Život v prázdnotě. Tak by se dala popsat ta léta, která jsem prožil vedle své ženy. Kdybych se mohl vrátit zpět do minulosti a poradit svému mladému a nerozhodnému já, řekl bych mu, aby Thomase neopouštělo. V té době jsem se chlácholil tím, že žít s dívkou nemůže být tak špatné, ale pak jsem poznal nevýhodu dohodnutých sňatků. Já o ní naprosto nic nevěděl a doufal, že se bude aspoň částečně podobat Thomasovi, jejich povahy se ale lišily daleko víc než vzhled. Moje žena nedokázala milovat, proto jsem ani za všechna ta léta nedokázal pocítit ani jeden z těch pocitů, co ve mně dokázal rozproudit Thomas v jediné sekundě.

Hodiny v mé kanceláři ukazují přesně čtvrt hodiny po půlnoci a já stále sedím v křesle za svým stolem – nedokážu přimět své tělo k pohybu, který by mě dovedl do mého domu, drahé vily, ve které trávím minimum svého času, snad ani domovem to místo nemohu nazývat. Jako každý den tam na mě v ložnici čeká moje žena, nejspíš už poklidně spí – ona nemá žádné trápení, nic ji netíží, nic jí nebrání ve spánku.

Už pár hodin tu oči upírám na jediné místo – do očí člověka, kterého jsem nade vše miloval. Ta fotografie je to jediné, co mi kromě vzpomínek zbylo, to jediné, co mě v této prázdnotě drží na nohou. Jeho oči plné citů v sobě odráží stejný odstín modři jako oči mé ženy, avšak ty její v sobě nemají ani kapku citu.

Stále přemýšlím, jestli jsem tenkrát udělal chybu, nebo to tak osud chtěl, abych v životě nebyl šťastný. Často si kladu otázku, co asi dělá, jestli má milující ženu a rodinu, kde žije nebo jak se mu vede. Jestli by mě i teď miloval. Jestli mě stále miluje, tak jako já jeho. Neukázal se tu od mé svatby, jeho poslední pohled plný slz, když otevřel dveře ve chvíli, kdy jsem řekl své ano, nemůžu zapomenout dodnes – láme mi srdce i po dvaceti letech.

Moje žena nejspíš čeká, že za ní dnes přijdu s kyticí žlutých růží, které tolik obdivuje, a popřeji jí k k výročí naší svatby, ale já nemohu. Dočkal bych se jen přísného pohledu, ale ne citů, natož radosti. Dám jí proto takový dar, který ji opravdu potěší.

...proto všechen svůj majetek připadá mé ženě. O vedení firmy bude též rozhodovat má žena...

Papír s mým rozhodnutím a podpisem nechám ležet na stole a konečně vstanu z křesla. Zhasnu světla a s kufrem vyjdu z kanceláře, klíče nechám v zámku, pomalu kráčím chodbou k východu – není kam spěchat. Vyjdu ven do chladného březnového večera, světla se za chvíli zhasnou sama, stačí jen zakódovat zámek a spustit bezpečnostní systém. Když je vše hotovo, moje nohy se dají opět do pohybu, tentokrát je nemusím nutit, jdou s lehkostí k cíli, který ani neexistuje, stačí jim vědět, že už se nevrátí k mé ženě.

Přiložil jsem i žádost o rozvod, můj právník zařídí, aby nebyla nutná moje přítomnost, vždyť přeci nechávám všechen majetek své ženě, není o co se soudit, tudíž by mělo vše proběhnout hladce. Nasedám do metra, oproti dennímu návalu teď jezdí vagony téměř prázdné. Sednu si dál od ostatních, tak, jak to dělají všichni, pokud je dost místa. Na hlavní nádraží trvá jízda sotva deset minut, počítám při tom zastávky – na většině z nich nikdo nevystupuje, tudíž se čas jízdy nepatrně zkracuje, protože není potřeba tolik času pro výstup a nástup. Nejsem nervózní, jediné, co mi vadí, je hlas v metru, který přerušuje tlumený rachot kol, který slýchávám každý den.

Vystoupím na hlavním nádraží a koupím si lístek na autobus, teď v noci nepojedu nikam daleko, jen na kraj města, ubytuji se tam v menším hotelu. Cesta autobusem trvá nejméně dvakrát déle než ta metrem, nevím to přesně, čas nekontroluji. Zastávka stojí dvě ulice od hotelu, než tam dojdu, začne mírně poprchávat. Vejdu dovnitř, rozhlédnu se. Vpravo vedou dveře do jídelny, nalevo jsou umístěná křesla se stolem, ke dveřím zády zde sedí muž – má delší černé vlasy protkané sotva znatelnými šedinami, hned si všimnu jeho širokých ramen. Čte si noviny. Vydám se k recepci – za stolem zde téměř usíná mladá žena, řekl bych kolem dvaceti let. Volný pokoj bohužel nemají, ale prý už jsou domluvení s dalším hotelem, pojedu s tím mužem, co sedí v křesle, čeká na taxi. Až teď si všimnu, že má vedle sebe zavazadlo.

