Andrew neměl lehké dětství. Jeho rodiče se často hádali, a pokud se tak nedělo, nebyli ve stejné místnosti nebo se nacházeli aspoň v kilometrové vzdálenosti od sebe. Pokaždé, když ho matka vodívala do školky, přicházeli pozdě, protože otec si při každé snídani stěžoval a matka na to reagovala ostrými argumenty o tom, že si ještě chtěla užívat mládí a měla se nechávat obskakovat desítkami mužů, ale ona se musela zbláznit do toho největšího hlupáka na okolí, arogantního a sobeckého rádoby gentlemana, sukničkáře, kterému byla dobrá jenom na první týdny, ale když se dozvěděl, že čeká dítě, chtěl utéct. Kdyby ho nepřemluvil jeho otec, aby konečně vzal rozum do hrsti a převzal trochu té zodpovědnosti, byl by to i udělal. Ještě po cestě k tři ulice vzdálené školce z jejích úst vycházely polohlasem nadávky a sprostá slova.

Později si jeho matka často povídala s mužem, který vodil do školky také svého syna, ten se stranil ostatních dětí a většinu času se schovával pod umyvadlem, kde se třásl. Učitelky už na to byly zvyklé, takže je to nepřekvapovalo. Zpod umyvadla ho dostával až kolem třetí hodiny ten muž. Chlapec se vždy svíjel a křičel, když měl opustit svůj bezpečný kout. Muž ho surově hodil na zadní sedačky nového bílého auta, kde ho připoutal, a nasedl za volant, počemž se s autem rozjel tak rychle, až se od kol prášilo.

Netrvalo to ani měsíc a už byla Andrewova matka i se synem na návštěvě u toho muže - Lucase. První návštěva zahrnovala jen kávu a povídání o dětech. Jeho syn tu nebyl, takže seděl Andrew na zemi a poslouchal rozhovor těch dvou, i když mu úplně nerozuměl. Nechápal ani, proč tu není Lucasův syn. O tom muži nic nevěděl, ale měl z něj strach. Nevěděl, k čemu jsou ty jejich návštěvy, a bál se o matku. Zatím však zůstávala s mužem v přátelském vztahu.

Všechno se změnilo, když se matka na otce tak rozzlobila, že si začala ještě před svítáním balit oblečení, aby odešla. Andrewova otce to dopálilo tak, že svou ženu uhodil. Byl to jen malý políček. Malé plesknutí jeho ruky o hebkou tvář, přesto ženě vytryskly slzy. Sesbírala jen to, co měla připraveno, s tím, že se pro zbytek vrátí jindy. Vtrhla k synovi do pokoje a ještě rozespalého ho začala oblékat. Přibalila ještě nějaké dětské oblečení a o pár minut později už syna táhla za ruku za sebou stěžujíc si na to, jak jde pomalu. Domovní dveře se za nimi hlasitě zavřely, tak, že kdyby zvědavé sousedky už dávno nevykukovaly z oken, určitě by je to probudilo ze spánku.

Andrewova matka šla rychlým krokem, nebýt dítěte možná by i běžela, až za ní vlály šaty, které si v rychlosti oblékla, aby neměla tolik práce s oblečením. Cestou po kapsách začala hledat mobilní telefon. Za chůze si prohledávala kapsy batohu, ale nemohla ho najít. Až teď si vzpomněla, že přístroj nechala ležet na nočním stolku vedle postele v ložnici, kam se teď rozhodně nemohla vrátit. Na jednu stranu by to bylo potupné a na tu druhou - bála se. Nikdy by nepřiznala, že se svého muže bojí, vždy proti němu bojovala s hlavou vztyčenou a očima rozšířenýma vztekem, ale vždy se bála, že ji vyhodí z domu. To samozřejmě neměla kam jít. I dnes, kdyby neměla možnost se ubytovat jinde, by vše snášela a nakonec by se omluvila za svoji neslušnost.

