„Ťulpas! Normální ťulpas!"

Důvodů, proč jsem na Jamese Pottera křičela, bylo ten den mnoho. Jednak se utrhl ze řetězu a rozhodl se mi vánočně nazdobit celej dům, přestože já těmhle svátkům říkala hlasité ne. Druhým důvodem mého rozhořčení bylo, když objednal kamna, který samozřejmě nemohl zaplatit a já musela utratit veškerý roční úspory za něco, co jsem nechtěla.

„Já ho zabiju, já ho vážně zabiju," mrmlala jsem, zatímco jsem vztekle stepovala po obýváku a držela se zuby nehty, abych ho neuškrtila. To brejlatý pako se samozřejmě jenom přiblble smálo, zatímco si hřálo haksny u kamen a náramně si to užívalo.

„Buď v klidu a pojď se ohřát. Jinak ti zamrzne mozek a budeš pořád tak prudérní," opáčil. Protočila jsem očima a stoupla si za něj tak blízko, abych ho mohla nakopnout. K tomu jsem se ale nedostala, protože mě vyrušilo zaklepání na okno.

Otočila jsem se a rázem mi spadla brada na zem, když jsem viděla sovu, která se snažila nejspíš zobákem prorazit sklo. Zůstala jsem stát jako solnej sloup, zatímco se James sebral z podlahy a otevřel okno, jako by tu byl doma. On to tak už asi bral, ale já fakt ne.

„Co to má znamenat?" ukázala jsem na sovu, kterou s klidem pustil do mýho obýváku, a ta se krásně proletěla pod stropem, než přistála na parapetu před ním a natáhla k němu nožku.

„Píše mi... Lily." Z jeho tónu hlasu jsem nedokázala poznat, jestli byl rád nebo ho to mrzelo, zatímco z jeho posunků to šlo poznat dost dobře. Ruka se mu klepala, když si dopis od sovy převzal a hned na to objasnil sovu s tím, že nemusí čekat na odpověď. Ta se zahoukáním vyletěla zpátky do vánice, zatímco se James ani nepohnul a jenom brejlil na dopis v ruce.

„Dopisy se čtou. Víš to?" pobídla jsem ho vlastním způsobem. Asi jsem se měla jít radši někam uklidit, třeba k těm kamnům, který bych asi nejradši rozbila, kdyby mě nestály tolik peněz.

„Já se... nevím, jestli ho chci číst."

Skousla jsem si ret a s ním i veškerý uštěpačný poznámky. Místo toho jsem k němu přešla a přátelsky ho poplácala po zádech.

„To zvládneš. Jestli si ho přečteš, nezabiju tě za ty kamna, jo?" naklonila jsem se k němu s úsměvem, kterej ho měl povzbudit. Povedlo se to. James mi úsměv sice neopětoval, ale přesto pergamen rozložil a upravil si brejle, aby mohl začít číst.

Nechala jsem ho stát u okna, zatímco jsem se vrátila ke kamnům a začala na ně v duchu nadávat. Tak jsem se s nima musela smířit, taky s tím, že mě stály tříměsíční výdělek.

Ani nevím, jak dlouho jsem tam stála a jenom tupě zírala na tmavý kamna, který mi namontovali do zdi a udělali všechno důležitý, zatímco já se hroutila u kuchyňský linky a nadávala na Pottera, že mi zničil život. Zrovna jsem podlehla teplu a přiblížila se k nim, když se za mnou ozval tichej pláč, kterej mě donutil otočit se. Jamesovy ramena se třásly a vydával ze sebe vzlyky, jako by mu právě Lily dala oficiálně košem a oznámila ho s tím, že už ho nemiluje.

Opatrně jsem k němu přešla a zastavila se jen kousek před ním.

„Seš v pohodě?" Ne že by mi na něm kdovíjak záleželo, ale už jsem ho viděla brečet tolikrát, že mi to dělalo újmu na psychice. Chlapi s city se prostě jen tak nevídali a já pro ně měla odjakživa slabost.

