III. Pohádka o lásce i bolesti otců

Stát se otcem není těžké. Být otcem je těžké.

– Wilhelm Busch

Daleko za neprobádanými mořskými hlubinami a ještě tajemnější pevninou se právě do postele ukládala královská dcera se svým věrným druhem Plamínkem. Připravovali se na další dobrodružství, které spolu měli prožít v říši snů; na další bitvy, které měli svést a vyhrát.

A já u nich nemohl být.

Ležel jsem na úzký dřevěný lavičce před svým stanem a sledoval nebe ozářený nespočtem hvězd. Byl to můj pravidelný večerní rituál. Připadal jsem si tak alespoň o něco blíž domovu a rodině, i když to byla pořád jenom nedostatečná iluze.

Klouzal jsem pohledem od jednoho souhvězdí k druhýmu stejně, jako kdyby šlo o konečky mých prstů bloudících po Fialčiný horký kůži. Chybělo mi teplo jejího těla, chyběl mi její hlas, zpívající naší dceři ukolébavky, a chybělo mi i každý ráno, strávený společnou snídaní ve třech.

Promnul jsem si oči, abych zabránil sentimentu vyhrát tenhle souboj vůlí. Nevybavuju si, že by se mi kdy dřív v Egyptě takhle stýskalo, ale tehdy jsem taky ještě nebyl táta. To člověku změní život, aniž by si to vůbec uvědomil. Nic najednou není stejný.

„Nemůžeš spát?" promluvil do ticha noci Seth, který si přisedl na lavičku naproti. „Už je docela pozdě."

„Pořád si zvykám na to teplo. Už je to doba, co jsem tu žil," pousmál jsem se, a i já se zvedl do sedu. „Londýnský noci mi přece jenom trochu chybí."

„Chápu to. Jsi daleko od rodiny. Musí to být těžký," odpověděl, jako kdyby prakticky okamžitě přečetl mezi řádky všechno to, co jsem nechtěl přiznat nahlas.

Vždycky byl takový. Starostlivý, upřímný, zkrátka skvělý přítel se srdcem na dlani. Jestli existoval někdo, koho by chtěl mít každý za zády, byl to Seth Davis. V tu chvíli mě vážně zamrzelo, že jsme posledních několik let vůbec nebyli v kontaktu. Válka si zkrátka vybrala svou daň i v tomhle směru. Nebyl čas posílat sovy za moře, když jsme se všichni krčili ve stínech a doufali, že se dožijeme jejího konce.

„Je nádherná," pokračoval s úsměvem, aby mě zbavil očividných rozpaků z nastalýho ticha. „Myslím Lyru. Rashidu v tomhle vůbec neposlouchej. Sám víš, že je občas až moc upjatá. Neudělali jste s Aurorou vůbec nic špatně. Navíc jsi teď tady a hledáš řešení, a to z tebe dělá skvělýho tátu, Bille."

Vděčně jsem se usmál. „Tebe je na lámání kleteb fakt škoda. Měl z tebe být nějaký terapeut, nebo tak něco. Už bys teď byl nejspíš uznávaná kapacita po celým světě."

„To víš, cizí životy se vždycky řídí líp, než ty naše," pousmál se a nejistě si prohrábl vlasy. „Už jsem s tím chtěl tolikrát seknout, ale copak bych to tu mohl opustit? Už jsem tu asi zapustil kořeny."

„Co se stalo, Sethe?" povzdechl jsem si. „Mezi tebou a Rashidu. Myslel jsem - "

„Ty dobře víš, že jsem ji vždycky miloval, ale... občas to nejspíš nestačí, víš?"

Odmlčel se. S pohledem upřeným do zašlý desky stolu a bolestným výrazem ve tváři. I já mlčel. Nechtěl jsem vyzvídat. Bylo na něm, jestli mě pustí zpátky do svýho života, ze kterýho jsem tenkrát tak rychle zmizel. Neměl jsem právo to po něm chtít.

„Přišli jsme o dítě," promluvil nakonec tiše a mě srdce vyskočilo až někam do krku, když mi došel význam jeho slov. „Jmenovala se Anipe."

„Dcera Nilu," zašeptal jsem. „Co se stalo?"

„Do dneška nevím, Bille," zavrtěl hlavou. „Musela to být nějaká kletba, kterou si jeden z nás dvou nejspíš celou dobu nesl v sobě. Možná byla dědičná, možná jsme k ní přišli při práci, nevím. Anipe byl rok, když umřela. Nemohli jsme nic dělat, bylo to tak moc rychlý."

