„Sethe, já jsem na tohle fakt marná, to nemá smysl!" povzdechla jsem si frustrovaně, když už jsme se několik hodin pokoušeli kouzlit bez použití hůlky. Nemusím snad říkat, že naprosto marně.

Vlastně ani nevím, proč jsme to vůbec trénovali. Nejspíš to byl původně můj nápad, ale asi jsem se trochu přecenila. Po takový době jsem byla schopná pohybem ruky maximálně zvednout do vzduchu trochu písku. Děsně užitečná věc. Ta mi jednou jistě zachrání život.

„Hele, budeme to prostě trénovat pravidelně a časem to půjde samo. Je to zábava, ne?" uculil se. „Nikdy nevíš, kdy se ti to bude hodit. I kdyby jenom na malý kouzla."

„Očividně máme trochu jinej pohled na zábavu, Davisi," uchechtla jsem se, ale trpělivě jsem ještě další hodinu poctivě cvičila, protože Seth v tomhle dokázal bejt docela přesvědčivej. Škoda, že víc takovejch neučilo v Bradavicích. S ním by možná i dějiny čar a kouzel dokázaly bejt zajímavý.

„Mám dost, zlato, pro dnešek končím," protáhla jsem se chvíli před obědem, zapřela se mu rukou o rameno a celá rozbolavělá se postavila. „Člověk by neřekl, jak moc mu něco takovýho dá zabrat."

„Ale jsi přirozený talent," uculil se. „S tvou umíněností to brzo půjde samo."

„Aneb jak nacpat pochvalu i urážku do jedný věty," zasmála jsem se, sklonila se níž a přátelsky ho líbla na tvář, než jsem odkráčela pryč.

Obvykle jsem se k lidem, který jsem neznala dlouho, nechovala tak familiárně, ale Seth byl něco jako můj bratr. Možná jsem ho měla dokonce ještě o něco radši než Harryho. Seth se totiž na rozdíl od bráchy nikdy nechoval jako debil. Byla jsem vděčná, že jsem ho mohla poznat.

Teď jsem ale potřebovala trochu času jenom sama pro sebe, což bylo na tomhle místě občas dost těžký. Vykradla jsem se proto nepozorovaně z tábora a vyrazila na krátkou procházku směrem k Nilu. Tam jsem si sedla na široký molo, zavřela oči a zkrátka jenom relaxovala. Teda jenom do doby, než jsem za zády zaslechla tichý kroky, který rezonovaly po dřevěnejch laťkách a pořád se blížily. Ty mě nakonec donutily otevřít oči a obrátit pozornost na nově příchozí, ve který jsem okamžitě poznala Rashidu.

„Proč jsi byla u našeho rodinnýho hrobu?" zavrčela bez jakýhokoliv pokus o pozdrav.

„Pěkný popoledne i tobě, Rashido," ušklíbla jsem se. „Máš snad nějakej problém s mou procházkou po pamětihodnostech a historickejch místech Luxoru?"

„Jo, to rozhodně mám! Slyšela jsem, že ses vyptával na moji rodinu. O co ti sakra jde? Nemůžeš je nechat v klidu odpočívat?"

Zhluboka jsem se nadechla a v duchu napočítala do tří. Zvažovala jsem, jestli si mám dál hrát na blbou a prostě mlčet, abych měla klid, nebo jí říct, co vím. Nakonec jsem si při pohledu na vztek v jejích očích vybrala pravdu.

„Jen jsem byla zvědavá," odpověděla jsem upřímně a zvedla na ni pohled. Zůstala jsem sedět na mole v tureckým sedu a můj hlas byl až překvapivě klidnej. Neměla jsem důvod se na ní nijak obořit, protože jsem její situaci vcelku chápala. Vlastně jsem se s ní dokázala docela dobře ztotožnit.

„Zvědavá?" zeptala se nechápavě.

