Anna z Centry kráčela chodbami v oslnivé róbě, vyšívané skoro nadpozemsky a to zlatou nití a ověšená hodnotnými šperky. Její tvář neprozrazovala naprosto nic z jejích myšlenek. Vše dokonale skrývala za maskou úřadu, postavení a mrazivého chladu s jemným úsměvem, který má dát okolí vědět, že ona je tou shovívavou královnou. Vše tak, aby oklamala své okolí.

      Následována menší armádou služebníků její oko kontrolovalo, zda je vše, tak jak má být. Díky tomu, jakou si vybudovala pověst, všichni sloužící pracovali jak dobře naolejovaný strojek hodin. Každý sice v skrytu měl své vlastní motivy, někteří byly součástí její sítě informátorů, jiní zas sledovali ony informátori a odnášeli informace k jiným uším. Někdy pravdivé, jindy nastrčené, aby mohla zjistit, kudy prosakuje informační tunel, ven.

     Ve skutečnosti nebyla v dobré náladě. Šamanka jí slíbila urychlení královské svatby, dokonce její na magii citlivé růže, daly najevo, že je vše na dobré cestě, ale dny se střídají s nocemi a pořád nikde nic.

      Zrovna vzpomínala na dívku ze své zahrady a na ten kapesník, který tak umně vyšila, kdy se před ní poklonil zástupce vyšší šlechty z Despres.
   

   Na tváři královské matky se rozzářil úsměv:

     „Julien Foix!" zastavila se přesně v předepsané vzdálenosti, „co vás, náš drahý příteli, přivádí do Centry a sem, na Královský hrad?" pomalu mrkla a zvednutím paže s povoleným zápěstím, vybídla mládence před sebou, aby povstal a políbil jí prsten se zasazeným aquamarínem, vybroušeným do tvaru co by na první pohled mohl připomínat kapku. Skutečnost byla jinde. Pokud nastavila kámen tím správným úhlem, bylo patrno, že jde o lebku. Tak svůj jedinečný prsten nechávala vidět pouze těm, kteří se jí znelíbili a křížili její plány na tolik, aby je ráda viděla v podobě mrtvoly.

       „Vaše výsosti," usmál se, „přijel jsem zkontrolovat zásoby léčiv, pro královský dvůr."

       Julienovi se při gestu pokory a oddanosti uvolnil pramen světlých vlasů z uvázaných vlasů. přesně si vědom tohoto dobře zvládnutého umu, jak očarovat dívčí srdéčka. Všiml si lehkých ruměnců v tvářích několika služek a proto, když zvedal svůj tmavý pohled zpátky, nechal ho na nich jen o chvilinku déle.

       „Jsem velice potěšena, že se o tyto záležitosti stará právě vaše rodina, Juliene, mrzí mě, že jsem nemohla povít i dceru, tak ušlechtilého mladíka bych si pro ní přála," přizvedla o trochu více koutky úst královna. Pokračovala hned dále, nenechaje šlechtice před sebou aby odpověděl: „A co vaše drahá sestra, vaše dvojče? Očekávala jsem, že i ona se zúčastní vyšívání. Pamatuji si dobře její zručnost s jehlou," se stále neměnným výrazem sledovala tvář mladíka, co byl až nebezpečně pěkný. Ostře řezané rysy, hladká tvář, tmavohnědé duhovky a světlé vlasy, co na snědé pleti působí jak paprsek slunce.

      Moc dobře nevěřila nikomu a o to méně někomu takovému o kterém její šťouralové nikdy nic nevyšťourali. Vše co jí kdy pověděl byla čistá pravda. To bylo to co jí nejvíce znervózňovalo a zároveň mátlo. Opravdu může být a fungovat na tomto světě někdo takový?

     „Ne madam, její křehké zdraví, jí to nedovoluje. Bylo by to pro, Nike, příliš," jeho obličej vypadal posmutněle, ale v hlasu bylo něco, co se špatně vysvětlovalo. „I přes veškeré zkušenosti našich mistrů lékárníků a lékařů, včetně těch mých, není pro ní možné, aby se zcela uzdravila," trochu se uklonil, jako omluvu za tak smutné téma.

