Musíme akceptovat, že ne vždy učiníme správné rozhodnutí a že někdy to skutečně zvoráme. Musíme si ale uvědomit, že pád není protiklad úspěchu, ale jeho součástí.

– Arianna Huffington

Ve chvíli, kdy hlavní padouch příběhu padne, bitva končí. Jeho přisluhovači už bez svýho pána nechtějí dál bojovat. Složí zbraně a vzdají se světlu.

Přesně takový je nadějný závěr většiny pohádek i příběhů.

Dřív jsem si myslel, že je to hloupost, ale sám jsem byl svědkem hned dvou takových konců, ačkoliv jednoho z nich jsem se zúčastnil jen reprodukovaně, protože jsem měl zrovna na práci jiný věci – třeba krvácet na beton. Po Voldemortově pádu se smrtijedi vzdali téměř okamžitě a ani tentokrát to nebylo jiný. S Gamalovým životem vyprchala ze Sokolů i veškerá jejich bojovnost. Pomalu a v tichosti odhazovali svoje masky a stahovali se k sobě. Bylo vidět, že mají strach. Jako kdyby se najednou probrali z nějakýho tranzu a uvědomili si, k čemu tady právě došlo.

A mezi tím vším stála Rashida. Roztřesená, s rukama od krve a naprosto ztracená sama v sobě. Ještě nikdy jsem ji neviděl v takovým stavu, ale vzhledem k okolnostem se nebylo čemu divit. Vyměnili jsme si se Sethem jeden dlouhý pohled. Někdo z nás za ní rozhodně musel jít a trochu ji uklidnit. Nemohli jsme ji v tom nechat samotnou. Co bychom to byli za přátele?

Než ale stihl kterýkoliv z nás vykročit vpřed a začít ji chlácholit, předběhla nás Fialka.

Došlo mi až moc pozdě, že ona je ta poslední, kdo by ji chtěl obejmout a poskytnou jí trochu opory. Nepletl jsem se. Viděl jsem ten nepříčetný záblesk v jejích očích, když k ní přešla a vrazila jí takovou ránu pěstí, že se zaskočená Rashida okamžitě odporoučela k zemi.

Zůstala klečet na kolenou a k obličeji si přitiskla dlaň. Skrz prsty jí crčela její vlasy krev z přeraženýho nosu a kapala až na dřevěný prkna platformy. Zvedla k Rory dokonale nechápavý pohled, ale to ji nijak moc neuchlácholilo.

„Tys mě prodala, ty podělaná mrcho!" vyštěkla Fialka.

Nejspíš ji vůbec nezajímalo, jak se Rash v tu chvíli cítila, ale na druhou stranu – Rory měla pravdu. Nemohl jsem od ní čekat, že bude brát ohledy na něčí city; alespoň ne v takovýhle situaci.

„Tak seš pitomá?" ohradila se Rashida huhňavě. Ta rána jí očividně dost rychle přivedla na jiný myšlenky, takže to bylo vlastně tak trochu štěstí v neštěstí.

„Měla bych tě nechat rozervat na kusy!" Rory krátce pískla a většina okolních vlků zvedla hlavu a zadívala se směrem k ní. „Ani bych si neušpinila ruce."

Nebyl jsem si vůbec jistý, jestli je dobrý nápad mezi ty dvě jakkoliv zasahovat. Nevěřil jsem, že by jí Fialka opravdu ublížila. Nejspíš ji chtěla jenom vyděsit, ale nebyl jsem si tím jistý na sto procent. Nejspíš proto jsem zvedl chlácholivě ruku a přešel k nim blíž.

„Fialko, nech to na později. Zrovna zabila–"

„I kdyby zamordovala třeba Santa Clause, tak to nic nemění na tom, že mi zařídila oprátku!" přerušila mě hlasitě. „Zaslouží si tak možná, abych do ní ještě párkrát kopla. Málem zabila naše dítě!"

„A taky ti líbala chlapa, kdyby tě to zajímalo," podotkl Sirius, který už postával vedle nás ve svý lidský podobě.

