Štěstí v neštěstí
Slyšel hlasy, spoustu hlasů. Nedokázal se v nich zorientovat, jednou věcí si však byl jistý. Zase se to stalo. Už potřetí za měsíc ležel na chladném chodníku, obklopen lidmi a pomalu nacházel ztracené vědomí. Pocítil palčivou bolest v levé ruce. Snad jsem si ji nezlomil, problesklo mu hlavou. Tiše zaskučel a v tu chvíli rozeznal slova jednoho hlubšího hlasu.
„Už se probírá."
Pomalu otevřel oči, rychle je ale zavřel, protože jej oslepily sluneční paprsky. Zastínil si obličej pravou rukou a napodruhé znovu rozlepil víčka. Sklánělo se nad ním sedm lidí - postarší dáma s malým psíkem, který jí poslušně seděl u nohou, žena s chlapcem ve věku zhruba pěti let, tři puberťáci, všichni s vytaženými telefony a pravděpodobně zapnutým nahráváním, a nějaký muž, jehož slova dokázal poznat jako první.
„C-Co se stalo?" zachrapěl a pokusil se zvednout. Bolest v levé ruce ale zesílila, takže jen vydechl, přivřel oči a zůstal ležet.
„Omdlel jste uprostřed ulice. Máme zavolat záchranku?" zeptala se starostlivě žena, u jejíchž nohou postával mladý hoch a nervózně si tahal za zip bundy.
„Ne, v pořádku, nic se nestalo," zamumlal a znovu se snažil zvednout, tentokrát však úspěšně. Lehce se mu zamotala hlava a zapotácel se, přičemž málem shodil jednoho z teenagerů.
„Co děláš, ty vole?!" vyjekl mladík a na poslední chvíli zachytil padající telefon.
„Stojím?" Odpovědí mu byly tři zdvihnuté prostředníčky a několik nadávek odcházejících kluků.
„Vážně ji nemáme zavolat?"
„Ne, nemusíte. Nic mi není. Děkuji," vyhrkl, otočil se a zamířil domů. Všiml si několika zvědavých pohledů lidí, kteří jen přihlíželi, ať už stáli na ulici nebo seděli v kavárně. Když se městem vracel do svého bytu, sklopil hlavu. Prohlížel si ulice a zjišťoval, ve kterých bude lepší chodit s kapucí na hlavě. Mezi ně patřily ty, kde se mu povedlo ztratit vědomí. Nechtěl se vystavovat nebezpečí toho, že by si někdo všiml, jak vypadá - špinavá bunda, natržené kalhoty a bláto ve vlasech. Lidem by mohlo dojít, že se mu to zase stalo, což nechtěl. Po chvíli domů už skoro běžel, začínal být z těch pohledů nervózní.
Konečně vyběhl schody, odemkl dveře bytu a vešel dovnitř. Boty skopl hned při příchodu a vyrazil do ložnice. Smetl věci ze stolu a začal prohledávat šuplíky.
„Někde tu musí být. Musí!" zasyčel vztekle. S jednou rukou se hledalo špatně, nedalo se však nic dělat, levá byla nepoužitelná. Po neúspěšném rozhrabání přihrádek se vydal do obývacího pokoje. Ještě naštvaněji vyhazoval knihy z polic, papíry ze zásuvek a spoustu jiných věcí ze skříňky. Konečně, pomyslel si, jakmile v ruce držel malý sešit s pevnými deskami. Vytáhl jej, položil na stůl, sedl si na křeslo a začal jím listovat.
Byl to deník. Zapisoval si do něj všechny tyto změny, jako byla například ztráta vědomí, bolest hlavy či podobné příznaky nějaké nemoci. Našel poslední zápis ze včerejšího dne. Tehdy se probral těsně před panelovým domem, ve kterém se nacházel jeho byt. Popadl obyčejnou tužku ležící na stole a napsal dnešní datum. A pod něj tři obyčejná slova.
Sekl jsem sebou.