    „To mě mrzí drahý markýzi, ráda bych si s vámi vypila odpolední čaj, budete ještě zde?" přizvala Anna tohoto podivného mladíka ke stolu, aby s ním mohla mluvit o lécích, skrytých v jedech. Těch několi rozhovorů, které s ním vedla byly vždy přínosné. Oba dva si byli vědomi na jak tenké hraně balancují.

    K levému rameni královny přistoupil jeden ze služebníků a velice tichým hlasem upozornil svou vládkyni o programu, který má naplánován.

   „Jistě, můj naplněný rozvrh, ale nebude pro vás, Juliene, problematické si vypít čaj i ve společnosti dalších dam?" znovu pozorně sledovala tu pěknou tvář a odhadovala skryté myšlenky.

    „Ne madam, nebude mi to přítěží. Velice rád pobavím jak vás tak i vaše společnice," opětovně přiložil dlaň nad srdce a poklonil se. Celý průvod tak prošel kolem i společně s červenolícími služkami, kterým věnoval další dlouhý pohled. Jedna nebo obě ho jistě brzo vyhledají, v jakés nevyhnutelné záležitosti.

     S neproniknutelným výrazem a nehybnou tváří sledoval odcházející královnin průvod. Ve chvíli, kdy osaměl vyndal z váčku uvázaného u pasu maličkou, z drahého kamene broušenou lahvičku. Naklonil ji tak, aby světlo mohlo projít tekutinou uvnitř. Na jeho lících se rozlil úsměv:

    „Pověz mi, Blankytná krásko, které dveře mi otevřeš? Nebo mi snad odemkneš i cestu ke královskému srdci?" sevřel opětovně ten malý poklad do dlaně a uložil na původní místo. Otočil se na místě a vydal se zpět do skladů léčiv. Vědom si toho, že náhodná setkání vždy vyžadují trochu umu a snažení se.

     Anna z Centry, se lehce vzdálila svému průvodu a vložila do dlaně ukryté za závěsy malinkatou obálku, její nálada se trochu zlepšila nad plánovaným krokem. Uvidí, jak se bude markýz z Despres tvářit, až ve společnosti dam uvidí i svou neduživou sestru.

     Nemohla popřít byl fakt, že i tak byla neskonale krásná. Velice jí připomínala křehkou květinu v mrazivém vanu, každým okamžikem jí hrozí smrt a přesto je dokonale upravená, jemná a vytříbená.

    Co se markýzi, Nike Foix, týkalo. Měla královská matka jasno, musí získat její srdce a využít ji na své šachovnici. Pomalu cítila, že smrt této šlechtičny bude tím správným táhlem na jejího pěkného bratra.

    Pokračovala v cestě a usmála se. Jen musí rozhýbat soukolí osudů správným směrem, nikdy se nikdo nesmí dozvědět o tom, kdo vlastně nejvíce profitoval na mrtvole. Její zkušenosti jí už dávno naučily, že opatrnost je něco, co se nesmí podcenit a každý pohyb a směr, kterým se vydá rozhodne o výsledku. Prozatím si vede dobře.

    Žije.

    Žije i její jediné dítě a je velice blízko i upevnění pozice. Budoucí královna ovládající magii, narozená ve skalách. Určitě to stálo za všechny ty oběti, které přinesla. Těch několik desítek, možná i stovek duší je jen malou daní, co padla na vrub trůnu. Pokud by začaly mocenské boje, bylo bych jich tisíce. Ona zůstane silnou tak dlouho, dokud bude třeba. Sabastian, je silný. Potřebuje však další pilíř, kterého se bude moci přidržet a nikdo si nedovolí vztáhnou ruku na Lomozanku, i kdyby byla z nejchudší kolébky.

(Po velice dlouhé době další kousek. Děkuji všem za trpělivost s mojí tvůrčí krizí, jak pak se vám líbí nová postava?  Další kapitola, pravděpodobně, bude trochu akčnější. Snad na ní nebudete čekat tak dlouho, jako na tuto.)