„Jo. Dlouho jsem nad tím vším přemejšlela. Proč by si sakra nějakej vlkodlak vybral zrovna celou tvoji rodinu? Nedávalo to smysl. Takhle vlci prostě neútočej. Když jsem pak zjistila, co je zač Zaid, myslela jsem si, že za tím vším stál on. Nějaká další část jeho absurdní propagandy, ale... do háje, proč by si zabíjel vlastního bratra? Nenáviděla jsem svýho bráchu z celýho srdce, ale tohle bych stejně nikdy neudělala."

„Zmlkni!" sykla nepřátelsky a pevně sevřela ruce v pět.

Já ale neměla v plánu mlčet. Proč bych vůbec měla? Nikdo tu s náma nebyl. Jenom ona a já. Nejspíš byl ten pravej čas konečně vyložit všechny karty na stůl. Nemělo smysl dál chodit kolem horkýho kotlíku a hrát tuhle hloupou hru.

„Tak jsem vyrazila na hřbitov, protože jsem doufala, že tam třeba najdu nějaký odpovědi. A ani nevíš, jaký bylo moje překvapení, když jsem došla k vašemu rodinnýmu náhrobku. Do tý doby jsem o tvý mladší sestře nevěděla skoro vůbec nic, kromě toho, že umřela při tom masakru. Nikdo se o ni moc nezajímal. Třináct let. Tak mladá, prakticky ještě dítě. Ještě nestihla nic dokázat, takže z její existence zůstalo jenom to jméno na náhrobku – Amaya."

„Netuším, co si myslíš, že víš, ale pleteš se," odpověděla. Oči jí ale prozradily. Ten letmej slzavej povlak, kterej se v nich objevil, mě jenom utvrdit, že mířím správným směrem.

Postavila jsem se, abych proti ní mohla stát čelem. Rozhodně jsem neměla v plánu vrtat jí ve starejch ranách, jen jsem ji chtěla postrčit správným směrem. Potřebovali jsme, aby se do toho všeho zapojila, protože nám to mohlo dost pomoct. Dlužila to sama sobě. A rozhodně to dlužila Aye.

„Rashido, chápu, že tenkrát nebylo zbytí. Pověsili by ji, kdyby zjistili, že to byla ona. Vaši zkrátka udělali chybu, která je stála život. Neměli ji o úplňku schovávat v domě. Tys tenkrát udělala to nejlepší, cos mohla, jenže proč v tom pokračuješ? Proč nechceš nechat vlastní sestru bojovat za svobodu? Nechápu to. Prostě tomu nerozumím."

„Nesnaž se tvářit, že si umíš představit, jaký to bylo," procedila skrz zuby. „Ležela tam nahá, celá od krve, hystericky brečela. Co jsem měla dělat? Odvíst ji osobně na šibenici? To neznamená, že jsem zapomněla, nebo snad odpustila!" Přešla ke mně a prstem mě píchla do hrudníku. „Říkám ti, že ničemu nerozumíš! Nic ti do toho není! Já rozhodnu, jak ochránit svoji rodinu, je ti to jasný, princezno?! Všechno se nedá vyřešit bojem a jestli to nedokážeš pochopit, stojíš mi v cestě, rozumíš mi dobře?!"

„Život ve stínech není život, Rashido, sakra! Prober se a nech tohle rozhodnutí na nich!" zamračila jsem se.

„Varovala jsem tě... smrtijedko," sykla chladně. Nebezpečně. Nic dalšího už neřekla, jenom se ke mně otočila zády a odkráčela pryč.

Nebrala jsem její výhrůžky vážně. Předpokládala jsem, že si to nechá projít hlavou a nakonec uzná, že o tomhle nemá právo rozhodovat. Podcenila jsem ji. Ošklivě jsem podcenila její umanutost, která doslova hraničila se šílenstvím.

Jak moc jsem se spletla, jsem pochopila sotva o pár hodin později.

