Petr se vzbudil, jako každé ráno, v půl šesté.

Šel se umýt a při pohledu do zrcadla, byl se sebou spokojen. Usmál se při myšlence na Terezu, líbila se mu ta plachá vnímavá kočička.

Z koupelny si šel pro své oblečení na běhání, všiml si, že je prostěradlo od krve.

Zarazilo ho to, někde hluboko v něm i potěšilo. Pocit dobyvatele, plenitele v moderním světě,  muž nemá příliš šancí  pocítit.

Dlouho nad tím neuvažoval, stáhl inkriminující kus textílie, nacpal do odpadkového pytle a venku hodil do popelnice.

Marcela nemusí vědět vše.

Byl už převlíknutý a osprchovaný po svém ranním joggingu, když slyšel, že Tereze zvoní budík.

Jeho hlavou prolétl nápad, vklouznout k ní a znovu jí pomilovat.

„Pomilovat?“ zarazil se nad slovem ze své úvahy.

„Ne, ošukal bych ji, až by sténala,“ upřesnil si. I když sám sobě úplně lhát nemohl.

Nakonec udělal rozhodnutí, musí vydržet, musí odolat. U snídaně uvidí, jak si stojí u slečny Janusové.

Ráno, co Terezu vzbudil budík, nedokázala myslet na to, co se v noci stalo. Zároveň na to nemyslet, nedokázala.

Bylo to jak bumerang, který naprosto přesně ví, odkud byl hozen a kam se má vrátit.

Stále dokola jí našeptával:

„Dala ses mu, jak prachsprosá děvka,“

Nakázala si, že to musí, nějak, vypudit z hlavy. Také musí vymyslet, jak to zastavit. Prostě nemůže takhle pokračovat.

Jen co se v koupelně dala trochu do pořádku, seběhla na snídani:

„Dobré ráno,“ řekla hlasitěji, než chtěla, rychle si vzala svou snídani, bez jediného pohledu na spolustolovníka ji v tichu začala jíst. Nezajímalo ji, zda šéf odpověděl, či nikoliv, co dělá a jak se tváří

Když dojedla, rychle se snažila zmizet, proto už napůl mezi dveřmi se rozloučila:

„Na shledanou.“

Petr se usmál, takže bude lov na vyplašenou laňku. To je to, co ho moc baví, zvláště s ní.

Tereza, šla hned za paní Majerčákovou, do kuchyně. Omluvila se jí z oběda, nerada přidělává jiným práci. Zašla za ochrankou, se  kterou  se domluvila, že bude kolem půl dvanácté odcházet a asi za hodinu se vrátí.

Došla do svého pokoje, zapla hudbu, nasadila sluchátka a začala pracovat.

Má toho velmi mnoho, co není hotové. Když se blížila půl dvanáctá, jen se trochu přioblékla a vyrazila ven.

Cítila pocit štěstí, když nebyla chycená Petrem.

Brouzdala ulicemi, nechala ať se její oči kochají archytekturou, barvami květin a listů. V salátovém baru si koupila bagetu a tam ji i snědla.

Čas se nenechal uplatit, pomalu se blížilo půl jedné, nezbylo nic jiného, než se vrátit do vily.

Téměř ji překvapilo, jak vše proběhlo bez problémů.

Došla do svého pokoje, zamkla za sebou, odkopla boty a sedla si ke stolu k práci, ani si nevšimla, že u okna stojí nějaká vysoká postava:

„Slečno Janusová, jak vás napadlo opustit dům, bez mého vědomí?“ spíše zavrčel, než povéděl, Petr.

Tereza se lekla, že málem spadla i se židlí. Otevřela oči a ještě z leknutí zrychleně dýchala:

„Nevidím v tom problém, byla jsem pryč jen hodinu, jsem dospělá a svéprávná,“ ohradila se nad takovým směšným prohlášením.

Upřeně sledovala, jak se k ní, Dekrus, pomalu blíží:

„No pokud se chcete stát obětí paparazzi, tak je to jen na vás, ale upozorňuji, že jakmile okolo vás bude dav fotografů, ochranka vás dovnitř nepustí,“ koukal jak Tereza jen vzpurně trhla hlavou.

