Jako dítě jsem si představoval krále a královny v jejich nejvyšším majestátu - v šarlatových róbách, prostě ve vší jejich vznešenosti. Jako dospělý, poučen životem a časem, naučil jsem se znát jednu velkou pravdu: že ryzí vznešenost se obyčejně projevuje nenápadně a ve chvílích výjimečných. Nikdy není doprovázena fanfárami... A nejednou přichází v cárech.

– Richard Paul Evans

Svítání toho rána nepřineslo do Egypta jenom začátek novýho dne, ale taky začátek nový éry.

O předchozí noci, jež si vyžádala desítky mrtvejch mezi místníma, se brzo začalo mluvit jako o Krvavým úplňku. Ten se ale zároveň stal tolik potřebným impulsem ke změně, která byla tak jako tak nevyhnutelná. To byla cena za budoucnost. Nakonec šlo jenom o malou daň, kterou musel Egypt zaplatit za odvrácení občanský války.

Toho rána po úplňku jsem poklekla znovu, tentokrát dobrovolně.

Sklonila jsem hlavu a předala Aye pomyslný žezlo nad místní smečkou, který mi Silas pár hodin předtím daroval. Patřilo jí a jenom ona mohla zbejvající vlky navíst tím správným směrem.

Stejně jako toho mohl dosáhnout Darius.

Ten se postavil po jejím boku s většinou Sokolů za zády. Nabídl jim spravedlnost, když mu pomůžou zbavit Egypt korupce a nesmyslnejch předsudků. Neměl tu moc, neměl ani žádnou záruku na úspěch, ale to mu nevadilo. Stačilo, že on sám tomu věřil. Poznávala jsem v něm sebe před pár lety a ujistila ho, že pokud bude vážně chtít a nikdy se nevzdá, dokáže cokoliv. Klidně změnit celej svět.

A tak tam stáli, ruku v ruce, před davem ještě pořád vyděšenejch místních, a slíbili jim budoucnost. Slíbili jim rovnováhu. Ten den se společně staly symbolem novýho věku. Symbolem spolupráce mezi Setem a Horem, odvěkejma nepřátelema, kterejm se nakonec podařilo najít společnou cestu a přinýst naději na lepší zítřky.

Tohle všechno už jsem sledovala jenom zpovzdálí. Nebyla to moje chvilka slávy a já ani netoužila, aby se jí stala. Za ty roky po válce jsem se naučila spoustu věcí a nestát za každou cenu na výsluní byla jednou z nich.

Obdiv je sice příjemnej, moc je opojná, jenže s sebou přináší i obrovskou zodpovědnost a tý já už měla po krk.

Teď jsem byla máma a pod srdcem jsem nosila další život.

Byl čas nechat v cizích válkách bojovat jiný.

Tohle uvědomění mi přineslo do duše až překvapivej klid. Dokonce takovej, že jsem se po zjištění, kdo měl na svědomí útěk štěňat, ani moc nezlobila. Ty idioti totiž přehodili hlídání na poprvý přeměněnýho Jabariho, kterej samozřejmě při zavytí svýho vlastního druhu vystřelil z tábory a děcka vzal s sebou. Taky za to zaplatil pár ošklivejma jizvama, ale naštěstí se z toho všeho docela rychle oklepal. Aya si ho vzala okamžitě pod křídla a myslím, že společně to bez problémů zvládnou.

Po tomhle všem už nás v Egyptě nic nedrželo.

Lhala bych, kdybych tvrdila, že se mi po něm bude stejskat. Proto byl pohled z okýnka letadla to poslední, co jsem mu byla ochotná věnovat. Pak už jsem jenom spokojeně zabořila prsty do vlásků svý dcery, která mi usínala s hlavou v klíně, a zavřela oči.

Vracela jsem se domů.

„Tys fakt netušila, že to byl tvůj otec?" slyšela jsem za sebou Chiaru, která se rozhodla odhodit veškerej takt a už od startu Rashidu dopodrobna zpovídala.

„Já... nenapadlo mě to," odpověděla. Nejspíš věděla, že by jí Chia stejně nedala ani na chvíli pokoj, dokud by nezjistila všechny podrobnosti. „Chci říct – Zaid měl k mámě vždycky hodně blízko, ale to přece není nijak překvapující. V rodinách to tak bejvá."

