Lidé ani tolik nelitují ty, co zemřeli, jako spíš sami sebe – oplakávají svou vlastní ztrátu

– Kleanthés

Značnou část života jsem si myslela, že tím nejhorším pocitem na světě je bolest. Hlavně ta neviditelná, která se zarejvá hluboko pod kůži a vrtá ve vás tak dlouho, dokud dočista nezešílíte; ta, co drásá duši na kusy a nedává vám vydechnout.

Spletla jsem se.

Nejhorší ze všeho je prázdno, který zůstane, když někdo odejde navždycky. Beztvará všeobjímající nicota, vysávající z okolí každou kapku naděje a štěstí – tak nějak si představuju umírání. Na jeho konci ale přichází milosrdná smrt, co vás zbaví vší tý nespravedlnosti světa. Jenže mě žádnej takovej cíl nečekal; zůstávalo jen trýznivý nekonečno, ve kterým neexistovala úleva.

Nic nezůstalo stejný.

U nás doma proběhla velká spousta hádek na téma: Harry, nemůžeš se přidat k Řádu, musíš první dodělat školu. Křičelo se, brečelo, prosilo a nakonec z toho stejně vyšla vítězně máma; ostatně jako vždycky. Já se do toho vůbec nezapojovala. Bráchovy sebevražedný sklony mi byly naprosto ukradený. Do týhle situace jsme se stejně dostali jeho nevýslovnou blbostí, takže ať se pro mě za mě klidně přiváže řetězama na dveře ústředí, jestli mu to pomůže v noci klidně spát. 

Ani jeho absurdní vzdor ale nepomohl tomu, aby informace o Voldemortově návratu prosákla dál než za humna Fénixova řádu. Nikdo na ministerstvu nebyl ochotnej vyděsit celou společnost a způsobit paniku. Kouzelnickej svět tak dál žil v blažený nevědomosti a naivní iluzi bezpečí. 

Po ministrově smrti převzal pomyslný žezlo vlády Pius Břichnáč, ale obyčejný lidi by to jen těžko poznali. Vůbec nic se nezměnilo a jestli jo, tak k horšímu. Skrk byl aspoň ostře vyhraněnej a dával si pozor na každýho podezřelýho člověka, Břichnáč ne; zkrátka ideální kandidát pro rozšiřující se podhoubí zla. Voldemortovo jméno proto dál zůstávalo tabu a Denní Věštec pouštěl z redakce jen zlomek skutečnejch informací o Smrtijedech. Korupce stále vládla světu; ostatně jako skrz celý dějiny, takže vlastně žádná novinka.

Nejspíš se nebylo čemu divit, že jsem se po tom všem do Bradavic vracela docela ráda. Tam se mě nikdo aspoň pořád nechodil ptát, jak se cejtím a jestli náhodou něco nepotřebuju. 

Náhodou potřebuju, abyste všichni táhli do prdele a ideálně za sebou ještě zavřeli dveře. Děkuju pěkně.

Tak jako tak to ale byla zlá doba a každej jsme se s ní vypořádával po svým. Harry si s tichým svolením ředitelky McGonagallový na škole zařídil soubojnickej klub, Draco se do krve pohádal s Hermionou přímo uprostřed Velký Síně, takže bylo všem konečně jasný, čemu se ti dva po večerech v knihovně oddávali, a já zase za svoji ztrátu vinila každýho, kdo se na mě byť jen blbě podíval. Nedokázala jsem zvládat svoji výbušnost, i když... možná jsem ji ani zvládat nechtěla.

Pálila jsem všechny dopisy od Billyho dřív, než jsem si je vůbec přečetla, protože to byl koneckonců on, koho jsem zachraňovala, když musel Ian zasáhnout. Colinu Creeveymu jsem podpálila vlasy, když mě chtěl vyfotit do nějaký přiblblý ročenky, Romilda málem skončila na dně jezera potom, co mi řekla, že jsem materiál pro Smrtijedy a Goyle si užil tejden na ošetřovně, protože si dovolil posadit se na do Adrianova křesla. Někdo by za tyhle výstřelky už možná dávno letěl ze školy, ale mě Minnie dávala další a další šance, protože jsem si prej prošla peklem. Aspoň jedna dobrá věc z toho kápla.

