Moranina píseň
Moranina píseň
aneb O začátku...
~○~●~○~●~○
Zatímco venku zuřila ohromná bouře, jenž snad rvala stromy ze země i s kořeny, uvnitř chatrče bylo příjemné teplo a klid a jen netěsnícími okny se dovnitř dralo teskné kvílení vichru a štěkot psů z nedaleké vesnice. Stařena natáhla seschlé a nepřirozeně bledé ruce blíž pohasínajícímu ohni, aby stihla nasát ještě poslední, matný plamínek tepla. Žel, neměla co do ohně přiložit. Peněz bylo zoufale málo a poptávka po jejích službách značně klesla, obzvláště pak onen incident s kněžím jí zrovna na oblíbenosti nepřidal. Stařena se pro sebe tiše zasmála, při vzpomínce na tlustého kněze, kterak poulil očima a zapřísahal se samotnými bohy, že odhalí její hrůzný podvod. Jenže ona nemohla za to, jak to skončilo a že propadl temnotě - o tom rozhoduje jen a pouze osud. Avšak, jelikož byla vědma jediná, kdož viděl pod ruce osudu, často se lidé mylně domnívali, že budoucnost také dokáže změnit, či ovlivnit a za nic na světě si to nechtěli nechat vysvětlit.
Ach, jak dlouho u sebe zase nespatřila živou duši. Cožpak má skutečně pojít hladem? Mohla by si vyložit karty a požádat o trochu moudrosti od nesmrtelného osudu, leč ona nebyla jako lidé, kteří dříve tak hladově vyhledávali její služby a věděla, že kolikrát je lepší nevědět, jací démoni číhají za dveřmi.
A jakoby stařenu skutečně někdo slyšel, ozvalo se nesmělé zaklepání na dveře.
,, Vstupte, milý hoste," zašveholila potěšeně stařena ze své židle. ,, šla bych vám otevřít, ale bohužel bych se už neposadila."
Do chalupy vstoupil mladý muž s krátkými černými vlasy, strništěm na bradě a krásnýma smaragdovýma očima v příliš přísné tváři.
Stará žena se na hosta vřele usmála. Jak upřímně ráda viděla zase někoho, kdo jí potřeboval a díky jehož zlaťákům bude moci přežít zase dalších pár dní.
,, Mohl bys, prosím tě, šoupnout tamhle ten stůl kousek blíž? Jdeš za mnou přeci, abys zjistil co tě čeká, ne?" Byla to hloupá otázka, ale jeden nikdy neví, o co vlastně lidem jde - což byl také důvod, proč byli Nesmrtelní daleko snesitelnější společníci.
Mladík nervózně přikývl a udělal oč žena žádala. Když přenášel vratký stolek a pokládal jej na podlahu, stařeně se naskytla příležitost si důkladně prohlédnout svého nového hosta. Nebyl nikterak vysoký a jeho postava byla štíhlá a svalnatá.
Stařena vytáhla z kapsy svého roztrhaného kabátu balíček karet. (Bylo vskutku podivuhodné, že ten starý kabát stále držel v jednom kuse. Přitom pamatoval už dobrých sto let!) Vědma karty důkladně promíchala, načež jich přesně deset vyložila na stůl, lícem dolu.
,, Vyber si tři," požádala vědma s profesionální vážností v hlase - lidi měli rádi, když hrála divadlo záhadné čarodějnice spřažené s temnými silami.
Karty byli celé špinavé a celkově působili spíše dojmem, že se co chvíli rozpadnou v prach, přesto však mladík bez řečí udělal, co řekla.
Jako první otočil kartu se vzorem chlupatého, šedého vlka, jenž obtočený pokojně ležel okolo jakési nejspíše neexistující květiny s okvětními plátky zbarvenými pichlavě modře. Úplně dole na zmačkaném papíru bylo cosi cizím jazykem napsáno.
Mladík byl v rozpacích.
,,babko, máš přeci říci co mě čeká, a ne mi ukazovat nějaké hloupé karty!"Zahleděl se na ten zvláštní obrázek a něco, jakoby ho na něm upoutalo. ,,A vůbec, co tu je napsáno?"
Stařena se usmála a odhalila tak pokřivené zuby. Všichni se vždycky ptali na tak hloupé věci, přitom by se byli mohli dozvědět tolika důležitých informací, kdyby pokládali ty správné dotazy.
,,Stojí tam ,Překvapení'" Odvětila věcně a vzdor všemu, stále trpělivě.
Mladík se zamračil a jeho smaragdové oči již nepůsobily tak měkce a tajemně.
,,A co to má jako znamenat?"
Babka přejela prstem po kartě a zavřela oči. Dalo by se to dělat i bez těch tyátrů, ale to by potom mladík méně platil.
,,Je to prosté, tato karta ti odhalila jen střípek toho, co tě čeká.
Může to být dobré nebo špatné Překvapení, ale to už ti prozradit nemohu." Stejně tušila, že bude dál vyzvídat a škemrat, aby prozradila více.
