„Ty jsi Kosá?“ upřel na ni svůj pohled. Velice toužil slyšet zápornou odpověď.

„Ne,“ odpověděla s lehkostí, Petr si skoro oddechl, ale ona pokračovala, „Kosá, bylo příjmení babičky, u které jsem vyrůstala. Jak tě to napadlo?“ stále udržovala lehký tón, Tereza, ale byla podivně ztuhlá.

„No, máme spolu, trochu, společnou minulost. Jsem kluk co tě vytáhl z hořícího domečku,“ dal jí odpověď. Odtáhl se a celý se zatvrdil.

Tereze došlo, to byla ta zapomenutá důležitá věc, to byl ten kluk, ale ne ten, na kterého nechtěla zapomenout. Jak jen mohla vytěsnit z paměti, tolik důležitou informaci?

Přemítala.

Proto jí připadaly ty modrozelené oči tolik povědomé, ale za boha si nemůže vzpomenout na něco daleko důležitějšího.

Ač on mlčel začala:

„Podařilo se mi na to zapomenout, nevím jak, ale podařilo. Až co jsme se setkaly, se mi začali zdát sny, na den, kdy jsi odjížděl pryč. Ale furt si nemohu vzpomenout. Vím, něco důležitého mi uniká, nevím však co,“ pokrčila lehce ramena.

Petr vstal a odešel kus dál, prsty rukou zaťaté v pěst, hlas stále ještě vyrovnaný:

„Ano, uniká ti hodně důležitá věc. Já jsem zachránil malou blbou holku, která si ani nevšimla, že je v hořící boudičce a nechal tam uhořet svého staršího bratra,“ dokončil syčivě.

Tereze ta informace přišla jak bodnutí do srdce.

Kluk co si s ní hrával s panenkami, kluk, který byl spíš holka, vždy si tam spolu hráli, ona mu půjčovala své sukýnky.

Říkala mu Eliška, on byl tak spokojený.

Furt jí říkal, že být Erikem ho netěší, že jen s ní se cítí dobře. Začali jí téci slzy po obličeji:

„Ano Eli..., chci říci Erik, to je to proč jsem zapomněla. Cítila jsem se s ním tak dobře, po smrti rodičů. Hráli jsme si celé dlouhé hodiny v tom domečku. Ani nevím, proč vlastně začal hořet,“ podívala se po Petrovi, „babička mi to nikdy neřekla, ale asi to věděla,“ vstala, chtěla pohladit Petra po ruce, ale on se od ní odtáhl, jako by byla prašivá.

Trochu jí to zarazilo, když mu pohlédla do očí viděla v nich takovou dávku nenávisti, že raději o krok ustoupila.

Petr nemohl uvěřit, že je v jedné místnosti s ženou, která může za to, že přišel o rodiče a bratra.

Tedy bratra a pak díky šílenému zármutku se mu uchlastala matka a otec zabil v autě. On se dostal do výchovy strýce a tety.

Možná to mu dalo dostatečnou tvrdost aby se prosadil ve světě obchodu.

Jenže to nic nezmění, teď je manželem nenáviděné osoby. Dokonce otcem jejího dítěte!

Zuřil uvnitř.

Rozvést se nehodlá, ale jí ze života udělá pravé peklo, přesně takové, jaké si sám prožil, rozhodl se:

„Oblíkni se, sbal nám věci, odjíždíme do vily!“ spíš štěknul,  sám se šel obléknout.
„Jdu nás odhlásit na recepci a koukej, ať ti to dlouho netrvá, pro kufry pošlu poslíčka,“ vykvačil neuvěřitelně rychle.

Tereza jen vyděšeně koukala, ale udělala co jí nařídil.

Ona, krom toho co měla na sobě ve svatební den jiné oblečení neměla. Nemůže tudíž zůstat sama nebo odjet zpátky k sobě domů, nemá sebou ani peníze.

Vzala si na sebe své šaty, to nové oblečení, které jí koupil Petr, raději jen sbalila.

Měla z něho docela strach nevěděla, co se mu honí hlavou. Stále cšak věřila, že to proberou a bude líp.

Když dobalila poslední zavazadlo, na dveře zaťukal liftboy, pobral zavazadla a společně sjeli do přízemí.

