Uběhlo skoro čtrnáct dní od doby, kdy se vrátili z nemocnice.

Fyzicky se Tereza hojila dobře, ale její bublina žalu, jí nepustila ven.

Mechanicky odpovídala na otázky, jak Petra tak i paní Majerčákové.

Potřeba být nenápadná, ji vedla k tomu, aby si pouštěla televizi, kterou ve skutečnosti vůbec nevnímala.

Unavovali ji otázky:
„Jak pak se máte? Je vám už doře? Bolí vás něco?“

Trápilo jí, že přišla o miminko.

Jak by jí mohlo být lépe, necítit bolest nebo být v pořádku?

Nechtěla si na nikom vylívat své smutky a bolesti, tak se jen snažila vyhnout se všem.

Stále si říkala, že to tak nejspíš, bylo lepší, než kdyby se narodilo živé, a pak zemřelo.

Toužila být o samotě v místě, které je pro ní domovem a tak několikrát šla za Petrem:

„Petře, nemusíme být manželé. Brali jsme se kvůli mému těhotenství. Tato skutečnost pominula, pojďme se rozvést,“ složila svou potřebu do několika vět. „Klidněti podepíšu jakoukoliv dohodu, odejdu jen v těch šatech co jsem se v ni h vdávala, já po tobě nic nechci, jediné oč stojím je, nebýt tady,“ přidávala.

Jen se jí vysmál:

„Na to můžeš zapomenout, drahoušku. Jednou jsi má žena a tak to zůstane. Raději pohlídám kde co děláš a říkáš. Prostě zapomeň!“

Pro Terezin klid bylo dobré, že byl téměř souvisle pryč.

Horší, že jí zamkl v domě bez možnosti, aby mohla odejít.

Nehodlala prosit kuchařku nebo ochranku, další lidi nemusí vědět o jejich takhle poškozeném vztahu, hlavně netuší, co napovídal jim. Rozhodně nechtěla, aby ho přivolali, z nějakého důvou.

Cítila na sobě tíži, tak aby se jí zbavila, vrhla se do činnosti. Začala opatrně uklízet jednotlivé pokoje, jen stírání prachu a porovnání drobností.

Odvážila se i do ložnice, tam bylo práce nejvíc. Spousty umazaných sklenic a obalů od tyčinek.

Měla dobrý pocit, že je za ní vidět její úsilí.

Petr, se vracel domů, většinou, kolem deváté a to už většinou spala. Dnes dorazil již v sedm.

Viděl, čím se zaobírá, neřekl nic, jen odešel do pokoje a zavolal:

„Terezo, přijď za mnou,“ bez nijakého podtónu v hlase.

Uklidila úklidové potřeby, šla za ním.

„Šikovná jsi manželka, tak jak vidím, vynasnažila jsi se. Je tu čisto, teď pojď a vykuř mi ho. Ty ještě budeš minimálně, čtyři týdny nepoužitelná, ale mě šidit nebudeš,“ zavrčel sarkasticky.

Nečekal však, že by se Tereza, otočila a odešla z ložnice.

Nezajímalo jí, co provede Petr. Došla do kuchyně a poprosila, paní Majerčákovou, o večeři pro Petra. Nachystala vše v jídelně, kdy Petr seběhl jak uragán s vraždou v očích.

Bez výrazu řekla:
„Petře, máš tu večeři tak jez. Paní Majerčáková se vytáhla,“ pronesla dostatečně silným hlasem.

Šeptem dodala:
„Jo, já se tě už nedotknu, nenechám se zmanipulovat k žádnému fyzickému kontaktu. Takže, mě nech odejít, nebo mi vysvětli z čeho mě vinníš. Až to budeš vědět, řekni mi to. Dobrou noc,“  odešla do pokojíčku na konci chodby.

Petr, po ní chtěl skočit a zaškrtit jí, ale její naprostá netečnost ho zmrazila na místě.

Snědl večeři, překvapilo ho, opravdu byla úžasná, pak se vydal za svou oblíbenou sklenkou a láhví.

Vztekle roztřískl jednu čistě unytou sklenku o zeď, byl bezradný.

Dny plynuly, Tereza v domě fungovala jako pokojská, tak jak jí to před ztrátou dítěte, určil.

Petrovi, se vyhýbala jak jen mohla a pokud s ním mluvila, tak pouze přes nějakou překážku, jako stůl, pohovka, zeď nebo pět metrů.

Nastal den, kdy ho požádala, aby jí dovezl k lékaři.

Čekal v čekárně na to až bude hotová. Mezi tím četl všechny možné titulky od antikoncepce až k menopauze. Vyšla ven, pro emocionální nadšení jiných žen si její ruku omotal kolem rámě.

Doprovodil ji do auta, ale ona se zarazila:
„Petře nebylo by snazší, abys mě zavezl do mého bytu? Neušetřili by jsme si bolest?“ zeptala se aniž by se na něj podívala.

„Nastup si,“ vyzval ji, udělala to.

Petr, sevřel křečovitě volant. Nastartoval, zařadil a vyjel do provozu.

Bylo k nevíře, ale on jí opravdu dovezl k ní domů. Podal jí její kabelku se vším. Bylo však vidět, že hodlá jít s ní.

Nic nenamítala.

Když dorazila domů, musela otevřít okna a vyházet zkažené věci jak z lednice tak i z košíku. Většina květin také nepřežila. Pomohl jí vynosut smrduté odpadky a umýt lednici

Její zavazadla stále čekala, že je někdo odnese. 

„Dáš si kávu nebo něco?“ zeptala se, když bylo hotovo.

Petr stál u okna a neodpovídal jen koukal ven. Najednou se rozmluvil:

„Tehdy jsem nezachraňoval tebe, ale svého bráchu. Věděl jsem, že se převléká v tom, zatraceným, domku do holčičích sukní. Vždycky jsi mu půjčovala ty žluté šaty. To proto jsem vytáhl tebe, ne jeho. Neměl na sobě ty žluté šaty. Nemohl jsem rodičům vysvětlit, proč jsem zachránil tebe a ne jeho a oni to nezvládly, alkohol je zahubil. A já chci vědět jak to bylo, Terezo,“ otočil se na ní s chladným pohledem.

Tereza se zamračila, musela si vybavit vzpomínku, která byla dlouho ukrytá a tak opatrně začala:

„Protože ten den měl být on princezna, strašně toužil mít tu růžovou sukénku a čelenku. Chtěla jsem mu udělat radost, jako jí dělal on mě, po tom co se mi zabili rodiče v autě,“ zazněla její odpověď.

Petr jen přikývl, odešel k vchodovým dveřím:
„Zůstaň tu, ale nerozvedu se. Neopovažuj se mě podvést!“ odsekl svou odpověď.

Nevzrušeně mu odpověděla:
„Co ty, Petře, i ty mi budeš věrný?“ zajímala se.

Petr sebou trhl, čistota jejích očí mu kroutila nožem v duši:
„Ano. Tím potrestám nás oba. Sbohem, Terezo,“ zabouchl dveře.

Tereza zůstala sama.
Musí si najít práci a obnovit svůj e-hop. Práce bude její útěchou, nikdy se nezbaví toho co prožila a nikdy už neprožije.

Konec?

(Touto kapitolou končí poůvodní šperky. Existuje ještě původnější poslední kapitola, kdy jsem chtěla mít něco s mafiánskou podtématikou. Tu již obnovovat nebudu. Teď je otázkou, nechat tento příběh se smutným koncem, nebo se mám pokusit dopsat několik kapitol a vytvořit happy end?)