"Prosím tě, přestaň. Je pitomost, abys jen tak zapomněl a teď, když se bouchneš do hlavy, si najednou jako zázrakem vzpomněl." Thomas rozhazuje rukama a mluví o něco hlasitěji, než by měl.

"A proč to tedy napsala i moje matka? A proč mám toho plyšáka, co mi dal ten kluk?" namítá Andrew.

"Plyšáka?" podiví se Thomas. Andrew na to jen přikývne a otevře krabici se svými starými hračkami z dětství. Navrchu leží plyšový medvídek, kterého vezme, a krabici opět zavře. Plyšáka podá Thomasovi.

Thomas to celou dobu věděl. Pamatoval si všechno, co se stalo. Tu ženu, kterou jeho matka nazývala neslušnými jmény, to, co mu dělal otec, i toho kluka, kerému dal toho medvěda. Záviděl Andrewovi, že si nic nepamatoval, i on by rád zapomněl, proto se ho snažil udržet v domnění, že to jsou jen divné sny, ne vzpomínky. Jenže teď nedokázal potlačit ty emoce. Pomalu, jakoby v transu, rozepnul tajnou kapsu, jejíž zip splýval s plyšákovým úsměvem, a z ní na něj vypadl řetízek s přívěškem - zelenomodrým kamínkem. Byl to dárek od matky. Toho plyšáka dostal ten samý rok k narozeninám od babičky z otcovy strany. Otec mu chtěl dárek od matky vzít, ale on ho chytře schoval do skrýše v medvědovi. Otci řekl, že ho ztratil.

"Přišel jsem na ni, když jsem se jednou bál v noci při bouřce. Omylem jsem zavadil o zip. Nechal jsem to tam, asi to tam zapomněl, to dělají děti často - něco někde položí a už si na to nevzpomenou," vysvětloval Andrew.

"Ne, schoval jsem to tam jako malý, aby mi to otec nevzal," přiznal Thomas.

"Ty? Jak jako ty? Chceš mi říct, že...?" Andrew nevěděl, jak dál pokračovat. Byl zmatený.

"Chápu, že jsi neuvažoval nad tím, kdo to mohl být, a přiznejme si, nejsem jediný Thomas široko daleko, ale..." Na chvíli se odmlčel. "Nechtěl jsem ti to říkat."

"A to proč?" Andrew nadzvedl obočí v tázavém gestu.

"Protože jsi měl neuvěřitelné štěstí, když jsi na něco tak strašného zapomněl. Mě to pronásleduje dodnes. Kolikrát mám pocit, že jsem jako můj otec. Těžko ovládám svůj vztek, a když se bojím, dokážu příšerné věci," přiznal se smutným tónem v hlase.

"Nejsi jako on. Říkej si, co chceš, ale nejsi." Andrew se na něj usmál, aby viděl, že to myslí vážně. Ani sám nevěděl, proč si je tak jistý, ale něco mu říkalo, že ten anděl, co ho zachránil před tou bandou tupců, nemůže mít duši ďábla jako jeho otec.

_________________

"Nenávidím tě!" Drobné pěsti bušily do Andrewovy hrudi, jakoby to snad mohlo pomoci nebo snad i vrátit čas.

"Sorry, já za to nemůžu. Asi nakonec nebudeš tak neodolatelná, jak si myslíš." Jen pokrčil rameny a oblékl si tričko a mikinu, aby mohl odejít. "Jo, ještě jsem zapomněl na něco." Přešel k ní a naklonil se, jakoby snad chtěl vzít svá slova zpátky a políbit ji, jakoby se nic nestalo. Dívka sedící na posteli v to opravdu doufala a zvedla pohled, aby se ale střetla s tím jeho nesmlouvavým. "Snad ani nemusím říkat, že se rozcházíme."

Vzal její ruku do své, jakoby ji snad chtěl pohladit, ale místo toho stáhl z jejího prsteníčku stříbrný kroužek, který jí před pár týdny daroval k svátku. Dívka nebyla schopná nic namítat, tak jen zůstala sedět na posteli, slzy se jí řinuly z očí a ruku měla stále nataženou před sebou tam, kde ji Andrew nechal, jakoby snad čekala, až se Andrew vrátí a kroužek zase navlékne na její prst. Nestalo se tak. Ona by mu přece dokázala odpustit, že dnes neměl svůj den. On se však choval tak, jakoby za to mohla jen ona. Události minulých dní ho vyvedly z míry víc, než si dokázal přiznat. Možná mu ale odkryly pravdu.

