. Agnes bolelo celé tělo a měla pocit, že ví o každém kloubu a svalu v těle. Moc dobře znala cenu za použití magické síly. Dnes jí rozhodně nešetřila. Nejprve jí škádlila dávné přátele a dokonce zvedla kolem nich klec. Felix tak dobře kontroloval všechny její stěny v domění, že jde o útok. Musela se usmát a více se zabořila do teplé houně. Kočáry nyní, k Díži, bezpečně vedl Borek a Jan. Jan už převlečený zas v mužském šatu. Vědoma si, že by měla odpočívat, stále bděla.
. Luse, po očku pozorovala princeznu. Sice znala a vídala magiky, víc než kdo jiný. Hlavně z důvodů, že je rodilá Lomozanka. Ale to jak se Agnes snášela jak chmíří z jívy z vysokých a strmých hradeb bylo pro ní naprosto něčím novým. Bylo to takové, že by o tom měli zpívat balady.
. ,,Princezo," ozval se do klidu vyplněného jen drnčením kol a klapání podkov, klidný hlas. Agnes, zvedla pohled a usmála se:
. ,,Ano?" Pozorovala dívku, která opatrně volila slova.
. ,,Ten skok z hradeb," odmlčela se, ,,jsi v pořádku, Nes?" Jiná otázka však vysela ve vzduchu nevyslovena. Agnes si povzdechla:
. ,,Jistě jsem, jen musím zaplatit daň. A Luse, vím nač jsi se chtěla zeptat." Chvilku počkala, až se výraz dívky ustálí:
. ,,Nemyslím si, že ostatní jsou jako já. Není mnoho těch, co se s ní narodí a podle toho co mi předvedl Felix, ani on toto umění v sobě nemá." Chtěla vyprávět dál o schopnostech, zarazil jí dívčin obličej:
. ,,Luse! Tobě se Felix Chodec líbí!" Toto zjištění jí nalilo do žil novou energii i přes protesty tělesné schránky vytáhla z měkkých záhybů přikrývky paži a nataženým prstem šermovala před obličejem společnice.
. ,,Jsi to liška. Nenapadlo by mě, že si stihneš prohlížet i jiné muže, než toho s kterým jsi mluvila. Ještě větší div je, že tě nedostihlo kouzlo Adama." Luse se červenala a klopila víčka:
. ,,To je přece jedno. Jak by mohl šlechtic od tam tud," mávla směrem k mizejícím stavením Královského města, ,,mít zájem o Lomozské dítě." Smutek v hlase se nedal nepostřehnout.
. ,,Drahá přítelkyně. Felix není šlechticem. Je rodem chodců. Rozený magik. Neztrácej naději a pokud máš strach, zavři tato dvířka a pohřbi je v nejhlubších dolech pod Smaragdovou skálou." Děvče jen přikývlo. Pragmatický postoj princezny jí vyhovoval. Dostalo se jí mnohého, o čem musí přemýšlet a i žena v mužském šatu propadla sama do sebe.
. V zamyšlení dorazily oba kočáry k cestě u tunelu do nitra skal. Marie, Emma Dita vesele mluvily o zážitcích a byly vděčné, že jsou zpět. Luse je poslouchala a usmívala se. Lomozská princezna však tušila, že svůj vnitřní boj nedokončila. Ani ona nebyla v tak dobré náladě. Ani si to neuvědomovala a šířila kolem sebe hustou atmosféru, která bezpečně všechny odradila od rozhovoru. Zamyšleně došla ke stájím a podívala se na stájmistra:
. ,,Kristián je doma?"
. Muž dávající novou podestýlku koním a horským kozám pouze přikývl. Agnes vyndala list srolovaného papíru a napsala krátký vzkaz a poslala jej do panského sídla. Ona sama zabalila pár sedlových brašen a na vraném plnokrevníkovi vyrazila ze skal do Divokých lesů. Spíše skrz ně až k hranici Věčného sněhu. Potřebovala být sama, a nerušená.
. Trápilo jí, že dala slib. A ona sliby dodržuje. Všechny. Stále chladnější vítr ji šlehal do tváře skryté pod šátkem. V těle jí probíhalo mrazení, z okolní přítomnosti magického náboje. Dobíjela se, dalo by se říct. Vnímala, že kůň mezi jejíma nohama zvolnil tempo. Věděla o jeho citlivosti. Usmála se a vzpomněla si na Adama, který si vždy rovnal vlasy a tvářil se kysele, kdy mu cestu zkřížila vlna energie. Stejně tak tento hřebec z Taraunských planin, až sesedne a odsedlá, bude se vyčítavě dívat a třít se o strom, aby tak urovnal svou ušlechtilou, černou srt.
. ,,Měl by jsi mít modré oči, nebo se alespoň jmenovat Adam," zašeptala mu a poplácala ho po krku.
. Stromy pomalu řídly až uvolnili výhled úplně. Jiskřivě mrazivá, nekonečná, bílá pláň, se táhla do nekonečna. Několik minut se oddávala pohledu na majestátní klid až po té sededla a učinila vše k rozbalení táboru. S drobným rozdílem než jinní ona ještě svou přítomnost skryla do magické klece. Nebyla tak bláhová, aby si myslela, že v duelu se sněžnou kočkou by mohla vyhrát. Zvlášť, pokud by ji přepadla nepřipravenou.
