Tereze, v autě začalo být nepohodlno, aby odvedla své myšlenky, promluvila:

„Petře, nechci být nevděčná, ale možná bych ráda měla v hotelu i jiné oblečení, než jen svatební šaty,“ dokončila svůj požadavek.

Petr byl rád,že zas mluví:

„Neboj, budeš mít co na sebe. Je to můj svatební dar pro tebe,“ usmál se. Toužil ji obléknout hned od první chvíle co ji, zatoužil svléknout.

Upřeně na něj hleděla a mračila se. Stiskl pevněji volant a očekával hádku:

„Aha, děkuji,“ souhlasila nečekaně,  opět koukala ven a mlčela.

Začalo se jí dělat více zle:

„Zastav!“ přikázala tak, že se na nic neptal.

Jen co zastavil, rychle vyběhla z auta a začala dávit.

Jak to nenávidí, tekly jí slzy po tvářích. Najednou ucítila, že jí Petr drží kolem ramen a podává jí kapesník a balenou vodu. Vypláchla si ústa a utřela se:

„Děkuji,“ zamumlala.

„Můžem jet dál, nebo chceš ještě zůstat tady?“ optal se, nevěděl co jiného by mohl udělat.

Tereza pokrčila rameny:

„Můžeme jet, to stejně neovlivním,“ vzdychla.

Petr toto, zatím nezažil.

Je pravda, že se viděli v poslední době málo, chtěl to však vědět:

„Zvracíš hodně?“

Zahlédl její úsměv:

„Ano, mám ranní nevolnost i při večeři,“ více nedodala, zas bylo ticho.

Petr se pustil alespoň přehrávač, nevěděl jak navázat rozhovor dál, všiml, že jeho novomanželka spí.

„No alespoň je normální důvod, že se mnou nekomunikuje,“ pomyslel si.

Tereza odpověděla na otázku s úsměvem, dál se však bavit nechtěla, začala předstírat spánek.

Je to zlé, měla by přece chtít poznat svého manžela, jenže ona má blok.

Udělal si z ní jen sexuální hračku, ano ona se nebránila, ale nikdo neříká, že ho nesmí nenávidět.

Možná kdyby se nedozvěděla, že jí nechává hlídat, aby si nepustila pusu na špacír, možná by byla méně ublížená.

Nakonec doopravdy usnula.

Vzbudil jí, až chlad na obličeji, zjistila, že jí drží v náručí:

„Už jsem vzhůru, můžu jít po svých,“ trochu se odtáhla.

Petr, si ji přitiskl blíž k tělu:

„Ne. Přenesu tě přes všechny prahy co tu jsou,“ zafuněl a usmál se.

Tereza se neubránila úsměvu

„Dobře pane Dekrus, jste romantik,“ přitiskla se více k němu, netušila, kde se to v ní vzalo, ale potěšil ji.

Petr se jí zadíval do očí, ona s ním opravdu flirtuje!

Proč ho to tolik potěšilo?

Donesl jí k hotelové recepci, kde se zapsali, Terezu, ještě jako Janusovou, protože oddací list a ani nové občanky ještě neměli.

Znovu jí chytil do náruče, trochu se zahyhňala, přenesl jí do výtahu.

Kdyby tam byli sami, tak by jí už začal svádět.

Takhle jen mlčky stál a tiskl se ke své paní Dekrus.

Byl rád, že jí matrikářka přesvědčila aby si vzala jeho jméno. Konečně, jsou v nejvyšším patře, odemkl kartou a s ní v náruči, překročil poslední práh.

Postavil Terezu opatrně na zem:

„No pronesete se, paní, Dekrus,“ postěžoval si a teatrálně si protáhl bedra.

Našpulila ústa:

„Nebuďte hubatý, pane. Mluvíte s těhotnou ženou,“ vyřkla tónem jak z dob, Shakespeara.

Oba se zasmáli.

Bylo to poprvé, co se spolu smáli, oběma bylo v tu chvíli dobře.

„Petře, ráda bych se převlékla,“ plaše přelétla apartmá pohledem.

„Jistě, Terezo,“ souhlasil trochu zastřeným hlasem.

Tereza koukala, kde má tedy pro ní to oblečení, co o něm mluvil.

Jenže Petr, si jí přitáhl k sobě a začal jí líbat.

Najednou bylo vše mimo a nedůležité, bylo jen tady a teď.  Jen vzrušení z dotyku.

Pomohl jí svléknout se, líbal jí, hladil jí.

Byla celá rozpálená, chtěla cítit jeho kůži pod svými dlaněmi. Začala mu rozepínat košili a kalhoty, oba se vymotali ze zbytků oblečení a padli spolu do postele.

Poprvé to bylo velice emotivní a něžné milování.

Nebyl to jen sex, plný chemie a podvolení se.

Tereza neměla potřebu utéci hned z postele, leželi u sebe a čekali až se jim zklidní dech.

Tereza se musela zvednout i když nechtěla: 

„Kam mi utíkáš?“ zamručel nesouhlasně, její manžel.

„No tam, kam i císař pěšky,“ odpověděla vyhýbavě.

Ještě nebyla schopná, před ním říkat normální věci jako je čůrat, zvracet, kadit, záchod.

Petr se jen pousmál, ona s ním čeká dítě a neřekne záchod a čůrat.

Ležel a poslouchal kdy půjde už k němu, ale bylo to nějak dlouhé, zaposlouchal se, došlo mu, že ona zvrací.

Zvedl se a zaťukal na koupelnu:

„Jsi v pořádku?“

„Je to tak v pořádku?“ ptal se sám sebe, nebyl si jistý, co vlastně dělat.

„Skoro,“ přišla nic pomáhající odpověď.

