Petr se choval velice zdvořile. Tereza si začala myslet, že nejspíše už večer, měl Petr horečku a proto se choval tak divně.

Jenže netušila, jak moc se mílí.

Po večeři, ji Petr vzal za ruku a pomalu jí odvedl do ložnice. Pomalu jí svlékl, Tereza se pod jeho dotyky chvěla. Netušila co přijde, nevšimla si, že jí ani jednou nepolíbil, stačilo vidět jeho oči rozpálené  chtíčem a sama se propadala na dno toho svého. 

Vydala své tělo napospas.

Petr si stáhl jen kalhoty a trenky, přitiskl Terezu ke zdi a vzal si jí ve stoje, když byl hotov, kupodivu Tereza svého vrcholu dosáhla o chvilinku dříve, znechuceně jí odstrčil.

Tereza, zmámená sexem se jen nechápavě dívala, kam odchází.

Chtěla si posbírat své oblečení, kdy na ní štěknul:
„Nech to být. Donesu ti oblečení, které ti náleží!“

Ta mrazivost v hlase, jí roztřásla.

Vyplašeně koukala, co jí donese. Pozdě si vyčítala, že neunikla z jeho dosahu, dokud mohla.

Stihla jen zamžikat, kdy po ní hodil oblečením. Přesněji, uniformu francouzské pokojské, jak ze starých filmů:
„Tohle teď budeš nosit, koukej abys v sedm už uklízela. Kumbál na úklid, najdeš za záchodem na patře. Teď vypadni!“ rozkázal.

Tereza jen omámeně koukala, nechtěla věřit tomu, co se s ní děje:

„Potřebuji se umýt,“ dál stála a koukala na něj. Viděla jak se víc mračí a je naštvaný, že tam ještě je.

Odmítla se však podvolit jeho vzteku ani se nehnula:

„Můžeš se osprchovat v hostinském pokoji a pak ho koukej dát do pucu, tady máš klíč, dojdu si to pak zkontrolovat,“ vychrlil ze sebe snad bez dechu.

Vzala od něj klíč, vydala se do hostinského pokoje.

Nemohla zastavit slzy, které jí kanuly.

Jak dlouho tohle vydrží?

Začíná jí růst břicho, sice nevolnost pomalu ustupuje, ale tohle není dobré, už kvůli miminku co čeká.

Musí se dozvědět, proč jí tolik nenávidí, proč jí obviňuje ze smrti bratra.

Když se vysprchovala, oblékla se do přiděleného oblečení, jenže zjistila, že nedostala, žádné spodní prádlo.

Prosit se nebude, pravděpodobně to je i jeho záměr, jak jí mučit.

Došla do úklidové komory a začala cídit koupelnu. Když byla hotova, zaklepala na dveře ložnice, i kdyby se ozvalo dále, ona už tam nikdy nevstoupí, nedovolí  mu, aby se přiblížil k jejímu tělu. Věděla, že by neodolala, zas by vyšla jeho hrubé sexualitě vstříc.

Petr vyšel a zkontroloval, zda je její práce vyhovující, zavřel a zamkl.

Poslal jí do spodního patra, aby se postarala i o zbytek domu. Bylo něco po půlnoci, kdy celá rozlámaná s tvrdnoucím břichem ulehla na pryčnu.

Tomu lůžku se nedá říkat postel.

Ráno se vzbudila tím, že jí neuvěřitelně svědí kůže a má pocit, že jí srdce vyskočí z hrudi.

Něco je špatně s miminkem, uvědomila si.
Přece jen se snažila něco si o těhotenství načíst.

Musí okamžitě k lékaři!

Bez zaklepání vtrhla do ložnice, otvírala jednu skříň za druhou a hledala jakékoliv oblečení, které nevzbudí podezdřívavé pohledy. Našla vše poměrně rychle, Petr, postavil kufr jen do jedné ze skříní, bleskově se oblékla.

Viděla, že Petr stále spí. Zacloumala jím:

„Musíš mě odvést na pohotovost,“ rozkázala, „něco je špatně. Musím k doktorovi!“ do hlasu jí prosákla panika.

Petr, se posadil na posteli.

Trvalo mu, než se vzpamatoval. Došlo mu, že Tereza, je oblečená v běžném oblečení, chvěje se hrůzou. Ten strach, co má v obličeji, není ten, který chtěl aby tam byl.

Vypotácel se z postele, oblékl se do prvního co popadl, sebral doklady odvedl ji di auta.

Na pohotovosti jí nabrali krev a moč.

Zjistili. že má bílkovinu v moči, jaterní testy vysoké, vysoký krevní tlak.

Lékařka oznámila:

„Paní Dekrus, máte hellp syndrom. Musíte okamžitě podstoupit císařský řez, je to jediná možná léčba. Jste v ohrožení života i vaše nenarozené dítě,“ zněl verdikt, neumožňují dskuzi.

Tereza se dostala do bubliny setrvačnosti, odpovídala na anamnestické údaje, na jiné otázky. Odvedli jí na pokoj, tam seděla a koukala do prostoru, ani nevnímala, co se kolem ní děje, věděla jen, že Petr zařídil aby měla nadstandartní pokoj.

Přišel anesteziolog a hovořil s ní o formě anestézie, která pro ní bude nejlepší, zas bylo ticho, za oknem na šedém prosincovém nebi pluly mraky.