Seděli jsme se Sethem pod slunečníkem, co nás chránil před posledníma horkejma paprskama toho dne, a procházeli naše možnosti ohledně zlomení vlčí kletby. Měl několik teorií a chtěl znát můj názor, se kterou bychom měli začít. Jelikož jsem se měla stát pokusným králíkem, rozhodně jsem to nebrala na lehkou váhu.

„Možná bychom mohli zkusit tohle," poklepala jsem na jeden pergamen. „Pokud to nevyjde, minimálně mě to nezabije, což beru jako docela slušnej benefit."

„Na tom něco bude," uchechtl se.

To už nás ale přerušil hlasitej výkřik jedný z lamaček kleteb; myslím, že se jmenovala Eleanora. Doběhla k nám celá uřícená, navíc až podivně obalená vlhkým pískem, ale to nejspíš nebylo důležitý. Oba jsme na ni okamžitě otočili hlavu a jako na povel se zvedli od stolu.

„Co se stalo? Noro?" zeptal se okamžitě Seth.

„Jde o Lyru! Pojď se mnou, Rory! Honem!" dostala ze sebe trhaně.

Rozhodně jsem na nic nečekala. Všechno mi odpadlo od rukou a se Sethem po boku jsme se rozběhli skrz prašnou cestu, až na okraj tábořiště, kam nás Nora vedla. Ani jsem si přitom neuvědomila, že jsme překročili pomyslnou bariéru, která nás měla chránit před případným útokem zvenčí. V tu chvíli jsem totiž myslela jenom na svoji dceru. Nic jinýho pro mě neexistovalo.

„Co se stalo? Kde je? Tak kde?" vyštěkla jsem, když jsme se zastavili uprostřed ničeho.

Kolem dokola nebylo ani živáčka. Teda, to jsem si v tu chvíli aspoň myslela. Eleanora mě ale velice rychle vyvedla z omylu. Otočila se na mě se zákeřným úsměvem na rtech. V tu samou chvíli mě do zad trefilo odzbrojovací kouzlo, který mi z ruky okamžitě vyrazilo hůlku. Seth schytal ránu kletbou hned po mě. Byla tak silná, že ho srazila na kolena a on si dal pořádnou ránu o kámen, ležící v písku.

„Ne!" křikla Nora. „Dohodu znáte, Davisovi se nesmí nic stát! Jenom ty dvě vlčice!"

Prudce jsem se otočila kolem dokola. Najednou stáli všude. Postavy v tmavejch hábitech s maskama sokolů na obličejích. Polil mě takovej děs, jakej jsem od konce války nezažila. Neměla jsem proti nim sebemenší šanci a oni si to zřejmě uvědomovali, protože kruh kolem mě stahovali až bolestně pomalu. Užívali si můj strach. Nadechla jsem se, abych mohla začít křičet v marný naději, že by mě někdo mohl slyšet.

„Umlčte ji!"

Trvalo jen další zlomek vteřiny, než celej svět kolem mě pohltila tma.

***

Probrala jsem se po pár hodinách, v tmavý místnosti s děsně horkým a vydejchaným vzduchem. Pot mi tekl po čele a já si ho nemohla ani otřít. Když jsem se totiž pokusila zvednout ruce, zjistila jsem, že je mám svázaný za zádama. Několikrát jsem sebou škubla, ale řetěz nepovolil ani o píď, jenom výhružně zachrastil.

„Do prdele," zasyčela jsem vztekle a rozhlídla se kolem sebe.

Viděla jsem sotva na pár centimetrů, ačkoliv oči už si pomalu začínaly zvykat na zvláštní šero. Neměla jsem sebemenší tušení, kde bych mohla bejt, ale rozhodně jsem z toho neměla dobrej pocit.

„Vítej v mým sklepě!" zašeptal za mnou hrubě zastřenej hlas, kterej jsem nicméně stejně okamžitě identifikovala. „Teď budeš mou otrokyní a budeš mi po vůli!"

„Ty seš fakt blbka, Chiaro," povzdechla jsem si. „Kde to sakra vůbec jsme?"