"Mohu?" zeptám se, když dojdu ke křeslům.

"Jistě," odpoví, aniž by odtrhl pohled od novin.

Sednu si naproti němu, pohodlně se opřu a sleduji slabý déšť na ulici. Po chvíli uslyším odkašlání.

"Promiňte, že jsem se nepředstavil, byl jsem zaujatý jedním článkem." Během jeho omluvy k němu stočím pohled – je opravdu krásný. Oči se mi rozšíří překvapením – o to víc, když uslyším jeho jméno. Po tom, co řeknu to své, spustí se mi z očí slzy.

"Andrew," zašeptá moje jméno, po čemž se jeho koutky roztáhnou do úsměvu. "Tak dlouho jsem tě neviděl."

Před hotelem zastavilo auto – typické taxi. Vstali jsme z křesel a s přáním dobré noci jsme odešli a nastoupili do taxi. Cestou mezi námi vládlo příjemné ticho, nejspíš jsme oba přemýšleli nad minulostí, nad těmi nezapomenutelnými okamžiky. Taxi zastavilo, a než jsem stihl cokoliv namítnout, Thomas za nás zaplatil. Stejně tak pro nás na recepci bez zeptání domluvil apartmá a až potom se mě se svým okouzlujícím úsměvem zeptal, jestli mi to nebude vadit. Musel jsem pokroutit hlavou – zůstal stále stejný – ale souhlasil jsem.

Chtěl jsem si jít lehnout do druhého pokoje, ale Thomas mě zadržel: "Rád bych si ještě promluvil – myslím, že si máme co říct."

 Jen jsem si položil kufr vedle postele a sundal sako a šel si sednout k Thomasovi. Poklepal vedle sebe a já si sedl vedle něj. Otočil se ke mně čelem a chytil mě za ruce. Díval se mi do očí a najednou nebylo co říct. V tu chvíli mě silně objal. Omotal jsem mu ruce kolem pasu a hlavu jsem si položil na jeho rameno. Nosem jsem vdechoval jeho vůni – tolik mi chyběla.

"Hledal jsem tě," přiznal jsem tichým hlasem, ale odpovědi se mi nedostalo. Až po chvíli Thomas promluvil: "Dovol mi dnes prosím usínat vedle tebe, objímat tě a probouzet se vedle tebe." Odtáhl se ode mě a opřel naše čela o sebe, aby se mi díval do očí. "Dej mi druhou šanci a dovol mi probouzet se vedle tebe každé ráno." Při jeho pohledu jsem se opět vrátil do svých mladých let, kdy se mi z jeho pohledu podlamovala kolena, a já se šťastně usmál. Z očí se mi opět valily slzy a já ho místo odpovědi políbil. Konečně jsem na svých rtech cítil ty jemné polštářky, po kterých jsem takovou dobu nepřestával toužit.

Později jsme leželi vedle sebe, jeho tělo příjemně hřálo to mé a  já poslouchal tlukot jeho srdce. Nevyprávěli jsme si, co jsme dělali těch dvacet let, nebylo to důležité, žili jsme tímto okamžikem, žili jsme pro budoucnost, společnou budoucnost.

"Andrew, řekni mi," ozval se Thomas. "Věříš ve šťastné konce?"

"Teď už ano," odpověděl jsem bez váhání.

Přesně tak. – Ne všechny příběhy mají šťastné konce, ale to neznamená, že ho nebude mít ten náš.

Omlouvám se za chyby (opravím to dodatečně, až se trochu vyspím) a...

Předem se omlouvám za můj výkec, co bude následovat...

Nevěděla jsem, jestli ten epilog opravdu napíšu, ale nakonec ho tu máte. Na začátku jsem totiž měla připravený dlouhý příběh a poslední kapitola, co jsem napsala, měla být asi třetina celého příběhu. Thomas se měl snažit dostat Andrewa zpět a Andrew měl být přesvědčený o tom, že byl jenom jeho sexuální hračka, ale vše by se odehrálo před svatbou s Thomasovou sestrou. Po pár hádkách by Andrew Thomasovi odpustil a odešel od své rodiny. Žili by spolu, ale stále by to mezi nimi skřípalo, až by nakonec Andrew jednoho večera odešel (zde měl při hádce říct to, co napsal na konci poslední kapitoly). Andrew by se šel opít a popral by se, nakonec by skončil s pár zraněními v nemocnici. Konec by byl stejný jako konec epilogu – oba by řekli, že šťastné konce sice neexistují vždy, ale to neznamená, že by jejich příběh nemohl šťastný konec mít.

Kvůli těmto větám příběh vznikl. Proto si pamatujte:

Ačkoliv ne všechny příběhy mají šťastné konce, nevzdávejte to, protože jedině vy můžete změnit svůj osud a svému příběhu šťastný konec dát.

A bylo tu i pár dalších důvodů, proč psát tento příběh: Mám ráda happy-sad endy. Vážně moc jsem chtěla napsat příběh s názvem Happy ends.