Jenže pak skončil školní rok a my museli opustit ty zvláštně uklidňující zdi Bradavickýho hradu a znova čelit opravdovýmu životu. Harry úspěšně složil OVCE a chystal se žádat o práci na oddělení bystrozorů. Naši už mu nemohli zakazovat, aby se angažoval, a on si tak mohl to svoje toxický hrdinství klidně připíchnout na hrudník, aby Voldemort věděl, kam přesně mířit. Taková Tonksová o tom věděla svoje. Při běžný obchůzce ji napadla dvojice Smrtijedů a ona skončila u Munga, kde jí na poslední chvíli zachránili nohu zasaženou tříštivou kletbou.

A nebyla ani zdaleka jediná.

To dovedlo Řád k pitomý myšlence, že je potřeba ochránit nás nejmladší; nadějnou budoucnost celýho kouzelnickýho světa. Spočívalo to v tom, že nás všechny shrnuli na jednu hromadu a nastrkali k Molly do Doupěte pod ochranu Fideliova zaklínadla. Ani nevím, kdo byl strážcem tajemství, ale nejspíš na tom vůbec nezáleželo. Tak jako tak jsem to nenáviděla. Neměla jsem svoje soukromí, neměla jsem svůj klid a neměla jsem dokonce ani Freda s Georgem, protože ti se odstěhovali na Příčnou ulici, aby měli blízko do Kratochvílí kouzelnických kejklí. Zůstalo mi tak jenom otravný Zlatý trio, co se pořád zavíralo do pokoje a nejspíš plánovalo svržení Voldemorta, Ginny, která se pokoušela vetřít do Harryho přízně, jelikož zjistila, že se v červnu rozešel s Cho, oba Longbottomovic potomci, co byli až přehnaně vděčný a pokorný, a pak Draco. Ten byl věčně nafouknutej a nadával na celej svět, protože musel bejt zavřenej v domě s obrovskou smečkou lvů. Chudáček. Polovina z nich už sice byla plnoletá a vůbec by tu nemusela bejt, ale víte, jak dokážou bejt rodiče umanutý. Ze všech sil se nás snažili ochránit před tím, co během První kouzelnický války sami prožili.

Škoda jen, že válka zuřila i v samotným Doupěti. Hádky, křik a napětí byly našim denním chlebem – zkrátka doslovná definice ponorkový nemoci; takhle nějak si představuju peklo. Často jsem se proto toulala mimo dům (ač potom vždycky následovala přednáška o hazardním chování). Chodila jsem do přírody, kde jsem se aspoň nemusela přetvařovat a poslouchat všechny ty žabomyší konflikty. Často jsem sedávala pod Kolčaví hůrkou, kde jsem studovala knížky, co jsem si přinesla z Grimmauldova náměstí. Regulus mě jima naštěstí pravidelně zásoboval. Bez něj bych už nejspíš dávno zešílela.

„Fialko?" přerušil ten den mou osamělou chvilku Billův hlas.

Neviděla jsem ho několik měsíců, protože byl až doteď v Egyptě. Molly mi sice říkala, že se bude domů vracet natrvalo, aby mohl bejt blíž rodině, když už se svět začínal v prdel obracet, jen jsem ho nečekala tak brzy. 

„Billy?" Zvedla jsem na něj překvapeně hlavu a odložila učebnici do trávy. „Co ty tady?"

„Půl roku jsi mi neodepsala na jediný dopis. Měl jsem o tebe trochu strach. Provedl jsem snad něco?"

Stál nade mnou, ruce měl v kapsách a tvářil se jako... no prostě jako Bill. Bylo o tolik jednodušší ignorovat jeho dopisy, než tu sedět přímo před ním a snažit se namluvit sama sobě, že s ním nechci mít nic společnýho. Bylo to nereálný. Chyběl mi. Tak moc mi chyběl.

„Ne," vydechla jsem nakonec, „ty jsi nic neprovedl."

„To jsem rád," usmál se. To úplně stačilo k tomu, aby se i poslední zbytky mojí těžce postavený bariéry změnily v prach. „Můžu si přisednout?"

Mlčky jsem pokynula rukou vedle sebe a on se bez váhání vyvalil do trávy po mým boku. Lehnul si na záda a ruce si dal za hlavu. Nemusela jsem nic říkat, aby pochopil, že se nechci bavit o ničem vážným. Místo toho začal vyprávět o Egyptě a o tom, co poslední půlrok zažil. O prokletí jedný starý pyramidy, co je uvěznila uvnitř a jim trvalo víc jak tejden, než prolomili kouzlo a mohli se dostat ven. O písečný bouři, která je překvapila na cestě pouští, i o žralokovi, co se mermomocí rozhodl, že si pochutná na jejich člunu. 