„Hádám, že někde mezi těma zpropadenejma Sokolama," zavrčela a přesunula se ke mně po podlaze tak blízko, jak jí její řetěz dovolil. „Zatracená Rashida! Jestli nás tu zabijou, vrátím se jako duch a budu ji navždycky strašit! Co myslíš, že nám udělaj?"

„No, pravděpodobně nás neposadí na trůn a nebudou nás velebit," ušklíbla jsem se. „Tipla bych ale, že se před smrtí ještě naposledy hezky zhoupnem."

„Jsi morbidní," zabručela nespokojeně. „Přece se musí dát dostat nějak pryč. Třeba najdeme cestu-"

To už ji ale přerušilo zavrzání dveří. Do místnosti dopadl pruh světla, kterej se postupně zvětšoval, jak se křídlo pomalu otevíralo dokořán. Spolu s ním se zvětšoval i mohutnej stín, kterej vrhal vysokej chlapík, svírající v ruce kliku.

„Slečna Blacková," promluvil hlubokým hlasem, „konečně jsem dostal šanci vás poznat. Vyhýbala jste se mi vážně úspěšně."

„Zaid Gamal, předpokládám," ušklíbla jsem se. „Netěší mě. Doufám, že vás brzo zadusí úponice. Nebo při procházce narazíte na nějakýho velkýho zlýho vlka."

„Statečná a pošetilá. Přesně, jak se o vás povídá," usmál se a přešel blíž.

Hlas měl neustále klidnej a podmanivej. Dokázala jsem pochopit, proč za ním stálo tolik lidí. Rozhodně měl nepopiratelný charisma. Nebejt před ním svázaná, možná na mě dokonce udělal i dojem.

„Hele, místo otravnýho podlejzavýho společníka už je zabraný, frajere!" zavrčela na něj Chiara.

„Jsem si jistý, že slečna Blacková si ráda poslechne, co mám na srdci," odvětil, stále naprosto vyrovnaně. „Může být všechno, ale určitě není hloupá."

Zvedla jsem na něj pohled, s čelistí pevně zaťatou a němou nenávistí v očích, ale přesto jsem poslouchala. Stejně jsem neměla zrovna dvakrát na výběr. Křičet a vyhrožovat někomu takovýmu stejně nemělo smysl. Tahle hra se musela hrát podle jeho pravidel.

„Věděl jsem, že jste chytré děvče," usmál se a dřepl si před nás, přičemž se mi zadíval přímo do očí. Měl je ještě o něco tmavší než Rashida. Mnohem víc připomínal Ayu; až na pečlivě zastřižený vousy, ty jeho neteře naštěstí nezdědily. „Vaším hlavním cílem je očividně ochránit všemi milovanou Lyru. A já rozhodně nejsem tyran. Jsem otevřený možnostem, takže když za mnou přišla Rashida s návrhem, že bych mohl místo vaší dcery využít přímo vás, rozhodně jsem té myšlence věnoval dostatek pozornosti a nakonec jí dal za pravdu. Vynecháme z toho děti, co říkáte, slečno?"

„Proč bych vám měla věřit?" přimhouřila jsem oči. „Kde mám jistotu, že já nejsem jenom první v řadě?"

„Nemáte příliš na vybranou, nemyslíte? Mohu vás ale ubezpečit, že rozhodně nejsem lhář. Vy jste koneckonců ta, kdo sjednotil vlkodlaky v Británii. Nebude tak těžké vykreslit vás jako bohyni a pak jim ukázat, že i vy dokážete krvácet, drahá. Když budete spolupracovat, vypustíme z toho vaší dceru a ona i pan Weasley budou moct bezpečně opustit Egypt. To se mi zdá jako poměrně výhodná nabídka."

„A Chiara? Ta do toho nijak nezapadá, nepotřebujete ji!"

