„Proč tady sedím a jsem tak klidná, dokonce se i usmívám?“ přemýšlela nad svou situací, Tereza.

„Měla bych odtud utéct, zavřít se a už nikdy nevystrčit nos,“ pokračovala ve svých úvahách.

„Jenže to udělat prostě nejde. To co dělám,  není správné, ale naprosto nutné,“ došla opět ke stejnému závěru.

„Tak slečno Janusová, tady vám chybí podpis. Zde ještě nemáte vyplněné příjmení případných dětí,“ pronesla úřednice matriky.

Už otevírala ústa, že něco řekne, ale předešel ji muž, který tu byl s ní:

„Samozřejmě, že Dekrus a Dekrusová," vyřkl  tak, že polemika byla nemožná.

Co mohla udělat jiného, než jen přikývnout a plaše se usmát.

„Proč si sakra beru, tohoto muže, a hodlám mu za týden slíbit v dobrém i zlém?

Toho zlého, už mám za sebou dost a další se na mě valí,“ vrátila se ke své duševní sebemluvě.

,,Tak to je vše, jsme tedy domluveni na příští sobotu v jednu hodinu. Zimních svateb je málo, máte štěstí, jinak se na termín čeká daleko déle," rozloučila se s námi matrikářka.

Vyšli společně ven. Ona si vytáhla límec kabátu, blíž ke krku a obličeji.

Přituhlo.

Už chtěla vykročit pryč, když ji zadržela jeho ruka:

„Kam to jdeš?“ zeptal se podrážděně a zároveň překvapeně.

„Domů,“ zněla Terezina odpověď.

„Do toho krcálku? Za týden se bereme, můžeš klidně bydlet u mě,“ nasadil vemlouvavý tón.

„Ano, za týden budeme manželé a já se přestěhuji, ale až za týden,“ tentokrát použila ona tónu, který nepovoluje dialog.

Trhla rukou, aby se osvobodila a vydala se domů, uličkou pro pěší.

Petr, kopl do odhozené plechovky.

Proč se to, do prdele, musí dít zrovna jemu? Nechtěl se ženit. Teď chystá svatbu, bere si ledovou královnu, ale musí to být.

„Všechno mohlo být jiné, jenže čas nevrátíš,“ zamumlal si pod nosem.

Vydal se ke svému autu a odjel domů.