„Ehm – jo – ne – ty kráso." Překvapeně jsem zamrkala nad jeho očividně dost chabou slovní zásobou a sledovala ho, jak si otíral slzy zpod brejlí, přičemž strkal dopis do zadní kapsy kalhot. „Asi potřebuju – nemáš tu něco k pití? Whisky nebo tak?"

„Budu tě muset zklamat. Chlast nevedu," osvětlila jsem mu. Chápavě přikejvl, popotáhl a opřel se o parapet. „Tak co je?" zamračila jsem se. Fakt mě zajímalo, proč zase brečel.

„Já... Ona – my –"

„Hezky ti to jde. Vy, oni...?" povytáhla jsem obočí. James se dost chabě uchechtl a zavrtěl hlavou.

„Je těhotná," dostal ze sebe ztěžka.

„Jako se Siriusem?" vyhrkla jsem bez přemýšlení. James ke mně zvedl pohled. „Aha, jasně. S tebou. Tak to vám do toho asi hodil vidle, co?"

„Jill, já –"

„Jasně, už držím klapačku." Otočila jsem se k němu zády a radši se chystala znovu obdivovat ty hrozný kamna. James mě ale z ničeho nic chytil za ruku. Než jsem se na něj stačila s vykulenýma očima obrátit, všechno přede mnou zmizelo.

Jestli jsem nesnášela to jejich přemísťování, tohle neohlášený bylo snad ještě horší.

Hned po dopadu uprostřed městečka nebo vesnice, kterou jsem nepoznávala, jsem zahodila veškerej zájem o místo, kde jsme se ocitli, vytrhla se z jeho sevření a začala do něj bušit pěstma jako divá.

„Ty seš snad úplně blbej!" spustila jsem. Moje ruce bez přestání boxovaly do jeho hrudníku, jako bych byla Rocky Balboa, ale s ním to ani nehlo. Dokonce se tím donutil k přidušenýmu smíchu, což mě rozzuřilo ještě víc. „Co mě třeba příště varovat, hm? Ne! Ty mě prostě jen tak vytrhneš z podlahy a hodíš mě – kde to vůbec, ksakru, jsme?!" Rozhlídla jsem se kolem sebe a nechala svoje ruce někde na jeho hrudníku, protože mě vážně začalo zajímat, kam mě to vůbec vzal.

„V Godrikově dole," řekl prostě. Spustila jsem ruce dolu a zírala na něj jak na svatej obrázek. „Hm, ty nevíš. Tady jsem se narodil a žil tu, dokud jsem –"

„Se nenakvartýroval ke mně," dořekla jsem za něj s úšklebkem.

„Ale tak řekni sama, lepšího spolubydlícího by sis ani přát nemohla."

„Protože jsem samotářka. Spolubydlícího jsem nechtěla," uvedla jsem na pravou míru. James to ale ignoroval, místo toho mě ledabyle chytil kolem ramen a natočil k celkem hezkýmu domku. Ony tu vůbec ty domky vypadaly hezky, ale radši bych na ně koukala zevnitř, protože jsem jaksi nebyla vhodně oblečená. A ta vánice tomu taky dost nepřidávala.

K mojí úlevě mě James právě do toho domku odvedl, ale nejdřív si zkontroloval nějakým podivným kouzlem, jestli je někdo vevnitř. Až potom odemkl a pustil mě dál.

Stejně jako jsem byla unešená z Marlenina domova, jsem podobně reagovala i na tenhle. Luxusní obýváček, všechno tak hezky a zároveň staromódně nazdobený a krb velkej jako kráva. Už jsem chápala, proč byl tak zvyklej na komfort, kterej mu u mě scházel.

