Na obrázku Luka. Tohle je momentálně přepracovaný díl. Snažím se vylepšit povídku a udělat v tom trochu větší pořádek, tak snad se bude líbit. :)

On je stále venku a já jsem jediný, kdo je za mřížemi. Je to horší, než vězení.

Mé prsti se lehce odrážejí od kláves piána, které vyluzuje tiché stény. Při každé melodii, co zazní v mých uších, slyším ten křik, tu bolest, strach a ... samotu.

Říkají mi, že to přejde, že to překonám, ale tomu přece nikdo nemůže věřit, je to jen ,,nevinná" lež. Chtějí jen, abych s nimi hrál tu jejich hru na kočku a myš. Proto, jsem si vytvořil vlastní hru, která tu jejich překoná.

S posledním úderem na piáno dopadly první dešťové kapky na okno mého pokoje.

Pomalu jsem se k němu došoural a přilepil svůj obličej na sklo. Dech odrážející se o tu jedinou věc, co mě dělí s okolním světem, jí pomalu zamlžoval.

Tma, tma, tma a zase tma, kdyby nebylo pouličních lamp lemujících pochmurné ulice města, byla by nekonečná, možná až na zaslepené hvězdy na noční obloze.

Na cestě se objevil mladý pár s malým dítětem. Drželo v ruce nafukovací balonek z nějaké akce a klidně sedělo za otcovým krkem a rozjařeně se usmívalo.

Znenadání se na mě otočilo a zamávalo mi. V tu chvíli mi blesklo hlavou... jako by se to stalo znovu... jen trochu jinak a jiným lidem. Všude krev... nemohl jsem se na to déle dívat a zhnuseně jsem odvrátil svůj obličej.

Otočil jsem se zády ke zdi a pomalu po ní sjel. Hlavu jsem si složil mezi kolena a snažil se vzpamatovat z právě prožitého šoku.

Po pokoji se rozlehlo neúprosné ticho, které přerušoval jen můj dech. Nejraději bych ho navždy umlčel, jen abych se zbavil té nechutné vzpomínky.

Oběma rukama jsem si zakryl ústa a pevně semknul rty.

Náhle někdo zaklepal, chvíli mlčel a pak mužským hlasem promluvil:,,Máš návštěvu." A čekal, až mu odpovím. Jako by přišlo vysvobození, to jsem si myslel, než...

,,N-N-Návštěvu?!" nejistě jsem vyjekl a prudce se postavil na nohy.

,,Ano, neříkal jsem ti, že sem přijde ten... em... reportér."

Ah, tak o tohle... Smutně jsem sklopil hlavu a došel až ke dveřím. Sáhnu po klice, ale... tak nějak se mi nechce opouštět tento poklidný pokoj.

V hloubi duše jsem doufal, že si na mě moji příbuzní vzpomněli, změnili názor nebo něco... jen aby mě odsud odvedli. Místo toho dostanu ránu pěstí přímo do tváře.

Ale co, řeknu mu, co bude chtít a zase jako stín zmizím a už ho nikdy neuvidím.

Pevně jsem uchopil kliku svou roztřesenou rukou a otevřel dveře.

Okamžitě mě oslnil svit zářivky osvětlující chodbu. Několikrát jsem si promnul oči, abych si na to navyknul, ale to už mě čísi ruka pevně lapila a táhla do místnosti pro návštěvy.

Vhodili mě do ní jako psa a zamkli za mnou.

Oči mě stále pálili a já mžoural po místnosti, abych našel toho hloupého pisálka.

,,Hmm, tak to asi budeš ty, že? Shiro?" ozval se hluboký mužský hlas po mé levici.

,,Eh?" natočil jsem hlavu tím směrem, což nebyl ten nejlepší tah. Okamžitě jsem litoval svého rozhodnutí.

Havraní vlasy spadané do jeho tváře téměř zakrývaly jeho chladné stříbrné oči, které mě pozorovaly jako dravec pozoruje svou oběť.

Rengenoval každý můj pohyb a zkoumal mé reakce, jako kdybych byl nějaká pokusná krysa.

Nervózně jsem se usadil na židli a s pohledem zabořeným do země jsem se přisunul ke stolu.

Chci utéct. Chci utéct z téhle pavoučí sítě, z této místnosti a hlavně... co nejdál od něj. Děsí mě. Vypadá jako démon z podsvětí, který mě navštívil, aby mi splnil mé nejtajnější přání, výměnou za mou duši.

Ruce jsem si obmotal kolem pasu a prsty se do něj zaryl. Nenápadně jsem si skousával spodní ret a očima kmital ze strany na stranu.

,,Tak..." promluvil a já leknutím nadskočil na židli. Ano, teď si připadám jako ta bezmocná myš, zírající na jehlu, která jí možná vezme život.

,,Víš, že já ti nemůžu nic udělat, že?" naklonil se ke mně blíž.

Polévá mě chladný pot, žaludek se mi svírá a já pociťuju jistou nevolnost.

,,A-A-A-Ale..." vykoktal jsem. Víc už nezvládnu, tímhle tempem se brzy zhroutím.

,,Otevři pusu." Nakázal mi. Chtěl jsem se zeptat proč, ale místo toho jsem jen na moment odlepil svůj zrak od podlahy a zaměřil ho na něj. Druhý pokus. Nadechl jsem se, ale... v hlavě jsem to řekl, tak proč? Tak proč má ústa mlčí?

Než jsem je stačil zavřít, něco mi do nich strčil. Vyděsil jsem se. Nevědomky jsem se odstrčil rukama od stolu a i se židlí spadl na zem.

,,Klid to je jenom-" nenechal jsem ho doříct.

,,Lízátko?!" vyjekl jsem.

Hádám, že mu ošetřovatelé řekli, jak se má ke mně chovat. Chtěl mi pomoct, určitě mě chtěl zvednout, ale jakmile spatřil můj vyděšený výraz, znovu se posadil na židli a mile se usmál. Nebyl to ten falešný úsměv, je to ten, co vás zahřeje u srdce a v mém případě dodá víc odvahy.

Jednou ruko jsem postavil židli na nohy, jako by nic.

Sednul jsem si na ní, nohy skrčil před sebe a objal je. Pak jsem si hlavu položil na kolena a jazykem si začal hrát s lízátkem.

,,Máš je rád?" ozvalo se od neznámého muže.

,,Hmmm," brouknul jsem a pohledem sjel stranou.

,,Takže ti mám příště donést další?"

,,Příště?" zmateně jsem na něj vykulil oči.

,,Ano, přece si nemyslíš, že je to jen na jednou, ne? A nebo jo? Víš... nepočítal jsem s tím, že by ses mi hned svěřil, začal mi vykládat svůj příběh. Mě, neznámému hrůznému netvorovi." Naklonil hlavu na stranu a ještě víc se usmál.

Koutky úst mi také začínaly cukat, ale nedával jsem to najevo.

,,Tak jsem si říkal... teď možná ne, ale... co kdybychom byli přátelé? Hmm..."

,,J-J-Jak můžeme být přátelé, když neznám tvé jméno?" Vykoktal jsem.

Začal se smát. Jeho hlasitý smích, byl slastí pro mé uši. Odvál ten věčný křik a přivanul alej právě rozkvetlých sakur.

,,Luka."

,,Co?"

,,Jmenuju se Luka, ale můžeš mi říkat Luk."