Tereza byla se svou prací spokojená.

Ty nové skleněné perličky jsou opravdu šmrncovní. Byla spokojená i s korálky z polymerové hmoty.

Povedly se jí.

Celou kolekci nazvala, Růže a trní.

Všechny šperky byly něžné a zároveň nebezpečné, přesně jako růžový keř.

Krom prstýnků dělala vše, spony do vlasů, brože, náhrdelníky, náramky a její nejmilejší, náušnice.

Teď jen musí poprosit, Madlu, jestli jí novou kolekci nafotí.

Fotky od ní, jsou prostě zázračné. Ještě aby od profesionálky, která se vypracovala z holčičky s automatem, k módním molům, nebyly.

Tereza věděla, že tvrdá práce potřebuje i dobrou reklamu aby mohla prodat vše.

No a co neprodá přes e-shop, to prodá na trzích a poutích.

Sice teď byla hodně venku, na všemožných renesančních a řemeslných trzích, ale na tuhle kolekci si čas udělala, za cenu kruhů pod očima a bolesti za krkem.

Nemohla a nechtěla si dovolit sklouznout do stereotypu, pouťových prodavačů, kteří jedou jen ve své rutině a nepřekročí svůj komfortní stín.

Chtěla aby její značka byla jinačí.

Je srpen, pomalu končí léto a s ním tohle objíždění hradů a zámků. Už jí čeká jen pár poutí a nastane zima.

Nikoliv jako roční období, ale období, kdy bude prodávat hlavně na e-shopu, pracovat jak černá myš, aby měla dostatek různorodého zboží na advent.

No a mezi svátky si dopřeje kratičkou dovolenou ve svém milovaném bytečku, kdy bude využívat dodávky hotového jídla, koukat na směšné filmy a také spát.

Vzala do rukou mobil a vyhledala v seznamu svou kamarádku, Magdalenu:

„Ahoj Madlo, prosím měla by jsi na mě čas? Uvařila bych ti, upekla a ty by jsi mi nafotila mou novou kolekci?" lákala mouchu na med.

„Terko, v nejbližších týdnech ne. Je tu jedna možnost, fotím kolekci nového oblečení od De-Us, kousek od tebe, víš kde jsou Panenské kameny?“ byla ne až tak nevítaná odpověď.

„Ano,“ souhlasila stručně.

„Tak dojeď, já ti to nafotím, stejně to tu je na dlouho.,“ souhlasila Madla s notnou dávkou únavy v hlase.

Tereza, si sbalila své šperky aby se nepoškodily a vydala se do lesa za svou kamarádkou.

Za půl hoďky se už dohadovala s ochrankou, že potřebuje nutně mluvit s Madlou.
     
„Je mi líto slečno, ale šéf výslovně zakázal, jakékoliv rušení na place, je velice nervní a já hady, bosou nohou nedráždím, zvlášť pokuď mě dobře platí,“ nenechal se přesvědčit obr.

Kdyby tu byl alespoň signál, spílala, tak by Madle zavolala, ale takhle!

Tereza si sedla na nejbližší šutr a zlostně podupávala jednou nohou v plátěnce.

Najednou zaslechla křik své kamarádky:

„Já jsem fotografka, né chůva nebo vychovatelka. Když jsem říkala, že se s ní špatně pracuje, měli ste mě poslouchat, za chvíli příjdem o světlo a budem mít jen umělé, tak se s ní dohodněte, já se jdu projít!“ pokud by stany měly dveře, práskla by jimi.

Zaslechla ještě několik huhlacích poznámek o nezodpovědném přístupu a už mávala směrem k Madle.

Ta se na ní usmála:
„Ahoj, proč už nejsi dávno vevnitř?“ podivovala se, když se objímaly na uvítanou.

„Šéf zakázal,“ nakrčila nos, směrem k hlídací gorile.

Madla se usmála a protočila oči, vzala kamarádku za ruku:

„Promiň, je to strašný člověk, šéf. Pojď uka mi co máš,“ vyzvala ji.

Sedly si na bobek a pomalu na mech vyskládaly celou kolekci.

Madla, podle zvuků z nejbližšího stanu poznal, že budou fotit už jen za umělého světla, tak naaranžovala jednotlivé palety a začala fotit.

Tereza jí koukala přikrčeně přes rameno. Když se na rovnala, vrazila hlavou do něčí brady.

Celá se schoulila a ztuhla, pomalu se otočila s omluvou v tváři. Stál tam vysoký chlap a mnul si bradu a z očí mu šlehaly blesky:

„Co jste zač! A co tu chcete!“ spíš vyštěkl než řekl.

„Jsem Tereza, jsem tu za Madlou.,“ odpověděla klidně.