Zjistila, že nemá ani drobné na telefon, který visel v budce na každém rohu centra, takže museli přijít neohlášeně. Sice se styděla za svoji drzost, ale přesto šla najisto. Čím blíž byli, tím víc přidávala do kroku. Už jen jedna ulice a přichází vysvobození.
Stojí přede dveřmi, syna stále drží za ruku. Pohled střídavě upírá na dveře a na zvonek na zdi vedle nich. Její rozhodnutí teď výrazně změní její život. Věděla, co se stane, pokud teď zmáčkne tlačítko na zvonku. Zvlášť, pokud to udělá teď, méně než hodinu před tím, než hodiny na městské radnici odbyjí půlnoc. Dávala mu tím souhlas. Souhlas ke všemu. Navzdory jejímu odhodlání při útěku z domu a tomu, že věděla, co se teď stane, ztratila odvahu. Najednou pochybovala, jestli je to tak dobrý nápad, jak si původně myslela.
Z váhání ji vytrhl až dětský hlásek a malá ručka tahající za tu její, aby přilákala její pozornost.
"Mamí," zanaříkal chlapec, "pojďme domů."
V jeho očích se objevili slzy. Někdo by si myslel, že právě tohle bude pohnutka k tomu, aby odhodila svoji hrdost a splnila synovi přání se vrátit. A ona svoji hrdost odhodila. Ale nevrátila se. Místo toho pohladila syna po vláskách.
"Teď už je náš domov tady, zlatíčko," utěšovala ho tichým hlasem.
Za pár vteřin se obrátila a učinila osudový krok - stiskla zvonek. Jediné dvě možnosti teď připadaly v úvahu a během toho okamžiku, než se její ukazováček dostal k tomu tlačítku, jí proběhly hlavou tak detailně, že nevěděla, jestli se jí to opravdu jen zdá. Nevěděla ani, v kterou doufá.

V první možnosti stiskne zvonek a čeká. K jejím uším nedolehne z domu žádný zvuk, jen auto z okolní ulice občas naruší tu tichou chvíli. Posadí se na zápraží domu, syna si vyzvedne na klín a přivine ho k sobě do náruče, aby jim nebyla zima. Pozdě ráno ji probudí až otevření dveří, o které se opírá zády, přičemž málem spadne a uhodí se hlavou o dlaždičky podlahy. Zachytí ji ale mužské ruce a ona se vyděšeně podívá do tváře jejich majitele.

Ta druhá možnost byla reálnější, a proto se také stala. V momentě, kdy její prst přitlačil na zvonek, ozvalo se domem ohlušující zvonění, které slyšela až ven. V prvním patře se v tu chvíli rozsvítilo tlumené žluté světlo malé lampičky, nejspíš v ložnici majitele. O pár minut později se otevřely domovní dveře, za kterými stál vysoký muž s mírným strništěm a přísným výrazem na tváři. Musel sklonit hlavu, aby viděl ženě do tváře, na výšce mu oproti ní přidával i schod, před kterým stála. Výmluvně se podívala na své malé zavazadlo a na ruku, za kterou ji držel její syn.Muž nic neříkal. Uvolnil ženě s dítětem vstup do domu, aby nestáli na ulici, a dveře za nimi zavřel.
Došli do obývacího pokoje, za kterým se přes propojenou kuchyň dostávalo po schodišti do patra. Žena se otočila a pohlédla muži do tváře.

"Pohádali jsme se s manželem. Musela jsem-" dál nemohla pokračovat - muž ji zadržel zvednutím ruky na znamení, že to teď nechce slyšet, a zavrtěl hlavou.
"Měl bych špatné spaní."

Pokynul jí ke schodišti, aby vyšla do patra, kde se nacházely ložnice. Stoupali po širokém schodišti z masivního tmavého dřeva se zdobeným vyřezáváným zábradlím s příčkami. Kolem otvoru pro schodiště se v prvním patře obtáčelo úplně stejné zábradlí. Nad schodištěm ležel ručně tkaný podlouhlý koberec se vzorem laděným do červeno-bíla, který připomínal středověký turnaj. Za kobercem stála dřevěná komoda s kamennou deskou, nejspíš z bílého mramoru, kde stály hodiny se stříbrným okrajem a podstavcem a s ručičkami i čísly táké ze stříbra. Koberec se táhl k bočním stěnám, kde byly proti sobě dveře ze stejného dřeva jako schodiště, aspoň jí to tak připadalo. Za zády člověka stoupajícího po schodech se chodba táhla dál. Další dveře se nacházely až za zábradlím vždy proti postavené proti sobě. U každých stál vysoký úzký stolek na vázu s květinami nebo na dekorační předměty. Naproti zábradlí také sdílely jednu stěnu dvoje dveře vedle sebe.

