Tři mladí, urostlí muži vstoupili do prostoru knajpy, na kraji města, jenž nesla název:

„Hospoda U Beraní hlavy,"

lebka onoho zmíněného zvířete se houpala nad vchodem, místo vývěsního štítu. Dle mečů připnutých k pasu bylo zřejmé, že patří k těm více nebezpečným návštěvníkům, zdejší usedlosti.

Bylo to oblíbené místo pro všechny.

Rolníky, kupce, nájemné šermíře prostitutky a další existence, vyřizující své pohledávky. O obchodech, které se děly za zavřenými dveřmi v horním poschodí nikdo nemluvil, ani o ně zájem nejevil pokud si cenil svého života.

Zamířili rovnou k osamělému stolu v zadní části hospody, tak aby měli přehled nad celým prostorem. Při bližším pohledu bylo vidět že nepatří k ledajakým šermířům, jejich oděv byl kvalitnější, čistější. Stejně tak pochvy mečů byly zdobnější.

„Dobrý den pánové, co vám mohu nabídnout?" přitočila se k nim jedna z obsluhujících dívek, jejíž šaty žebronily o vyprání a výstřih o zmenšení.

Světlovlasý mladík, jemných rysů se zářivě usmál, vědom si efektu svého úsměvu na ženská srdce:

„Co by nám nabídla, taková kráska?"

Šenkýřka se zarděla a zachichotala se:

„Záleží na tom co kupujete a kolik míníte zaplatit. Zde se prodává vše, ženy, muži, informace, zbraně, léky, životy, alkohol, jídlo," nechala vytratit větu do ztracena s náznakem, že k prodeji je i ona sama.

„Tak džbán kyselého vína a informaci k němu, spanilá dívenko!" pokračoval světlovlasý. Jeho dva společníci se tvářili nezúčastněně. Jeden se mračil, druhý spíše jako by tam vůbec nebyl.

Obsluhující odešla pro objednávku, kdy se zeptal, hnědovlasý muž společníka:

„Adame z Tarau, je nezbytné, aby jsi flirtoval s kdejakou sukní?"

Adam, hodil nohy na volnou židli a protáhl se:

„Drahý příteli, stále nechápeš, moc lichotek. Ač jsem objednal kyselé víno, donese nám to nejlepší, za cenu kyselého. A informaci mi dá zdarma, stačí, kdy jí zaplatím za výstřih šatů."

Hnědovlasý se zatahal za svázané vlasy:

„Kdyby, alespoň, byla doopravdy krásná."

Adam jen zamlaskal:

„Eriku, stále se musíš učit. Věz, že každé zboží má svého kupce, jen je třeba se správně dívat."

Erik von Atum, jak se jmenoval celým jménem se jen zaškaredil. Šenkýřka se vrátila s džbánem přesně, jak Adam předpokládal, nejlepšího vína. Posadila se Adamovi na klín a on jí hodil dvě stříbrné mince za výstřih. Vysoká cena za džbánek vína, zanedbatelná, za nákup informace.

„Pověz, navštěvuje toto místo svobodný šermíř, Kristián z Lomoze?"

Dívka se jen zachichotala, protože jí Adam jen jakoby náhodou chytl za prsa. Naoko jej plácla přes ruce:

„Dnes dorazí," zvedla se a od spěchala do jiné části, kde už po ní byla sháňka.

„Myslíte, že se hodně změnil od dob, kdy jsme se učili u Lorda z Centry?"

Odpovědi se mu dostalo od posledního z mužů:

„Ne."

Společníci se podívali lehce překvapeně:

„Felixi, rozhodl jsi se po třech dnech mluvit?" rýpl si Erik. Felix jen pokrčil rameny a pokračoval v předstírání, že tam není. Pomalu upíjeli víno a dívali se ke vchodu, očekávaje příchod dávného přítele, po němž se slehla zem, a kterého povolává k sobě král.

