Petr rozmýšlel, zda nadhodí tykání.

Rozhold, že ještě není ten správný čas.

Pohrával si s myšlenkou, že se to možná ani nenastane. Líbilo by se mu vykání, mezi nimi, snad i nejvíce.

„Máte ráda Italskou kuchyni?“ optal se společensky.

Tereza bez okolků souhlasila.

Nasedli do auta a odjeli do jedné poměrně známé restaurace. Bylo vidět, že je Petr jejich častý host a čerpá jisté výhody:

„Jako vždy salónek, pane Dekrus, máte k dispozici,“ oznámila jim obsluha a Tereza šla za Petrem do klidné části restaurace s jedním velkým stolem, kde bylo prostřeno pro dva.

Objednala si jen lehkou večeři, v podobě caprese.

Kupodivu, se její nevrlý šéf rozpovídal.

Vyprávěl Tereze, jakou kolekci oblečení právě chystá do obchodu, jaké má starosti s neprofesinálním přístupem modelek. Docela se spolu nasmáli, když mu vyprávěla o své práci a starostech, kdy jí přišla objednávka tak velká, že by jí ani nedala do bytu a pak zjistili v obchodě, že jim špatně funguje objednávkový systém.

Bylo kolem půl desáté, když se vrátili do vily. Petr se s Terezou rozloučil zcela chladně, jakoby se před půl hodinou spolu nesmáli.

Tereza jím byl vlice zmtná.

Nikdy moc mužům nerozuměla a její známosti se nikdy nestaly vážnými.

Vrátila se do svého pokoje, šla se osprchovat.

Petr slyšel, že se nezamkla. Byl spokojený, jeho plán začíná vycházet. Ještě tak jednu noc a bude jeho. Bude svírat tu pevnou prdelku a hladit plná prsa.

Převlékla se do nočního úboru, však když vyšla z koupelny, byl tam šéf.

Přišla si velice neoblečená, než se otočil, viděla jak si jí prohlédl:

„Omlouám se, slečno, ale si jste mě neslyšela, donesl jsem vám smlouvy k podpisu. Nechám je na vaší posteli, ráno mi je přineste do pracovny, ano?“ nemohla tak vidět, jak se mu začalo špatně dýchat.

Tereza, celá rudá jen zamručela na souhlas.

Jen co šéf odešel, zas se zamknula.

Proč jí při jeho pohledu jen píchlo v podbříšku? Proč by s ní měl mít vztah, je zvyklý vídat modelky, ona je 160 centimetrů vysoká a rozhodně se nepohybuje na spodních příčkách BMI, má sice dlouhé vlasy, ale zrovna z magazínu o účesech nejsou.

Vzala si smlouvu a pomalu jí pročetla. Když došla k závěru, že vše souhlasí, jak se dohodli, podepsala ji.

Sedla ke stolu a začala pracovat, přece jen přišla o drahocenný čas.

De-Us, je velice oblíbená značka a pokud se s ní objeví i její šperky,  bude to báječné. Šperky Jakiro, stanou se trendy a složenky se nebudu tvářit tolik nenasytně.

Vytrhla se ze zasnění:
„No konec fantazírování a pracovat!“

Když se podívala na hodiny, bylo zas už nad ránem, půl páté ráno. Ach jo, tohle bude muset nějak vyřešit, sice má většinu komponentů na všechno objednané zboží hotovo, ale teď bude muset rozklepávat drát.

To bude muset dělat přes den, v noci by jí asi, pan Dekrus, zavraždil.

Nikdo by se nikdy, nic nedověděl.

Nařídila si budík na tři čtvrtě na sedm, aby jí nebudila Marcela. Ihned usnula.

Měla špatný sen. Byla tam jako malá holčička a byla smutná, její kamarád se stěhoval pryč od babičky.

Vzbudila se se zvukem budíku, na sen zapomněla.

Rychle se připravila a v sedm tu byla  Marcela, opět poklidila pokoj a odešla.

Tereza šla na snídani, šéf byl již u stolu a četl noviny a ještě další balík měl před sebou.

,,Dobré ráno." pozdravila, odpovědi skoro nerozuměla, nabrala si jídlo a v tichu jej snědla, celou dobu pokukovala po Petrovi, přemýšlela, kolik mu může být, jí je dva a dvacet, nemůže být o moc starší.

Náhle se na ní podíval, lekla se a rychle sklopila zrak, celá  zčervenalá zablekotala:

„Na shledanou,“ kdy rychle mizela do svého pokoje.

Petr byl s sebou spokojený, semínko bylo zasazeno a klíčilo, věděl, jak na něj kouká, ale dělal, že nic.

Pomalu mu sedala na lep.

Dnes se musí políbit, aby zítra byla už v jeho posteli. Moc se těšil na to ladné tělo.

Tereza začala dělat s maličkým kladívkem a rozklepávala měděný drát do požadovaného tvaru.

Toto byla nejnáročnější část, těchto komponentů je v každém šperku hodně. Protože je to malá kovařina, jak si ráda myslela, nešli jí  tak rychle od ruky.

Tato práce vyžadovala koncentraci, výdrž a sílu udržet materiál tak, aby vzniklo co má, ne jen nějaký zmetek.

Odpoledne, Marcela, přinesla kávu a broskve, převzala si tác a posvačila.