Přivedl mě tím na jiný myšlenky a já se po půl hodině přistihla, jak se nadšeně vyptávám na další a další detaily, stejně jako když jsem byla dítě. Žádná radost ale netrvá věčně a ta moje skončila ve chvíli, kdy se u nás objevil další, mnohem nevítanější, host. Ztěžka jsem polkla a mimoděk sevřela ruce v pěst, když jsem zahlídla ty její dokonalý vlasy.

„Bille, tady jssi. Ušš jsem si myslela, še tě nenajdu."

„Promiň, Fleur. Říkal jsem, že se jdu podívat po Rory."

„Byl jsi pryč pršíšerně dlouho. Molly ušš začšínala mít obavy." Pohodila vlasy a změřila si mě přimhouřenýma očima. Nejspíš mě považovala za hloupou a lehkomyslnou a rozhodně se mi to nebála dát najevo.

„Dobře, tak se radši vrátíme. Pojď, Fialko." Zvedl se a natáhl ke mně ruku, aby mi pomohl na nohy.

„Mě z toho vynech," ušklíbla jsem se. Veškerá vstřícnost mi z hlasu vymizela a já se stáhla zpátky do sebe, jako když se šnek v panice schová do svojí ulity. „Já zvládnu dojít sama."

„Může to být nebezpečné," pokusil se mě přesvědčit a možná by se mu to povedlo, kdyby mu za zády nestála ta otravná krůta, která si ještě přisadila a donutila mě tím bojovat o to usilovněji.

„Bill má prravdu, měla byss být s dospělými."

„Fleur," skočil jí do řeči, protože věděl, že tenhle přístup nikam nepovede. Znal mě dobře; až moc dobře. Jenže na zpátečku bylo pozdě, protože jsem už zase pěnila jako bublající kotlík.

„Jasně, protože jsem jen malá holka a dospělý jsou všemocný. Díky za užitečnou přednášku. Bez ní bych se rozhodně neobešla," zavrčela jsem a začala si do batohu cpát knížky, co se doteď válely všude kolem.

„Nemyslela to tak," snažil se Billy zachránit situaci, jenže marně. Já už byla tou dobou zase slepá a hluchá jako ostatně vždycky, když jsem se rozčílila.

„Ani se nesnaž!" zastavila jsem ho příkře. Zvedla jsem batoh za popruh a přehodila si ho přes rameno. „Nepotřebuju vaši pomoc, ani nikoho jinýho. Prostě mě nechte dejchat tak, jak chci já a ne tak, jak chcete vy!"

„Jssi nevděššná!" vyhrkla Fleur a zamračila se. Byla skoro stejně horkokrevná jako já. Možná proto jsme se tak moc nesnášely; nebo jsem za to možná mohla hlavně já a ta moje příšerná nátura. Kdo ví.

„Jo, já vím. Jsem děsná, už abyste se mě zbavili," sykla jsem a bez dalších řečí se rozešla k lesu. Co nejdál od nich.

„Fialko, počkej," křikl za mnou ještě Bill, ale já ho ignorovala; ani jsem se neotočila. 

Nešel za mnou. Nejspíš věděl, že by to nemělo sebemenší smysl. Nebyla jsem si jistá, co mě rozčílilo víc – jestli to, že mě ta nádhera poučovala, nebo zkrátka jen to, že vůbec existovala. Nehledě na fakt, že jsem doteď vůbec netušila, jak moc blízko k sobě ti dva měli. Celou dobu jsem tuhle jejich eskapádu považovala za nevinnej flirt, ale když si ji přivedl domů za rodinou, nemohlo jít o nic bezvýznamnýho. A to mě vytáčelo k nepříčetnosti.

Vlastně ani nevím, kam jsem tenkrát chtěla jít, i když moje původní myšlenka byla prostá – zmizet daleko od všech těch, který přesně věděli, jak bych měla žít. Tak moc jsem si toužila promluvit s někým, kdo by mě poslouchal, kdo by mě respektoval a přitom nepoučoval. Brzo se mi proto v mysli zhmotnila spásná myšlenka. Chtěla jsem vyrazit do Londýna, zastavit se na hřbitově a pak zamířit za Regulusem. Ten byl totiž většinu času tou nejbližší duší, na kterou jsem se mohla obrátit vždycky, když mi bylo mizerně.

Jelikož jsem se ale nechtěla vracet do domu pro letax a čelit tak hromadě stupidních otázek, došla jsem k nejbližší silnici a mávnutím hůlky si přivolala Záchrannej autobus. Občas jsem jeho služeb využívala, protože mě ta zběsilá kodrcavá jízda nějakým zvláštním způsobem uklidňovala. Stejně jako Stan Silnička, kterej byl sice dost nemocnej na hlavu, ale na druhou stranu aspoň neřešil žádný závažný témata, na který jsem neměla náladu.