Rozhlížela jsem se kolem a málem vyletěla z kůže, když se kolem mě prohnalo světlo, který rozpálilo krb a ještě víc osvítilo celou místnost. Otočila jsem se na Jamese s nechápavým výrazem.

„Takže tady žiješ, jo?" Přikývnul. „Super. Takže jsi doma a teď mě můžeš poslat tam, kam patřím já," dodala jsem s úsměvem.

„Vrátil jsem se jenom kvůli whisky. U tebe je... je tam dobře." On se snad sám zarazil nad tím, co právě řekl. Vzápětí zavrtěl hlavou a radši odešel k vitríně kousek od krbu, kterou otevřel a vytáhl z ní dvě flašky s nápisem Ohnivá whisky. „Tak a teď se můžeme vrátit," prohodil vesele, jako by se nechumelilo. Doslova.

„Po-čkat. To se chceš vážně vrátit, když je to tu tak –" Musela jsem se znovu rozhlídnout, ale už jsem to nestačila doříct.

„A ty bys tu chtěla zůstat?" povytáhl obočí. Založila jsem si ruce na hrudník, přičemž jsem se ještě jednou zadívala na ten velikánskej krb a určitě moc pohodlnou pohovku. Celkově jsem měla pocit, že jestli se někdy vrátím k sobě, budu nešťastná.

„No – já..."

„Jestli chceš trávit noc v teple, můžeme tu zůstat," nabídl, když mě obcházel. Flašky položil na konferenční stolek, než se posadil na gauč a spokojeně ho pohladil. Jeho úsměv zmizel ale takřka hned, když si všiml fotek naproti sobě. „Jednu noc," dodal ještě.

„Dobře. Jednu noc v teple."

Z téhle noci se nakonec vyklubalo nocí mnohem víc.

Během jednoho z poklidných večerů, kdy se James rozhodl sundat většinu fotek s Lily a dokonce už nad nima ani nebrečel, se ukázala další sova. Vypadala jinak než ta předešlá, a jak jsem zjistila, byla od Siriuse. Tou dobou jsem začínala chápat, že kouzelníkům prostě nechoděj dopisy do schránek, ale touhle soví poštou.

James na jeho dopis reagoval v klidu, položil ho k tomu od Lily, kterej vložil do krabice s fotkama a odnesl je do jejich ložnice, kde za celou tu dobu nespal. Oba jsme spali v obýváku na gauči. Na prstech bych nespočítala, kolikrát jsem si z Jamesovy nohy udělala polštář nebo kolikrát jsem se probudila s tím, že on objímal tu mojí. Bylo to divný a ujetý, ale nějakým způsobem se mi to líbilo.

Stejně jako se mi začínalo líbit trávení času právě s ním. A nebylo dne, kdy bych si tohle celý nevyčítala, protože mi přišlo, že dělám špatnou věc, když jsem samu sebe přistihla, jak se na něj culím u snídaně, jak si užívám probouzení na gauči, přičemž on ještě spal. Bylo to všechno až moc divný. Brutálně divný.

A mnohem hůř jsem se cejtila, když se tejden před Vánocema objevil na jeho prahu Peter.

„Pro Merlina, Červíčku," zaslechla jsem z dálky. Zrovna jsem obdivovala jeho koště, který prej měl šíleně dlouho a chtěl na něm hrát profesionálně ten jejich famfrpál.

Zvedla jsem od něj zrak a nastražila uši.

„Jamesi! Už jsem myslel, že se nikdy nevrátíš." Chvíli mi trvalo, než jsem si povědomej hlas spojila s tím klukem, co jsem ho viděla u Marlene. Ale na tom stejně nesešlo. Během okamžiku se totiž James s Peterem objevili v obýváku, přičemž na mě Peter kulil ty svoje malý očka.

Nejistě jsem se pousmála, načež jsem střelila po Jamesovi takovým tím proč-sem-taháš-návštěvu-když-vypadám-takhle pohledem. Ten se jen tak hravě zazubil, než se oba odbelhali do kuchyně, aby spolu mohli mluvit v soukromí.