Ti tři, byli jeho osobní a nejdůvěrnější skupinou. Dovnitř i ven proudilo mnoho lidí. Mužů, žen, dětí různého stavu a v různém stavu, ale jejich drobný přítel, jenž tak obratně vládl ostřím, se neobjevoval. Jen u výčepu stál stejně starý a urostlý mladík, v kvalitních šatech se zdobenou pochvou meče a žertoval s hospodskou. Felix zničeho nic vstal a přešel blíže ke stolu neznámých mužů, aby lépe rozuměl jejich rozhovoru.

„Není to Kristián z Lomoze?" srčil loktem do svého druha nájemný šermíř.

Ten zvedl svůj již notně vínem zastřený zrak aby se podíval směrem, kterým se díval jeho přítel:

„Jo, je to on," zahuhlal, ne zcela dobře artikulujíc.

„Jenže drahý brachu, to znamená, že Vánek, nebude daleko!"

Alkoholem omámený šermíř se narovnal a bylo vidět, že jeho opilost se začíná ztrácet:

„Vánek. Myslíš, že přijde? Je to přeci, jen legenda," oba dva si na sobě začali rovnat oděv.

„Thomasi, myslíš, že si nás všimne? Nebo budeme mít čest, zkřížit naše meče?" zeptal se vystřízliv vší, šermíř.

„Doufejme Jene. Vánek je, jak ledová skála, nedostupná, nebezpečná a stejně smrtící," zasněně se usmál, hladíc svůj meč.

Felix se vrátil ke své společnosti:

„Tam," naznačil bradou směr, „je, Kristián z Lomoze."

Jak Adam, tak i Erik, se nevěřícně podívali, že by se za pět let jejich drobný přítel tolik vytáhl a zmohutněl? To se jim nechtělo věřit. Adam přivolal obsluhující dívku, do ouška jí poprosil, aby onoho mladíka poslala k jejich stolu, strkajíc jí za dekolt další mince.

Ta s rudými tvářemi odcupitala k výčepu, pohazujíc vlasy a vystrkujíc vnady ukázala k jejich stolu.

Vysoký, světlehnědých, dlouhých vlasů, nedbale svázaných v týlu, mladík se odlepil od pultu aby se houpavým krokem vydal k nim:

„Ta maličká mi říkala, že by se mnou, vznešení pánové, rádi mluvili," nadzvedl jeden koutek úst a jedno obočí. V zlatavých očích se mu zrcadlila výzva.

„Posaď se k nám, Kristiáne. Hodně jsi vyrostl, nepoznali jsme tě," vyzval Adam příchozího, během toho, co dával nohy dolů ze židle.

Mladík si je prohlížel, ale k posazení se neměl.

„Nepamatuješ si nás, Kristiáne z Lomoze? Společně jsme se učili u Lorda z Centry!" upřesňoval, lehce podrážděně, Erik.

Tázaný jen zavrtěl hlavou:

„Nikdy jsem nebyl v učení u tohoto muže, pravděpodobně je to mýlka."

To se postavil málomluvný Felix a naklonil se blíže ke stojícímu a důkladně si prohlédl jeho obličej.

„Tvář je podobná i gesta, ale není to on," znovu se posadil.

Tři páry očí na něj udiveně hleděli:

„Chceš říci, že existují dva Kristiánové z Lomoze?" Erikovi však nikdo neodpověděl, protože všichni šermíři v hospodě se jako jeden muž naráz postavili, s rukou na jílci svých mečů.

Malá společnost u zadního stolu se udiveně rozhlížela, jen Kristián se zdál nevzrušen.

„Co se děje?" zeptal se zvědavým tónem Adam.

Kristián pokrčil rameny:

„Nejspíše dorazil, Vánek," posadil se nyní na volnou židli a začal se ptát on.

„Vy tři, tedy tvrdíte, že pod mým jménem se někdo učil společně s vámi umění boje?"

Odpovědí mu bylo jen přikývnutí. Protože sledovali příchozí osobu.

V lehké kožené hrudní zbroji, s dlouhou sukní, plášti s kapucí v tmavě rudé barvě, se závojem přes obličej, s mečem u pasu vstoupila drobná žena.

