Na obrázku Shiro. :)

Mlčky jsem ho pozoroval a hltal každé jeho slovo, co vyslovil. Přijde mi to jako vysvobození z těchto pochmurných dnů bez barev.

Konečně mě přišla, alespoň na chvíli vysvobodit, osoba, která mě nevidí jen jako oběť. Chová se ke mně úplně normálně, trochu, jako bychom spolu chodili do školy, akorát on je o několik let starší a vyšší... a taky děsivější.

Ani jeden z nás si to neuvědomoval, ale... už uběhlo několik hodin a návštěvní čas se chýlil ke konci. Nerad se bavím s cizími lidmi, jenže... Cítil jsem, že bych s ním mohl strávit klidně celý den a bylo by mi to jedno, protože ... vlastně ani nevím, proč, ale naslouchat jeho vlídným slovům, vidět jeho úsměv, bylo jako tak osvobozující.

,,Shiro, už musíme jít." Promluvil ke mně jeden z ošetřovatelů.

Upřel jsem na něj svůj prosebný pohled a sjel zase k Lukovi.

,,Já vím, taky se mi nechce." Povzdychnul si, jakoby věděl, na co právě myslím.

,,Ale slíbil jsem ti přece, že se uvidíme příště, ne? Tak buď hodný a jdi." Pousmál se.

*Ano, slíbil, ale to neznamená, že to dodržíš.* Pomyslel jsem si, když jsem pozoroval vysokou mužskou postavu, mizící za masivními dřevěnými dveřmi.

Mohl bych jít spát, jak mi nakázal ošetřovatel, ovšem to bych nebyl já, abych si před tím ještě nezahrál tu melodii, znící v mých uších.

Po několika hlubokých nádeších, jsem položil prsty na klávesy a znovu roztančil piáno.

Konečně se mi chce alespoň trochu spát. Vlezu si do měkoučké postele a zeširoka obejmu svou peřinu. Je to, jako bych objímal svou mrtvou mámu, jakoby tu byla se mnou a říkala mi, že se není čeho bát.

A tak jsem se poklidně mohl odebrat do říše snů.