"Andrew, vstávej," budil ho příjemný hlas, tak tichý, že ho vybízel k tomu, aby zůstal v říši snů. Nakonec se ale kvůli rukám, které s ním třásly, musel posadit.

"Promiň, že tě budím tak brzo," omluvila se mu matka, "ale chtěli jsme si s tebou ještě promluvit."

Andrew pouze přikývl a po tom, co jeho matka odešla z pokoje, aby nachystala snídani, vstal a otevřel skříň, aby si vybral oblečení. Ke své radosti našel upnuté džíny, které mu obkreslovaly zadek. Doufal, že se v nich bude Thomasovi líbit. Přes hlavu si přetáhl volné černé tričko s bílým nápisem. Trenky si ani nebral.

Na záda si hodil batoh a sešel dolů do přízemí, kde už čekali oba jeho rodiče. Otec seděl u stolu a vypadal, že čte noviny, ovšem bylo na něm poznat, že se na text v nich nedokáže soustředit, zřejmě ho něco rozptylovalo. Matka stála u kuchyňské linky a smažila vajíčka. Andrew pohodil školní tašku na židli naproti otci a odešel do koupelny, kde se učesal a vyčistil si zuby. Když se vrátil, jídlo už bylo na stole. Sedl si naproti rodičům, kteří na něj čekali, než začali jíst. Popřáli si dobrou chuť a pustili se do jídla.

Během snídaně zazvonil jeho otci telefon, odběhl tedy do předsíně, kde pár minut cosi řešil a pak přišel zpět, sbalil si věci a omluvil se, že bude muset jet do práce o něco dřív a popovídají si odpoledne. Rychle dojedl snídani, Andrew mu odnesl jeho talíř do dřezu.

"A jdi se prosím převléct, vypadáš v těch kalhotách jako teplouš," upozornil ho otec.

Andrewovi se v tu chvíli zastavila snad i krev v žilách. Ještě před snídaní měl pocit, že by se rodičům mohl svěřit se svou orientací, ale jak teď zjistil, mýlil se. Do očí se mu nahrnuli slzy a on už to nevydržel. Vzal si od stolu batoh a šel se obout, aby mohl vyrazit do školy.

"Promiňte, ale dnes domů nepřijdu, nehodlám tohle poslouchat," sdělil jim.

"Andrew, tvůj otec to tak nemyslel. Rozhodně si o tobě nemyslíme, že jsi.." jeho matka se zasekla. Nemohla najít to správné slovo, které by nebylo vulgární, ale zároveň by vyjádřilo její odpor.

"Buzerant?" doplnil ji Andrew. "No právě, nemyslíte si to. Vlastně ani neuvažujete o tom, že bych mohl být jiné než pro vás normální orientace, že?" vyplivl na ně. "Dnes opravdu nepřijdu, po tom, co jsem zjistil, že tu nejspíš nejsem vítaný, budu spát u svého přítele. Zatím sbohem," rozloučil se, tentokrát klidně.

Zabouchl za sebou dveře, po čemž si oddechl a vyrazil do školy. Cestou ještě zavolal Thomasovi, a když zjistil, že ještě snídá, požádal ho, aby na něj počkal, aby mohli jít do školy spolu. Hovor neukončil, ale dál si povídal s Thomasem a líčil mu události, které se mu staly včerejšího večera a dnešního rána. Thomas mu slíbil, že u něj může zůstat, jak dlouho bude chtít. Zbytek hovoru se točil okolo všedních věcí, což v jejich případě znamenalo Thomasovy úvahy o tom, jak a kde příště Andrewa ojede. Andrew se na to dokonce těšil a sám k Thomasovým návrhům přidával své. Šel po ulici plné lidí, kteří se na něj dívali s překvapenými, občas i znechucenými výrazy ve tvářích, ale on si jich nevšímal. Nic mu nedokázalo zkazit den, když si povídal s Thomasem.

Když přicházel k jejich domu, hovor ukončili a Thomas o několik minut později vyšel ze dveří. Dal Andrewovi krátkou pusu a chytil ho za ruku. Andrew se cítil jako v ráji. Nemusel nic skrývat, nemusel se starat o to, jak se na ně ostatní dívají, protože měl oči jenom pro Thomase, který vedle něj vzpřímeně kráčel vpřed. Usmíval se jako sluníčko a měl chuť na celý svět zakřičet, že Thomas je jen jeho. Když mu teď hlavou vířily takové myšlenky, uvědomoval si, že ho miluje čím dál víc. Vlastně se nebylo čemu divit, Thomas teď pro něj představoval jedinou stálou oporu.