Spíše dívka, jenž měla pozornost všech bojovníků v místnosti a bez zaváhání mířila rovnou ke Kristiánovi.

„Existuje?" zašeptal nevěřícně Erik.

To už dorazila k jejich stolu a postavila se za záda Kristiána:

„Dobrý den," pozdravila sametově smyslným hlasem. „Kristiáne, nový oddíl je vycvičený, můžeš si je vyzvednout, kdykoliv. Teď mě omluv, " pokynula k sedícím. Otočila se a v mžiku tasila, vytaženým mečem odrazila letící dýku, ta padla do prachu podlahy.

Mrazivým, zeleným pohledem fixovala muže, který jí vrhl. Pomalým pohybem si sundala kapuci a rozvázala stuhu pláště, jenž se svezl na zem. Ruku s mečem spustila dolů, takže táhla jeho špici po udusané podlaze.

V celé hospodě, by bylo slyšet projít mravence. Nikdo se neodvažoval dýchat, pravděpodobně i mít v provozu srdce. Postavila se přímo před vrhače:

„Co si žádáš, pane?" zeptala se líbezným hláskem, dívek šlechtických rodů, však státe s tvrdým pohledem.

Chlap nevalného vzezření nasucho polkl: „Jen jsem se chtěl přesvědčit."

Pod závojem se formoval křivý úsměv:

„Tak to se můžu přesvědčit i já, že?"

Ten jen přikývl. Otočila se a odcházela směrem ven.

„Pěkná komedie!" prohodil hazeč dýky, kdy se mu přesně vedle hlavy zabodla dýka, kterou její vlastnice vytáhla snad ze vzduchu.

„Příště půjde do oka. Nemyslím si, že je třeba, být mým nepřítelem," s úsměvem na rtech se vrátila k místu, od kterého na oko odcházela, vytáhla dýku z trámku, od níž odpadl pramen mužských vlasů. Vrátila se pro svůj plášť a velice pomalu a důkladně si ho oblékla.

„Děkuji za informace, vracíš se domů?" zeptal se Kristián.

Vánek, jen přes rameno prohodila:

„Ano. Stav se doma, matka tě chce vidět," už bez dalších slov a humbuku odešla.

Do knajpy se vrátil zvuk:

„Ses pochcal strachy, co, Marceli!" ozýval se od stolů smích.

„Legenda. Je ještě krásnější, než se vypráví!"

Další obdivné výkřiky a posměšky se nesly vzduchem.

U stolu, kde seděl Kristián bylo stále ticho, co přerušil až Felix:

„Vánek, to ona je, Kristián z Lomoze."

Adam i Erik vyjeveně hleděli na druha. Kristián se křivě usmíval:

„Nečekal bych, že si to někdo z vás, uvědomí," přivolal šenkýřku a objednal dva džbány vína, „napijte se na zdraví. Teď už musím odejít, pánové," vstal a s rukou na hrudníku se lehce uklonil. Odešel z Hospody U beraní hlavy stejně, jako před ním, Vánek.

„Felixi?" ten opět pokrčil rameny. Jeho zásoba slov, pro dnešní den, zdála se být vyčerpána.

„Neměli jsme je náhodou sledovat?" zeptal se po nemalé chvíli, Adam. „Jen nevím, jak vysvětlíme králi, že z mladíka, kterého pět let hledá, je velice nebezpečná a smyslná žena."

Erik bouchnul pěstí do stolu, až z pohárů vystříklo víno:

„Nejhorší bude najít jeho obydlí v Lomoze. Moc dobře víš, že tamní hory jsou jak past. Pokud nemáš průvodce, rovnou se můžeš rozloučit se životem. Stejně tě dovedou nanejvýš do té jejich Náhorní vesnice, dál ne. Jsou k sobě a svým pánům neuvěřitelně loajální, a pokud si tě sami nepozvou, tak se dál nedostaneš!"

(edit.2020)