Já samozřejmě nastražila uši ještě víc a koště pro mě přestalo existovat.

„Takže jsou spolu, co?" neváhal se hned zeptat James. Peterovi trvalo, než ze sebe vysoukal odpověď, která tak vlastně ani nezněla.

„Mají tě oba rádi, Dvanácteráku. Všichni tě máme rádi a – budou Vánoce. Musíme je trávit společně."

„Víš, co se stalo?"

„Co... co teď myslíš?"

„Je těhotná. Se mnou," poznamenal James. Na to téma se mnou moc nemluvil. Dost rychle si totiž stačil všimnout, že jakmile mluvil o tomhle, opustil mě veškerej humor a sotva jsem mu odpovídala. Já věděla proč, ale nechtěla jsem, aby to věděl i on.

„Jo, tak to vím. Asi už to víme všichni, ale... Sirius tohle nechtěl. Kdyby to věděl, nikdy by se tohle nestalo."

„Já vím. Psal mi o tom."

„A... Teda – však víš. Odpustíš mu?" vysoukal ze sebe. James dlouho mlčel.

„Já... Hm, počkej –" Nastražila jsem uši ještě víc, ale najednou jsem neslyšela vůbec nic. Pak mi začalo v hlavě bzučet, jak kdybych v ní měla milion masařek, vos a čmeláků.

„Co to – do prdele – Ježíši, co se to děje?" začala jsem panikařit. Vyskočila jsem na nohy a začala naklánět hlavu na stranu, protože mi přišlo, že mám plnou hlavu hmyzu. Jančila jsem jako divá a jim to bylo naprosto ukradený. Trvalo jim dobrý dvě minuty, než se vrátili a ještě k tomu s debilníma úsměvama na rtech.

Všechno ustalo, když James mávl hůlkou.

„Co to mělo znamenat?!" rozkřikla jsem se. Peter zadržoval smích, ale James si s tím nelámal hlavu. Prostě se tlemil jak debil.

„Nemusíš slyšet všechno," řekl pak naprosto klidně.

„Proto si mi poslal do hlavy nějaký pitomý bzučáky? Ty seš normálně vyšinutej," zamručela jsem naštvaně. Ty dva si vyměnili pobavený pohledy, než Peter Jamesovi položil ruku na rameno a zazubil se.

„Teď už to chápu."

Já nechápala vůbec nic. Peter krátce na to odešel, přičemž ještě prohodil něco o tom, že se těší na Vánoce. Když jsem se z Jamese snažila vypáčit, co tohle mělo znamenat, neodpověděl mi. Pořád se smál jako blbeček. Seděla jsem tou dobou na pohovce vedle něj a pokoušela se to z něj vymámit všema způsobama, co mě napadly. Zkusila jsem prosit, vydírat ho, jednou jsem do něj kopla, ale bylo mi to beztak prd platný.

James si stál za tím, že je hrozně fajn někomu něco tajit. Asi se v tom začal vyžívat v době, kdy před ním jeho novopečená manželka tajila, že miluje jinýho nebo tak, ale šlo mu to fakt dobře. Po jeho dalším protestu, jsem se prostě naštvaně sesunula na gauči do lehu a uraženě sledovala strop s nafučenou držkou, dokud do mě prudce nestrčil.

„Co chceš? Nech mě bejt!" zavrčela jsem. James naklonil hlavu na stranu a zvedl jeden koutek do takovýho polo-úsměvu. „A nesměj se tak blbě. Jsem teď naštvaná." Jako důkaz jsem s dala ruce křížem na hrudník a ještě si odfrkla. To ho samozřejmě jenom pobavilo.

„A proč jsi naštvaná?"

„Protože seš hroznej," odpověděla jsem, aniž bych se na něj podívala zpátky. Mojí pozornost měl teď ten velkej krb a jeho plápolající plameny.