Dokončil svou trasu od okna, už byl u ní a chycením opěrek židle, ji na ní uvěznil:

„Oba víme, slečno, Janusová, že musíte být za svou lehkovážnost potrestána. Očekávám vás v noci ve své ložnici. Nesnažte se předstírat, že vy sama po tom netoužíte do konečků prstů.“

Než stihla něco říci, než jí vůbec začal fungovat mozek, vtiskl jí na pootevřené rty tvrdý polibek, tím znovu oddálil funkčnost šedé kůry mozkové.

Se zmateným výrazem, hledělala jak odemyká dveře, odchází, je pryč.

Třesoucími se prsty, si nasadila si sluchátka a pustila se do repetivní činnosti, aby se nemusela zaobírat myšlenkami.

Ty však měly vlastní plány, měla by utéci. Vykašlat se na smlouvu, zaplatit případnou pokutu, jen by měla být pryč od tohoto muže, který jí vidí až na dno kalhotek. Jenže ona není jen hříšné tělo.

Na telefonu se spustilo upozornění, oznamující pět hodin. 

Marcela, přesná jak ty hodinky zaklepala a na výzvu vešla:

„Slečno, dnes prosím povečeřte zde. Pan Dekrus, má obchodní jednání, potřebuje mít volnou jídelnu a spodní patro, proto prosím nechoďte ani do dílny,“ předala vzkazy.

Odešla.

Tereza byla, ráda, že si ušetří další dávku kontaminace Petrových feromonů. 

Rychle spořádala skvělou večeři, která jí byla přinesena o pár hodin později.

S plným zápalem se vrhla do práce.

Musí  přece jen, dodělat svou práci, pokud to zvládne dřív, bude z jeho dosah, její život se jí vrátí, zas klidný a jednoduchý jako dřív.

Neohrozí svou značku, nevěděla to jistě, ale měla neblahý pocit, že  Dekrus, by mohl být pomstichtivý.

Pracovala usilovně, začínalo se vše rýsovat, náušnice má hotové, brože a spony taky. 

„Osmnáct kousků, hotovo.  Osmnáct nejtěžších přede mnou a čtyři noci,“ zahuhlala si pro sebe.

Při tom ji zamrazilo po zádech, však klínem se jí rozlezlo teplo.

Potřásla hlavou a zakázala si, opět, myslet na Petra.

Rozhodla se pracovat do úmoru. Chce padnout vyčerpáním:

„Prostě nikam nepůjdu,“  slíbila si, musí tomu volání odolat.

Opravdu se snažila, nemyslet na svůj klín ani na Petra.  Vůbec na jeho hrozivé modrozelené oči, nešlo to.

Koukla se, kolik je hodin.

Byly dvě v noci.

Stoupla si ke dveřím, položila ruku na kliku a zhluboka dýchala, nechtěla tam jít, ani nechtěla zůstat u sebe.

Půjde na chodbu a uvidí.

Podařilo se jí vyjít ze dveří, ale k pohybu přes chodbu se přinutit, nemohla. Stála opřená o dveře a koukala na ty naproti.

Těch několik kroů, které jí dělily, byly jak bezedná propast a široké jako Grand Canyon.

Upřeně se dívala a hypnotizovala kliku jeho ložnice, aby se otevřela, nebo vybuchla, ale aby to nebylo jen na ní.

Odlepila se od dveří, její chtíč jí táhnul kupředu, trvalo jí to roky, než došla ke dveřím, srdce jí divoce bušilo.

Položila ruku, na tu tolik nenáviděnou kliku, otevřela, vešla dovnitř a zavřela za sebou dveře.
5

Dál se však nehnula, nemluvila. Jen tam stála v noční košili a chundelatém županu až po paty.

Dekru viděl , jak přišla.

Slyšel jí kdy, zavřela dveře svého pokoje a jak dlouho jí trvalo vejít k němu.

Bylo to velice příjemné, že se mu jí podařilo dostat do sítě sexu, které nemůže odolat.

Nechal jí tam stát, ať se trápí sama se sebou.

