Věřte mi, vím, jaké to je, když je člověk sám. A ten nejhorší druh osamělosti na světě pochází z nepochopení. Dožene lidi k tomu, že ztratí kontakt s realitou.

– Dan Brown

Léto po mým prvním ročníku bylo trochu zvláštní. Nejspíš za to mohl ten slavnej turnaj, kvůli kterýmu se u nás během prázdnin scházela spousta lidí. Chtěli totiž o všem vědět z první ruky; zvědavost je občas vážně hrozná vlastnost.

Vyptávali se na draky, na jezerní lidi i na bludiště. Dost často se ptali i na můj úhel pohledu, ale vzhledem k tomu, že jsem celej druhej úkol prospala, neměla jsem k tomu moc co říct. Radši jsem se proto těmhle sešlostem snažila vyhejbat, jelikož mě přestávalo bavit poslouchat furt dokola o zlatým vejci nebo sfinze. Už tak toho vím tolik, že bych mohla z fleku napsat Harryho paměti.

Prakticky celej červenec u nás navíc přespávali taky Ron s Hermionou. Ne, že bych snad proti nim měla něco osobního, ale Grangerová byla otravná jako osina v zadku. Pokoušela se mi bez ustání cpát do hlavy svoje moudra ze školy, tipy na učení a taky na to, jak si poradit s tímhle a oním ročníkem, nebo plácala o nějakým hnutí za práva domácích skřítků. Vážně, Hermiono? Koho to vůbec zajímá? Dokonce i Krátura, kterej v našem domě pomáhal od mýho narození, si o ní myslel, že je totální cvok.

"Tohle není zrovna vhodné čtivo pro budoucího druháka," poučila mě jednoho večera, když jsem seděla na křesle u krbu a procházela jednu z knížek o černý magii, kterou mi poskytl z rodinný knihovny Reggie. "Takové knihy jsou v Bradavicích z dobrého důvodu v oddělení s omezeným přístupem!"

Nechápavě jsem na ni zvedla hlavu a povytáhla obočí: "A koho to zajímá? Seš snad moje máma?"

"Rory!" okřikl mě okamžitě Harry. "Chovej se slušně."

"Ne to nic, neměla jsem jí do toho mluv–" pokusila se ta knihomolka urovnat blížící se spor, ale docela marně. Jakmile už jednou začal, bylo dost těžký ho zastavit.

"Já se ták strašně omlouvám," ušklíbla jsem se a zaklapla knížku. "Zapomněla jsem, že slavnýmu Harrymu Potterovi a jeho nejbližším přátelům musí každej jenom přikyvovat. Hned tu knihu odložím a začnu poslouchat vaše hrdinský příběhy, ano?"

Znervózněla jsem ho. Poznala jsem to podle toho, jak si prohrábnul vlasy a pokusil se o pohled mě-nenaštveš-já-jsem-nad-věcí. Přitom se to v něm vařilo jako v bublajícím kotlíku. Skoro se divím, že mu nestoupala z uší pára.

Bez váhání přešel do protiútoku a, bohužel pro mě, věděl přesně, kam zasáhnout. Ještě aby ne; znal mě líp, než by se mi mnohdy líbilo. "Nemůžu za to, že se ti v životě neděje nic zajímavého a musíš si o tom číst v knížkách. Zdá se, že ten únos do jezera bylo to nejdobrodružnější, co se ti kdy stalo! Škoda, že si to nepamatuješ."

"Takže podle tebe mám nudnej život jen proto, že mě nikdo na ulici nezastavuje a neprosí o autogram?" vyprskla jsem vztekle. "Pane Pottere, jste můj hrdina! Pane Pottere, můžete se se mnou vyfotit? Pane Pottere, podepíšete se mi na zadek? Jako kdyby sis to snad zasloužil!"

"Jenom Harrymu závidíš!" ozval se na obhajobu svýho nejlepšího kamaráda Ron.

"Tak už toho nechte, prosím," snažila se nás znova uklidnit Hermiona, ale tu vůbec nikdo neposlouchal. Na to jsme byli až příliš zabraný do nesmyslný a naprosto zbytečný hádky.

"Jo jasně, to říká ten pravej, Weasley," odsekla jsem. "Nevím, kdo loni málem zezelenal závistí!"

"Na to, jak jsi malá, jsi pěkně oprsklá!" bránil se zrzek. Že jsem uhodila hřebíček na hlavičku prozrazovaly jen jeho uši, který nebezpečně zrudly.

