Tereza se vzbudila nad ránem, bolelo jí celé tělo, když si uvědomila sebe samu, uvědomil si sebe i žaludek.

Vyletěla přes chodbičku na záchod, opláchla se. Celá roztřesená se zastavila. Tak co teď do špeluňky, ve které strávila noc, nebo se staženým ocasem a sklopenou hlavou do ložnice Petra?

Začala jí být značná zima, nastydnout se rozhodně nechystala, vždyť jí říkal, že jí dá její oblečení, ještě ten poslední neurvalý sex přežije a pak odjede domů, zavře se ve svém bytě a nikdy už z něj nevyleze, tedy obrazně řečeno.

Narovnala se a došla ke dveřím pána domu, zaťukala.

Nic.

Zaťukala po druhé.

Nic.

Zaťukala potřetí a zase nic.

Vzala za kliku a vešla dovnitř.

Petr ještě spal, spíš vypadal jak po urputném zápasu, na čele se mu perlil pot, když k němu došla, lehce se ho dotkla, jako by se dotýkala horké plotýnky.

„Bezva, takže on si onemocní,“ mumlala si pro sebe, nečelaka na nic, došla do koupelny a prohlédla skříňky, nenašla jedinou krabičku aspirinu nebo paralenu.

Namočila alespoň ručník a otřela mu obličej, jen něco nesrozumitelně mumlal, srovnala pod ním prostěradlo a polštáře, přikryla ho čistou pokrývkou.

Naštěstí našla svůj kufr a oblékla se.

Veškeré oblečení bylo moc luxusní, hlavně ona se v něm cítila nepřijatelně, ale musí dojít koupit alespoň nějaké léky a to jako nahá, nemůže.

Když došla, celkově upravená, k malé strážnici, zaťukala na ostrahu:
„Dobrý den,  manžel onemocněl a potřebuje léky. Jen mi ještě neměl čas vysvětlit, jak se ovládá brána, kde jsou klíčky k vozům a tak,“ plaše se usmála.

Muži z ostrahy jí vše jí vysvětlili a byli velice pozorní.

Ach, kdyby věděli, kdyby Petr, věděl, pomyslela si.

Popadla však klíčky, kabelku, snad jí ta pajda co má bude stačit, vyrazila do města.

Děkovala za prozíravost babičky, když jí přesvědčila, že si ten řidičák má udělat, i když nemá auto.

Vzpomněla si na její slova:
„Lepší když budeš moc, než když moc nebudeš,“

Usmála se.

Dorazila do lékárny a koupila jedno balení paralenu a vydala se zpět.

Vše bylo v pohodě, přesně jak jí řekli oni muži, jejichž příjmení si ani nesnažila zapamatovat.

Zaparkovala, vrátila klíčky, v kuchyni natočila do sklenice vodu a šla k Petrovi.

Ještě spal, pokud se horečnatému stavu dá říkat spánek. Podepřela mu hlavu a probudila ho natolik, aby spolknul prášky a zapil je.

Uvnitř hlavy jí vířilo, na jedné straně si byla jistá, že by odtud měla utéci, je to jedinečná šance. Na straně druhé, to udělat nemůže.

Ona řekla ano, souhlasila s, ve zdraví i nemoci, ona podepsala, že se stane jeho manželkou, nikdo jí nenutil, tedy trochu, ale ona souhlasila se všemi argumenty.

Jen ona je na vině.

Prostě musí zůstat a vypít svůj kalich hořkosti do dna.

Když Petr spal, prohlédla kuchyň a uvařila zeleninový vývar, nic moc, ale alespoň něco, co bude teplé a nenáročné pro žaludek.

Věděla o tom, že tak úžasná kuchařka jako paní Majerčáková není, ale špatně taky nevaří.

Dokonce se jí v kuchyni podařilo najít dobře vybavenou lékárničku, s bezkontaktním teploměrem, takže mohla v klidu zkontrolovat manželovu teplotu, aniž by ho rušila.