Tentokrát jsem za jeho přítomnost moc rád nebyl. Vrhl jsem na něj vyděšený pohled, který mi oplatil uštěpačným úšklebkem. Myslím, že se na mě ještě nikdy takhle nedíval. Nikdy dřív mě nenapadlo, že by ze Siriuse Blacka mohla jít taková hrůza, ale zdálo se, že jsem ho zkrátka ještě nikdy pořádně nenaštval.

„Viděl jsem vás," oznámil mi. „Chtěl jsem ti v tu chvíli jednu vrazit sám, ale pak jsem si uvědomil, že mnohem víc chci vidět, jak ti vrazí moje dcera."

Hádám, že tohle jsem si vážně zasloužil. Nemohl jsem čekat, že přivře oči a v rámci dobrý známosti mě nechá líbat jiný ženský. Na to měl Rory až moc rád.

Fialka se ke mně otočila čelem a s přimhouřenýma očima stiskla ruce v pěst. Musím uznat, že stát proti dvěma naštvaným Blackům nebyl rozhodně žádný med.

„Byla to jedna pusa, nic neznamenala a skončila dřív než začala. Přísahám."

Zvedl jsem ruce v obranným gestu, protože jsem tak trochu očekával, že další rána přistane mě. Fialka mě sice ještě nikdy nepraštila, ale já se taky ještě nikdy necicmal s jinýma ženskýma, takže jsem nedokázal odhadnout její momentální reakci. Lehce jí cukal horní ret. Takhle rozzuřenou jsem ji dlouho neviděl, ačkoliv si myslím, že většina toho vzteku patřila Rashidě za její kuplířství. Ten polibek byl už jen takový zanedbatelný detail.

Několikrát se zhluboka nadechla a rozhodně to vypadalo, že na mě každou chvíli začne křičet. Něco mi říkalo, že její hlava byla právě teď plná nadávek, urážlivých poznámek a zesměšňování. Nic z toho ale nepustila ven. Vím, že se snažila udržet jenom kvůli mě. Kdybych byl kdokoliv jiný, možná už se tu krčím v koutku a hystericky brečím, protože mě bez váhání zašlape do země.

Nakonec na mě jenom namířila ukazováček a zavrčela: „Teď mě fakt mrzí, že jsme to včera s Chiarou neroztočily trochu víc." Jeden z vlků za jejími zády při těch slovech nastražil uši. Nejspíš sama Chiara, protože mým směrem vyplázla jazyk. „Máš štěstí, že takhle jsme si kvit. A ty," otočila se zpátky na Rashidu, „ty už mi nelez na oči, nebo za sebe neručím!"

Vyrazila směrem ke smečce a ještě do mě po cestě drcla ramenem. To mě donutilo k letmýmu úsměvu. Otočil jsem se za ní a vyzývavě rozpažil.

„A kdybych ti řekl, že to podporuju, necháš mě se koukat, Blacková?"

Zadívala se na mě přes rameno a lehce se ušklíbla. „Nechala bych tě tak leda poslouchat za dveřma, Weasley. A i tam bych tě přivázala k židli, aby ses nemohl ani hnout. Do hodiny bys brečel jako malý dítě, že už to nemůžeš vydržet."

„Zaprvý jsi tyran a za druhý seš sprostá. Jsou tu děti," zavrtěl jsem pohoršeně hlavou a s hravým úsměvem si strčil ruce do kapes.

Ukázala na mě zdvižený prostředníček, ale tentokrát už se jí přes tvář mihlo i očividný pobavení.

Tohle bylo jedno z pravidel, který jsme se snažili dodržovat. 'Za žádnou cenu neodcházej od toho druhýho naštvaný. Nikdy totiž nevíš, kdy odcházíš naposledy.' A přesně tím se řídila, když nakonec s úsměvem zavrtěla hlavou, odvrátila se a šla se smečkou domluvit další kroky. Tam už na ni mimochodem čekala Chiara, zběsile vrtící ocasem. Během chvíle, kdy jsem koukal na Fialčina vzdalující se záda, mě stihla obdarovat několika vyzývavými pohledy a pak se k ní ještě pevně přitisknout bokem.