„Jen si představ, že tvůj manžel pravidelně nakládá tvojí ségře. To je prostě chorý," okomentovala to Chiara okamžitě. „Nechápu, že mu to nebylo blbý."

„Byli jsme vlivná rodina. To šlo ruku v ruce s velkým dědictvím. V těhle kruzích se málokdo bere z lásky. Obvykle jde prostě jenom o výhodnej obchod. Máma si do manželství přinesla obrovský věno a táta – teda, ten co jsem si o něm celej život myslela, že je můj táta – jakožto starší syn převzal místo ředitele části firmy. Možná si ho máma nechtěla vzít, třeba se zamilovala do jeho mladšího bráchy. Nebo si na ní třeba něco vynutil násilím, co já můžu vědět. To tajemství si vzal s sebou do hrobu."

Překvapilo mě, s jakým klidem o tom Rashida mluvila, ačkoliv jsem se tím nenechala příliš zmást. Sama jsem byla odborník ve skrejvání vlastních pocitů a něco mi říkalo, že Gamalová tuhle schopnost ovládala taky. Klidně se vsadím, že uvnitř trpěla jako pes, jen se to rozhodla nedat najevo.

„Je to dobře. Byl to cvok," konstatovala nakonec Chiara. „Dostal, co si zasloužil."

V tomhle ohledu neměla slitování. Byla to koneckonců ona, kdo navrhl Aye, že by se Gamalovo tělo mělo pro výstrahu pověsit na šibenici. Vydrželo tam sotva půl hodiny, než přišli lidi z ministerstva a zase ho sundali, ale myslím, že i tak splnilo svůj účel.

Ať už to bylo jak chtělo, zahraničnímu ministerstvu se to stejně nakonec podařilo skvěle ututlat. Ještě tejdny potom jsem procházela Denní věštec a hledala byť jednu jedinou zmínku o nepokojích za mořem, ale marně. Bylo to, jako kdyby se nikdy nic nestalo. Hlavně, že o přemnožení kluběnek na Floridě nás tenhle blbej plátek informoval pravidelně každej tejden.

Zas a znova mě kouzelnickej svět zklamal tím, že neupozorňoval na důležitý věci. Zas a znova dělal ty samý chyby, na který doplatily už tři generace po sobě. To se naše společnost vážně nikdy nepoučí?

Naštěstí se pořád našla spousta takovejch, který chtěli ze světa udělat lepší místo.

Jedním z nich byl i Seth, kterýmu jsem zajistila slíbený místo u Munga. Rychle se zapojil do výzkumů a s Astorií vytvořily vážně dynamickej tým, kterej dokázal dělat zázraky doslova na počkání.

Malá Anipe byla celá po něm. Byla milá, chápavá a pokorná. Z Rashidy neměla díky Merlinu skoro nic, když nebudu počítat snědou pleť a tmavý uhrančivý oči, díky kterejm za několik let určitě zamotá hlavu nejednomu chlapovi. S Lyrou rychle našly společnou řeč a během pár měsíců už byly prakticky nerozlučný. Trávily spolu spoustu času, učily se jedna od druhý a ač byly rozdílný jako oheň a led, jedna bez druhý si občas nevybrala ani nový tričko.

Možná i díky tomu se obešel náš novej přírůstek do rodiny bez větších obtíží a jakýkoliv žárlivosti z její strany. Přirozenou sourozeneckou rivalitu po mě očividně nezdědila. Stala se z ní ta nejpříkladnější velká ségra na světě.

Artur se narodil jenom chvíli před Vánocema a tím největším dárkem, jakej jsme vůbec mohli dostat, bylo jeho zdraví. V prvních měsících jeho života jsme se s Billym obávali každýho úplňku, kterej měl přijít, jelikož u Lyry se vlčí gen objevil teprve někdy kolem jejích prvních narozenin. Proměna naštěstí nikdy nepřišla.

Artie si v životě zkrátka vytáhl divokou kartu.

Mnohem hůř na tom byla práce na vlkodlačí kletbě.

Postupně jsme narážely na další a další překážky, který všechno jenom ztěžovaly. Teoretická část nebyla až tak složitá a podklady pro ni měl Seth hotový asi rok a půl po našem návratu z Egypta.

S praxí už to bylo horší.