"Tak dost!" přerušil naše handrkování z čista jasna táta, kterýho zvuk naší hádky dokonce donutil sejít z patra dolů. "Nemůžete se chovat jako lidi a ne jako hejno rarachů?"

"Ale ona si začala!" ohradil se Harry vzpurně a založil ruce na hrudníku.

"Je mi jedno, kdo to začal. Já to skončím!" ušklíbl se a přejel nás všechny přimhouřeným pohledem, kterýmu nedokázal nikdo vzdorovat. Sklopili jsme oči k zemi a konečně všichni do jednoho zmlkli. "Tak se mi to líbí. Nechcete mi někdo z vás říct, proč tady tak povykujete?"

"Za to můžu já," ozvala jsem se a bradu zvedla o něco vejš. "Dovolila jsem si zpochybnit Harryho heroismus. Má potupná omluva všem zúčastněným!"

Vysekla jsem hlubokou posměšnou poklonu a s úšklebkem odešla na zahradu. Nezapomněla jsem přitom ještě pořádně prásknout dveřma. Připadala jsem si občas vážně jako cizinec ve vlastním domě. Vždyť jsem si nemohla ani přečíst knížku, aby k tomu někdo neměl přechytralej komentář. Nejspíš jsem si to neměla tolik brát, ale já byla zkrátka horká hlava. Zdá se, že špatný vlastnosti se po rodičích nejspíš děděj přednostně nebo co.

Venku už se pomalu šeřilo a já se posadila pod ořešák, kterej vévodil prostředku zahrady. Ráda jsem si jako malá hrála s klukama v jeho větvích. Věšeli jsme na ně houpačky, snažili se postavit si bunkr nebo se vsázeli, kdo vyleze nejvejš.

Ty doby mi popravdě pořád dost chyběj, ale co se dá dělat; čas prostě nikdy nepoběží zpátky jenom proto, že si to přejeme. Jediná cesta vede dopředu, ať už nás na ní čeká cokoliv.

Netrvalo moc dlouho, než za mnou přišel táta a přisedl si na zem vedle. Nemluvil, prostě tam jen dřepěl a sledoval oblohu, na který se pomalu začínaly objevovat první hvězdy. Jeho přítomnost byla vlastně docela uklidňující a ze mě díky ní brzo vyprchal i ten spalující vztek, kterej mi do tý doby otravoval mysl. Brzo přišly úplně jiný emoce, který byly ale daleko nepříjemnější, než všechna zlost světa – byla to vina.

"Zklamala jsem tě?" zeptala jsem se tiše.

Tahle otázka mě tížila už od prvního září minulýho roku, kdy jsem si z hlavy zvedala Moudrej klobouk. Věděla jsem, že svět na mě nikdy hrdej nebude, ale na tom mi až tolik nezáleželo. Chtěla jsem bejt výjimečná aspoň pro těch pár nejbližších. Je potřeba stanovovat si reálný cíle, víte?

Obrátil na mě hlavu a v první chvíli vypadal vážně překvapeně. "Jak tě tohle pro Merlina vůbec napadlo?"

Pokrčila jsem rameny. "Vím, že nemáš rád Zmijozel a nechtěl jsi, abych tam skončila, ale já jsem tam ráda, víš?"

"Rory," povzdechl si, "nikdy mě nenapadlo, že se na to budeš dívat takhle. Nemyslím si, že jsi kvůli Zmijozelu o nic horší, jasný? Budu na tebe hrdej, ať si vybereš jakoukoliv cestu, zlato."

"Ale tati," zamumlala jsem a hřbetem ruky utřela slzu, která se proti mý vůli dostala na svobodu, "já nejsem jako Harry. Všichni ho mají rádi, nemusí se vůbec snažit a každej ho má za hrdinu. Občas si připadám... úplně k ničemu."

"Máš pravdu, nejsi Harry," zavrtěl hlavou, ale s úsměvem mě objal kolem ramen. "Ty jsi totiž ty. Originální a výjimečná. Nemusíš jít přece v jeho stopách, vyšlapej si svoje vlastní, hm?"

"To není tak jednoduchý," povzdechla jsem si a obrátila na něj pohled. Tvář mu zdobil letmej úsměv, ve kterým bylo tolik pochopení, kolik jsem vůbec nečekala.

