Temnota nedokáže vyhnat temnotu, to dokáže jen světlo. Nenávist nevypudí nenávist, to může jen láska.

– Martin Luther King

Podzim vždycky patřil k mejm nejoblíbenějším ročním obdobím. Zřejmě za to mohl sentiment z časů, kdy jsme ještě studovali v Bradavicích. Tahle část roku pro mě totiž znamenala jedno jediný – čekala mě spousta měsíců, během kterejch jsem neviděl svoji pitomou matku ani celej ten blbej barák na Grimmauldově náměstí, kterej jsem ze srdce nesnášel.

Teď mě ale všechny ty padající listy, sychravý počasí a věčný mrholení spíš rozčilovalo. Děcka byly po půl hodině venku celý špinavý a mokrý a já už fakt nevěděl co s nima.

Andromeda, která se do baráku Potterovejch na pár dní prakticky nastěhovala, mi s tím navíc vůbec nepomáhala. Její přístup k mateřství mi občas připadal dost svobodomyslnej a rozčiloval mě.

Když se ohlídnu zpátky, uznávám, že měla pravdu, a ani já bych z toho už nedělal takovou vědu. Tenkrát jsem byl ale permanentně unavenej, vyděšenej, že něco udělám blbě, a možná až přehnaně úzkostlivej. Nejspíš za to mohla skutečnost, že Harry bylo to poslední, co mi v tu chvíli zbejvalo a já se k němu až nezdravě upínal. Byl jsem tou dobou fakt na pár facek.

„Andromedo! U Merlina, vždyť mrzne, nemůžeš dát Harrymu aspoň čepici, když ho bereš ven?"

Nabručeně jsem založil ruce na hrudníku, když jsem vyšel ze dveří a zjistil, že Harry s Dorou pobíhaj po celý zahradě jenom v mikině, i když bylo venku skoro na nule. Ani jsem si neuvědomil, jak absurdně se zase chovám, dokud se na mě Meda nechápavě nezadívala, načež se pobaveně rozesmála.

„Co je tu k smíchu, hm?" ušklíbl jsem se a opřel se přitom předloktím o zábradlí.

„Jestli to takhle půjde dál, možná se ti brzo spustí i laktace, bratránku," uculila se a drze po mě hodila jedním z kaštanů, který se válely po celý zahradě.

Jen tak tak jsem se mu vyhnul, jinak by mi nejspíš udělal slušivou bouli přímo uprostřed čela. Měl jsem chuť ji za to roztrhnout jako hada.

„Tak nejseš pitomá, Medo?" obořil jsem se na ni.

Ten den jsem nevstal zrovna správnou nohou. Vlastně jsem v noci vůbec nespal; trápily mě noční můry a nedokázal jsem dostat z hlavy ty nejhorší scénáře týkající se Lily. Začínal jsem vážně šílet. Už to bylo moc dlouho, už jsem potřeboval jakoukoliv informaci – ať dobrou nebo špatnou – jen abych mohl přestat žít v tý šílený nejistotě, která mě dočista ubíjela.

Andromeda to moc dobře věděla, a to byl nejspíš hlavní důvod, proč se rozhodla, že mě budou s Nymfadorou oblažovat svou neodolatelnou přítomností. No a kde byla Dora, tam byl i Charlie Weasley, takže to v domě zase vypadalo tak trochu jako ve školce. Obzvlášť, když se k tomu všemu přidala ještě dobrosrdečná Alice s tím svým malým troubou Nevillem.

Ta banda dětí mě svým způsobem děsně štvala, ale na druhou stranu fungovala jako dost dobrý rozptýlení proti vtíravejm myšlenkám. V hloubi duše jsem za ně byl vlastně vděčnej.

V průběhu toho dne se mi, hlavně díky Remusovi, povedlo hodit se trochu do klidu, a tak jsme večer prakticky všichni vegetili v obýváku u krbu a cpali se sušenkama, který Meda napekla.