Jestli se teď alespoň trochu neprobere, zavolá mu doktora.

Nandala na tác misku s vývarem, sklenici s vodou a šla zkontrolovat Petra.

Když vešla do dveří, posadil se na posteli. Jen co mu došlo koho vidí spustil:
„Jak to, že jsi oblečená a co to máš v rukou?“

Trochu strunula:
„Jsem ráda, že už neblouzníš, nesu ti zeleninových vývar a na ulici bych asi nahatá moc neobstála, zodpověděla jsem ti všechny otázky?“ opatrně položila tác na stůl a podala Petrovi sklenici s vodou.

Jenže on si ji nevzal, jen na ní nenávistně koukal. Pokročilá rameny a položila jí zpět na tác:
„Jdu k sobě, kdyby jsi něco potřeboval, víš kde je má komnata,“ pověděla sarkasticky.

Když byla u dveří chytil jí za ruku, trhl s ní, až to zabolelo.

Se syknutím se na něj podívala.

„Dlužíš mi ranní sex, takže koukej se svlíknout z toho, co ti nepatří a ať už jsi v mojí posteli!“ reagoval na ten pohled.

Tereza nechápavě koukala, zhluboka se nadechla:
„Ne,“ vytrhla se mu a třískla za sebou dveřmi.

Petr se dí al na zavřené dveře a cloumal jím vztek.

Je že pak mu došlo, co mu vlastně řekla. Byla venku, vrátila se.

I po tom co se stalo včera.

Když k němu vešla, bylo vidět, že je ráda, že je vhůru. Jenže on nemůže podlehnout, on se musí pomstít za to, že kvůli ní ztratil celou svou rodinu. Musí si to opakovat, tak to bude nejlepší.

Jak mu vždy vtloukal do hlavy despotický strýc řemenem:
„Na med chytneš více much než na ocet,“ tak i on tedy bude trochu příjemnější. Dosáhne pak své pomsty lépe.

Začne tím, že se vykoupe.

Tereza seděla na posteli a slzy jí tekly po tvářích:
„Zatracené hormony. Nikdy jsem nebyla taková plačka!“ spílala si.

Po smrti rodičů prostě věděla, že se musí o sebe postarat. Babička byla báječná, ale prostě už babička, nemohla čekat, že za ní bude někde bojovat její boj.

Bylo jí strašně líto, že se nedostala po svatebním obřadu na hřbitov aby to, že je vdaná řekla náhrobkům. Vždy tam pravidelně chodila rozjímat a v duchu mluvila s rodiči a babičkou.

Přemítala a ani si nevšimla, když se ve dveřích objevil Petr:
„Na co myslíš?“

Úplně bezelstně odpověděla:
„Na rodiče a babičku,“

„Aha,“ zareagoval bezdušně. „Nejdeš si se mnou sníst tu polévku?“ pozval ji.

Práznota kolem žaludku se přihlásila a tak souhlasila:
„To bych mohla,“ zvedla se a šla ke dveřím.

Petr jí neuhnul, takže se kolem něj musela protáhnout.

Využil toho a chytil jí za zadek a přitiskl jí ke svému klínu. Cítila jeho vzrušení, když se o ní začal třít, cítila jak jí tuhnou bradavky.

V klíně jí začalo tepat.

Instinktivně ho chytla za triko. Zaklonila se aby mu viděla do očí, usmíval se jak kočka, teda kocour nad smetanou:
„Věděl jsem, že i tobě bude ranní aktivita chybět, pojď nejdřív se najíme a pak tento rozhovor dokončíme u mě v posteli,“ vyzval ji.

Terezu to mělo varovat, to co řekl.

U mě v posteli, ne v naší posteli.

Jenže byla omámená vzrušením. Mohla se nenávidět, že má na ní takový vliv, jediné jak by si udržela zdravý nadhled, bylo minimálně pět metrů od něj, nejlépe ještě za metrovou zedí.

(Tak po delší době zas upravená a znovuvydaná kapitola. Snad se bude líbit)