„A proč jsem hroznej?" zopakoval po mně, přičemž ještě napodobil můj hlas. Vůbec to neuměl přesvědčivě.

„Já nevím. Asi ses tak narodil a nikdy z toho nevyrostl," mávla jsem prstama, ale rukama jsem nepohnula.

„Já bych řekl, že jsem docela fajn," poznamenal. To už mě donutilo se na něj otočit a s neuvěřením si ho prohlídnout.

„To je kravina."

„Ty jsi kravina –"

„Co prosím?!" Napružila jsem se jako natažená guma, která ho měla každou chvílí trefit do tváře. Měla jsem nutkání mu prostě dát jednu mezi oči. Brejle. On se ale zas tak hravě usmál a rejpl do mě loktem.

„Nebuď prudérní, Jill," protočil očima.

„Jsem kravina!" zopakovala jsem jeho slova a dramaticky při tom zalapala po dechu.

„Ale jsi fajn kravina," zazubil se.

„To měla bejt lichotka?" povytáhla jsem obočí. James se uchechtl a narovnal, protože ani on neseděl zrovna vzorově. Fyzioterapeuti by nám dali nejspíš čočku.

„Lichotky mi nikdy nešly," prohodil. Sledovala jsem ho, jak se opřel celýma zádama o opěradlo, zaklonil hlavu a zoufale vydechl, než se na mě podíval. Z nějakýho mně neznámýho důvodu se mi z toho pohledu sevřelo hrdlo. Celá jsem se sevřela nebo tak něco, bylo mi vážně divně. „Jill," oslovil mě, když už ten oční kontakt trval moc dlouho.

„Hm?"

„Budou tu na Vánoce... všichni," přiznal mi konečně. Z dalších záhadných důvodů mi tohle neudělalo radost, ba naopak mě to spíš zarazilo a chvíli jsem přemejšlela, co přesně bych mu měla říct. Naštěstí ho moje mlčení popíchlo k tomu, aby mluvil dál. „Nevím, jestli jsem na to připravený. Víš, vidět je a tak..."

„Já nevím, co bych ti teď měla říct." Hrdlo se mi sevřelo oprávněně, jak kdyby moje tělo vědělo, co přijde. Bude to takový to hořký sbohem, který rozdělí dva přátele na dobu určitou. Navždycky.

„Přijde mi, že – Sakra, ani já teď nevím, jak to říct," zajel si rukou nervózně do vlasů, čímž si je rozcuchal snad ještě víc než normálně. Jestli to vůbec šlo.

„Hele, asi úplně normálně," nadhodila jsem. „Prostě mi řekni: Jill, já tě teď odvedu domů a rovnou ti zaplatím ty kamna, jo?" Můj pokus byl celkem chabej, ale snaha se přece cení. James bez váhání zavrtěl hlavou a natočil se ke mně. Nohu si skrčil a strčil ji pod tu druhou, přičemž mi dal kolínko do boku. Na znak omluvy mi položil ruku na stehno a rty naznačil ‚promiň'. Já se na to ale nesoustředila, nějak mi zamrzl celej mozek, když tu ruku nesundal a místo toho palcem přejel po místě, kde mě držel.

„Chtěl bych, abys tu zůstala taky," vysoukal ze sebe polohlasně, aniž by se na mě podíval. Zatímco já zvedla pohled od jeho ruky, on se právě tam díval a pořád mě tím neposedným palcem hladil. A já z toho byla úplně v háji.

„Já... To – proboha, co teď mám jako říct?" zavrtěla jsem hlavou. „Jakože tady budu s váma na Vánoce, jo? A co tu budu dělat?"

„Kazíš to."

„Vánoce? Jo, ty rozhodně kazím. Nemám je ráda, víš?" nakrčila jsem nos ve chvíli, kdy se na mě znovu podíval tím pohledem teď-jsem-hrozně-k-sežrání.