Nechala jsem se vysadit na hřbitově, nedaleko nemocnice Svatýho Munga. Přesně tam byl Adrian pohřbenej. Respektive tam měl svůj hrob; jeho tělo se nikdy nenašlo, protože ho spolklo moře. Dokonce i jeho pohřeb byl nepovedenou parodií na smuteční obřad a bylo na něm jenom minimum lidí. Každej si totiž z nějakýho důvodu pamatoval, co byl zač jeho otec, a většina proto zřejmě usoudila, že nešlo o tak velkou ztrátu, aby se kvůli tomu vůbec museli namáhat. Dokonce ani jeho matka nepřišla; nikdo ji prej od jeho smrti neviděl. Nejspíš si pro ni přišli Smrtijedi a odstranili ji z povrchu zemskýho.

Na místě jeho posledního odpočinku se za ten půlrok, kdy jsem byla v Bradavicích, vůbec nic nezměnilo. Nehořely na něm svíčky, na kamenný desce ležela jedna jediná kytka, kterou sem někdo nejspíš přinesl z lítosti a okolí působilo tak divoce, jako kdyby šlo o část hřbitova vyhrazenou pro bezvýznamný nýmandy. Příšerný.

Stála jsem nad jeho náhrobkem s rukama v kapsách a chtěla něco říct. Cokoliv. Jenže k čemu sakra bylo mluvit na kus šutru s vytesaným jménem? Mrtvý to nevzkřísí a živejm to poskytuje jen iluzi naděje. Bylo to k ničemu.

„Doufala jsem, že tu na tebe jednou narazím, holubičko. I tvojí matku jsem našla nad hrobem její mrtvý lásky. Očividně jste si dost podobné."

Sevřela jsem v kapse hůlku, ale nevyndala jsem ji. Dokonce jsem se ani neotočila, ačkoliv jsem ten hlas poznala naprosto neomylně. Strach byl totiž to poslední, co jsem v tu chvíli cejtila. Smrt už mě nějakou dobu neděsila... nebo jsem si to tehdy aspoň nalhávala.

„Přišla jsi mě zabít, tetičko?" promluvila jsem bez náznaku jakýkoliv emoce v hlase.

„Ne," odpověděla.

Pod nohama jí zakřupal štěrk, když přešla pár kroků po kamenitý cestičce a zastavila se přímo vedle mě. Ani tehdy jsem na ni neobrátila pohled. Dál jsem sledovala Adrianovo jméno na náhrobku a přemejšlela, jestli bychom se potkali, kdybych mě Bella zabila.

„Tak proč jsi tady? Co bys po mě vůbec mohla chtít?"

„Mám něco, co ti patří."

Tehdy konečně zaujala mou pozornost natolik, abych se na ni zadívala. V ruce svírala hůlku. Mou starou hůlku, která zůstala ležet ve sněhu na tom hloupým hřbitově. Myslela jsem, že už je navždycky ztracená, když jsem si u Ollivandera kupovala novou.

„A dáváš mi ji proč?" přimhouřila jsem podezíravě oči. „Pochybuju, že z dobroty srdce."

„Věř nebo ne, ale mladý Wilkes byla ztráta, ke které rozhodně nemělo dojít. Znala jsem jeho otce. Moc se na syna těšil, ale bystrozorové ho dostali dřív, než ho vůbec stihl poznat."

Zasmála jsem se. Hořce, nevesele.

„Já nejsem Harry. Nenechám si hrát na city a vyhrožování taky nepomůže, kdyby tě to snad napadlo. Jestli mě chceš zabít, do toho, ale žádnou lstí mě k ničemu nedonutíš."

„Ne, ty opravdu nejsi jako tvůj bratr," přisvědčila a znovu mi nabídla mou hůlku. Tentokrát jsem ji přijala. Prsty mi proběhlo teplo a příjemné mravenčení; i ona byla zřejmě ráda, že je zpátky u mě. „Jsi mnohem lepší čarodějka, než kdy bude on. Viděla jsem, co dokážeš. To ty jsi výjimečná, on se jen nechává unášet na vlně slávy, která mu ani nepřísluší. Náhoda z něj udělala hrdinu a odsunula tě do jeho stínu, i když bys ho měla převyšovat. Jsi pravá Blacková, Auroro. Vezmi si zpátky to, co mělo být tvoje."