Po dlouhém školním dni se vydali zpět k Thomasovi domů. Čekalo je tam překvapení, nedá se říct, jestli milé nebo ne. Když přišli ruku v ruce do kuchyně, aby se najedli, seděl tam u stolu Thomasův otec, přesně na tom místě, kde včera ráno Andrew. Měl na sobě tmavý oblek bez saka, které momentálně viselo na židli, a u nohy stála opřená jeho pracovní taška, takže nejspíš přišel před chvílí z práce. I když od té doby, co ho Andrew viděl naposledy, zestárl, ale stále to byl vysoký, přitažlivý muž, který budil autoritu, už věděl, po kom Thomas zdědil svoji mužnost. Kdyby je potkal na ulici jako cizince, došlo by mu, že jsou příbuzní, jejich podobu nemohl popřít. I když se Thomasovu otci objevovali ve vlasech stejně temně černé barvy šediny a kolem jasných modrých očí se táhlo pár vrásek. Musel uznat, že mu nebude vadit, až Thomas zestárne, protože neztratí ani kapku své krásy, pokud bude podobný otci.

Lucas zvedl pohled od svých čínských nudlí, které si před pár minutami usmažil, položil hůlky a zvedl se, aby mohl přivítat návštěvu.

"Ahoj, tati, přivedl jsem kamaráda, potřebuje tu přespat."

"Ehm, dobrý den," pozdravil po chvíli Andrew. Chtěl pustit Thomasovu ruku, protože mu to bylo nepříjemné v přítomnosti Thomasova otce, který o jejich vztahu doposud nevěděl, ale Thomas odmítal sevření povolit, věděl totiž, že teď, když už je jeho otec viděl, projevili by tím jenom slabost, což bylo horší než být homosexuálem.

"Ahoj, jsem Thomasův otec, jak jistě víš," představil se a podal mu ruku. "Nejsi náhodou Andrew?"

"Ano, jsem," přitakal. Držel teď jednou rukou Thomase, který mu sevřením dodával sebejistotu, a tou druhou jeho otce.

"Jsi podobný matce," vysvětlil. Mohla to být provokace, ale Lucas tím nejspíš nenarážel na vztah, který s jeho matkou měl. "A tykej mi prosím, znám tě od doby, kdy jsi chodil do školky, a tehdy jsi mi taky nevykal. Jsem Lucas." Pustil mu ruku a dokonce se i usmál. Andrewovi se v mysli objevila myšlenka, že se možná Lucas trochu změnil, nepamatuje si, že by byl tak milý, nevzpomíná si na jediný jeho úsměv, jen na tu chmurami zamračenou tvář. Když nad tím Andrew uvažoval, v tu dobu se nejspíš Lucas a jeho bývalá žena hádali o Thomase, možná je teď šťastnější, když teď bydlí se svým synem.

"Dobře," souhlasil Andrew a dovolil svým koutkům vykouzlit na jeho tváři úsměv.

Přešli ke stolu, kde se posadili, Thomas stále odmítal pustit jeho ruku.

"Možná mi do toho nic není, ale stalo se doma něco? Jestli ano, můžeš tu samozřejmě zůstat, jak dlouho budeš potřebovat," ujistil ho. Možná se opravdu změnil.

"Děkuji. No, pohádal jsem se s rodiči," přiznal se sklopenou hlavou. Nemohl vidět, jak se Lucas podíval s otázkou v očích na svého syna.

"Nelíbí se jim, že mají syna gaye, a asi by ani nesouhlasili s naším vztahem," vysvětlil Thomas.

Jediný Andrew vyvalil oči nad tím, že se takhle Thomas přiznal, jen jemu totiž nedocházelo, že by je Lucas vyhodil ze dveří hned, jak by viděl jejich spojené ruce, kdyby s tím nesouhlasil.

 "Nechápu je, vždyť já si pro svého syna nedokážu představit nikoho lepšího," namítl Lucas. Oba dva to šokovalo.

"Tati," bylo to to jediné slovo, na které se Thomas nejdřív zmohl. "Děkujeme," řekl, když se trochu vzpamatoval. Jejich tváře zazářily úsměvy a po zbytek dne mezi nimi vládla příjemná atmosféra. Možná se Lucas opravdu za ta léta změnil k lepšímu.

Yup, trvalo to déle než minule, ale pořád to je celkem brzo :D Doufám, že se vám kapitola líbila. Měla jsem teď čas, takže jsem trochu psala :)

P. S.: vydávám další boyxboy "knihu", tak se kdyžtak jukněte, děkuju :)

https://www.wattpad.com/story/96096997-i-hope