Bavilo jí mě provokovat. Za celých sedm let, co jsme s Fialkou spolu, jí to nikdy neomrzelo a já si na to vlastně vcelku zvykl. Aspoň mě to nutilo za svoje děvče pořád tak trochu bojovat a předcházet si ji. Neexistovalo, že bych ji někdy bral jako samozřejmost, ač jsem věděl, že by se mnou klidně prošla celý Duat tam a zpátky, kdyby na to přišlo.

Hádám, že přesně takhle vypadá pravá láska.

„Weasley!" vyrušil mě ze zamyšlení Wilkesův hlas.

Nejspíš jsem už nějakou dobu nevnímal okolí, ale co na tom sešlo. O Rashidu se staral Seth, o vlkodlaky Fialka a vyděšený dav si vzal na starost Sirius. Darius mezitím posedával na zemi, zády opřený o patu šibenice, s čelem opřeným o vlčí kožich, ve kterým jsem hádal Ayu. Byl jsem rád, že se z toho oba dostali v jednom kuse. I já si chtěl užít tu chvíli úlevy, že je všechno konečně za náma. Aspoň jsem doufal, že je. Po očku jsem jenom zkontroloval Lyru, která ale poskakovala u nohou svý mámy, takže jsem se neměl vůbec čeho obávat.

„Co je?" povytáhl jsem obočí a otočil se na něj.

„Pojď si promluvit," mávl rukou stranou od ostatních a já se nedůvěřivě zamračil. Možná nás zachránil, ale to ještě neznamenalo, že si s ním půjdu rád pokecat nad máslovým ležákem. „Pro Merlina, neměj strach, nejdu tě umlátit krumpáčem a zakopat v poušti."

„Nemám z tebe strach," ušklíbl jsem se a velice neochotně vyrazil po jeho boku mimo doslech cizích uší.

Wilkes nevypadal nijak nervózní. Posadil se na jeden stánek, který přežil řádění vlkodlaků, a spokojeně se zaskousl do fíku, co zvedl z jednoho košíku. Nechtěl jsem mu říkat, že za to pravděpodobně zaplatí střevníma potížema. To už byl jeho problém. Vlastně jsem z toho měl tak trochu škodolibou radost.

„Hele," začal nakonec, když spořádal dva kousky sladkýho ovoce, „nějakou chvíli už jsem to tady sledoval a upřímně si myslím, že aby se tady uklidnila ta politická situace, musíte to předat do rukou místních."

„Proč bychom měli dát na tvoje rady, co?"

„Možná třeba proto, že toho o ní vím o něco víc než ty?" ušklíbl se. „Jasně, Gamalův pád byl první krok, ale to nic nemění na faktu, že místní komunita nevěří cizákům. Není se čemu divit, byli strašně dlouho okupovaný. Moje rada zní – zmizte odsud. Nedrážděte hady bosou nohou a nepokoušejte se je řídit."

„Ale," nadechl jsem se.

„Vím, že ti jde o dceru, Weasley," přerušil mě až překvapivě chápavě. „Vím, proč tu jste a vím, že byste oba udělali cokoliv, abyste jí pomohli, ale tohle není řešení. Egypt je na prahu občanský války a vy tomu můžete pomoct leda tím, že z toho úplně vycouváte. Už jste to tu rozvířili dost, něčemu jste pomohli, ale teď je řada na nich. Nechte je vybojovat jeijch vlastní vítězství."

Na dlouhou dobu jsem se odmlčel a uvažoval nad jeho slovy. Rozhodně jsme neměli v plánu tu způsobit poprask. Chtěli jsme jen pomoct svý holčičce a bolela mě představa, že odsud odjedeme bez toho, abychom toho dosáhli. Jenže Wilkes měl v něčem rozhodně pravdu – naše přítomnost tady ničemu nepomůže, spíš naopak. Asi byl čas podívat se pravdě do očí.