Mladík však zarytě mlčel a soustředěně otočil další kartu. Na ní byl snědý muž, oblečen jen do půli pasu a který jednou rukou vedl za uzdu koně a v té druhé držel lucernu.
,,Co znamená tahle?" promluvil konečně směrem k babce.
,,To je, můj milý přítele,Láska'
Bude ti svítit na cestu a bezpečně tě vést, ale dej si pozor, možná to bude právě ona, kdož se stane tvojí záhubou..." Tak dlouho jsem už tuto kartu nevyložila... Pomyslela si vědma s přívalem hořkosladké nostalgie. Ale je to velice zrádná věc...
,,Pověz, babko," Osmělil se host, když opadnulo rozpačité ticho. ,,mám se jí bát, nebo to pro mě znamená něco dobrého?" Tázal se s obavami, jakoby ho už jen samotná karta zneklidňovala. Každý zkrátka reagoval jinak.
Babka se opět začala smát. Kdysi mývala hezký smích, teď však zněl jako dávivý kašel. ,,Hochu, proč si pleteš osud a jeho tlumočníka? Raději otoč ještě tu třetí kartu, možná prozradí něco víc..."
Mladík si nervózně povzdechl, nejspíše nečekal, že návštěva babky bude tak nepříjemná a vyvolá tolika zvláštních pocitů. Na poslední kartě stála dívka jako živá, v bílých krajkovaných šatech až na zem, zlatými, vlnitými vlasy, červenými rty a ruměnci na tvářích, celá ozářená matným světlem. Byla věru krásná a okouzlující, až na to, že na její tak pohledné tváři chyběl úsměv.
,,To je ,Krása' babko?"
tázal se naprosto okouzlený mladík.
Vědma se zasmála, až se z toho zakašlala.
,, ach,ano,někomu může přijít krásná, ale většina lidí na ní má jiný názor.
Tedy,nevím co tobě přijde na Smrti krásné?"
Mladík na stařenu pohlédl dosti nedůvěřivě.
,, babko,obrázky na předchozích kartách měli svůj význam,neboť odpovídali tomu,co karta měla představovat.
Ale proč by obraz tak krásné dívky, měl symbolizovat zrovna Smrt?"
Vědma nad jeho otázkou jen kroutila hlavou.
,, hochu,nejsem na světě tak dlouho,aby ti to mohla vysvětlit.
Ty karty jsou staré tisíce let!
Znám je, a vím že všechny mají svůj význam.
A proto tě varuji,nepochybuj o jejich moudrosti, nebo se ti to může vymstít..."
Mladík vzal obrázek dívky do ruky a dlouze si jej prohlížel.
,, jak by tak křehká dívenka mohla znamenat Smrt?"
Náhle vzduch v místnosti jakoby zhoustl a vědma pocítila, že se okolo nich pohybuje cosi nespatřeného.
Nějaký neviditelný stín kroužil okolo nich, jako hladový sup pozorující svou kořist.
Z ničeho nic mladík zrudl a se zoufalý výkřikem se chytl rukama za krk.
Stařena, nedbaje na svá bolavá kolena vyskočila ze židle a vrhla se k muži.
Mladík se zřítil ze židle a svíjel se na zemi v šílených křečích.
Vědma se ho pokoušela držet aby sebou neházel a začala potichu šeptat jakási nesmyslná slova.
Mladík v záchvatu křečí opět vykřikl a pěstí uhodil stařenu do obličeje.
Vědma však nepřestávala a dál mumlala podivná slova.
Když jakoby nějaká nadpozemská síla udeřila do podlahy.
Celá chatrč se otřásla v základech a nádobí se řinčením padalo z polic.
Teprve po otřesu se vše uklidnilo.
Mladík zůstal ležet na zemi,vypadal že je bez jakýchkoliv vážných zranění, ale stále dýchal zrychleně a nepřirozeně trhavě.
Vědma se dlouze nadechla a zase vydechla,byla hlavně ráda,že už je to za ní.
Avšak zmocňoval se jí strach,skutečně mladík svými pochybnostmi vzbudil samotnou Moranu?
Náhle se ozvalo tiché zaklepání na dveře.
Stařena nejistě přistoupila k oknu,věděla že nesmí otevřít a stejně tak tušila,co čeká za dveřmi.
Před vrátky stála štíhlá dívka,přes sebe světlé,krajkové šaty, zlatavé vlasy jí padali do obličeje a zakrývaly tak tvář.
Stalo se,co stařena čekala, avšak karty nepředpověděli...
°°°
Je mi ctí přivítat všechny kdož dočetli až sem u nové knihy!
* zase tak nová není...jedná se o příběh jenž připisuji ze starého telefonu, (původní verze byla příliš krátká a obsahovala hodně chyb).*
Jak jinak než opět u příběhu z prostředí fantasy...
Doufám že se bude líbit, ale předem upozorňuji že kapitoly nebudou vycházet příliš často,momentálně se nejvíce věnuji knize ,Čas Růží'.
Dech beroucí obálku knihy mám z dílny talentované Beatitudinem_20
Moc tuto šikovnou grafičku doporučuji!!!!
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top