. Rozjímala nad situací, do které se tak nešikovně dostala. Hlavou se jí vznášel pár černých očí. Proč jen musí být král? Proč jen ona musí být Vánkem? Seděla ve své strnulosti, kdy promluvila, aniž by se otočila: ,,Dlouho jsme se nesetkaly, Rosse." K dívce sedící na plochém kameni v kožešině přisedla hubená, zahalená postava v černém:
. ,,Agnes, je to dlouho."
. Dva páry magických pohledů se upíraly do sněhové pustiny.
. ,,Co tě trápí, kvítečku?" zeptala se příchozí. Anes se narovnala a z hlavy jí spadla kapuce:
. ,,Jen mé bláhové představy. Kristián má pravdu, jsem hloupá, mám daleko živější život než ostatní. Jsem nespoutaná a volná."
. Žena v černém si prohlíží jemné rysy mladé ženy. Její modrý pohled očí, tolik podobných očím dítěte, vidí dál. Vidí vše co se schovává za jednoduchými slovy.
. Rosse, šamanka z Divokých lesů obdivovala toto dítě, kterému tolik ublížila. Pokaždé kdy se s ní střetla si přála, aby nikdy nevyhověla královně, mohla se narodit bez magie a být tím po čem tak zoufale touží. Tak to je se všemi, i s ní. To je však jiný příběh, ona teď sedí vedle ní a doufá, že se k ní otočí a poprosí ji o změnu. A ano podívala se:
. ,,Rosse, setkala jsem se s druhy z let dospívání. Jsem chycena do pasti, ke které mám klíč," zasmála se, ,,hodlám do ní vlézt. Jsem blázen, že?" Usmála se pravým a vřelým úsměvem. Šamanka pochopila, že tohle dítě nikdy pomoc v berličce změny osudu pomocí magie nevyhledá. Nebo alespoň pro sebe.
. ,,Nikoliv, drahá," sevřela svou vrásčitou rukou její bělostnou. ,,Jsi ta nejzajímavější bytost, se kterou sem se setkala. Možná i víc než on," kývla k horám. Agnes tušila, že horský kmet a tato žena mají mezi sebou nějaké prastaré pouto, k její přirozenosti patřilo, nevyptávat se.
. ,,Měla bych rozdělat oheň," otočila se ke koni a usmála se, ,,tahle černota nemá ráda tmu." Zasmály se obě ženy a vraník pohoršeně zafrkal. ,,Někdy i věřím, že mi naprosto rozumí." Zvedla pohled od pomalu plápolajících větviček, které na sebe navršila. Postupně k nim přisouvala silnější klacíky z otýpky, kterou měla sbalenou přesně pro tuto situaci. Sama zimou netrpěla, pokud bylo v okolí dost divokého magického náboje.
. ,,Pověz mi Agnes," zeptala se stařena, ,,stále tak krásně vyšíváš?" Dál nevzrušeně přisouvala klestí z druhé strany do ohně. Mladá žena naproti se lehce zarazila, trochu zúžila zřítelnice a popravdě odpověděla:
. ,,Nevím zda krásně, ale ráda." Oheň se jí zdál už dostatečný a znovu usedla na kámen: ,,Copak, potřebuješ nějaký nový šátek? Je to asi už dlouho, co jsem ti naposledy nějaký vyšila, že?"
. Rosse věděla, že ta odpověď neskrývá jiný význam, kdežto její bude:
. ,,Ano, ráda bych zas nějakou čarovnou krásu z tvých ruček. Poslední dobou, mě málo co potěší." Na oko smutně nadzvedla koutky úst. Promiň mi to dítě, ale je to můj způsob, jak ti splatit dluh o kterém se nikdy, nedozvíš. Bylo to, co se skrývá v pozadí.
. Dál už seděly pouze vedle sebe a zelené a modré oči hleděly do bílé prázdnoty, která i v temnotě noci jiskřila a plála bledým, duhovým svitem. Mrazivý chlad, který zalézal pod nehty nevnímaly. Agnes, musela naplánovat svou návštěvu v hospodě U Beraní hlavy. Stále se nemohla rozhodnout, které z pater té nejhorší putiky v Království má zvolit.
. Šamanka z divokých lesů spřádala nitky osudových setkání a rozhodnutí, které dovedou daná tělesa do žádané pozice. Taktéž musí odstranit ženu, která vypustila první kuličku tak aby dala do pohybu další. Jedině tak ochrání několik málo jedinců, k nimž cítí něco podobného jako lásku.

Tak snad kapitola potěšila, setkání bude pravděpodobně až přes příští kapitolu. Zvažuji nový cover, ale nějak nejsem sto vytvořit něco pořádného, prosím, případné posouzení a radu. Každopádně děkuji za přečtení případné komentáře a hvězdičky. Vítám konstruktivní kritiku.

Nebo raději ponechat stávající ala satén?