„Nejspíš na tom něco bude," přiznal jsem a s povzdechem se opřel vedle něj. Ruce jsem založil na hrudníku a zadíval se do země. „Nepředstavoval jsem si, že to dopadne takhle."

„Mohlo to skončit i hůř," drcnul do mě Wilkes přátelsky ramenem, až jsem se na něj nechápavě otočil. „Co koukáš? Jasně, zařvalo tu pár lidí, to už tak ve válce prostě bejvá, ale místní diktátor je mrtvej, extrémisti sklonili hlavy a vlkodlaci budou mít novýho Alfu, co nemá nasráno v hlavě. Co víc bys ještě chtěl?"

Ještě před pár lety bych se s ním nejspíš do krve hádal, že každá ztráta lidskýho života je tragédie, jenže jsem už dost dlouho žil v jedný domácnosti se Zmijozelem a spoustu věcí jsem za tu dobu trochu přehodnotil. Byl to totiž právě jejich pragmatický přístup k životu, co jim pomáhalo myslet s chladnou hlavou, když my ostatní jednali zkratovitě.

Měl pravdu. Nemohl jsem změnit, co se stalo, a vrátit čas. Mohl jsem se s tím jenom smířit.

„Mimochodem, gratuluju," prohlásil. Nejspíš aby změnil téma.

„K čemu přesně?"

„No přece k tomu, že budeš podruhý táta. A taky ke svatbě."

„K jaký svatbě?" povytáhl jsem obočí.

„Počkej, já myslel..." zarazil se, „Aury říkala, že máte v plánu svatbu."

„Myslíš tu svatbu, co já plánuju a ona sabotuje?" zavrtěl jsem pobaveně hlavou. „Ta holka je prostě neskutečná."

„To rozhodně je," přitakal se smíchem. „Mám se za tebe přimluvit? Už mám nějakou zkušenost," zazubil se a zahýbal prsty na levý ruce. Teprve tehdy jsem si všiml, že měl na prsteníčku zlatý kroužek. Nepochybně to byl snubák.

„Počkej, ty seš...?"

„Jo, už tři roky," uchechtl se. „Tak se na mě furt nexichti. Nejsem žádná hrozba. Pro Aury budu mít nejspíš vždycky tak trochu slabost, pořád je to moje první láska a mám ji fakt rád, ale jsme vážně jenom dobrý kamarádi. Nic víc."

„Pokud si dobře vzpomínám, chtěl jsi mě vidět mrtvýho, proč tu se mnou teď takhle tlacháš?" ušklíbl jsem se.

Pořád jsem mu to nezapomněl. Tenkrát u Munga mi řekl, jak moc ho mrzí, že jsem to všechno přežil. Vlastně ani nevím, proč si tu frustraci vybíjel na mě, když Rory tou dobou chodila s Fredem a ne se mnou.

„Tehdy u Munga jsem byl prostě nasranej, že jsem nemohl mít to, co jsem chtěl," pokrčil rameny. „A abych to uvedl na pravou míru – jo, v tom bunkru jsem věděl, že seš naživu. Všiml jsem si, že dejcháš. Kdyby si toho ale všimla Aury, nikdy ji odtamtud nedostanu. Rozhodně nebyla ve stavu, kdy by se dokázala sama bránit. Byla to buď ona nebo ty. Nerozmejšlel jsem se dlouho, to nepopírám, ale taky jsem to byl já, kdo vzal KOKUSU dovnitř hned potom, co Pán zla chcípnul, takže..."

„Mám ti za to snad líbat boty, Wilkesi?"

„Ne, o to nestojím, mám je nový," ušklíbl se. Pak ke mně ale natáhl ruku a vyčkávavě se na mě zadíval. „Chci zakopat válečnou sekeru, Weasley."