Procházel se po nočním městě a kroužek zamyšleně otáčel v prstech. Měl rád stříbro, mnohem více než zlato. Vyzařovalo takovou nevinnost, kdežto zlato mu připomínalo lidi, které zajímají jen peníze a získávají si je především nečestnou cestou. Stříbro mu připomínalo křídla andělů. U toho slova se chvíli pozastavil a představil si, jak by stříbrný kroužek ladil s Thomasovými poodrostlými černými vlasy. Ani netušil, jak vypadal, když si je svázal do drobného culíku a pár neposlušných pramenů mu volně padalo do tváře. Andrew by mu nikdy neřekl, jak moc se v tu chvíli vždy touží těch vlasů dotknout a zjistit, jestli jsou přesně tak sametově hebké, jako si to představoval. Jenže Thomasovi by nedal něco, co původně koupil někomu jinému. Navíc, tenhle prsten na něj byl až moc obyčejný. Neslušel by mu.

V návalu zimy, kterou s sebou přinesl říjnový vítr, se k sobě snažil natisknout slabou mikinu ještě o něco víc, ale nepomáhalo to. Přesto mráz nevnímal tolik, jako obyčejně. V mysli si přehrával předešlou scénu a uvědomil si, že pokud se někomu nesvěří, praskne mu z toho brzy hlava. Jen nevěděl komu. Naprosto přesně věděl, že to chce říct Thomasovi, jenže to nebyl správný člověk, protože kdykoliv se ocitl v jeho přítomnosti, Andrew nedokázal myslet na tak banální věci jako je rozchod s přítelkyní, ale jen na Thomasovu přítomnost. Uvědomoval si ale, že jeho kamarádi se dělí na dvě skupiny - ta, která udržuje jejich kamarádství jen kvůli zisku, a ta, která mu opravdu pomůže, když potřebuje, aniž by už přemýšlela, jak jí to Andrew příště oplatí. Ať chtěl nebo ne, musel uznat, že do té druhé skupiny patřil jen jediný člověk, i když ať jde o cokoliv, člověk se ze všeho vždy snaží něco získat. Ovšem v Thomasově případě šlo jen o to získat blízkého člověka, který by mu rozuměl. Neměl na výběr - vytočil Thomasovo číslo.

"Thomasi?" ozval se tázavě, když ustalo vyzvánění a dotyčný hovor přijal.

"Andrew?" napodobil jeho tón hlasu. "Co se děje?" dodal už ustaraněji.

"Máš chvíli čas? Potřeboval bych někomu něco říct."

"Fajn, povídej," přijal svůj úděl zpovědnice.

"Nemyslel jsem po telefonu." Kdyby mohl, zpražil by ho teď pohledem.

"To si budeš muset počkat. Mám od otce domácí vězení." Pokrčil rameny, i když věděl, že to Andrew nemůže vidět.

"Co jsi provedl?" zajímal se Andrew.

"Tak nějak jsem jednomu z jeho bodyguardů zlomil nohu a pár žeber," řekl nezaujatě. "A co vůbec ty? Nemáš náhodou bejt u tý svý číči?" pokračoval stejným tónem, i když by Andrew přísahal, že teď v něm zaslechl i trochu podráždění.

"O tom jsem chtěl mluvit - rozešli jsme se," hlesl.

"Aha, tak to je asi vážný." Obličej stáhnul, jakoby snad očekával ránu. "Chceš přijít? Musel bys teda oknem, ale..." Už nevěděl, co má říct. Byl rád, že je Andrew s někým šťastný, a netušil, že to tak rychle skončí.

Andrew s jeho návrhem souhlasil, proto už po chvíli mířil ulicemi kolem centra k honosnému domu, který si pamatoval z dětství. Byla to další ze vzpomínek, které přišly s nárazem na hlavu. Ten dům ze srdce nenáviděl a ještě více pokoj, ve kterém spával jako malý. Někde uvnitř tušil, že tento pokoj Thomasův nebude, aby zůstal volný a Lucas se mohl nechat unášet vzpomínkami na své činy, ale jedna jeho část se naopak bála, že Thomasovi pokoj zůstal. Snažil se tím nezaobírat a radši napsal Thomasovi zprávu o tom, že už dorazil, aby ho navedl ke správnému oknu. Odpověď mu přišla hned. V prvním patře se otevřelo okno a jediná cesta k němu vedla přes strom vedle domu. Vyšplhat do koruny stromu mu nedělalo problém, ale u balancování na větvi vedoucí k oknu už se bál. Přesto ho dopředu hnal fakt, že to není ten pokoj, ve kterém dříve spal, protože ten měl okno do ulice.

Když konečně stál na pevné zemi, ohlédl se z okna a nechápal, jak to mohl zvládnout.