S odpovědí si dal načas. Vytáhl z kapsy košile krabičku cigaret a jednu z nich si zastrčil do koutku, aby se první pečlivě rozhlídnul kolem sebe, než ji konečně zapálil.

"Neříkej to mámě. Prej je to nevýchovný," uchechtl se a uklidil je zase zpátky do oblečení.

Spiklenecky jsem mrkla. "Mlčím jako hrob."

"Možná mi to nebudeš věřit, ale vážně vím, jak to myslíš. Já a strejda Regulus jsme měli hodně... komplikovanej vztah, víš? On byl prostě skvělej, dokonalej, bez jediný chybičky a já byl prej pravej opak. Řeknu ti něco, co jsem si tehdy tak moc přál slyšet, ale rodiče mi to nikdy neřekli, hm? Miluju tě. Víc než cokoliv na světě. Pro mě jsi dokonalá taková, jaká jsi. Buď taková dál. Vykašli se na všechny ty idioty, co ti budou tvrdit opak; nestojej ti ani za pohled."

Dlouho jsem sledovala svoje vlastní prsty a přebírala si v hlavě jeho slova, ve kterejch bylo mnohem víc pravdy, než jsem tehdy vůbec tušila. I tak mě ale dokázaly uchlácholit a zalejt mi hrudník příjemným teplem. 

"Díky, tati," usmála jsem se a krátce ho objala. "Mám tě ráda."

Ještě chvíli jsme tam takhle seděli, v tichým souznění, který pro mě znamenalo mnohem víc než jakýkoliv slova. Nebudu zapírat, že jsem vždycky byla tatínkova holčička a nejspíš pořád jsem. Dala bych cokoliv za to, aby mě ještě někdy sevřel v náručí a políbil do vlasů.

Zbožňuju tě, táto. Promiň za všechno.

"Tak a teď mi pověz, co jsou to ty Záškolácký zákusky, kvůli kterejm nám přišel ten dopis od Minervy," pronesl do ticha na oko vážně, ale já moc dobře zahlídla ty pobavený jiskry, co se mu mihly v očích.

Myslím, že ty moje se rozzářily dost podobně, když jsem bez zaváhání spustila ódu na výrobky bratrů Weasleyových. Řekla bych, že jsem byla jedna z jejich největších fanynek, protože tohle bylo rozhodně něco, co svět potřeboval – trochu srandy v těžkejch časech. Vyprávěla jsem tátovi o krvácivejch kokoskách, o omdlívacích oplatkách, postaršovacích sušenkách (pro jistotu jsem vypustila, že jsem je testovala na vlastní kůži) i o dalších a dalších jejich výrobcích a plánech.

Nejspíš to na něj udělalo vážně dojem, protože na konci prázdnin – po obědě v Doupěti, na kterej nás Molly pozvala – si mě a dvojčata vzali spolu s Remusem stranou od vycvičenejch uší paní Weasleyový, aby nám mohli něco sdělit.

"Slyšeli jsme, na čem pracujete, kluci," začal Remus a pro jistotu ještě pohledem zkontroloval okolí, jestli jsme vážně sami. "Tady Rory nám dokonce poskytla pár vzorků." Poplácal mě s úsměvem po rameni.

Fred po mě nervózně loupnul očima, ale brzo zaměřil svoji pozornost zpátky na ty dva dospěláky. "Neplánujete nás prásknout mamce, že ne? Šílí z toho."

"Jo, mohla by dostat infarkt, to byste určitě nechtěli," přitakal George.

"Měli byste ji potom na svědomí," doplnil ještě Fred.

Táta se jen pobaveně zasmál a zavrtěl hlavou. "Ne, to fakt ne, za koho nás máte? Chceme vás sponzorovat."

Dvojčatům v tu chvíli svorně spadla brada a nechápavě se na oba zadívali. "Proč byste to dělali? Nemáme nic na oplátku. Možná pár reklamních předmětů?"

"Nebo slevu na nákup?"

"Myslím, že vaše výrobky jsou něco, co by mohly potřebovat další generace pobertů. My bychom je tenkrát určitě docenili, co říkáš, Náměsíčníku?" mrknul táta přátelsky na Remuse.

"Mluvíš mi z duše, Tichošlápku," zazubil se na oplátku Lupin a opřel se ramenem o stěnu domu.