Naštěstí Madla dodělala svou práci a podala Tereze její šperky. Chlap na ně koukl a vzal jí je z rukou.
   
„To je, ale moje!“ natáhla ruku, aby jí bylo vráceno zboží.

„To je možné, ale bylo by to naprosto dokonalé, tohle potřebujeme, ale ne všechny ty barvy jsou dobré. Kde jste to sehnala?“ odsekával dost nepříjemným tónem.

Tereza, byla příliš plachá, tak jen koukala do těch modrozelených tvrdých očí a klepala se. Taková konfrontace jí nevyhovovala. Málo kdy při své profesi, musela mluvit s muži, a to jí vyhovovalo.

„Petře, trochu se mírní, ne všichni jsou stavění na tvou, suprovou, povahu. Tereza, to ona tyhle šperky vyrábí. Má svůj e- shop, takže ti může dát vizitku a ty si to můžeš v klidu doma prohlídnout. Teď jdi od ní a její kolekci jí vrať!“ zachránila situaci fotografka, která dobře znala povahu své dobré kámošky.

Muž jí poslechl, Tereza se jen usmála takovým půl úsměvem:

„Tady je moje vizitka s adresou na obchod, najdete tam i rozpis, kde budu mít stánek. Na shledanou,“ odpovědi se nedočkala, tak se rychle rozloučila s Madlou. Domluvili se, kdy jí dodá fotky.

Domů dorazila celá zmatená. Ten muž se jí moc líbil, ale zároveň se ho velice bála.

„Terko, prober se, takovýhle muži mají jiný vkus a jiné nároky, ty jsi jen korálkářka a nic se neděje. Viděl tě jednou a už se víc nesetkáte,“ domlouvala si.

Pustila si hudbu, napustila vanu a vlezla si do své relaxačně-povzbudivé lázně. Nebyla ve vaně ještě ani dvacet minut a zazvonil domovní zvonek, rozhodla se to ignorovat.

Zazvonil i po druhé.

Zabalila se do osušky a šla k bzučáku.
„Prosím?“ ohlásila se otráveně.

„Pusťte mě dovnitř, Terezo. Dnes jsme se setkali v lese na focení, chci si od vás objednat šperky,“ rozezněl se panovačný hlas, který jí nenechával v klidu.

„Nebylo by to vhodnější ráno?“ zkusila se zachránit, ale podvědomě znala odpověď.
 
„Ne, potřebuji to vyřídit hned, zaplatím vám dvojnásobek!“

Tereze se nechtělo, ale výdělek nemohla odmítnout, má na něm postavený své živobytí:
„Je to poslední patro,“ bzučákem otevřela vchodové dveře.

Rychle se došla převléknout.

Oblékla si seprané rifle a flanelovou košili.

Super asexuální oblečení, doufala. Vlasy měla mokré, tak si nechala ručníkový turban, natáčky by mohly být taky dobrá gardedáma.

Stihla to akorát, protože už někdo klepal na dveře.

Koukala se kukátkem a byl to opravdu onen muž z lesa.
   
„Dobrý večer,“ pozdravila ho a ustoupila stranou.

„Dobrý. Co je to proboha za věž? Pět pater a bez výtahu!“ vstoupil s výtkou do prostoru, kde působil nepatřičně.

„Ale výtah tu je, jen jste ho dole asi přelédl,“ dovolila si mu odporovat.

Muž, jen odfrkl a rozhlížel se po bytě. 

„Nejspíš to je hloupé, ale mohu znát vaše jméno?“ optala se ho. Přišla si jak hloupá holka z hororů, co se jde podívat, co to šustí za dveřmi.

Muž se na ní nevěřícně podíval:

„Petr Dekrus, majitel firmy De-Us.“

Nevěděla co očekával, pokročila jen rameny:

„Pane Dekrus, pojďte se posadit na pohovku, probereme co potřebujete. Budete chtít něco k pití?“

„Vodu,“ Petr, se posadil na docela pohodlnou pohovku a rozhlížel se kolem.

Takový pidi byteček.

Obývák rozdělený na pracovnu a odpočinkovou zónu, maličká kuchyňka, dveře asi do koupelny a ložnice. Výzdoba, čistě ženská.

Tahle slečna, tu žije určitě sama.

Líbil se mu její zadeček, v těch starých, sepraných riflích, jen ta košile ho rozčilovala, že není vidět jak vypadá nahoře. Taky ručník na hlavě.

Pak se v duchu okřikl, na co to myslí, potřebuje od ní šperky na míru, ne myslet na to, jak jí ošuká, protože on to tak dělá. Jen biologická potřeba, žádné city.

Jenže ona byla taková roztomilá, jak je prťavá a nesmělá. Dokonce ani nevěděla kdo je on.