Zlomil se mu hlas a já měl co dělat, abych rozmrkal slzy, který si okamžitě našly cestu do mých očí. Netušil jsem, co říct. Dalo se na to vůbec něco říct? Na světě totiž nemůže existovat horší bolest, než přijít o dítě. Proto jsem se jenom zvedl, přešel k němu a pevně ho objal. Zabořil obličej do mýho trička a chvíli se třásl v rytmu potlačovanýho vzlykání. Celou dobu jsem ho držel. Víc jsem pro něj udělat nemohl.

„Promiň," zamumlal, když konečně získal ztracenou rovnováhu, odtáhl se a otřel si rukávem oči. „Ještě jsem o tom s nikým nemluvil. Rashida totiž... předstírá, že se to nestalo. Nikde nejsou fotky. Nesmí se o ní mluvit. Jako kdyby Anipe prostě nikdy neexistovala. Vážně jsem se snažil to ustát, ale jednou... už jsem prostě nemohl dál. Chtěl jsem o tom mluvit. Potřeboval jsem o tom mluvit. A tehdy odstřihla i mě. Najednou... jsem byl zase jenom její kolega Seth a u toho už to zůstalo."

„Moc mě to mrzí, Sethe. Štve mě, že jsem tu pro tebe nemohl být. Sakra," povzdechl jsem si. Přidal jsem to na svůj pomyslný seznam věcí, který jsem v životě podělal. A že to rozhodně nebyl krátký seznam. Kdyby se za blbost dávaly ocenění, nejspíš bych jich měl plnou nástěnku. „Můžu ti nějak pomoct?"

„Nejvíc mi pomůžeš, když společně zlomíme tu podělanou kletbu, co trápí tvojí dceru. Tohle kolo tu blbou černou magii totiž prostě vyhrát nenechám!"

Pohled měl ještě pořád skelný, ale bylo v něm tolik odhodlání, že jsem se mu to ani nepokoušel rozmlouvat. Sám jsem si nebyl jistý, jestli tohohle nepřítele zvládneme porazit, ale naděje byla to jediný, co nám nikdo nemohl vzít.

„Nevyhraje! Tím jsem si naprosto jistý, kamaráde!" Poplácal jsem ho po rameni a ještě jednou ho krátce sevřel v náruči, než jsem ho pustil úplně. „A vůbec, kašleme na spaní. Dáme si pár piv a prolezeme kus knihovny, co říkáš?"

„To je mnohem lepší plán, než tu brečet a litovat se," usmál se. „Počítej se mnou."

A tak jsme celou noc v knihovně sbíraly další a další svazky, co by nám mohly být užitečný. V první řadě jsme totiž potřebovali najít opravdový původ vlkodlačí kletby. Bez něj se nebudeme schopni odrazit a budeme se jenom točit v bludným kruhu bez východiska. Škoda jen, že každý národ měl svoje vlastní legendy a hledat v nich byť i ty nejmenší podobnosti a postupně je skládat do jednoho velkého obrazu, byla doslova mravenčí práce. Rozhodně to byl běh na hodně dlouhou trať a já jen doufal, že budeme mít dost vytrvalosti, abychom ho dotáhli až do cíle.

Nebyli jsme na to ale sami. Moji přátelé a blízcí mě v tom rozhodně nenechali. Často mi chodily sovy s útržky knih nebo pergamenů, co někdo náhodou objevil a myslel si, že by se mohly hodit. Jeden malý dílek za druhým se mi před očima postupně utvářela mapa. Pořád plná bílých míst, ale po tolika týdnech, kdy jsme stáli na místě, měla najednou jasný obrys.

Zrovna jsem stál ve svým stanu a dával dohromady další střípky informací, který se ke mně před chvílí donesly, když jsem za sebou zaslechl až překvapivě známý hlas: „Proč jsi nás sem nikdy nepozval, když jsi tady tenkrát pracoval? Byla by tu skvělá dovolená."

„Protože jsem nechtěl sledovat, jak v tomhle romantickým ráji pořád jenom olizuješ Lily," uculil jsem se a otočil se na nově příchozího, kterýho jsem tu nečekal ani v těch nejdivočejších snech. „Musel bych tě pak zavřít do nějaký hrobky nebo tak něco."

„Chápu, děsila by tě tu přítomnost skutečnýho chlapa," pokýval hlavou, odhodil batoh na zem a přešel až ke mně.

Trvalo jen pár vteřin, jeden úsměv a závan podivnýho stesku, než mi položil ruku na rameno, aby si mě vzápětí přitáhl do náruče.

„Moc rád tě vidím, Siriusi," zamumlal jsem a stiskl ho ještě o trochu víc.

Nedělal jsem si srandu. Představa, že je najednou tady, mi dodávala další jistotu v tomhle vachrlatým světě. Navíc s sebou přivezl aspoň malý kousek domova, který jsem tu tak moc postrádal.