Podíval se na začátek sešitu a pročetl si ho. Jako první, přesně před dvěma měsíci, se ozvala nevolnost. Nejdříve tomu nepřikládal velkou váhu, každému může být někdy zle, ale bylo to opakované. Tři dny, ve stejnou dobu. Následovala bolest hlavy. Prvně slabá, skoro neznatelná, později tak silná, až se nedokázal na nic soustředit a musel si kvůli ní vzít volno v práci. Toto měsíční utrpení bylo zakončeno ztrátami vědomí, ze začátku pouhopouhé motání hlavy, poté i omdlení na ulici. A tento měsíc se věci pravidelně střídaly. Tři dny v prvním týdnu zvracení, čtyři dny ve druhém hlava, dva dny ve třetím se pravidelně, okolo čtvrté hodiny, skácel k zemi a čtvrtý byl směsicí všeho. S povzdechem sešit zavřel a sundal si bundu.
„Takhle to dál nejde. Zítra s tím zajdu k doktorovi, ten už něco udělá." Jenže ani on nevěřil svým slovům. Co by lékař mohl dělat s takto pravidelnými problémy?
Zašel si do kuchyně uvařit čaj, když ho náhle rozbolela hlava. Ale podle deníku mě má bolet až za dva týdny, pomyslel si. Rychle se přidržel okraje linky, protože ta bolest byla nesnesitelná. Přivřel oči a zaúpěl.
„Třeba to je normální, asi jsem přes den málo pil," snažil se uklidnit sám sebe, zatímco prohledával krabici s léky a hledal ty správné. Vítězně se usmál, jakmile nahmatal danou krabičku a jeden prášek zapil.
Dopotácel se zpět do obývacího pokoje, kde ulehl na gauč. Hlava bolela neskutečně, brzy se však dostavily horší věci. Mdloby. Temné jiskřičky se nejdříve objevily na okrajích jeho zorného pole, po chvilce už neviděl vůbec nic. To ne, znovu ne, řekl si v duchu. Ale bylo pozdě. Propadl se do tmy.
******
Jako první nepocítil bolest, nevolnost, neslyšel hlasy, neviděl stíny. První byl podivný pocit. Jakási lehkost. Otevřel oči a zmateně zamrkal. Něco bylo jinak, on ale nedokázal poznat co a jak. Posadil se, což by se jindy nestalo, musel by ještě chvíli ležet, následně se postavil, rozešel ke stolu s deníkem a kleknul si. Natáhl se pro tužku a chtěl s ní něco napsat. Zděšeně zjistil, že jeho ruka byla prázdná a levá přestala bolet. Urychleně si stoupl, zničehonic se mu ale zamotala hlava, takže zavrávoral a pokusil se opřít o zeď. Pravá paže však prošla skrz.
„No do prdele," hlesl a vystrašeně pozoroval ruku volně se pohybující ve zdi. Několikrát s ní zakroužil a následně ji vytáhl. Normální. Nebyl ani neviditelný ani průhledný ani nijak nesvítil. Jen právě prostrčil ruku zdí. Poté ale zaslechl zvonek.
„To ne, teď né!" zaúpěl, doběhl ke dveřím a kukátkem se podíval, kdo přišel. Za nimi stál jeho kamarád a držel dvě láhve piva. Pokusil se otevřít, jeho ruka ale prošla skrz kliku.
„Mirku, teď se to moc nehodí. Není mi dobře, nemohl bys přijít jindy?"
„Tome, přece si sakra nemyslíš, že se sem táhnu přes půl města, abys mě poslal zase zpátky. Nebo snad jo?" ozvalo se otráveně zpoza dveří.
„Vážně to teď nejde," zaprosil.
„Ty vole, dobře. Ale pozejtří tady budu, je ti to jasný?"
„Jasný."
Pak už byly slyšet pouze kroky. A přesně v tu chvíli mu došlo, v jakém je průšvihu. Prochází předměty. Nikdy netušil, nevěřil, že by se něco takového mohlo stát a najednou to sám zvládal. Alespoň mě slyšel, pomyslel si.
Podíval se na hodiny a zbledl hrůzou. Za deset minut měl být v kavárně v centru města, kde ho čekala schůzka s nadřízenou. Chtěl napsat rychlou esemesku, že nepřijde kvůli nevolnosti, telefon však nezvládl ani uchopit. Nezbylo mu tedy nic jiného, musel vyjít ven. Pokusil se dotknout alespoň nějakého kusu oblečení, ale jeho ruce prošly vším. Naštvaně zaklel, postavil se před dveře a pomalu jimi prošel. Děsilo jej, že nic necítil, očekával nějaké brnění, bolest, cokoliv. Ale necítil vůbec nic.