Nejen, že šlo o neskutečně složitý kouzlo, kterýho by bylo schopno jen několik málo čarodějů po Británii, ale neslo s sebou tolik rizik, že ho nikdo neměl odvahu vyzkoušet. Vzhledem k tomu, že si pohrávalo se samotnou podstatou lidský DNA, mohla jakákoliv drobná chyba skončit naprostým fiaskem. Deformacema, šílenstvím, smrtí. Nic příjemnýho.

Všichni oslovený to kouzlo odmítli províst.

A přesně tam jsme pohořeli. Spadli jsme na hubu těsně před cílovou páskou a já kvůli tomu ani nedokázala bejt naštvaná, protože jsem jejich pohnutky chápala. Nemohli jsme do toho nikoho nutit, tím bychom vůbec nic nevyřešili.

Po pár měsících frustrace jsem se s tím prostě smířila. Život se zkrátka musel brát tak, jak přišel. Nemělo smysl fňukat kvůli něčemu, co jsme nemohli mít. Myslím, že mi trocha zdravý pokory vlastně docela prospěla. Možná jsem s přibejvajícím věkem fakt dostala rozum.

Zaměřila jsem svou pozornost úplně jiným směrem.

Za posledních pár let jsme dostali devadesát procent vlkodlaků z chudoby. Ten zbytek o pomoc ani nestál, takže jsem se jima odmítla zaobírat. Dokonce jsem se nakonec nechala uvrtat i do SPOŽÚSu a pomohla Hermioně navrhnout pro domácí skřítky celou infrastrukturu, kterou sama zkrátka nebyla schopná dát dohromady. Chyběl jí na to totiž zdravej selkej rozum, kterej knížky občas zkrátka nedokázaly zastoupit. Vlastně jsme se docela dobře doplňovaly a nakonec vytvořily poměrně dobře fungující pracovní tým.

Kdo by to byl řekl, že někdy v životě vezmu bejvalou Grangerovou na milost. Ale překvapivě k tomu došlo.

„Rory?" zaklepala na dveře mý kanceláře kolem pátý odpoledne, když už jsem se pomalu chystala domů.

„Hm?" zvedla jsem hlavu a podepřela si bradu rukou. „Jestli jde o ten návrh na zákaz šlechtění kluběnek, ještě to nemám. Dám ti to do konce tejdne."

Byla jsem příšerně unavená. Za poslední měsíc jsem toho moc nenaspala. Artieho trápily noční můry, protože mu Lyra s Anipe neustále vyprávěly strašidelný příběhy, ve smečce se každej druhej den odehrála nějaká šarvátka, kterou jsem musela rozsoudit, a na dovršení toho všeho začínaly s mojí dcerou příšerně mávat hormony. Po prázdninách měla nastupovat do druhýho ročníku v Bradavicích a já v posledních tejdnech dost často poslouchala výčitky, že se loni nemohla zúčastnit hostiny na Svátek všech svatejch, protože vyšel na úplněk. Křičela na mě, že jsme jí s Billym zničili život, že se vůbec neměla narodit, a že její brácha je zdravej, a to je děsně nefér.

Nejspíš jsem to mohla čekat, ale slyšet to přímo od ní vážně bolelo. Táta se tomu jen smál. Prej mi vždycky říkal, že se mi to moje chování jednou vrátí na dětech a tady to mám. Asi měl pravdu a nemělo smysl si s tím dělat hlavu. Každá puberta nakonec jednou přejde. Aspoň jsem se tím utěšovala.

„Nejsem tady kvůli tomu návrhu," vrátil mě Hermionin hlas zpátky do reality. „Chtěla jsem si promluvit."

Zhluboka jsem si povzdechla, ale nakonec jsem rezignovaně přikejvla. „Tak se posaď a povídej."

Poslechla mě. Docela dlouho seděla na židli úplně tiše, než na mě zvedla pohled a několikrát si skousla ret. Pořád ale mlčela a doháněla mě tím k nepříčetnosti.

„Hermiono notak, jsem dneska fakt úplně hotová, prostě to vysyp. Slibuju, že ať řekneš cokoliv, na oplátku tě neurazím. Moc."

„Udělám to," vyhrkla z ničeho nic a zaskočila mě tak naprosto nepřipravenou. „Udělám to kouzlo. Trénovala jsem a jsem si jistá, že ho zvládnu."

„Cože?" dostala jsem ze sebe přidušeně. „Co... se změnilo? Chci říct... proč?"