Popravdě jsem Siriuse nikdy neviděl jako svýho potenciálního tchána, ale spíš jako otcovskou figuru, která mi po smrti táty tak moc chyběla. Vždycky tu pro mě byl, když jsem dospíval a potřeboval si promluvit. U Blacků jsem byl pokaždý vítaný; ať už jsem přišel na oběd, nebo ve tři ráno naprosto na mraky a šílený strachy, že mě tak uvidí mamka.

Sirius mě s sebou bral do garáže, když opravoval motorku, probíral jsem s ním svoje první školní lásky, prožil s ním svoji první kocovinu. Dokonce i chvíle, kdy jsem mu přišel s upocenýma dlaněma říct, že chodím s jeho dcerou, se řadila k těm, na který jsem moc rád vzpomínal.

„Siriusi? Můžeme si... můžeme si promluvit?" houknul jsem při vstupu do jeho pracovny a několikrát si nervózně prohrábl vlasy. Připadal jsem si, jako kdybych zase skládal NKÚ, ale u těch se aspoň nemohlo stát, že se mě někdo pokusí zabít.

„Hm?" zvedl hlavu od složek, kterými se právě probíral. Dělal tou dobou na půl úvazku pro Freda s Georgem. Ti totiž začali po válce expandovat a potřebovali pomoct s vymýšlením novinek, což Sirius rozhodně nedokázal odmítnout. „Přišel jsi mi konečně přiznat, že mi spíš s dcerou?"

„Cože? Já ti ale ne - teda chci říct, že jo. Možná tak trochu chodím s Rory."

„Fakt obdivuju, že ses mi to po skoro tři čtvrtě roce odvážil říct," povytáhl obočí a zaklapl složky. „Miluješ ji?"

„To jsme spolu ještě - sakra odkud to vůbec víš?" zarazil jsem se. „A jo, Siriusi, miluju ji. Jinak bych tu teď před tebou nestál a nedělal ze sebe blbečka."

„Znám svoji dceru. Moc dobře si vzpomínám, kdy konečně přestala mluvit jenom o práci a začala se zase smát. Bylo to v době, kdy jste spolu řešilli ten projekt pro Gringottovi. Možná jsem občas ignorant, ale slepej ani blbej fakt nejsem."

Zvednul se od stolu, obešel ho a postavil se přímo naproti mě, až jsem pro jistotu o krok couvnul. On mi ale jenom položil ruku na rameno, přesně tak, jako teď, a řekl něco, na co nikdy nezapomenu: „Díky, Billy. Vím, jak moc ji ta válka zlomila, i když to nahlas nikdy nepřizná. Už jsem si ani nemyslel, že ji ještě někdy uvidím vážně šťastnou. Asi mě nezajímá, jak jsi to udělal, ale dělej to dál. Součást rodiny už navíc dávno jsi. Jsem na tebe hrdej, Billy, jasný? Mám tě rád."

Tehdy mi po několika letech zase vyhrkly slzy do očí. Bylo mi sice třicet, ale kdo rozhoduje o tom, kdy člověk přestane potřebovat otcovskou náruči? Toužil jsem jenom po ujištění, že je v pohodě dělat chyby, že nikdy není pozdě poslechnout svoje srdce, a že mě, nehledě na to, jak moc to podělám, nepřestane milovat.

A on mi to tím jedním obětím všechno dal.

A teď mě v něm svíral znovu. Nemohl jsem za něj být vděčnější.

„Tak, dost sentimentu," poznamenal, když mě konečně pustil a rozhlídl se kolem sebe. „Nemáš tu vůbec žádný hračky."

„Proč bych tu měl mít pro Merlina vůbec hračky?" povytáhl jsem nechápavě obočí. „Myslíš, že si tu po večerech hraju s čokoládovýma žabkama nebo co?"

„Nevím, s čím si po večerech hraješ ty, ale jsem si naprosto jistej, že tvoje dcera zboří celej stan, jestli se tu bude nudit."

„O čem to - ?"

„Tatínku!" zakřičela Lyra od vchodu. V ruce svírala Plamínka a oči jí i na tu dálku svítily tím nenahraditelným dětským nadšením. Rozběhla se ke mně a skočila mi do náruče tak prudce, až jsem musel o krok couvnout, abych vůbec udržel rovnováhu.

„Co tu děláš, broučku? Myslel jsem, že přijedete až za měsíc."

Nedokázal jsem potlačit dojetí v hlase. Tuhle chvíli jsem si za poslední týdny představoval snad každý den. Skoro jsem nevěřil tomu, že můžu svoji dceru zase sevřít v náručí. Bylo to nepopsatelný.