Dál pracovala s kladívkem, když do pokoje vtrhl Dekrus:

„Jak dlouho, to, ještě bude trvat! To jste měla říci, že hodláte mlátit kladivem, zavedl bych vás do dílny.“

„Promiňte, nevěděla jsem, že se to tolik rozléhá, ale potřebuji k tomu pořádné světlo,“ rychle se omlouvala a obhajovala, Tereza.

Petr jí chytil za loket a odváděl jí z pokoje. Tereza se pokusila vrátit:
„ Ale hodilo by se mi nářadí,“ stisk zesílil.

„Teď, chvíli mlčte, slečno!“ rozkázal.

Tereza, jako by ho neslyšela;

„Ale kam jdeme, pokud do dílny, ráda bych měla své praco... “ nedořekla své, Tereza.

Petr, ji přitiskl ke stěně, aniž by mohla nějak odporovat, ji brutálně políbil.

Polibek byl vášnivý a ona po pár vteřinách začala spolupracovat, kolena se jí roztřásla, když ji pustil, skoro upadla:

„Mlčte a pojďte,“ zas ji odváděl neznámo kam.

Konečně byly v místnosti poblíž garáže, Dekrus konečně začal hovořit:
„Mám zde tiskovou konferenci, není vhodné, aby o vás věděli. Dostala by jste se do skandálu, proto počkejte raději zde, v dílně, až bude čistý vzduch, tak vás vyzvednu,“ otočil se na podpatku a odešel, bez toho, aniž by měla Tereza k tomu cokoliv povědět.

Nevěděla ,co má dělat, tak si prohlížela nářadí, jaké je světlo, přitom shledala, že by tu mohla pracovat na rozklepávání. Musí se zeptat, jak je hluk z dílny slyšet v domě. 

Sedla si na ponk znuděně houpala nohama.

Konečně přišel šéf, dovolil jí odejít.

Zmatená, sebou i jeho chováním, zeptala se nejprve na pracovní věci:

„Pane Dekrus, jak je hluk z dílny slyšet v domě?“

„Skoro vůbec, polohu vám přesunout tam vaše věci, slečno Janusová,“ nabídl se galantně.

Tereza si dodala odvahy k otázce:
„Děkuji, jen mohu se na něco zeptat?“

„Raději ne, nebudeme si tím plést hlavy,“ dal jí na srozuměnou, s tušením, nač se ho chce ptát.

„Ano,“ souhlasila, chtěla se ho na ten polibek zeptat, po této odpovědi byla zmatená ještě více.

Proč?

Ani nestihla znovu začít pracovat a byl oběd.

Jen se opláchla, šla ke stolu, jídlo bylo opět vynikající.

Obědvala sama, ani jí to nevadilo, spíše naopak.

Marcela se jí zeptala, co chce k večeři z nabídky paní Majerčákové.

Vybrala si jen lehkou studenou večeři a dohodla se s Marcelou, že jí to odnese do pokoje.

Pracovala pak dlouho v dílně, v sedm hodin měla hotovou větší část komponent. Šla se navečeřet.

Dnes bude kompletovat co nejvíce částí. Ten polibek jí však nešel z hlavy, na to aby byl jen umlčující, byl moc vášnivý. Cítí k ní, snad něco její šéf?

Došla si dát chladnější sprchu, aby vytěsnila nevhodné otázky z mysli. Skočila do pyžama a pokračovala v práci.

Bylo něco kolem půl noci, když jí přepadla mlsná. 

Tyto stavy nemívá často, ale když, tak to stojí za to. Je ochotná přejít město, do nonstopové prodejny na benzínce.

Sešla do přízemí a vplížila se do kuchyně.

Byla to její první návštěva v této místnosti a byla nádherná.

Její cíl byla lednička, třebas tam bude mrkev nebo něco co uspokojí její jazyk.

Mrkev ani něco přijatelného nenašla.

Zkusila najít spíž, podařilo se hned na poprvé.

Zajásala, našla svou dětskou vášeň, burákovou nugetu.

Otevřela vaničku a začala mlsat, když zaslechla přidušený smích svého šéfa.

„Kdo mi to tu loupá perníček?“ použil hlášku s leskem v očích.

Tereza sklopila hlavu:

„Omlouvám se, ale přepadla mě mlsná,“ ani si neuvědomil a že je v pyžamu bez županu. Pokud by šlo o klasické, flanelové pyžamo, ne hedvábné, tvořené šortky a tílkem, snad by to tolik nevadilo.

Petr k ní přistoupil:

„No to vás budeme muset potrestat, slečno,“  palcem jí zvedl hlavu, ,, protože na mě už ve vaničce nic nezbilo, tak alespoň ochutnám jinak,“ lehce se pousmál.

Byla jak omámená, tepr si všimla, že šéf je jen v pyžamových kalhotech, a že je ještě krásnější, než si představovala.

Jejich rty se spojily, tentokráte se zapojily i jejich jazyky. Byl to dlouhý polibek, Tereze začala podklesávat kolena. Přesunul ruce na její boky a polibek ukončil:

„Moc dobrá nugeta, dobrou noc, slečno Terezo,“ odešel.

Tereza si držela ústa a nevěděla, zda se jí to jen nezdálo, tohle přece nejde! Začala se cítit naštvaná, rozhodla se jít za ním a vyžádat si vysvětlení.