„Já," nadechla se a krátce zaváhala, než pokračovala, „dlužím ti to. Byla jsem na tebe často možná až moc tvrdá. Odváděla jsi tu vždycky skvělou práci a nikdy jsi nepřestala bojovat za práva jiných. Je čas, aby někdo bojoval i za ty tvoje. Chci to být já."

„Já snad... ani nevím, co říct."

„To je asi poprvé," usmála se. „Už jsem to probírala se Sethem. Musí se to udělat o úplňku a bez lektvaru, takže tě čeká hodně nepříjemná přeměna. Doufejme ale, že poslední. Když půjde všechno dobře a povede se to, předělají kouzlo postupně i pro Lyru, a pak pro Anipe."

Dlouho jsem jenom seděla a zírala na ni. Byla trpělivá a nijak na mě netlačila, takže jsem měla čas si utřídit vlastní myšlenky. Přišlo to jako blesk z čistýho nebe a já vůbec netušila, jak se k tomu postavit.

„Tenhle úplněk?" zeptala jsem se nakonec.

„Pokud budeš chtít," kejvla. „Já jsem připravená."

„Dobře."

Nic víc jsem ze sebe nebyla schopná dostat a Hermiona to naštěstí chápala. Zvedla se a nechala mě v kanceláři samotnou, abych to všechno mohla vstřebat. A že toho bylo vážně dost.

Ten večer jsem ani nešla domů. Procházela jsem se tichým nočním Londýnem a bojovala sama se sebou. Vždycky jsem byla svůj největší nepřítel a ani tentokrát to nebylo jinak. Věděla jsem, že to musím bejt já. Musela jsem bejt první, protože jsem odmítala tomu riziku vystavit kohokoliv jinýho. Byla to moje zodpovědnost. Ve skutečnosti jsem z toho kouzla samotnýho neměla strach. Jestli jsem něčemu věřila, byly to Hermioniny schopnosti, jenže... jenže jsem si nebyla vůbec jistá, jestli to tak chci.

Bloudivý kroky mě nakonec dovedly až do Černý hodinky. Do místa, který bych s klidným srdcem nazvala svým druhým domovem.

V tuhle hodinu už tu moc lidí nebylo, ale Chiara nezklamala. Stála u kulečníkovýho stolu a opírala se o tágo. Silas zrovna trefil černou kouli do pravýho rohu a ona zmučeně zakňučela.

„Proč musím pořád prohrávat? To prostě není fér!" skuhrala.

„Podívej, šéfová tě přišla utěšit osobně," zasmál se a mrkl mým směrem, což jsem odměnila širokým úsměvem.

„Rory!" vyjekla Chiara. „Tebe bych tu touhle dobou nečekala. Stalo se něco? Někdo umřel? Jsi znova těhotná? Dali ti post ministra kouzel?!"

„Co je to za blbý tipy?" povytáhla jsem obočí a kejvla hlavou směrem k baru. „Pojď si se mnou dát panáka."

Neprotestovala. Během chvíli jsme se společně usadily na baru a nechaly si nalejt skleničku ohnivý whiskey. Dlouho jsem si s ní jenom točila v ruce a sledovala, jak se kapky vody srážely na jejím povrchu a pomalu tekly dolů na bar.

„Tak co se stalo? Trochu mě děsíš," drcla do mě po chvíli ticha.

„Dneska za mnou přišla Hermiona. Prej to udělá. To kouzlo."

Chiara vyvalila oči a na tváři se jí skoro okamžitě roztáhnul širokej úsměv. „To je přece skvělý! Proč se kvůli tomu tváříš jako na pohřbu? Čekali jste na to přece takovou dobu!"

„Chio, já... já nevím," zvedla jsem na ni pohled. „Jste moje rodina. Připadám si jako... jako kdybych se k vám otáčela zády. Jako kdybych se zbavovala nějaký součásti sebe sama. Něčeho, co ke mně patří."

„Pro Merlina, Rory," zamrkala překvapeně a položila mi ruku na tvář. „K nikomu se neotáčíš zády, rozumíš? Jak tohle vůbec můžeš říct?"

„Byli jste první, kdo mě... " krátce jsem se odmlčela a otřela si předloktím nepříjemně slzící oči. „S váma jsem si zkrátka poprvý v životě připadala, že někam vážně patřím. Nemůžu se na vás přece takhle vykašlat."