Zvedla ruku a něžně mě chytla za bradu. Nebránila jsem se; můj šestej smysl mi říkal, že se mi nechystá ublížit. Sledovala jsem její tvář a připadala si, jako kdybych snad zírala do zrcadla odrážejícího budoucnost. Dech se mi zadrhával, dlaně se potily a stejně jsem nedokázala uhnout pohledem. Viděla mi hluboko do duše; až do míst, kde dřímala všechna ta roky potlačovaná hadí ctižádost, která se toužila dostat na povrch s mnohem větší úpěnlivostí než kdy dřív. Viděla mě; přesně takovou, jaká jsem byla.

Pak mě pustila a odešla, aniž by řekla cokoliv dalšího.

Nechala mě tam stát samotnou a naprosto zmatenou. Myslím, že moc dobře věděla, co dělá. Nejkratší cesta do srdce Zmijozela koneckonců vede přes jeho ambice. Rozhodně mi do srdce zasela semínko nejistoty, který sotva pár hodin nato začalo klíčit a ovíjet mi kořeny kolem těla, přiživený Harryho arogancí.

Seděla jsem na Grimmauldově náměstí a popíjela čaj, kterej mi Regulus uvařil, když se brácha objevil s hlasitým prásknutím na schodech. Z očí mu div nešlehaly blesky a celej se doslova třásl vzteky. Nejspíš si myslel, že si z toho sednu na zadek nebo co.

„Co sis sakra myslela, ségra?" zavrčel.

Nezajímalo mě, co mi chtěl říct. S okatým nezájmem jsem se napila čaje a pokračovala ve svý konverzaci s Regulusem: „No a pak Prýtová řekla..."

„Posloucháš mě vůbec?! Všichni jsme tě hledali, jak blázni! Máš štěstí, že to ještě neví naši. Máma by tě přetrhla!" Ostrým krokem došel přímo ke mně a chytil mě za rameno. „Můžeš konečně začít myslet i na druhé a ne jen na sebe?!"

„Nesahej na mě!" zasyčela jsem varovně. „A nehraj si na mýho tátu. Nechtěl ses už náhodou vydat na pátrání po těch viteálech, hm?"

„Přestaň se chovat jako spratek, Rory!" zamračil se. „Nemáš sebemenší tušení, co můžou být lidi kolem tebe zač. Nemůžeš si chodit kam se ti zachce a doufat, že se ti nic nestane, rozumíš?"

S hlubokým povzdechem jsem se zvedla ze židle a postavila se k Harrymu čelem. Zadívala jsem se mu zpříma do očí a dala si záležet, aby byl z každýho mýho slova cejtit chlad a tichá výhružka. Ta mu tehdy nejspíš nedávala sebemenší smysl nebo ji možná považoval jen za obyčejný sourozenecký hašteření, ale teď, po tom všem co se stalo, se mu ta slova nejspíš vybaví pokaždý, když si na mě vzpomene.

„Ne, to ty nemáš sebemenší tušení, co jsou lidi kolem tebe zač. Hlídej si záda, bratříčku, možná to budeš potřebovat."

Ve skutečnosti jsem mu nikdy nechtěla opravdu ublížit; nebo aspoň myslím, že ne. Jen jsem chtěla, aby na mě záleželo. Byla to sobecká touha vystoupit z jeho stínu, která se zvrtla v neovladatelnej let na rozbitým koštěti a přivedla mě až sem – do Zapovězenýho lesa, kterej jsem měla posvětit vlastní krví.

Jestli jsem se tehdy na tom hřbitově vážně nebála umřít, hodně se toho změnilo. Ze smrti člověk nejspíš začne mít strach až ve chvíli, kdy stojí na jejím prahu a uvědomí si tu neodvratnou tíhu konce. Třeba jako teď. Teď chci žít víc než kdy dřív, jenže jak mám bojovat s osudem? Je mi zima a je čím dál těžší udržet oči otevřený. Pořád ale neslyším žádný zvuky boje. Možná už je konec. Možná už jsou všichni v bezpečí a já tak můžu pořád doufat ve vykoupení. Snad to bude stačit...

•○•○•○•

Drazí čtenáři (pokud ještě nějací po té době zůstali),
spisovatelská krize mě konečně zase začíná opouštět a múza mi přinesla zpátky chuť do práce. Dostat se zpátky do sarkastické mysli mladé Blackové mi sice dalo trochu zabrat, ale po několika hodinách úprav a přepisování jsem konečně spokojená. Příběh může pokračovat. 

Předem děkuji všem, kteří vydrželi a čekali na další část ♥