„Jill," oslovil mě znovu. Já v tu chvíli ani nevěděla, jak se jmenuju. Ještě že mi to řekl. Proč tu ruku prostě nesundá a nepošle mě zpátky do mojí boudy? Na to jsem dostala odpověď hned vzápětí, „chci, abys tu byla. Se mnou," zdůraznil.

„A-ale proč?"

„Nemůžeš se ptát, proč s tebou někdo chce trávit čas. Prostě ho s ním máš trávit taky a být ráda," vysvětlil mi nějaký nepsaný pravidlo Jamese Pottera. Tohle bych si teda do kamene nevytesala. On ale pokračoval: „Chtěla jsi vědět, co jsem říkal Peterovi, hm?"

Pořád tu ruku nesundal a ten palec se taky nepřestal pohybovat. A vůbec to se mnou nedělalo divy, fakt ne, byla jsem úplně v pohodě. Vážně v totálním cajku. Co že to říkal?

„Jill?"

„Hm?"

„Nejsi trošku mimo?" povytáhl obočí a teprve až v tu chvíli stáhl ruku z mýho stehna. Sledovala jsem jí, kdyby jí chtěl strčit někam jinam a tak, ale to neudělal. Zajel si s ní za krk a dlouze si ho masíroval, přičemž nejspíš čekal na mojí odpověď.

„Asi jo. Asi jsem úplně mimo. Cos to říkal?"

„Ale nic," mávl nad tím tou druhou rukou. Docházelo mi, že jsem právě nejspíš zhatila jeho veškerý snahy o vyznání lásky. Pravděpodobně.

„Promiň, já jsem asi vážně kravina," povzdechla jsem si. V jeho obličeji se mihl na krátkou chvíli úsměv.

„Kraviny jsem měl vždycky rád."

„Snažíš se mi teď něco naznačit, Pottere?" naklonila jsem se k němu a tentokrát rejpla loktem já do něj. Mohla jsem se aspoň tvářit, že jsem nad věcí.

„Jako... já vážně chtěl, ale ty jsi mi to úplně zkazila, Jill. Jsi vážně hrozná," ušklíbl se na mě. Donutilo mě to k uchechtnutí. Zhluboka jsem se nadechla a v hlavě si zrekapitulovala všechno, co mi stačil říct, ale ono to stejně nepomohlo. James si mě jenom tak pobaveně prohlížel, zatímco já bych se nejradši propadla někam pod zem.

„Hm... Takže – tak já půjdu třeba do sprchy a pak se oběsit na půdu. Máš půdu?" zeptala jsem se, zatímco jsem se pracně zvedla z pohovky a snažila se vycouvat z týhle situace. James mě stačil chytit za rukáv svetru a zatáhnout zpátky k sobě. A když říkám k sobě, tak jako vážně k sobě. Než jsem mu stačila říct, co dělá, seděla jsem mu na klíně.

Chtělo se mi zvracet. Vážně, protože... protože tyhle situace jsou hezký ve filmu, ale jinak je to divný. A jestli to byli motýlci v břiše, tak to jsou taky pěkný zmetci.

„Proč bys to dělala?" zeptal se, aniž by mě pustil nebo nechal sednout si vedle něj. Mezitím svojí ruku stihl dostat kolem mýho pasu a tou druhou mi odhrnul vlasy z obličeje.

„Proč bych se sprchovala?" Věděla jsem, že se na to neptal, ale tohle pro mě byly vážně muka. Když už byl tak blízko, nemohl mě prostě začít vášnivě líbat místo toho, aby to tak protahoval. Ne, on si chtěl asi povídat.

„Přestaň," zašeptal, než mi levačku přesunul za krk a přitáhl si mě k sobě.

Na to že mi ještě pár dní zpátky brečel kvůli svojí manželce, se tohle událo fakt dobře. