Snažíme se udržet si vlastní lidskost, morálka už je beztak dávno mrtvá. Hoď kamenem, kdo jsi bez viny. A propo... první zjisti, jak se holka cítí, teprve potom se ptej proč."

„Takže jí to schvaluješ?" zeptal jsem se nespokojeně.

Nějak jsem nedokázal přenést přes srdce, že moje mladší sestřička je takové číslo, když dojde na kluky. Nechtěl jsem si to představovat. Ještě pořád jsem si dobře vzpomínal, jak mě ta malá holčička držela za ruku na nádraží a prosila mě, aby už se mnou mohla jet do Bradavic. Bylo těžké smířit se s tím, že už je dospělá, a že se navíc pohybuje ve vodách, které jsem jí rozhodně nedokázal schválit.

„Je mi to srdečně jedno, Harry," pokrčila rameny. „Otázka morálky je mi úplně volná. Zajímat mě to bude až jestli jí ublíží. Teprve pak se postarám, aby mu ze zad vyrostla chapadla. A ty by ses na to měl dívat stejně. Radši se soustřeď na to, co nás dneska čeká."

Povzdechl jsem si. „Asi máš pravdu, i když to říkám nerad. Slyšet mě Malfoy, pravděpodobně pukne smíchy."

„Pottere! Přiznej konečně, že Zmijozel je lepší!" zapitvořila se po Dracově vzoru a já se musel chtě nechtě rozesmát.

Měl jsem štěstí. Měl jsem ohromné štěstí, že jsem dostal šanci poznat ji i z jiné stránky a kdybych měl najít alespoň jedno pozitivum téhle války, byla to rozhodně ona. Nebýt tohohle konfliktu, pravděpodobně bychom se stále jenom obcházeli a maximálně se pozdravili, kdybychom se potkali na prahu našeho domu.

A to by byla vážně škoda.

Nakonec jsem s Astorií strávil většinu dne. Prodlužoval jsem to, protože jsem se nechtěl vracet do kruté reality, která před námi ležela. 

Tady a teď. S ní. To bylo všechno, na čem záleželo. Mít možnost zastavit čas, udělám to a už nikdy z jejího pokoje neodejdu.

Realita bohužel zaklepala na dveře až příliš brzy.

„Harry!" vyrušil nás Ronův hlas, který mě donutil neochotně zvednout hlavu a věnovat mu pozornost „Promiň, že ruším, ale musíme jít. Máme se všichni sejít na střeše. Hlídky hlásí, že se něco blíží."

Po zádech mi přejel mráz. Veškerá iluze klidu a bezpečí se najednou rozplynula a já si připadal, jako kdyby mě někdo hodil do ledové vody. Nemohl jsem se nadechnout, nemohl jsem přemýšlet. Strach mě krátce pohltil, abych ho nakonec zatlačil do pozadí a vylezl z postele.

Nikdo z nás nemluvil, když jsme společně procházeli temnými chodbami, které se zdály být ještě mnohem stísněnější než obvykle. Brzy se totiž klidně mohly změnit v naše hroby.

Jakmile jsme vyšli na střechu, do tváře nás okamžitě uhodil čerstvý vzduch. Dnes ale nebyl nikterak uklidňující. Viselo v něm napětí a nejistota, která se rozlévala celou naší skupinou. Překvapilo mě, že už byla tma. Nejspíš jsem musel vedle Astorie ztratit pojem o čase. Nebe bylo jasné a dočista poseté hvězdami. Dneska to nevypadalo na déšť. Obrovský měsíc v úplňku vydával až skoro nepřirozenou září a odrážel se tak v nervózních obličejích všech, kteří tu stáli. Byli vyděšení stejně jako já. Mnohým se ruka s hůlkou třásla tak, že jsem měl obavy, aby vůbec dokázali zamířit.

Ticho noci prořízlo hlasité zavytí, až sebou někteří překvapeně trhli.