"Jsem zvědavej, jak mě pak odtud dostaneš," prohlásil směrem k Thomasovi, aniž by se otočil.

"Normálně, hodím tě z okna," odpověděl se smíchem a začal se k němu přibližovat, jakoby ho opravdu chtěl popadnout a vyhodit. To už se Andrew otočil zády k oknu. Pokud Thomas udělal krok vpřed, Andrew udělal jeden vzad.

"Nedělej si ze mě srandu." Viděl Thomasův arogantní úšklebek a vážně v tu chvíli netušil, co má v úmyslu udělat. Tahle situace mu naháněla strach, ale musel uznat, že se mu to určitým způsobem líbilo, nechávat se zahánět do kouta někým s tak hříšným tělem. "Thomasi, přišel jsem si jen promluvit," namítl, když se nebezpečně blížil ke stěně. Věděl, co přijde, až na ni narazí - Thomas se rozesměje nad jeho strachem. Proto se v tomto okamžiku chtěl zastavit, přestože by nejraději pokračoval jako ve svém světě, kde ho Thomas tvrdě přirazí ke stěně a strhá z něj oblečení. Přesně to se mu posledních pár nocí zdávalo. Nevěděl, co se mu to děje, nikdy takhle o klukovi neuvažoval, natož o Thomasovi... Vlastně musel uznat, že věděl až moc dobře, co se mu děje - líbil se mu Thomas. Nechtěl ale kazit jejich přátelství, tak ohledně svých pocitů mlčel.

"Thomasi," zkusil ho oslovit znovu, když už překročili tu hranici, kde by se obyčejně Thomas zastavil a rozesmál. Thomas se v tu chvíli ale tvářil stále vážně, samozřejmě až na ten úšklebek. Když došel k Andrewovi, který stál přitisknutý na stěnu, opřel si ruce vedle jeho hlavy a uvěznil ho tak mezi zdí a svým tělem.
"Tak povídej." sklonil hlavu, aby mluvil těsně u Andrewova ucha. "Řekni mi něco, co nevím," vyzýval ho. "Jestli mi chceš popisovat, jak jste se chtěli s Alis pustit do další fáze vztahu, ale ty sis nedokázal představit, že by zrovna tohle mělo být ono, tak mi nic novýho neřekneš," říkal mu tlumeným provokativním hlasem. "Klidně můžeš pokračovat o tom, jak sis chtěl představit něco, co by ti rozproudilo krev v žilách, zvlášť v určitém místě." Při těch slovech se stehnem natiskl na jeho rozkrok, aby Andrew věděl, co tím myslí, i když ten v tu chvíli chápal naprosto každé slovo, protože mu Thomas povídal pravdu. Sice se nemohl šokem pohnout, ale vnímal naprosto všechno, co mu Thomas říkal. "Jenže ty sis v tu chvíli představil, jak ti někdo zasouvá penis do zadku, co?" Thomas pokračoval a s poslední větou se zdálo, že se mu i vysmívá.

"Jak?" Andrew chtěl ve větě pokračovat, ale Thomas mu odpověděl dřív. Chtěl jen vědět, jak na to přišel, a Thomas mu s radostí popisoval všechny situace, kdy se Andrew choval tak průhledně, že se za to teď až styděl. Nemyslel si, že by si toho někdo všiml, zvlášť ne Thomas, ale musel si přiznat, že především pro něj byl tak lehko prokouknutelný.

"...A pamatuješ si, jak jsem si nedávno stěžoval na otce a ty jsi mě objal?" Na tu chvíli nemohl zapomenout. Chtěl ho obejmout víc, ale nemohl. Netušil, že to Thomas poznal. "Objímal jsi mě jen napůl, aby se neřeklo, protože ses bál, aby to nevypadalo nevhodně. Jenže, Andrew, většina kluků se jen poplácá po rameni, nikdo se neobjímá," poučil ho.

"A pro příště, nehraj si na to, že spíš, až se mi budeš chtít válet na klíně," připomněl mu školní výlet, kde spali na pokoji pro dva a na jedné posteli sledovali film. V jednu chvíli se Andrewovi začala klížit víčka a on si v ospalosti nevědomky položil hlavu do jeho klína. Když si uvědomil, co dělá, už se mu nechtělo spát. Svaly v těle mu ztuhly a on neusnul ani dlouho po tom, co ho Thomas donesl na postel a přikryl peřinou.

"Tak proč jsi mi tohle neřekl, ksakru, dřív? Přestal bych!" začne na něj křičet, když se vzpamatuje z šoku. V očích se mu objeví náznaky slz, které ale potlačí tisknutím víček k sobě, aby se nedostaly na tvář. Andrew věděl, že by se nic z jeho citů nezměnilo, ale byl by opatrnější. Teď toho litoval. Ale proč mu to Thomas neřekl?