Tereza, přinesla džbánek s vodou a mraženým ovocem, nalila mu skleničku:

„Tak povídejte,“ vyzvala ho a sedla si do křesla po jeho boku, aby na něj dobře viděla.

„Fotím novou kolekci De-Us, je to ve stylu nedbalé elegance a dnes jsem viděl vaše šperky, slečno Janusová, to je přesně ten doplněk co potřebuji. Pomůžem si navzájem, já zpropaguji vaše zboží a vy mi do týdne dodáte, tu vaší, kolekci v barvách co vám řeknu,“ napil se, spokojený sám sebou.

Tereza na něj vyvalila oči:

„Ale, pane Dekrus, to nejde, celá kolekce je moje měsíční práce! Ano další výrobky už jdou rychleji, ale týden? To je bláznovství!“

Petr se podíval velice ostře:  

„Co vám v tom brání?“

„Jak to myslíte?“ spíše vyjekla.

„No zajímá mě, proč by to mělo být bláznovství, co vám brání se mnou uzavřít tak báječný obchod?“ zeptal se, se zcela zjevnou upřímností.

Tereza kroužila hlavou, ten člověk je šílenec, ale zkusí mu vysvětlit jak funguje lidské tělo, když on, je asi mimozemšťan:

„No v první řadě nevím, zda mám adekvátní materiál, pak je tu čas na případné doobjednání. Za tři týdny mě čeká poslední pouť a potřebuji mít i jiné zboží, no a pak ten poslední element je, že nemůžu pracovat osm nebo deset hodin v kuse. Musím spát, jíst a abych mohla jíst musím nakupovat a také vařit,“ koukala na něj stylem, už chápeš ty troubo?

Ten Její blahosklonný tón a výraz se mu rozhodně nelíbil. Nebyl zvyklý, aby s ním někdo, takto jednal. On je šéf a bude po jeho:

„Tak řešení mám. Dnes ještě projdeme váš katalog, zjistíme zda máte dostatek materiálu, pokud ne, dáte mi adresu, kde objednáváte a zařídím dovoz ihned. No a to poslední? Sbalím vás se vším k sobě do vily, kde budete mít svůj prostor a obsluhu, takže jediné co budete muset udělat je sníst to jídlo,“ díval se na ní vítězně.

Tereza nevycházela z údivu:

„Jste blázen?“ zněla příliš vážně.

„Vyprošuji si, aby jste dělala narážky na moje duševní zdraví! Je to prostě reálné, teď vám přesně řeknu, co všechno a kolik toho budu chtít, koukneme na katalog korálků co máte k dispozici,“ hleděl jí přímo do tváře a tak se podvolila.

Tato část jeho plánu, není ještě mimo realitu.

Tereza vstala a šla pro svůj katalog, byla docela pedant, všechny korálky měla pojmenované a barevně seřazené.

Petr si vypsal tři barevné kombinace, ve kterých chtěl mít kolekce. Pak si prohlédl samotné výrobky a vybral si dva typy spon a broží, tři typy náhrdelníků a náramků a dva typy náušnic.

„Takže to je 36 kusů, to přece není tolik, aby jste to nezvládla za sedm dní. To máte pět kusů na den, když se o nic nebudete muset starat,“ promlouval lichotivě.

Tereza kroutila odmítavě hlavou, ono pět věcí na den není moc, ale rozhodně né, na ručně vyráběné šperky.

Petr viděl, že mu stále vzdoruje, tak vytáhl svou největší zbraň:

„Pokud to stihnete, tak dostanete bonusovou odměnu. Prosím udělejte to pro mě,“ nahodil štěněčí výraz a usmál se.

Už dávno věděl, jakou moc má jeho úsměv na ženy, proto jím velice šetřil a používal ho jen tak málo, aby neztratil svou sílu.

Tereza mu koukala do očí a uvědomila si, že s vážnou tváří mu právě přikyvuje, na jeho šílenou nabídku.

 „Tak si sbalte,  pojedeme, ať jste už zítra zabydlená.“

Tereza si šla sbalit, nechápala co to dělá.
 
„Proč se vaše šperky jmenují, Šperky od Jakiro, ne od Terezy?" ptal se když dávala věci do kufrů.

Tereza se usmála:
„Kamarád, hrál Dotu. Měl hrdinu, Jakira. Což byl dvouhlavý drak, kdy jedna hlava plivala oheň a druhá led. Líbila se mi ta myšlenka jing, jangu nebo blíženců. Mám sbaleno, ale na ten kufr s vybavením prosím opatrně, ať nemusím tři dny třídit korálky,“ vysvětlila.

Odešli z bytu, Tereza zamknula a ukázala kde je výtah. Nasedli do tmavého auta a odjeli.

-edit2021-