"Tak ona je to vážně pravda," vydechl Fred a vytřeštil oči. Slyšel už sice o autorech plánku od George, ale nejspíš se mu tomu pořád nechtělo věřit. "U Merlinových vousů, vždyť vy dva jste géniové! Ne, vy jste ještě víc než to! Díky vám byly ty roky v Bradavicích naprosto dokonalý!"

"Bez toho plánku by nic nebylo stejný," přitakalo druhý dvojče a oba zrzci s naprosto upřímným nadšením potřásli svejm hrdinům rukama. "Chtěli bychom si po škole otevřít vlastní obchod na Přičné."

"Počítejte s tím, že budeme chtít bejt u toho," prohlásil táta a z kapsy kalhot vytáhl docela objemnej měšec galeonů, kterej hodil Georgeovi do rukou. "Tohle máte pro začátek. Až se pustíte do obchodu, domluvíme se, co dál. A pro Merlina, hlavně to neříkejte Molly!"

"Přece nejsme padlí na hlavu, Siriusi," uchechtl se Fred. "Zabila by nás za to."

"A vás dva hned po nás," přitakal George.

"Ani si to nechci představovat," zavrtěl Remus pobaveně hlavou a otočil hlavu na tátu. "Půjdeme zpátky dovnitř, než se po nás začnou shánět."

Ten jenom kejvnul a na odchodu se ještě na oba bratry otočil se slovy: "Než odejdete ze školy, nezapomeňte ten plánek předat dál, jasný?"

"Neboj, víme přesně, co s ním," potvrdili oba, načež obrátili svou pozornost na mě. "Díky, hádě. Jsi skvělá!"

"To bych mohla poslouchat klidně celej den," zazubila jsem se a nejspíš mi dokonce trochu zčervenaly tváře. "A teď pojďte otestovat jeden z vašich výrobků na Ronovi. Nedávno mě pěkně naštval!"

"Tvé přání je nám rozkazem," zachechtal se Fred a postrčil mě směrem k Doupěti. "Myslím, že máme naprosto ideální výrobek, který jenom čeká na zkoušku!"

Ten večer se v domě dost křičelo. Ron na kohokoliv v okolí, protože mu všude po obličeji naskákaly obrovský pulsující uhry, paní Weasleyová na dvojčata, který následně dostali hodinovou přednášku o tom, jak už ty jejich žerty překračují všechny meze a na dovršení toho všeho ještě máma na tátu, protože se nemohl přestat smát a ještě si s Fredem a Georgem nadšeně plácnul.

Jo, jsem si naprosto jistá, že bez bratrů Weasleyových by byly ty nadcházející temný roky ještě mnohem temnější. Trocha smíchu totiž dokáže vážně zázraky a Kratochvíle kouzelnický kejkle, který si dvojčata rok na to otevřely, toho byly živoucím důkazem. Na některejch výrobcích se táta s Remusem dokonce i spolupodíleli. Máma občas se smíchem tvrdila, že si připadá zase jako ve škole a že kdyby mohla, občas by tátovi s radostí napařila školní trest.

I já bych teď docela ocenila nějakej z jejich výrobků. Kdo ví, jestli by mi protijed na krvácivý kokosky nedal nějakej čas navíc. Les kolem je až děsivě tichej. Neslyším žádnej křik ani zvuky boje, což je buď hodně dobře nebo hodně špatně. Pro Merlina, jak moc bych si přála vědět, co se momentálně na hradě děje. Ta nevědomost je hrozná, možná dokonce horší než umírání samotný.

Ale tyhle myšlenky mi teď moc nepomůžou, takže bych se měla radši vrátit k těm příjemnějším. A co v nás během života zanechá jedny z nejhezčích vzpomínek? Nemůžu mluvit za všechny, ale v mým případě to byla rozhodně první láska. Její největší krása vlastně tkví v nevědomosti – nevěříte totiž, že někdy skončí. Proč byste taky měli myslet na její konec, když je v tu chvíli svět mnohem hezčím místem, že?

Na chvíli můžete dokonce zapomenout, že žijete na prahu války. Až dokud vám to život s radostí sobě vlastní zase nepřipomene.

•○•○•○•

Fred s Georgem samozřejmě o svůj obchod přijít nemohli, jen ke svým penězům přišli trochu jinak. Jsem si naprosto jistá, že Sirius si tohle vážně užíval a být naživu James, nejspíš by se do toho s nadšením pustili oba :)) Sourozenci se nám trochu škorpí, ale to není nic neobvyklého, tak uvidíme, jak se bude jejich vztah s postupem let vyvíjet :)