Sešel po schodech do přízemí, nechtěl jezdit výtahem, kde se nemohl ani opřít o stěnu, aniž by z něj vypadl. Na chodbě se rozhlédl a přemýšlel. Mohl by jít hlavním vchodem, nebo projít zdí. Nakonec se rozhodl pro dveře, kdyby ho někdo náhodou zahlédl, nevypadal by tak podezřele. Pamatoval si, že předtím byla venku zima. Foukal vítr a nepříjemně mu mrzly ruce. Teď mu bylo pořád stejně. Žádné teplo, žádná zima, nic. Vyděšeně pozoroval své tělo. Tohle nemůže být pravda, pomyslel si zdrceně.
Zamířil do vedlejší ulice, kde většinou nebylo moc lidí, a přitiskl se skoro až ke zdi. Stále se bál toho, co se stalo mezi ním a ostatními lidmi. Děsil ho okamžik, kdy jej lidé neuvidí. Proto se jim ze začátku vyhýbal. Jenže brzy musel projít přes velmi rušnou část města, takže se setkání s lidmi nedalo zabránit. Šel po chodníku, sklopil hlavu a pozoroval špičky svých nohou. Pomalu se k němu blížila malá holčička s plavými vlásky, zapletenými do copánků. Cupitala dopředu a nijak nezaregistrovala, že proti ní někdo jde. Tomáš už očekával srážku, připravoval se na pláč malé dívenky. Zavřel oči a čekal. Nic se však nestalo. Rychle je zase otevřel a s hrůzou zjistil, že jím prošla. A ani o tom nevěděla.
V tu chvíli to nevydržel. Sedl si na zem, objal si kolena a rozbrečel se. Bylo mu jedno, že sedí na ulici a kolem něj, vlastně i skrz něj, chodí lidé. Nezajímalo ho to. On se soustředil na zjištění, že už to nikdy nebude tak, jak to bývalo. Že ho lidé nevidí, prochází vším kromě podlahy a každý skrz něj chodí, jako by nebyl. Jak si to tak přebíral v hlavě, došel k závěru, že se z něj stal duch. Zrovna jím procházel jakýsi třicátník se psem, když zaslechl cizí hlas.
„Nebreč," řekl někdo po jeho pravici. Vyděšeně zvedl hlavu a na osobu se podíval. Usmívala se na něj žena okolo čtyřiceti let.
„Ja-Jak to, že mě vi-vidíte?" zeptal se zmateně a popotáhl.
„Možná proto, že jsem jako ty?" zasmála se a dala nohu ke zdi. Poté ještě blíž, až její kotník zmizel.
„A teď se zvedej. Taky jsem zažila to samý, co ty. Děs, zmatení, osudný zjištění a zoufalství."
Stoupl si a oprášil se. Potom mu došlo, co udělal za hloupost. Budu se muset celý změnit, řekl si v duchu.
„Kam jdeme?"
„Někam, kde ti vše vysvětlím. Navrhuju... Kde bydlíš?"
„Kousek odsud, v bytě," zamumlal v odpověď.
„Tak co kdyby se šlo tam? Já mám dům až na konci města." Pouze přikývl a tou samou cestou, kterou přišel, se vracel zpět. Nemohl nepřemýšlet nad absurditou této situace. Lidé jimi normálně procházeli, nic necítili, stejně jako oni, a šli si dál svou cestou za dobrou kariérou, vzděláním či něčím podobným. Oni dva se však zasekli v tomto stádiu a už se z něj asi nepohnou. Stále doufal, že se třeba najde někdo další, kdo by je viděl. Nikdo tak ale nevypadal. Došli k jeho bytu a prošli dveřmi. Další věc, na kterou si časem snad zvyknu, pomyslel si.
„Zeptal bych se, jestli nechcete čaj, ale asi bych vám ho stejně nemohl udělat,"utrousil sarkasticky a sedl si na zem. Měl pocit, že pohovkou by se propadl.
„Díky, čaj stejně nepiju," usmála se a zaujala místo naproti němu.