Andrew se s obdivem i strachem díval okolo sebe. Jeho matka už se rozhlížela s menší zvídavostí. Už měla tu čest si první patro prohlédnout dříve. Muž je vedl do první místnosti po jejich pravici. Hned, jak otevřel, peřina na jedné polovině velké postele se pohnula, jak se malé tělíčko snažilo se pod ní schovat před cizími lidmi. Andrewova matka hned začala syna převlékat do pyžama. Během toho se muž s přáním dobré noci odebral do své ložnice. Matka dítě uložila pod peřinu a pohladila ho po vláscích, usmívajíc se, jakoby se nic nestalo a tohle bylo na denním pořádku. Její syn zavřel oči a o pár minut později už pravidelně oddechoval. Na to matka čekala. Zvedla se potichu z postele a opatrnými krůčky přešla ke dveřím, které tiše otevřela a ještě tišeji z chodby zavřela.

"Nemusíš se bát." Andrew se přetočil na bok zády ke kraji postele a mluvil k beztvaré hromádce, kterou teď druhá peřina tvořila. "Bojím se stejně jako ty."

Z peřiny vykoukla černovlasá hlava s jako moře modrýma očima, které se na něj upřely. Pohled jim bez ostychu s úsměvem oplácel. Zpod peřiny se vynořila ruka podávajíc cizímu chlapci plyšového medvídka. Hračku přijal, ale nejdřív na znamení přátelství nechal jejich ruce spojené. Pak si plyšáka přivinul k sobě a sotva zavřel oči, s úsměvem na tváři usnul.

Jeho matka zatím došla ke dveřím do ložnice majitele domu. Šla najisto. Otevřela dveře, které pak klíčem pro jistotu i zamkla, a aniž by rozsvítila světlo, došla k posteli. Nevěděla, jestli muž v ní spí, tak si jen lehla vedle něj pod teplou peřinu. Ihned ji kolem objala mužná ruka.
"Myslel jsem, že si budeš chtít odpočinout," pronesl muž, zatím co ji hladil rukou po zádech a občas, jakoby omylem, zabloudil níž.
"A já zase myslela, že budeš chtít začít s nájmem už dnes," odpověděla sebejistě, jakoby se snad bavila jen o počasí. Přehodila svoji nožku přes jeho a pokrčila ji, aby měla stehno položené přes jeho pas. Zároveň se od sebe roztaženými nohami otřela o jeho nohu.
"Myslel jsem, že jsi byla vždy slušná žena," pokračoval, když jí rokou neomaleně vyhrnul sukni šatů, ve kterých přišla, a dotknul se jejích nechráněných hýždí. Přitiskl si ji víc na svoji nohu a silně ženě stiskl jednu půlku, až překvapením víc roztáhla nohy od sebe. Vypadalo to, že chtěla ještě něco říct, ale muž vedle ní neměl rád zbytečné řeči, tak radši mlčela. Místo toho se vyhoupla nad něj, nohy pokrčila a sedla si mu na nohu, na kterou se mu doteď tiskla. Koleno mu zabořila do slabin, až muž potěšeně zamručel. Začala se pomalu třít rozkrokem o jeho stehno a při tom narážela kolenem do mužova tvrdnoucího a zvětšujícího se přirození. Chytil ji za boky a prudce ji strhnul na svoji hruď. Nehodlala se nechat vyvést z míry, proto přehodila svoji nohu od jeho rozkroku, o který se nezapomněla otřít, přes bok a svým přirozením se začala krouživě otírat o špičku toho jeho. Takto pokračovala, dokud se na ni muž nevrhnul a surově si ji nevzal.

Po vyčerpávajícím aktu odešla do koupelny hned vedle dveří do ložnice a pustila na sebe horkou vodu. Pro dnešek měla splněno, takže si mohla do večera, kdy se bude muž vracet z práce, dělat, co chce. Když se vrátila do ložnice, Lucas, onen muž, už spal.

➡Autorka se vykecává...
Asi jsem překonala svůj rekord :D Nikdy jsem nenapsala tolik slov v jedné kapitole, nanejvíš 1000, ale teď má tahle kapitola 1770 slov.
Každopádně, měla bych se uklidnit a popřát Vám, aby Vás můj příběh zaujal a líbil se Vám.

V dalších kapitolách půjde spíš o takové důležité události v Andrewově životě, protože nechci psát stylem "poznali se, vyspali se spolu, a pokud neumřeli, muchlují se dodnes". Samozřejmě, později si yaoistky taky příjdou na své (ale nebudu psát tím způsobem, jak se oba dva strašně moc žerou, když se červenají apod., ale budu se snažit popsat příběh více reálně) a bude se řešit spíš vztah těch dvou. Ale nejdřív jim to musím zavařit ;) Soo, jde se do práce,

Love ya, Vaše Simone.