"Já nechtěl, abys přestal," namítne Thomas.

"Cože?" vyhrkne Andrew možná až moc neslušně a oči otevře dokořán.

"Nechtěl jsem, abys přestal," zopakuje, přestože ví, že to Andrew slyšel. "Ale měl jsi holku, bylo by to nefér."

"Takže kvůli tomu. Zase si za to můžu sám." Andrew vydechne přebytečný vzduch z plic a podívá se se do Thomasových očí. Byly modré jako studánky, přesto za nimi neviděl nic, co by mu napovědělo, jak na tom u Thomase je. Zato jeho hnědozelené oči řekly Thomasovi všechno, i kdyby nechtěl.

"Asi toho víš víc než já, protože já se v sobě ani pořádně nevyznám," přiznal. Byla to pravda - nevěděl, co přesně se to s ním děje ani co vlastně k Thomasovi cítí. Jen věděl, že není úplně všední, aby se mu o jeho kamarádovi zdály sny, kde vládne erotická atmosféra a ze kterých se často probouzí s ranní erekcí.

"Nevím to, ale pomůžu ti s tím." Thomas vlastně ani nevěděl, co dělá. Původně chtěl Andrewovi říct, aby toho nechal, ale líbilo se mu to tak, že prostě nedokázal říct ne. Dnes mu jen chtěl pomoct přenést přes to uvědomění, rozhodně neměl v plánu ho držet uvězněného u zdi. A v neposlední řadě rozhodně neměl v plánu přitisknout své rty k těm jeho. Teď ho ale ovládala touha po Andrewových rtech, které divoce líbal a jejichž majitel se jeho útoku vůbec nebránil, ba naopak - vycházel mu vstříc a pootevřel mu ústa, aby mohl jejich jazyky spojit v hravé válce. Konečně se mohl dotknout Thomasových vlasů a sjíždět po nich dlaněmi až na jeho krk a záda.

Nikdo z nich nevěděl, jak dlouho takhle stáli a lačnili po tom druhém, ale Thomas se po té době konečně dokázal odtrhnout, aby se vymanil z jeho objetí a vážně se mu zadíval do očí.

"Tohle nemůžeme," namítl udýchaně.

"Proč?" opáčil Andrew zklamaně, přesto bojovně.

"Protože jsem jako můj otec. Jsem agresivní, sobecký a... Já ti nechci ublížit, Andrew. Tady to musí skončit. Musíš si uvědomit, že ne všechny příběhy mají šťastný konec," Thomas drmolil jedno za druhým a návaznost jeho vět byla nulová. Andrew ho poslouchal, ale v mysli mu uvízla jen jedna věta. Ne všechny příběhy mají šťastný konec. Ne, všechny ne, ale to neznamenalo, že ten jejich nebude výjimka. Andrew se rozhodl nevzdat se, protože za některé věci v jeho životě prostě stálo bojovat a Thomase počítal za jednu z nich.

"Thomasi, řekni mi nějaký důvod, který by mě opravdu přesvědčil," přerušil ho Andrew.

Thomas se zasekl a vypadalo to, že opravdu přemýšlí, co by mohlo Andrewa přesvědčit. Nakonec k němu zase přešel a místo odpovědi ho opět políbil.

"Tebe by nepřesvědčilo vůbec nic," uznal. "Neboj, budeš mít dost času si to rozmyslet. Třeba uvidíš, proč jsem si to pro tvoje dobro nepřál." Znovu ho políbil, ale tentokrát u jeho rtů zůstal déle. Chtěl si užít ten pocit, dokud mohl, protože nepochyboval, že už brzy se jejich vztah a možná i přátelství rozpadne na prach.

Ahojky, lidičky ; ) Oslavujme, že jsou spolu a pojďme to trochu okomentovat :D
Autorských keců dnes moc nebude.

Obrázek nahoře není úplně to, co bych si přála, navíc je to ship z jednoho anime (nebudu říkat, pokud se nezeptáte) a já postavy ze seriálů ani z reálného života moc neshipuju (říká ta, která připravuje FF na TaeKai, Jeonghana a další :D), pokud si o to doslova neříkají, ale než jsem ten obrázek otočila, vůbec mi nedošlo, že to jsou oni.
Doufám, že se Vám můj zatím nejdelší díl líbil, a zase příště pa.

Love ya, Vaše Simone.

PS.: Ok, tady to máš, Kookie 😝 (Kukynkaaaa)