Přejel jsem pohledem přes jeho rozevřenou dlaň a nakonec se mu zadíval do tváře. Ač to znělo neuvěřitelně, nejspíš to myslel vážně. Nevypadalo to jako žádná pitomá hra. I tak jsem ale dlouho váhal. Pořád jsem si v sobě nosil tu starou křivdu, kterou jsem překusoval jenom hodně těžko. Pak jsem si ale vzpomněl na Fialku a na to, co mi Lyra povídala o ní a o Fleur. Když to dokázala ona, proč bych nemohl já?

Proto jsem nakonec přijal nabízený smír. Byla to správná cesta.

S úsměvem spokojeně kývl a pustil mě. „Tak a teď je čas tu co nejrychlejc uklidit. Musím si promluvit s místním ministrem. Během dopoledne by měla dorazit i Hermiona, čekají nás nějaký mezistátní dohody. Hádám, že se mám přimluvit za toho vašeho chlapce? Daria Sameha?"

„Jak o něm víš?" přimhouřil jsem podezíravě oči.

„Je moje práce vědět, Weasley. Kdybych nevěděl, všichni jste už nejspíš mrtvý," uchechtl se, nic dalšího mi nevysvětlil a hned vzápětí se přemístil pryč.

S hlasitým povzdechem jsem si promnul zátylek a vrátil se zpátky k Sethovi a Rashidě. Ta už měla spravený nos, ale na tváři měla trochu nepřítomný výraz upřený do dálky. Ramena jí zakrývala Sethova mikina a ona do ní byla zachumlaná jako do vlněný deky. Vypadala tak křehce, jako snad ještě nikdy.

„Udělalas správnou věc, Rash," šeptl jsem a krátce jí sevřel rameno. „Bude zase dobře."

Jenom lehce přikývla, ale neodpověděla. Přesunul jsem proto pozornost na Setha, který se sice tvářil trochu ustaraně, ale jinak se zdál být v rámci možností v pohodě. Díky Merlinu za to.

„Sethe," oslovil jsem ho. „Díky za všechno, kamaráde. Dostali jsme se vážně daleko, ale asi je čas si nalít čistýho vína. Možná jsme si ukousli až moc velký sousto. Vezmu obě holky domů. Nestojí to za to."

„Nebudu to vzdávat, Bille," odvětil. „Ne teď, když jsme tak moc blízko. Rory říkala, že by mě kdykoliv vzali u Munga, kdybych chtěl. Že by mi svěřili vlastní výzkumy. Přemýšlel jsem nad tím. Myslím, že po tomhle všem... je čas nechat tenhle život za sebou. Nilem ještě proteče spousta vody, než se tu všechno srovná. Nechci, aby tu Anipe vyrůstala. Chtěl bych ji vzít do Británie. A Rashida..." sklonil hlavu k Rash, která se na něj nejistě zadívala. „Budu rád, když pojede s námi, pokud bude chtít."

Přikývla.

Ve mně se v tu chvíli znova rozhořel plamen naděje, že možná zvládneme dostát svým slibům a zbavíme naši vlčí princeznu jejího prokletí.

Všechno ještě nebylo ztracený. Ještě nebyl konec. 

○○○○○

No nejste na ně na všechny tak moc hrdý jako já? Většina z nich dospěla a přestala se chovat jako idioti. To je důvod k oslavám! Nejvíc mě potěšila Rory, která bravurně zvládla svůj vztek. Teda... ten vůči Billymu, ten vůči Rashidě tak moc ne, ale což. Pořád je to Rory :D  A kluci – Ian s Billem mě udělali úplně stejnou radost ♥

Samozřejmě nám zůstávají ještě nějaké nezodpovězené otázky. Příští kapitola bude poslední z pohledu Rory, protože v jejím životě přijde ještě jedna velká změna, která pro ní bude mnohem těžší, než by její okolí tušilo. Pak už jenom krátké Billyho ohlédnutí a bude po všem :( Ale pořád nás ještě budou čekat bonusy v podobě jednodílovek. S těmi vás seznámím příště ♥