Remus seděl na koberci před gaučem a hrál s Nymfadorou nějakou dost pofidérní verzi pexesa – místo obrázků před sebou měli různý druhy čokolád a když narazili na dvě kostičky stejný příchutě, mohli ji sníst. Skoro bych se vsadil, že tahle kratochvíle bavila daleko víc Náměsíčníka než tu desetiletou holku, která při každým tahu měnila barvu vlasů jako nějaká diskokoule, až jsem se začínal obávat o její duševní zdraví.

Už, už jsem se chystal pronést na jejich adresu nějakou chytrou poznámku, když se z venku ozval hlasitej a očividně hodně naléhavej křik, ve kterým jsem vcelku zřetelně zaslechl svoje a Remusovo jméno.

„Slyšels to taky?" otočil jsem s přimhouřenejma očima hlavu na Náměsíčníka, kterej zpozorněl stejně jako já. Očividně se mi to jenom nezdálo.

„BLACKU!" ozvalo se znova a ještě o něco hlasitějc.

To už jsem kvapem vyskočil na nohy a rychlým krokem došel až ke dveřím. Teď už jsem dokonce poznával i ten hlas. Jak já ho zatraceně nenáviděl. I teď, po těch letech, jsem měl chuť vymáchat mu tu jeho šerednou hlavu v záchodě, aby se aspoň trochu umyl.

„Co tady řveš, Srabusi?" vyštěkl jsem okamžitě, jakmile jsem s trhnutím otevřel dveře. Sevřel jsem přitom hůlku v ruce o něco pevněji, tomu hadovi se totiž nedalo ani v nejmenším věřit.

Záplava rudejch vlasů, která se mi v tu chvíli dostala do zornýho pole, mě ale naprosto vykolejila. Prsty povolily a ten kouzelnej kus dřeva dopadl s tichým klapnutím přímo na zem.

Bylo mi to úplně fuk. Co na něm sešlo? Jediný důležitý bylo to, že Snape držel Lily v náručí jako hadrovou panenku. Ruce i nohy měla svěšený a s každým jeho krokem se klimbaly ve vzduchu jako kdyby byla jenom nějaká dřevěná loutka.

Byl jsem přesvědčenej, že je mrtvá. Nechal jsem hůlku hůlkou a rozběhl se k brance, abych se sám ujistil. Nemohla to bejt pravda, prostě nemohla.

Zbrkle jsem jí odhrnul vlasy z obličeje a prakticky okamžitě si všiml, že měla červený tváře i rty. Hned nato jsem pohledem sklouznul na hrudník, kterej se pohnul, a mě zaplavila vlna obrovský úlevy. Snad nikdy v životě mi nespadl ze srdce takovej obrovskej šutr.

Ani jsem Srabusovi nedal šanci promluvit nebo cokoliv namítnout a prakticky jsem mu ji vytrhl z náruče do svý vlastní.

„Už je dobře, Lils, už je dobře," zašeptal jsem a vyrazil zpátky do domu, následovanej tím zatraceným Zmijozelem.

Měl jsem sto chutí ho poslat tam, kde slunce nesvítí, jenže jsem si to v týhle situaci nemohl dovolit. Potřebovali jsme informace a on byl v tu chvíli jedinej, kdo je měl.

Po cestě do domu jsem kopl do svojí hůlky, aby se zakutálela zpátky do obýváku a nezůstala ležet na zápraží, což byl zřejmě důvod, proč na mě všichni mířili těma svejma, když jsem překročil práh místnosti. Nejspíš čekali nějakej útok a já se jim vlastně ani nedivil. Byla to dost bizarní situace.

„U Merlinových trenek!" vyjekla Andromeda a přikryla si oběma rukama pusu.

Oči měla vytřeštěný šokem a zírala přitom na zrzku v mým náručí. Tohle byla nejspíš ta poslední věc, kterou by kdokoliv z nich čekal.

„Vezmi děti nahoru, Medo!" zavrčel jsem možná trochu moc nesmlouvavě.

„Ale –" pokusila se mi odporovat.

„Hned!" štěkl jsem, až se zarazila a bez dalších řečí odvedla Doru i Charlieho nahoru do parta, kde už nějakou dobu spal i Harry.