„Řekněme, že tahle dáma je naše menší pojistka," usmál se a položil prsty Chiaře pod bradu. Ta ale okamžitě trhla hlavou a dřív, než Gamal vůbec stačil zareagovat, se mu silně zakousla do prstů.

Bolestně zařval a cukl rukou vzad. Krev se mu valila přes dlaň a zápěstí až na zem. I Chia měla rty i bradu celou zakrvácenou. Myslím, že měl neuvěřitelný štěstí, protože mu oba prsty ještě pořád držely na místě, ačkoliv měly zřejmě dost namále.

„Mrcho," sykl vztekle a druhou rukou ji udeřil přes tvář tak silně, až se málem neudržela v sedu. Zranění si obalil do záhybů pláště a zvedl se zpátky na nohy.„Právě sis podepsala vlastní parte!"

Pevným krokem se rozešel z místnosti pryč, až se dusot podrážek rozlejhal okolím. Ode dveří se na nás ještě otočil, ale tentokrát už mu ve tváři zářila čirá nenávist. „Užijte si svůj poslední den, dámy. Zítra v podvečer si budeme hrát."

Odešel s hlasitým prásknutím.

„Prostě jsi ho musela kousnout!" zamračila jsem se na Chiaru, která právě plivala kolem sebe a pokoušela se otřít zakrvácenou bradu do vlastního ramene. „Třeba bych ho přemluvila, aby tě pustil."

Zvedla na mě pohled. V jasně modrejch očích jí zářilo odhodlání. Nebyla v nich jediná stopa po strachu. Nejspíš jsem ani nemohla čekat nic jinýho.

„Společně, nebo vůbec, královno."

Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, který jsme prožily bok po boku. Dny, kdy jsme společně bojovaly, budovaly úplně novou společnost, prožívaly vzestupy i pády, a nikdy v životě se nevzdaly. U všeho jsme byly společně a nejspíš to ani ve smrti nemělo bejt jinak.

Zhluboka jsem si povzdechla. „Fajn, fajn. Měla jsi dneska svůj lektvar? Potřebuju, abys byla při smyslech."

„Proč?" povytáhla nechápavě obočí.

„Neslyšelas? Zejtra v podvečer. Chce z toho udělat velkou šou. Bude nás chtít zabít až po přeměně, aby demonstroval svoji sílu. Nesmíš tam ztratit hlavu a dopřát mu to potěšení."

„Neměla jsem ho," zavrtěla hlavou. „Beru si ho až večer. Myslím, že jsme fakt v prdeli."

„Mám svůj. Vezmeš si ten," odvětila jsem a začala se trochu vrtět, abych dosáhla na dvojici lahviček, který si hověly ve vnitřní kapse mý košile.

„Ale co ty?" zamračila se.

„O mě se neboj, mám v rukávu ještě jeden trumf. Obrazně řečeno, samozřejmě," zamumlala jsem a přitáhla si koleno k hrudníku, abych jím mohla opatrně podržet skleněnou tubičku a vytáhnout z ní zuby korkovou zátku.

„A jak mi to chceš jako předat? Nemám zrovna volný ruce, abych si to od tebe vzala," ušklíbla se.

Významně jsem povytáhla obočí, když jsem rty sevřela hrdlo a vytáhla lektvar z kapsy. Tehdy konečně pochopila, jak to myslím, a oči se jí doslova rozzářily.

„Wow, tak jo. Dál už mě přemlouvat nemusíš!" zazubila se a naklonila se ke mně blíž. „Můžu použít jazyk? Víš, jako moje poslední přání před smrtí! Jako správnej Alfa bys mi měla takový přání rozhodně splnit. Za moje věrný služby!"

Protočila jsem oči, ale zároveň jsem ústa zkroutila do pobavenýho úsměvu, než jsem zaklonila hlavu a nechala si celej obsah lahvičky vytíct přímo do pusy. Místo, abych polkla, jsem se ale naklonila k Chiaře a přitiskla rty k jejím. Pootevřela je, aby se většina potřebnýho lektvaru dostala přesně tam, kam měla. Hlasitě polkla a já se odtáhla.