Petr, mu dal spropitné, chytil Terezu za paži a ne zcela jemně jí odvedl k přistavenému autu.

Otevřel zadní dveře a nechal jí nastoupit

„Buď zticha, nechci od tebe nic slyšet. Tady máš sáček, kdyby jsi musela zvracet, ale nezastavuju, chci být co nejdříve doma,“ tentokrát spíš vrčel a zabouchl dost tvrdě dveře.

Tereza měla pocit, že má písek v očích, který jí řeže a mučí, ale nemohla plakat. Slzy jí vyschly, jen se obávala toho co přijde.

Kupodivu se jí neudělalo ani zle, byla tomu ráda.

Když zastavili v garáži jeho vily, vytáhl jí celkem neurvale z auta a táhl jí do domu jak nějakou loutku.

Dotáhl jí do ložnice:
„Svlíkni se, a jdi do postele!“ rozkázal.

Couvla, rozhodla se, že to neudělá:

„Ne. Nevidím k tomu důvod,“ bránila se.

Petr se temně ušklíbl půl úsměvem:

„Ale ano holčičko, ty se teď svlíkneš, vlezeš do postele a necháš se ošukat a až budeme hotovi tak ti ukážu tvé komnaty. Protože jinak budeš litovat každé vteřiny. Ne neboj, fyzicky ti neublížím, ale rozhodně vím jak bych tě mohl zničit, dokonale rozumíš?“ začal jí vyhrožovat.

Tereza nerozuměla, jen viděla tu plápolající nenávist a svůj příšerný strach. Ani nevěděla proč, ale začala se svlékat, když byla svlečená došla do postele, kde se rychle přikryla pokrývkou.

Její přikrytí netrvalo dlouho, strhl z ní pokrývku:

„Otoč se a klekni si, nebudu se na tebe dívat,“ přikázal.

Poslechla.

Nijak jí nepřipravil a pronikl do ní, tvrdě a rázně, vykřikla a zalapala po dechu, přirážel tvrdě a rychle, když se udělal skončil.

Chytnul jí za zápěstí a nahou jí odtáhl z postele, táhl jí z jeho ložnice, čekala, že jí pošle do pokoje, ve kterém tu bydlela naposledy, ale tam jí nevedl. Na konci byl malý pokoj, spíš kumbál, ve kterém bylo malinkaté světlíkové okénko, úzká postel, noční stolek a toť vše.

„Tady to je tvůj pokoj. Nemusíš se bát, Marcela ani paní Majerčáková to řešit nebudou. Převezmeš práci Marcely, nebudu zbytečně vyhazovat prachy oknem,“ skoro odplivával jednotlivá slova.

Tereza se posadila na postel:

„Můžu si vzít alespoň něco na sebe?“ prsy si kryla překříženýma rukama.

„Ne. Ráno přijdeš do mé postele a teprve pak ti dám nějaké oblečení,“ nepolevil v šikaně, Petr.

Tereza však nedokázala zastavit:

„Co Marcela, co bude dělat, když přijde o práci, pomyslel jsi vůbec na ní?“

Petr se k ní nebezpečně nahnul:

„Ale, nesnaž se. Marcela dostane svůj plat za úklid a práci jinde. Je to loajální zaměstnankyně, ta kvůli tobě tratit nebude,“ otočil se na patě a třísknul za sebou dveřmi.

Tereza se jen dívala na zavřené dveře.

Přemýšlela, kde by mohla být nějaká volná koupelna, začal se jí zvedat žaludek, a začala potřebovat na záchod.

Vstala a vyšla na chodbu, nehodlala se přiblížit k ložnicím.

Naštěstí naproti byly dveře, otevřela je a byl tam malý záchod s malým umyvadlem.

Vykonala potřebu, omyla se a vrátila se do špeluňky, která má být jejím domovem.

Ano ještě ráno navštíví Petra v jeho ložnici a nechá se zneužít, zaboha nechápala proč, ale ta jeho dominance nad ní jí vlastně velice vzrušovala, stále si říkala, že jsou dospělí lidé, manželé a budoucí rodiče, určitě se vše projasní.

Vždy  odtud může utéct, hlavně až bude mít oblečení.

Naštěstí, její byt je stále její. V práci výpověď nedala. S plánem na zítřek usnula neklidným spánkem.