„Maminka ještě nemohla, ale dědeček řekl, že pojedeme spolu! I s Plamínkem! Nechtěli mu dát jeho letenku!" zamračila se. „Tak je musel děda očarovat, aby mohl mít vlastní sedadlo!"

„Většina prarodičů děti rozmazluje cukrovinkama, Siriusi. Zkus to někdy taky," povytáhl jsem obočí.

Tenhle jeho přístup se mi nezdál být kdoví jak výchovný, ale co jsem mohl dělat, že? Sirius by si to stejně udělal po svým. Nemělo cenu ho o něčem přesvědčovat.

„A tati! Maminka ti posílá psaní!" vzpomněla si najednou Lyra.

Z kapsičky džínových lacláčů vytáhla dopis, který byl tak moc zmačkaný, že jsem podezíral Siriuse z pokusu ho sežrat. Nejspíš jsem ale mohl být rád, že se mi vůbec dostal do rukou.

Otevřel jsem ho a vyndal z něj pečlivě složený kus pergamenu. Spolu s ním se na mě z obálky vysypaly i kvítky usušených fialek, což mi na tváři okamžitě vykouzlilo úsměv. Přesně tohle Rory dělávala, když jsem tu ještě pracoval. Posílala mi jeden květ za každý den, který jsem strávil tady v Egyptě. Celých sedm let, co jsem byl pryč. I v době po Ianově domnělý smrti, kdy mi neodepisovala na dopisy. Vždycky přišly jenom ty fialky. Nikdy nezapomněla.

Milý Billy,

moc mě mrzí, že nemůžu přijet s tátou a Lyrou, ale Hermiona mě dře z kůže. Nabídla mi povýšení. Mohla bych mít na starosti celé oddělení, ale je za tím obrovská spousta práce. Nevím, jestli to mám vzít. Co myslíš ty?

Strašně mi chybíš. Ložnice je tak příšerně prázdná. Je tu smutno. Ani Lyra nebývá tak veselá jako obvykle. Nečekala jsem, že to bude tak těžké.

Postoupili jste někam s pátráním? Mám nové knihy, ve kterých je pár zajímavých informací. Adrian je sesbíral z knihoven po státech a přivezl mi je. Pomáhá mi je dát dohromady. Hned, jakmile to bude hotové, ti je pošlu. Snad k něčemu budou.

Moc na tebe myslím.

Miluju Tě.

S láskou Rory

Úsměv na tváři mi velice rychle zamrzl. Ještě jednou jsem očima přeletěl všechny ty řádky, načež jsem dopis pevně sevřel v pěsti a zmačkal ho do kuličky.

Ten bastard! Všechny ty roky po válce si hověl na zahraničním ministerstvu a neprojevil sebemenší zájem navštívit Evropu. A najednou, zrovna když shodou náhodou zmizím z domova, se vrátí do Británie, aby mohl jistě zcela bezelstně pomoct mojí přítelkyni. Přísahám, že mu upravím fasádu hned, jakmile se mi dostane do ruky.

„Tys to věděl?" zvedl jsem pohled na Siria. „Že je zpátky ten zmetek Wilkes?"

„Klídek, Billy," zavrtěl hlavou. „Jestli si něco zkusí, jsem si jistej, že se s ním Rory dost rychle vypořádá."

„Jo," odvětil jsem. „Jasně, máš pravdu."

Ale ta nepříjemná pochybnost stejně nikam nezmizela, protože jsem si byl jistej, že se mi ten šašek pokusí vrazit kudlu do zad. A já byl moc daleko na to, abych mu v tom zabránil. 

○○○○○○

Dnešní kapitola se dívá z několika různých úhlů na otcovství. V první řadě z toho Billyho, kterému chybí rodina. Dozvěděli jsme se, co se stalo mezi Sethem a Rashidou, a že to rozhodně nebylo nic hezkého a nakonec můj nejoblíbenější – vztah Billyho a Siriuse. 

Moc mě mrzelo, že se s ním ve druhém díle nedalo nijak pracovat, protože Rory ho zkrátka nevnímala. Všímala si jiných věcí a co se dělo doma jí tak trochu unikalo, proto jsem ráda, že jsem mohla nastínit něco ze vztahu těch dvou, který vznikl ještě dávno před Rořiným narozením a vydržel jim až do dospělosti :) 

Zároveň už narážíme na důležité téma, které nás bude doprovázet tímto dílem, a tím je žárlivost. Vztahy na dálku jsou v tomhle ještě mnohem náročnější a je těžké to všechno vstřebat. Uvidíme, jak to zvládnou.

Díky všem ♥ 

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top