„Co chceš vědět první? Já už jsem v tomhle stavu pět let, takže mám jistý zkušenosti." Zamyslel se. Hodilo by se vědět, co jsou vlastně zač, i když na to možná přišel sám.
„Kdo jsme?"
„Duchové," odpověděla prostě.
„Ale já přece nezemřel, nemohl se ze mě stát duch!" vyštěkl naštvaně. Celá situace ho doháněla k šílenství.
„Nikdo neurčil, že se jím staneš po smrti. Měl jsi nějaký neobvyklý stavy, jako třeba bolesti zubů, hlavy, nebo jiný věci, že jo?"
„Jo. Nejdřív nevolnost, pak hlava a nakonec omdlévání."
„Trvalo to skoro dva měsíce?"
„Ehm... Ano, trvalo," přisvědčil a čekal, co mu žena poví. Vlastně se ani nepředstavila, napadlo ho.
„Tak dobrý, měli jsme to skoro stejně. Takže, podle toho, co se mi povedlo zjistit, nás lidi nevidí, neslyší a procházejí námi. Nemůžeme vzít věci do rukou a procházíme vším."
„Kromě podlahy," doplnil její slova.
,,Ano, tou ne. Vypadalo by to děsivě, kdybysme se pořád propadali až někam k jádru Země, protože by nás nic nezastavilo. Ale dál. Necítíme bolest, zimu, teplo, fyzický podněty na nás zkrátka nepůsobí. Dle mýho názoru se to stalo tím, že jsme měli ty příznaky."
„To mi došlo," poznamenal zkroušeně, „ale proč my?"
„Protože jsme měli v brzké době umřít. Proto se nám tohle stalo. Místo smrti jsme duchové. Nebo aspoň takhle jsem to četla v jedný knížce, když jsem ještě žila. Lidi měli tyhlety příznaky a pak se z nich stali duchové místo smrti." Zůstal zařazeně sedět. Měl umřít. Kdyby nebylo té bolesti hlavy a tak, zemřel by. Jenže nevěděl, jestli by měl být vděčný. Bylo to spíše takové štěstí v neštěstí.
„Co ještě víte?"
„Tohle je všechno. Hlavně si, chlapče, nemysli, že jdem do nějakýho ráje nebo co. Respektive jsem na nic takovýho nepřišla."
„Počkat, cože? Neměli bychom ale někam jít? Přece tu nemůžem bloumat miliony let," odvětil trochu nasupeně.
„Já pravidla neurčuju. Teď jsem ti řekla dost informací, nemyslíš? Zopakuju ti to nejdůležitější. Měl jsi umřít, proto se ti tohle stalo, byly u toho určitý příznaky, lidi tě nevidí, neslyší a nepředstavuješ pro ně překážku. Ty dokážeš projít věcma. Vlastně jsem zapomněla, že teď jsi nesmrtelnej, kluku. Pochopil si všechno?"
Pomalu zpracovával informace. Život už nikdy nebude jako dřív. Bude procházet předmety, konzumace jídla se tímto stala nemožnou, konverzace s jakýmkoli živým tvorem také. Nikdy už neucítí vítr ve tváři, vlastě se už ani nebude muset holit, přátelé jej budou považovat za mrtvého.
„Jak je to vlastně pro lidi? Tělo nemám, takže... Mrtvej bejt nemůžu."
„Nevím, co udělají s tebou, ale mě prohlásili za nezvěstnou a pak i tak nějak za mrtvou. Nikdo se v tom víc nerejpal," povzdechla si a poté se pousmála. „Stejně je to šílený, potkat někoho stejnýho. Nejdřív jsem myslela, že budu pořád sama," ušklíbla se.
„Tak, tak teda dobře. Nic jinýho mi nezbejvá než tu teď bejt takhle, co?" zeptal se s nadějí, že má pořád na výběr. Zavrtěla hlavou.
„Um, jo... Jasný, chápu."
„Tak teda vítej, kamaráde duchu," mrkla na něj žena.
***
Jak je zmíněno již v popisu - původně to měl být příběh do soutěže, ta se ovšem nevyhlásila a autorka ani nevypadá, že by to měla někdy v plánu. Napadlo mě tedy jej zveřejnit, aby ten čas strávený u něj nebyl úplně zbytečný.
Budu rád za vaše názory. :)
Quentin
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top