„Přestaň, nebo budu taky bulet. Ani jsem nevěděla, že to taky umíš, sakra," zamumlala Chiara a prsty si promnula koutky očí. „Něco ti teď řeknu, tak mě dobře poslouchej. Rozhlídni se kolem sebe," mávla rukou po lokále, „když jsi sem poprvý přišla, našla jsi tu živořící trosky bez jakýkoliv naděje. Zoufalý, zlomený životem, následující šílence kvůli absurdní vizi. A teď? Lorna vlastní síť kaváren, Perceval hraje v divadle a Silas dostal místo na ministerstvu. Nikdo na nás neplive na ulicích, nikdo nás nevyhání, jakmile překročíme práh. Bez tebe by se to nikdy nestalo. Dala jsi nám všechno, Rory. Obětovala jsi toho pro nás tolik a nikdy jsi nechtěla nic na oplátku. My už dostali dost, teď je řada na tobě a na tvojí rodině. Nemusíš se o nás bát, my to zvládneme. A víš proč? Protože jsi nás naučila jak, zlato."

Po tom, co mi řekla, už jsem v sobě nedokázala udržet všechny ty emoce, co se valily ze všech stran. „Ty seš tak děsná," vzlykla jsem a impulzivně ji objala.

Několik hlav v lokále se na nás vzápětí otočilo, takže jsem v tu ránu přišla o svou těžce budovanou reputaci drsňačky. Nijak mi to ale nevadilo. Teď už jsem si nemusela na nic hrát. Každej z nich pak považoval za povinnost dát si se mnou jednoho panáka, což pochopitelně skončilo tím, že si pro mě nad ránem musel dojít Billy, jelikož já nebyla schopná sama trefit ani ze dveří. Naštěstí se nezlobil a potom, co mu Chiara oznámil tu novinku, jelikož ode mě ji přes opilecký blábolení nepochopil, koupil pití celýmu zbytku lokálu a dal si s radostí s nima.

Smečka pro mě dokonce před úplňkem uspořádala rozlučku, na kterou dorazili úplně všichni. Každej jeden z nich mi poděkoval za ty roky, co jsme spolu strávili, a ujistil mě, že mezi nima budu vždycky vítaná, ať se bude dít cokoliv. Stejně tak mi dali najevo, že když budu cokoliv potřebovat, vždycky přijdou. Dojali mě. Neuvěřitelně mě dojali. Zároveň jsem při tý příležitosti oficiálně předala svoje žezlo Chiaře, která si pro tu příležitost dokonce vyrobila papírovou korunu, aby mohlo dojít k opravdový korunovaci. Blbka. Jak já jí milovala.

Po tomhle všem a po vyřízení ostatních formalit už nám nezbejvalo nic jinýho než to prostě zkusit.

Vybrali jsme si pro kouzlo poměrně poetický místo – Chroptící chýši.

Věděli jsme totiž, že zvládne udržet i vlkodlaka v jeho proměněný formě, což byla dost důležitá součást dnešního večera vzhledem k faktu, že jsem v sobě neměla žádnej vlčí lektvar. A jelikož se mnou měl bejt tentokrát někdo v místnosti, museli jsme použít i další bezpečnostní prvky, aby náhodou nedošlo k nějakýmu úrazu.

„Nevím, jestli mě to spíš bere, nebo znepokojuje," poznamenala jsem, když mi Billy připínal kolem těla silný a těžký řetězy, abych nemohla po východu měsíce Hermionu okamžitě roztrhat.

„Ani já ne," uchechtl se. Zacvakl poslední zámek a ještě na něj poklepal hůlkou, aby ho opatřil potřebným kouzlem. Pak mi věnoval krátkej polibek a udělal krok vzad. „Někdy to zkusíme v jiný situaci, ale teď nemysli na blbosti."

„Pche, to já neumím," zazubila jsem se a i já zkusila tahem pevnost řetězů. Ani se nehnuly. „Myslím, že dobrý. Snad Hermionu nesežeru."

„Nechápu, jak můžete v takové situaci pořád vtipkovat," zamračila se Hermiona, která byla očividně hodně nervózní. Neustále si něco mumlala sama pro sebe a listovala připravenými papíry.