„Dobrý?" ujistila jsem se okamžitě. Nechtěla jsem, aby přišla ani kapka nazmar.

Neodpověděla mi. Místo toho se na řetěz napjala tolik, kolik jí dovolily, a znova vyhledala moje rty. V tom polibku bylo tolik naléhavosti, že jsem nakonec povolila. Ne snad kvůli tomu, že bych k ní někdy chovala jiný než přátelský city, ale proto, že jsem jí v tu chvíli neměla co jinýho dát. Nic mě to nestálo a byla jsem si jistá, že Billy by to pochopil. Možná by ho jenom mrzelo, že se nemohl dívat.

Nechala jsem ji, aby se odtáhla jako první. Zavřela oči a opřela si čelo o to moje. Vydržela takhle pár minut, než zkroutila rty do spokojenýho úsměvu a sedla si zpátky na svoje původní místo.

„Teď už můžu v klidu umřít," zazubila se vesele. „Mimochodem, zrzek má fakt štěstí!"

„Jo, to nejspíš má," pousmála jsem se a sklopila hlavu k zemi.

Při vzpomínce na Billyho se mi draly slzy do očí. Dostanu vůbec šanci ho ještě aspoň jednou zahlídnout? Srdce mě bolelo a já ho nedokázala ničím zacelit. Vlastně jsem v hloubi duše doufala, že už ho neuvidím, protože by to znamenalo, že neudělá žádnou kardinální hloupost a nezabije nás tím všechny.

„Hej, Rory," oslovila mě Chiara a trpělivě čekala, než na ni zvednu pohled. „On není blbej. Neudělá nic, co by ohrozilo Lyru."

„Já vím, Chio. Já vím," zamumlala jsem a opřela si bradu o kolena. „Ještě se nevzdáváme. Nikdy se nevzdáváme."

„Stačí věřit na zázraky, drahoušku. A ty se tady v Egyptě dějou každej den," uculila se.

A tak jsme se pokoušely věřit. Aspoň do chvíle, než si pro nás odpoledne přišli a v řetězech nás vyvedli ven.

Záře zapadajícího slunce nás prakticky oslepila, ale rozhodně nedokázala utišit dav kouzelníků, kterej se hlasitě rozkřičel, když jsme s Chiarou stanuly na znova postavený dřevěný platformě se šibenicí, nacházející se přímo uprostřed tržiště. Rozhodně to nebyli žádný fanoušci. Volali po naší krvi.

Silný prsty mi zezadu sevřely krk a horkej dech mi ovanul ucho. Ač byl Gamal ukrytej pod maskou, jeho mručivej hlas ho okamžitě prozradil.

„Sledujte pozorně, slečno. Ukážu vám, jak lehce se tady v Egyptě ničí modly."

Pak se mnou prudce smýkl o zem a já skončila na všech čtyřech u jeho nohou. Dav zajásal a mě došlo, že nejspíš pořád nechápu vůbec nic. Tady nevládl rozum, ale božstva. A proti těm já bojovat zkrátka neuměla. 

○○○○○

Zítra nejspíš nebudu mít čas publikovat, takže vám jednu kapitolu přináším už teď. Myslím, že k ní tentokrát nemám moc co říct. Dostala se na povrch jedna z Rashidiných motivací, ačkoliv její tajemství ještě pořád není celé odkryté. Pořád ještě zbývá pár roztroužených střípků. 

Teď je ale důležitější skutečnost, že Rory je v pěkném průšvihu a rozhodně nebude lehké se z něj dostat. Kdo myslíte, že do toho všeho zasáhne? Rory navíc mluvila o trumfu v rukávu, co by to tak mohlo být? No, asi jde o docela těžké otázky, takže na ně hned v příští kapitole určitě najdeme odpovědi :) 

Pěkný večer všem! ♥