Položil jsem Lily na gauč a znova starostlivě zkontroloval, jestli dejchá a jestli jí srdce bije tak, jak by mělo. Zdála se bejt mimo ohrožení života, ale co jsem mohl vědět o tom, v jakým byla duševním stavu. Právě z toho jsem měl největší strach. Netušil jsem, co s ní mohli celou tu dobu dělat – co když jí dočista vymyli mozek?

Vzedmula se ve mně až neuvěřitelná vlna vzteku. Bez rozmyslu jsem chytil Srabuse za límec hábitu a docela prudce ho přirazil ke zdi, až bolestně syknul.

„Co jí udělali?!"

„Já nevím!" rozkřikl se stejně naštvaně jako já a pokusil se mě od sebe odstrčit.

Nepovolil jsem ani o chlup. Naštěstí jsem potlačil nutkání přitisknout mu předloktí na krk, abych ho trochu přidusil.

„TAK CO?" pokračoval jsem nepříčetně.

Myslím, že jsem v tu chvíli asi nebyl tak úplně při smyslech. Měl jsem totální blackout. Možná bych byl toho umaštěnce schopnej i zabít, kdybych zjistil, že do toho byl jakkoliv zapletenej.

„JÁ NEVÍM, BLACKU!" vyštěkl smrtijed prudce. „Netušil jsem ani, že ji mají. Kdyby mi to Narcissa neřekla, tak –"

„Nekecej! Celou tu dobu jsi určitě věděl, kde je, ty bastarde, viď?!"

„Víš, kde byla, ty prašivej čokle?" nenechal se Snape zahanbit a přešel do protiútoku. „Na Grimmauldově náměstí. Celou tu dobu ji držely ve TVÉM domě!"

Tehdy jsem teprve zmlknul, během zlomku vteřiny ho pustil a odstoupil od něj. Obě ruce jsem zabořil do vlastních vlasů a mírně se předklonil, když jsem se pokoušel popasovat s vlastníma emocema. V tu chvíli jsem se hrozně nenáviděl; stejně jako jsem nesnášel skoro celou svoji pošahanou rodinu. Vždyť jsem tam byl. Stál jsem tam a nechal se oblbnout vlastní proradnou matkou. Byl jsem takovej idiot!

„Do prdele!" ulevil jsem si vztekle a kopl přitom do konferenčního stolu, ze kterýho se sesypaly věci a s hlasitou ránou se dopadly na zem, následovaný celým stolem. „Ta podělaná čarodějnice! Přísahám, že ji zabiju! Najdu ji a budu sledovat, jak umírá – doufám, že to bude dlouhý a bude to bolet!"

Sebral jsem ze země hůlku a bez dalších řečí se rozešel rovnou ke vchodu. Chtěl jsem vyrazit do našeho domu a zadusit ji vlastníma rukama. Na ničem jiným mi v tu chvíli nezáleželo. Přál jsem si vidět její hlavu napíchnutou na kůlu; nic by mi neudělalo větší radost.

Ještě před odchodem mě ale chytil Remus a zabouchl mi dveře přímo před nosem.

„Prober se, zatraceně!" zavrčel nesmlouvavě a za ramena mě odstrčil dál. „Tímhle ničemu nepomůžeš. Pošleme patrona Řádu. Třeba ještě nepřišli na to, že je pryč a chytnou je."

„Chci si to s ní vyřídit sám!" štěkl jsem znova jako smyslů zbavenej.

Vlastně jsem Remuse vůbec neposlouchal. Byl jsem naprosto zaslepenej sám sebou – ostatně jako vždycky, když nějaká situace zkoušela moji trpělivost. Rozhodně jsem v sobě nezapřel mnou tolik nenáviděnou povahu rodiny Blacků. Ač jsem se jí bránil sebevíc, vždycky se nakonec projevila.

„Vzpomínáš si, co jsi slíbil, Siriusi?" upřeně se na mě zadíval těma svýma blbýma psíma očima a přitom mi obě ruce položil na ramena, aby mi zabránit se hejbat. „Přísahal jsi při Merlinovi, že jestli se ti někdy vrátí, už jí nikdy neopustíš!"