„Tobě taky hodně štěstí, sestřičko," zamumlal jsem si sám pro sebe.

„Severusi!" ozvalo se od vstupu na střechu. Udýchaná Katie Bellová se zběsile prodírala lidmi. Byla celá zpocená a očividně neuvěřitelně vyděšená. „Severusi," dostala ze sebe znovu, když k nám konečně doběhla a opřela se rukama o stehna, aby se mohla vydýchat.

„Tak co se děje, slečno Bellová? Dýchat můžete později!" zamračil se Snape.

„Obři," dostala ze sebe namáhavě. „Mají sebou obry! Viděla jsem minimálně tři!"

Davem se začal rozléhat šepot, který pomalu sílil. Tohle nebyla součást plánu. Žádná z našich hlídek nikde po Británii nezahlédla jediného obra. Jak to bylo možné? Musel je dobře skrývat. Musel se na náš připravit mnohem lépe, než jsme čekali.

„Všichni zachovejte klid! Věděli jsme, že všechno nepůjde hladce!" Snapeův hlas se nesl po celé střeše. Nikdy v životě jsem ho neslyšel mluvit takhle hlasitě, ale tentokrát si to situace žádala. „Ještě před pár hodinami jsme si mysleli, že se budeme potýkat s desítkami vlkodlaků. Jsem si jistý, že tři obry hravě zvládneme. Nikdo z nás ale nesmí panikařit. Musíme být jednotní!"

„Přesně tak," připojil se k němu táta a k mému překvapení se postavil přímo po jeho boku, jako kdyby snad byli dávní přátelé. „Přece nás nezastraší pár přerostlejch šeredů, co ani neumí kouzlit!"

„Jestli můžu," ozvala se trochu nejistě Hermiona, což ještě dokreslila zvednutím ruky nad hlavu. Sílu školních zvyků člověk očividně nepotlačí. „Obři mají pár citlivých míst, na která bychom se měli zaměřit. Podle učebnice morfologie se na nich nachází..."

„Výborně!" přerušil ji táta, než nám stihla citovat celý odstavec. „Draco, Seamusi, přidejte se k Hermioně a zkuste najít způsob, jak napadnout jejich slabiny. Ještě máme čas."

„Lily, vy jim s Křiklanem dejte k dispozici dostatek třaskavých lektvarů. Myslím, že jsme jich připravili dost," doplnil ho Snape.

I když jsem měl obavy, nepřestávalo mě fascinovat, jak rychle ti dva zahodily za hlavu veškeré křivdy a spojili síly proti společnému nepříteli. Bez jakékoliv záště, bez rýpání nebo předhánění se v tom, kdo bude mluvit. Zároveň s tím jsem zahlédl i hrdost v máminých očích, když je sledovala. Krátce se v nich objevily i slzy, které brzy zažehnala rukávem hábitu.

„Teď všichni na svá místa! Pravidelně se mezi sebou informujte patrony. Když budeme spolupracovat, zvládneme to. A pane Longbottome... doufám, že jsou vaše úponice připravené."

„Jsou," odpověděl mu Neville trochu roztržitě. „Všechno je na místě."

„Výborně, chlapče."

Neville zbledl, vykulil oči a krátce se zadíval na mě, jestli jsem taky slyšel to, co Snape právě řekl. Byl jsem zaskočený stejně jako on, ale přikývl jsem, abych ho co nejvíc povzbudil. Kdo by byl řekl, že Snape dokáže někoho pochválit. Za ty roky na škole to neudělal ani jednou.

Pak už nás nic nezdržovalo od plánu.

Vlaštovky se pomalu rozmístily na svá stanoviště a na střeše nás zůstalo jenom pár. Sledoval jsem, jak měsíc stoupal výš a výš a pomalu osvětloval velký pás lesa, ze kterého se po pár desítkách minut začaly nořit první postavy.