Bavilo ho její utrpení, její nechuť k tomu se nechat ojet a chuť být ojetá.

Nakonec sám neodolal, pomalinku se zvedl z křesla, kde na ní čekal a pomalu se k ní přiblížil. Nechtěl, aby utekla, tentokrát na sobě měl pyžamové kalhoty.

Položil jí ruce na ramena, celá se chvěla, ale neřekla jediné slovo:

„Zdá se mi, že jste moc oblečená, slečno. Pojďte sem, a začněte se pomalu svlékat, chci vidět vaší krásnou pleť,“ polichotil jí.

Posadil se zpět do křesílka a koukal Tereze do očí.

Znovu se propadla do hříšného světa, jako by přestala být tím kým je a stala se jen loutkou v rukách zvráceného loutkáře.

Rozvázala pásek u županu a nechala tu malou deku spadnout na zem, měsíční světlo z venku jí prosvítilo lehounkou noční košili, tu si pomalu tedy vytáhla po stehnech, přes břicho, až před ním stála nahá.

I on začal hořet plamenem, co nelze uhasit.

Vstal, začal jí hladit, tála pod jeho dotyky jak vosková svíce.

Natlačil ji k posteli až do ní spadla. 

Neměl chuť na nějaké něžnosti, otočil jí na kolena a ošukal jí natvrdo zezadu.  Ona mu vycházela vstříc, nebránila se.

Když chtěla vstát, tak jí chytil za kotník a zatáhl jí zpátky k sobě, začal jí laskat a prsty prozkoumávat její zákoutí, rty drtil ty její.

Vzdychala a propínala se k němu, rozhodil jí nohy a vniknl do ní opětovně, když do ní ejakuloval, odlepil se od ní, posadila se a schoulila se do hříbečku, rukama si objala kolena a velice tichounce řekla:

„Co když otěhotním, já nemám žádného partnera, nemám zapotřebí brát antikoncepční prášky,“ nedokázala se na něj podívat.

Bedlivě ji pozoroval, chtěl jí pohladit, ale zakázal si to:

„Nebojte se slečno Janusová, nespoléhám na ženy, nechal jsem si před třemi měsíci udělat vasektomii. Určitě neotěhotníte, je to jedna z nejspolehlivějších antikoncepcí,“ dal jasně nasrozuměnou, že ona není žádná výjimka.

Tereza se trochu uvolnila:

„Smím jít už k sobě?“ zeptala se, bez náznaku pohybu a dholání.

„Ne to rozhodně ne, dnes chci spát a mít vás u sebe, ráno mi bývá smutno, a váš trest ještě není splněn,“ zabručel kousek od jejího ucha.

Tereza, se tedy položila zpět do postele, zády k němu.

Uslyšela jeho uchechtnutí, přitáhl si jí k sobě a omotal se kolem ní, jednou rukou jí svíral prso  a mezi její nohy propletl svou.

Nevěděla ani jak a usnula.

Ještě nebylo ani šest hodin a vzbudilo jí, dráždění v jejím klínu, její šéf byl vzhůru a pohrával si s jejími prsy a laskal jí poštěváček, nemůže říci, že by se jí to nelíbilo.

Poté klesl mezi její stehna a začal jí laskat jazykem a rty. Sál a tlačil a ona mohla jen zatínat prsty do prostěradla, prohýbat se k smyslnosti.

Její poštěváček byl už tak citliví, že jen sebemenší dotek jí působil slastnou bolest.

Pronikl do ní a začali se pohybovat v odvěkém zrychlujícím tempu, nakonec explodoval pro Terezu vesmír.

Když se jim zklidnil dech, šli do koupelny.

Čekala něco jako před tím, tentokrát se sprchovala sama, celou dobu jí pozoroval.
Ručník sebral, sám jí utřel a oblékl košili a župan co byl zapomenut na podlaze během temné noci.

Poplácal jí po zadečku:
„Teď už běžte slečno, nebo se dostanete do řečí,“ vyprovodil jí za dveře svého pokoje.

Tereza nevěděla, jestli má plakat nebo řvát.