Pak jí sestřička přišla napíchnout žílu, zavedla močovou cévku, dostala oblbovák a pak už si vzpomněla, že jen má počítat a pak už nevěděla nic.

Když se proprala po operaci, řekli jí, že teď jí odvezou na jipku. Nestačila se zeptat na miminko a už zase padla do klidného nevědomí.

Když se vzbudila na vizitu, opatrně se zeptala jak to je s miminkem.

Doktor jí pouze stiskl ruku a zavrtěl hlavou.

Tereza nic necítila, byla stále ve své bublině ničeho.

Pooperační období bylo v pořádku, odeslali jí zpět na běžné oddělení, kde slyšela pláč miminek, bylo to jak žhavý drát provrtávající její duši, ale nemohla s tím nic udělat.

Odpovídala pouze na otázky, jinak nemluvila.

Když pro ní přišla sestra aby šla do koupelny, velice pomalu a opatrně, s její pomocí se postavila.

Bylo to strašné, jako by nikdy před tím nechodila, i její malá výška jí najednou přišla obří.

Po sprše se cítila alespoň trochu lépe.

Snažila se co nejvíce si sedat, a stoupat, jak jí poradili.  Pomalu se odvažovala chodit. Vyslechla si rady fyzioterapeutky.

Snad za ní byl i Petr, ale nevnímala ho.

Dívala se jen z okna na měnící se oblohu.

Když jí oznámili, že je schopná odejít domů, poděkovala, rozloučila se, oblékla se a čekala na propouštěcí zprávu.

Dostala doporučení na psychologickou péči, případně antidepresiva, poučení o šestinedělí, o dalším těhotenství, péči o jizvu a návštěvě jejího gynekologa. Vše vnímala jen jakoby přes sklo, nebo ozvěnu deště, bubnující za zavřeným oknem.

Když vyšla před oddělení, rozhodnuta se vrátit k sobě domů, nějak.

Petr ji vzal okolo ramen a odvedl jí do auta.

Něco jí říkal, neslyšela ho, neměla sílu ani chuť, když projely kolem jejího domova, začala plakat, tiše.

Slzy jí kanuly v proudech, nesnažila se je schovávat ani utírat, jen cítila  jak má mokré triko. Když zastavili v garáži, nevystoupila, jen dál seděla a brečela.

Petr jí tam nechal, zhasl a odešel. Když jí začala být zima, odpoutala se a vystoupila.

Vyšla z garáže, ale nešla do patra, ani do pokojů v přízemí. Vyšla do zahrady, kde obcházela zděný plot, dívala se, jen jak jí moknou a červenají nohy v plátěnkách od sněhu. Neoblékla si ani svetr.

Když už obcházela zahradu potřetí, vyběhl ven Petr:
„Kriste, co tu vyvádíš,“ vykřikl, za paži ji odtáhl do domu. Odvedl jí do hostinského pokoje, vysvlékl jí a položil do postele jak dítě.

Iritovala ho její apatie:
„Tak snadno mi drahoušku neunikneš. Jsi moje, a žádná smrt se nekoná, rozumíš mi!“ snažil se protlačit do jejího vědomí. „Dostaneš čtrnáct dní na zotavenou, ale pak zas hurá do práce. Já si svou pomstu mezi prsty nenechám utéct,“ zasoptěl.

Ani jí to nezabolelo, její bublina byla stále koherentní. Věděla jen, že je stále v zlaté kleci.

Petr se díval z okna ložnice, nechal Terezu sedět v autě. Už v nemocnici na něj nereagovala a ani v autě. Očekával, že do pěti minut přestane trucovat, zvláště, když zhasl. Když ani po půl hodině nevyšla, začal se o ní obávat, ale zakázal si tyto pocity, ale přesto, je přeci po operaci.

Raději se rozhodl zaměstnat hlavu prací, zkontroloval pracovní emaily, zjistil plán svých nejdůležitějších schůzek, faktury a jiné finanční balance.

Když po hodině vykoukl z okna, zahlédl jak jeho manželka chodí po zahradě, jak nějaký toulavý pes.

Neoblečená.

Zamrazilo ho.

On, nepřipustí, aby spáchala sebevraždu v jeho domově. Další smrt už nechce.

Odvedl jí do pokoje pro hosty a doufal, že nedostane horečku.

Byla stále úplně laxní.

Během noci jí chodil kontrolovat, spala však klidně. Horečku nedostala, naštěstí se její tělo s tou zimou vypořádalo dobře a nezpůsobila si další komplikace.

Nerozuměl své podivné úzkosti.

Nevěděl, že truchlí nad nenarozeným potomkem, raději se nezeptal, zda přišli o dceru, či syna.

Stačilo jen podepisování a vyřizování formalit.

Plod, jak říkali, nedosáhl 500g, tudíž jej nebudou smět pohřbít, pojmenovat nic.

Bál se o Terezu, bude jí muset zajistit psychiatra.

Otevřel si láhev s balantinkou a jal se zapomenout, na vše, hlavně ty plíživé pocity, co potřeboval skrýt.

Jediné co si chtěl zachovat byla pomsta, pomsta za svou rodinu.

Ano i teď ho Tereza připravila o dalšího člena rodiny, určitě, určitě za to nějak může ona.

S tím v opilosti a deziluzi usnul v křesle před televizí.