A taky jsem chtěla trochu upozornit na neoriginální konce, zvlášť u boyxboy povídek. Pochopte lidi, že lidi ty příběhy za chvíli přestanou bavit, pokud budou mít pořád jeden a ten samý stereotyp. Zkuste něco nového, zkuste něco, co by od vás nikdo nečekal. Vím, že se to snadno řekne, než udělá, ale snažte se pro vaše čtenáře. Chce to nějaký nápad, proč ten příběh psát, ne jen to, že jste prostě chtěli napsat fanfikci na ty dva roztomilé zpěváky, která skončí beze smyslu. Navíc přesně víme, že skončí jedním z těch typických konců:

1) aspoň někdo z hlavních postav umře,

2) umře potížista a všichni budou šťastní,

3) jedna z postav odmítala přiznat city a teď se ti dva dají dohromady kvůli něčemu "strašně moc originálnímu", co přiměje tu osobu k uvědomění, že toho druhého vlastně miluje,

4) příběh je celý beze smyslu, ale najednou se zjistí, že dominantnější z páru mafián nebo něco podobného a jeden z páru umře (druhý nejspíš spáchá sebevraždu),

5) důvod psaní příběhu je sex na konci,

atd., atd. Znáte tyhle konce, co jich tu je plno, že? Znáte tyhle příběhy, co nemají smysl, nebo se děj najednou otočí o 180 °? Nějaký takový možná píšete, že? Máte u něj spoustu přečtení, hvězdiček a komentářů, ale ve skutečnosti vás většinou lidi berou jako "jednoho z těch pisatelů boyxboy". Chci tím říct, že NEJSME ORIGINÁLNÍ. Spousta lidí píše ohrané textingy se stejnou zápletkou, další přeslazené yaoi podle Junjou romantica a další je zbytečné zmiňovat – vybavíte si to sami, ale na konkrétní pisatele si nejspíš nevzpomenete.

Víte, stává se mi to pořád: na měsíc přestanu číst nějakou knížku (žádný update nebo si chci prostě počkat, až bude víc kapitol), ale za ten měsíc už ani pořádně nevím, o čem byly minulé kapitoly a musím si je přečíst znova (někdy se mi i stane, že ani po přečtení znovu od první kapitoly nevím, že jsem příběh kdy četla).

A snad ani nemusím zmiňovat otřesnou gramatiku některých pisatelů. Okai, občas se člověk překlikne, ale lidi (nemluvím ke všem), vy máte snad víc chyb než prvňáci těsně po tom, co se naučí psát, a to jste kolikrát i dospělí. Ale stejně je wattpad (pokud vím) od 13 let, takže by lidi v 6. (?) třídě měli gramatiku zvládat levou zadní.

Neházím všechny do stejného pytle! (1) Těch pytlů je víc, 2) najdou se tu i originální nápady a styly psaní).

Řekněte: Souhlasíte se mnou? V čem ne? Na něco jsem zapomněla? Cítíte, že by vaše příběhy potřebovaly změnu? Udělejte ji, pište odlišně, inspirujte se ve svém životě, v životě přátel, rodiny apod. Kolem vás je spousta inspirace, tak ji využijte. Nebojte se postavy trochu mučit (spíše psychicky, nemyslím pouta, biče apod.)

Napište mi komentář, co si o tom myslíte, napište mi, jestli se Happy ends nějak liší a jaký na vás udělaly dojem. Vím, že se musím ještě zlepšovat, ale už teď aspoň částečně splňuji svoje předsevzetí – každý můj příběh by měl mít nějaký důvod, proč ho píšu (většinou se to dozvíte na konci). Řeším problematiku vztahů (nejen boyxboy, tyhle problémy jsou většinou všeobecné – lidé si už tolik nerozumí, dělají zbrklá rozhodnutí – sem zasahují Happy ends a Hundred Words, což byla zároveň i taková výzva "100 slov na kapitolu"), poukazuji na to, že první láska většinou nevydrží věčně (příběh I Hope)... Bohužel vám zatím neprozradím pointu dalších příběhů, protože jsou rozepsané, ale hodlám je i přes pomalý update dopsat.

Moc se omlouvám za takovou slohovku, ale tohle jsem vám chtěla říct už dlouho. Doufám, že si to aspoň někdo z vás přečetl a že jsem vás s tím moc neotravovala.

Budu ráda, pokud mi dáte vote, budu ještě radši, když mi napíšete komentář se svým názorem, a též mě potěší, pokud vás zaujme moje tvorba a vy mě začnete tady na wattpadu sledovat ;)

A teď pár písniček pro vás (poslouchala jsem je při psaní epilogu):

https://youtu.be/DRVrwJeZlHs

https://youtu.be/BOfvxkwnSs8

https://youtu.be/4JtnI_tvXmA

https://youtu.be/eCxBGfiThW0

https://youtu.be/SYtLk2GwLLs

https://youtu.be/f3KzmVblyHw

https://youtu.be/mIOMRiQaB-U

https://youtu.be/VjNVPO8ff84

Vaše Simone.