Voldemort už zřejmě věděl, že jeho přepadení bylo prozrazeno, takže se ani nepokoušel skrývat svou armádu. Neměl k tomu totiž sebemenší důvod. Naopak. Celou nám ji vystavil na odiv. Byla obrovská. Mnohem větší, než jsme si mysleli.

Astorie vedle mě zalapala po dechu a pevně mě chytila za ruku. „Harry! Je jich příšerně moc," zašeptala vyděšeně. „To přece nemůžeme zvládnout!"

„Můžeme, Tori," obrátil jsem na ni pohled. „A taky zvládneme!"

Pustila mou ruku a trochu křečovitě mi položila obě ruce na tváře. Cítil jsem, jak se jí třesou. Viděl jsem slzy v jejích očích a netušil, jak je smýt. Neměl jsem lék na strach. Měl jsem jenom sám sebe. Právě proto jsem jí věnoval to jediné, co jsem mohl. Dlouhý polibek, do kterého jsem se pokusil dát všechno to, co mě uvnitř hřálo i v těch nejtěžších dnech.

„Kdyby mi tohle někdo řekl před pár lety, pravděpodobně budu předstírat, že zvracím. Ale že je Morgana nade mnou, Pottere, miluju tě. Rozumíš?" dostala ze sebe zadýchaně, když se konečně odtáhla od mých rtů.

Vyrazila mi tím dech rozhodně jsem to nečekal. Vždycky byla na řeči o citech dost skoupá a já koneckonců taky. To jsme měli společné. Přitiskl jsem si čelo k jejímu a přivinul si celé její tělo blíž.

„Přísahám, že kdybychom měli dost času, klidně si tě teď a tady vezmu, Greengrassová," zašeptal jsem impulzivně a znovu ji dlouze políbil.

„Jestli po tom budeš toužit i zítra, až bude po všem, moje odpověď je ano," zamumlala mi do rtů a já ji už nikdy v životě nechtěl pustit z náruče. Už nikdy. Ať nám třeba celá obloha spadne na hlavu. Bylo mi to jedno.

Jiskřivý záblesk a prudká tlaková vlna nás ale o tohle malé nekonečno připravila. Oba jsme s bolestivým zaklením dopadli na zem a trochu dezorientovaně se pokoušeli znovu postavit.

„Tori, jsi v pohodě?" křikl jsem, ale neslyšel ani sám sebe. Pískalo mi v uších. Rozhlížel jsem se všude kolem a všiml si, že jiskry i rána přišly z naší obranné kupole, která zastavila většinu škod po útočném kouzle.

Mávla na souhlas a s dusivým kašláním se roztřeseně zvedla zpátky na nohy. Po čele jí stékala stružka čerstvé krve a mnula si oči, do kterých jí nalítal betonový prach. „Ha-y, mu-ím na oš-tř-nu."

Zatřásl jsem hlavou a sáhl si na ucho. Vytékala z něj horká lepkavá tekutina a já okamžitě pochopil, že mi nejspíš praskl bubínek, proto jsem slyšel jen každý druhý zvuk. Došlo mi ale, že Astorie musí jít pomoct lékouzelníkům. S takovou budou totiž velice brzy potřeba. Proto jsem jenom mlčky přikývl a s rychlým reparo si opravil sklíčko na brýlích.

V mírném předklonu se rozeběhla pryč a chránila si přitom hlavu před dalšími sršícími jiskrami.

Naše obranná kouzla nemohla takový nápor vydržet dlouho. Počítala s mnohem menším počtem nepřátel. Takhle ji kouzla během pár minut dočista uškvaří a my se budeme muset vypořádat s celou armádou najednou.

Znovu se ozvalo táhlé vytí, následované bolestným křikem. Byl v něm děs. Překvapení. Občas proložené hlasitým zakňučením. Desítky hlasů se překřikovaly, štěkaly po sobě rozkazy a jiné zase šířily paniku. To nám mohlo získat pár minut k dobru.