„Jsme v klidu. Zvládneš to levou zadní," usmála jsem se. Nechtěla jsem, aby úplně šílela. Pořád tu šlo o můj život, takže bych jí nerada zbytečně rozrušila.

„Jo... jo zvládnu," kejvla a konečně odložila papíry, načež zkontrolovala hodinky. „Za pět minut vyjde měsíc. Měl bys jít, Bille."

Billy si jen zhluboka povzdechl, ale nehádal se s ní. Čím míň lidí v místnosti, tím líp. Věnoval mi ještě jeden dlouhej pohled, než odvrátil zrak a vážně odešel.

Bez jeho přítomnosti si ke mně zase našel cestu strach, ale před Hermionou jsem ho nechtěla dávat najevo. Naštěstí jsem na něj neměla moc času, protože přeměna přišla prakticky vzápětí.

Byla moje úplně první bez lektvaru a byla příšerná. Celý tělo mi doslova hořelo a já v sobě nedokázala držet křik. Chtěla jsem si drásat kůži, jenže mi to řetězy nedovolily. Napínaly se a skřípěly, ale nepovolily. Držely mě v pevným sevření a já se tak nemohla ani hnout, což mě přivádělo k šílenství. 

Nelidskej řev brzo přešel v hlasitý vrčení, kňučení a vytí.

Teprve tehdy začala bolest konečně ustupovat, ale ten vztek a vtíravej pach člověka ne. Probouzel ve mně touhy, který jsem ještě nikdy nezažila. Chtěla jsem smočit jazyk v krvi, chtěla jsem Hermionu rozervat na kusy a ze všech sil jsem se proto snažila vyrvat řetězy ze zdí. Kolem padala omítka a prkna skřípěly. Nejspíš jsme neměly moc času, než se mi je podaří vytrhnout úplně.

Hermiona si to moc dobře uvědomovala, protože okamžitě pozvedla hůlku a začala zaříkávat. Bylo to dlouhý a složitý kouzlo, ve kterým nesměla udělat žádnou chybu.

Každý její slovo se mi zařezávalo hluboko do těla. Vařilo mi krev v žilách a přinášelo další a další vlny bolesti, tentokrát snad ještě mnohem horší, než byla ta původní. Připadala jsem si, jako kdyby se něco pokoušelo vyrvat z těla ven mou samotnou podstatu, jenže ta se bránila a vzdorovala, jako kdyby jí šlo o život.

A nejspíš vážně šlo.

Trvalo to snad celou věčnost, i když to možná bylo jenom pár minut. Čas kvůli tý bolesti naprosto ztratil význam. Nemohla jsem se nadechnout, hlava hrozila prasknutím a celý tělo se mi svíralo v příšerný a nekončící křeči.

Pak jsem ucejtila na tvářích svoje vlastní slzy. Bolest zmizela stejně rychle, jako přišla, a zanechala za sebou jenom slabost v kolenou, který okamžitě povolily a já si je při dopadu bolestivě sedřela.

Zmateně jsem se rozhlídla kolem sebe, až se mi pohled zastavil na Hermioně. Byla bledá, ruce se jí třásly a v očích měla slzy, ale na rtech jí hrál širokej úsměv.

Přesně v tu chvíli mi došlo, že to vážně dokázala.

Zlomila to.

Byla jsem volná.   

*****

Jak už jsem předestírala, tohle byla poslední kapitola z pohledu Rory v celé sérii. Teď už nás čeká jenom poslední část očima Billyho, která bude kratší a bude spíš epilogem než plnohodnotnou kapitolou. I tak ale určitě sérii krásně uzavře a představí vám, jakým ti dva nakonec žili životem :))

Osobně pro mě bylo nejhorší rozloučení se smečkou. Vnímala jsem tuhle součást Rořina života jako něco, co jí definovalo, a vzdát se toho, i když kvůli rodině, pro ní muselo být příšerně těžký. Jak sama řekla, oni byli první, kteří jí dali najevo, jak výjimečná ve skutečnosti je, a věřili v ní. 

Kapitola byla míň povídavá a víc popisná než obvykle, jelikož musela pokrýt velký časový horizont a spoustu událostí, kterýma jsme pouze prolítli, jelikož by příběh zbytečně natahovaly. Už nám totiž řekl prakticky všechno, co měl :) 

Zbytek řečí si nechám na závěr. 

Děkuji Vám všem <3