„Mám ti něco podat?“ zeptal se aby zaplašil nežádoucí myšlenky.

„No nějaké oblečení by se mi hodilo,“ požádala.

Sice neměl moc zájem, aby byla oblečená, ale nelhal. Měl pro ní nachystané oblečení, luxusní, jak se na jeho manželku hodí.

Vyndal jednoduše střiženou hedvábnou košili a podal jí, Tereze, do koupelny, už si vyplachovala ústa.

Ještě skloněná k umyvadlu pděkovala:

„Děkuju,“ pokračovala v hygieně.

Šel si lehnout, byl rozčarován, tohle bude muset nějak zvládnout. Jenže jak,tohle prostě nemá šanci ovlivnit.

Tereza si za chvilku lehla do pstele, ale zas dost daleko od ně. To se mu nelíbilo, čapnul jí a přitáhl jí blíž k středu:

„Aby vám nebyla zima, paní, Dekrus,“ zašeptal, když jí chytl ňadro a nos zabořil do jejích vlasů. Klínem se tiskl k jejímu zadečku. Bylo mu tak dobře.

Tereza šla na záchod, původně šla jen s malou potřebou, ale než stihla v koupelně otevřít okno, ten smrad čistícího přípravku jí překonal a ona se musela jít vyzvracet.

„Bezvadné!“ mumlala naštvaně.

Petr se jí přišel zeptat, zda je v pořádku a donesl jí i naprosto nádhernou noční košilku.

I když jí by více vyhovovalo měkké flanelové pyžamo.

Vlezla si zpět do postele, ale raději si lehla na kraj postele, nechtěla aby mezi nimi byl další výbuch chemie.

To jí neprošlo, uslyšela mlasknutí a už jí táhnul blíž k sobě. Přitiskl se k ní a majetnicky si přivlastnil její prs. Nebylo to nepříjemné, trochu se zavrtěla aby si srovnala tělo do pohodlnější pozice a zavřela oči.

Usnula v podstatě hned.

„Babičko, babičko a vrátí se mi ještě někdy?“ ptalo se malé, ušpiněné děvčátko.

„Ne, Terinečko, nevrátí,“ dostala jasnou odpověď.

„Proč to tak musí být babičko?“ptalo se dál.

„To už tak je, děvenko zlatá, když někdo zemře a odejde do nebíčka už se nikdy nevrátí,“ bylo jí trpělivě odpovězeno.

„A on se mi taky nevrátí?“ zeptalo se opět.

„Nevím Terinečko, to nevím,“ smutně podotkla, babička.

„Ale, co když na něj zapomenu?“ zněla vyděšeně malá holčička.

„Nezapomeneš, nebo si stačí vzpomenout na to, proč máš tady u kolene tu jizvičku,“ usmála se na ní.

„Babičko, bude mi moc chybět,“ řekla smutně, holčička.

„Já vím Terinečko, taky jsem ho měla ráda,“ odpověděla neurčitě, babička.

„Terezo vzbuď se. Terezo je to jen sen,“

Tereza se posadila, chytla si ústa a běžela na záchod.

Petr koukal jen na zavřené dveře, vzbudilo ho jak sebou Tereza hází a ze spaní vzlyká, ale ten závěr, kdy běžela na záchod, to bylo opravdu něco extra.

Začínal být mrzutý.

Takhle, přeci nemůžou fungovat. Musí zjistit, jestli nejsou nějaké léky, které by jí pomohly. Jak jí bude moc vzít na těch několik důležitých recepcí a setkání, aby mu nezačali paparazzi přelézat plot?

Nebo bude lepší rovnou ohlásit, že je těhotná, ne prostě se řečem nevyhne.

Zatraceně, vše mohlo být v klidu. Škoda, že mu tenkrát stihla utéct.

Tereza se dívala do zrcadla a fumala nad snem se vzpomínkou.

Dávný přítel z dětských let?

Kluk, který byl tak hodný a pozorný. Proč si proboha jen nepamatuje, proč se vlastně tek kluk tenkrát odstěhoval?

Šla se osprchovat, najednou jí ovanul zadek chlad:

.„Můžu se přidat?“ zeptal se její novomanžel.

Přikývla:

„Pojď, hlavně zavři, je mi zima na zadek,“ trochu se stáhla, tak aby se k ní vešel.

Petr se k ní připojil, ze sprchování byla najednou nepřístupná záležitost. 

Když se utírali Tereza se zastavila u svého kolene, ano tady je ta jizva, jizva ve tvaru kočky.

Vlastně už ani neví pořádně jak k ní přišla, jen teď ví, že je pro ní nějak důležitá.

Petr si všiml, na co Tereza kouká:

„Co to tam máš?“ byl zvědavý, vlastně si ji důkladně ještě neprozkoumal, potěšil se nápadem.

„Jizvu,“ byla skromná odpověď a jeho z neznámého důvodu velice přilákalo si ji prohlédnout.

„Můžu na ni kouknout?“ zeptal se, netušil, jestli k ní není nějaké emocionální pouzi, ženy nemají rády zjizvení.

„Jasně,“ nastavila mu nohu bez nějakých okolků. „Vypadá jak kočičí hlava,“ zkonstatovala, kdy jeho oči byly upoutány místem a tvarem.

Petr, zbělal.

„To nesmí být pravda,“ zašeptal.

Tak další opravená kapitola, tentokrát jsme se vyhnuli nepřístupným scénám. V prvním vydání byla výzva čtenáři, pokud by byl zájem, že ji dopíšu. To naštěstí nepřišlo a teď už rozhodně něco takového neudělám. Ty co už byli napsány zůstanou s ohoblovanými rohy.