„Harry!" zakřičel Draco o pár metrů dál. „Běžte dolů! Vezmi pár lidí a běžte k bráně! Brzo se k ní dostanou! Musíme ji udržet co nejdýl. Nesmí se dostat dovnitř!"

Hermiona klečela kousek od něj a v přenosném kotlíku zběsile míchala nějaký lektvar, který chtěla zřejmě použít proti obrům. Aspoň někdo byl organizovaný a nezapomněl, co má dělat, ačkoliv to byla zřejmě spíš zásluha Malfoye.

„Jdu! Hlavně zastavte ty obry!" odpověděl jsem mu a bez dalšího váhání se rozběhl pryč.

Proplétal jsem se uličkami, občas vrážel do lidí, kteří zmateně pobíhali sem a tam. Nenechal jsem se jimi příliš zdržovat, ani když jsem někoho náhodou srazil k zemi. Nebyl na to čas.

K hlavní bráně jsem tak jako tak doběhl až po dobrých deseti minutách. Už u ní postávalo aspoň deset lidí, kteří se jí pokoušeli zatarasit; ať už kouzly nebo čímkoliv, co měli po ruce. Okamžitě jsem se k nim přidal a zapojil se do práce.

Okolí brzy ozářilo modré světlo, když se vedle nás objevil stříbřitý rys, který promluvil Kingsleyho hlasem: „Obranná kouzla padla. Udržte je venku co nejdéle a připravte se na další část plánu!"

Lee Jordan hlasitě zaklel a začal k bráně šoupat další a další nábytek. Silně jsem pochyboval, že to bude stačit, ale nechtěl jsem ho zbytečně demotivovat. Sám jsem se pokoušel použít všechna kouzla, která jsem znal a mohla by být aspoň trochu užitečná, ačkoliv jsem si nedělal velké iluze.

Pak se ozvala první rána, která doslova prohnula ocel o několik centimetrů dovnitř. Hned po ní další a další. Nábytek se třásl. Ze stropu se sypala omítka a plnila místnost těžkým prachem, který poletoval ve vzduchu. Dusil nás. Všude kolem sebe jsem slyšel kašlání, ke kterému jsem se brzy taky přidal.

„To je obr!" vyjekl Lee vyděšeně a zatlačil na plechovou skříňku, kterou právě přidal před bránu, vlastním tělem.

„Držte to!" zakřičel jsem, co nejhlasitěji jsem dokázal, a znovu kouzlem zatlačil na kov. „Všichni se mnou! Tři, dva-"

S další ránou se brána prolomila. Většina nábytku odletěla stranou, kov se s ostrým zaskřípěním prohnul a většina z nás skončila na zemi. Ztěžka jsem zamrkal, abych dostal prach z očí a pohledem se zastavil na obrovském šeredném těle, které stálo ve dveřích.

Tohle bylo zlé. 

○•○•○•○

Bitva je tady! Možná jste nečekali další kapitolu z pohledu Harryho, ale jelikož potřebuji obsáhnout poměrně široké množství událostí a byla by škoda vás o ně úplně připravit, zvolila jsem tuhle možnost. Podle mých poznámek se mi celá bitva protáhle na čtyři kapitoly, ehm, ehm. Tak snad vás to příliš neotráví. Dvě z Harryho (první máme za sebou) a dvě z pohledu Rory. 

No, a pak už bude zbývat jenom jedna kapitolka(max. dvě) a epilog. Bude se mi s tím tak těžce loučit :( Ale zároveň se těším, až bude celý příběh dovyprávěný. Mám z toho tak moc smíšené pocity :) 

Doufám, že není akce až příliš zmatená a že vše dává smysl. Tyhle scény jsou opravdu těžké, aby byly dynamické a zároveň i pochopitelné, takže do mě klidně šťouchněte, když to bude někde pokulhávat :) 

Děkuji všem ♥