„Ale –" začal jsem nesmlouvavě, stejně jako Meda před chvíli. Očividně jsme nezapřeli stejnou krev.

„Ale? Myslím, že tě možná vyslyšel, tak splň svoje slovo, Tichošlápku."

Zavřel jsem oči a několikrát se zhluboka nadechl, než jsem i já položil jednu ruku Náměsíčníkovi na rameno.

„Říkal jsem ti, že jsem na hovno," zamumlal jsem jenom pro jeho uši. „Umíš si vůbec představit, jak děsnej bych byl přítel?"

„Je načase začít se učit, Siriusi," odvětil s letmým úsměvem, obešel mě a vyrazil přímo ke Srabusovi, kterej už spolu s Andromedou cosi hledal ve skříních.

„Hej, co tam hrabete?" obořil jsem se na ně.

„Povzbuzující lektvar, vrtáku," odtušil Srabus a otevřel další z mnoha skříněk v rozlehlý kuchyni.

„Je nad sporákem," procedil jsem skrz zuby.

Pomalu jsem začal přijímat myšlenku, že bych možná mohl Snapea za jeho záchrannou akci aspoň na pár hodin nechat na pokoji a teprve potom ho s radostí vyrazit z domu.

Po drobný nápovědě ho ten slizoun prakticky hnedka našel a vrátil se s ním k Lily. Drze se posadil na kraj gauče a položil si její hlavu do klína, aby jí dokázal ten lektvar nalejt do pusy. Celou tu dobu jsem musel mít ruce v pěst, abych dokázal s grácií ignorovat, jak si ten zmetek užíval, že jí měl zase u sebe. Nějakou dobu jsem dokonce přemejšlel nad tím, jak moc ho Řád potřebuje; určitě by se ho dalo nějak šikovně zbavit.

Na jeho likvidaci jsem přestal myslet až ve chvíli, kdy se Lily konečně pořádně nadechla a otevřela oči. Očividně byla ale úplně mimo. Vyděšeně těkala pohledem kolem sebe, až se její pohled zastavil na Srabusovi, kterej se jí ještě pořád dotýkal. Zornice se jí rozšířily zděšením, když se v panice co nejrychlejc odsunula z jeho bezprostředního dosahu jako nějaký vyděšený zvíře.

„Nechte mě být!" vyhrkla bez rozmyslu a my všichni se zastavili na místě.

Občas se stávalo, že povzbuzující lektvar až moc uvolňoval emoce a v první chvíli po vypití tak člověka dokázal dost rozhodit. Nemuselo to vůbec nic znamenat, ačkoliv jsem měl popravdě neskutečnej strach, že jí fakt ruplo v bedně. Vůbec jsem netušil, co bych dělal, kdyby se vážně zcvokla.

„Lily, to je dobré. Jsi v bezpečí," dostal ze sebe Snape opatrně a natáhl k ní ruku, jako kdyby snad byla nějakej blbej prašivej pes nebo co.

„Ti snad připadá, že je nějaký zvíře? Merline, prostě se k ní chovej jako k člověku, Srabusi."

„Kdo chce s vlky žít, musí s nimi výt, Blacku," ušklíbl se na mě a já měl už zase chuť ho vyrazit ze dveří hlavou napřed.

„Narážíš tím snad na mě a na Remuse? Ach, to bylo tak originální!"

„Pro Merlina, zmlkni, Blacku!" přerušila nás nečekaně Lily, která očividně během naší výměny názorů překonala prvotní šok a rozkoukala se. Ač byl její hlas chraplavej a tlumenej, rozhodně to znělo jako ona.

„Sotva ses vrátila a už mě komanduješ? Žádný – ráda tě vidím, Siriusi?" ušklíbl jsem se jedním koutkem a sledoval přitom její unavený oči s velkejma tmavejma kruhama.

„Ještě pořád čekám na tvou omluvu, Tichošlápku!" uchechtla se a s trochou námahy si opřela hlavu o čelo gauče. Očividně byla příšerně unavená a nejspíš se nebylo čemu divit.

„Děláš, jako bych se snad uměl omlouvat, Potterová," zavrtěl jsem pobaveně hlavou, načež jsem ji zbrkle objal, až bolestně zasyčela.

Ani sebou přitom neškubla. Místo toho se mě chytila ještě pevnějc a čelo si opřela o mý rameno.

„Promiň, Siriusi," zašeptala mi do trička, které se z ničeho nic začalo nasakovat jejíma slzama. „Omlouvám se, byla jsem pitomá. Už mě nikdy neopouštěj, ano?"

„Nikdy," slíbil jsem, ač to byla jenom planá přísaha pronesená do větru, ale chápal jsem, jak to myslela.

Ani jeden z nás to nepovažoval za žádnej závazek; byly to jenom slova, který ji v tu chvíli dokázaly aspoň trochu uklidnit. A to úplně stačilo.

Brzo se zase odtáhla a zadívala se na mě se zoufalstvím v zarudlejch očích.

„Harry? Je v pořádku?"

„Měl se jako v bavlnce," přitakal jsem s úsměvem.

„A to jako fakt! Sirius by si měl zařídit školku!" Přidala se nečekaně Andromeda, a dokonce se zasmála, aby prolomila tíživou atmosféru. „Vynadal mi, že jsem dala Harrymu zmrzlinu před obědem, a taky za to, že jsem mu před spaním četla Bajky Barda Beedleyho – prý z nich má prcek zlé sny."

„To není prav–"" chtěl jsem se bránit, ale nakonec jsem to vzdal. Stejně bych to nezakecal. „No a co? Všechny jen závidíte, že mi to jde líp než vám!"

„Jo, dokonce u toho ani nepil, a to už je co říct," doplnil ještě Remus a já už se musel trochu zamračit.

„Hele," začal jsem a otočil se podezíravě na Remuse s Andromedou. „Já snad umírám, že mě tu takhle opěvujete, nebo o co vám jako jde?"

To už se tiše zasmála dokonce i Lily. Srabus mě přitom pořád propaloval pohledama slibujícíma věčný pekelný muka, ale já z toho měl jen škodolibou radost. Uvítal jsem totiž jakoukoliv možnost ho vytočit – a že tentokrát byl očividně hodně naštvanej a závistivej. Dobře mu tak.

„Dost řečí," zavelel nakonec Remus rázně. „Měla by sis odpočinout, Lily. Nepředpokládám, že bys chtěla k Mungovi, že?"

Potterová zuřivě zavrtěla hlavou. Myslím, že představa davu novinářů, který by jí byly v tu chvíli okamžitě v patách, ji od týhle myšlenky velice rychle odradila.

Než jsme ji ale vůbec stihli postavit zpátky na nohy a odvíst do ložnice, objevil se uprostřed obýváku s prásknutím Moody. Všichni jsme na něj upřely pohledy v očekávání dobrejch zpráv.

Jak moc jsme byli naivní.

„Nenašly jsme je," zklamal nás okamžitě. „Už byly pryč. V domě zůstal jenom domácí skřítek. Zase jsme tam, kde jsme byli."

To byla rozhodně blbá zpráva.

Naštěstí mě v tu chvíli nenaštvala tolik, jak by bejvala mohla. Měl jsem totiž zpátky Lily a všechno ostatní jsem odsunul kamsi pozadí. Nemohl jsem mít přece všechno. A tohle bylo dokonce daleko víc, než jsem si vůbec zasloužil.

Tehdy jsem vážně začal věřit, že to všechno zvládneme; že se postavíme zpátky na nohy a život se vrátí zase do starejch kolejí.

Do těch se už ale nikdy nevrátil.

Místo toho se měl vydal jiným směrem a – ač jsem si na něj dlouho zvykal – troufám si tvrdit, že dokonce lepším. 

•○•○•

Tak vy, co jste tipovali, že půjde o Severuse, jste měli pravdu :)) 

Lily je zpátky doma, ale zatím ještě není vyhráno. Bellatrix pořád uniká a ještě nám ve vzduchu stále visí pár otazníků, které zbývá zodpovědět :)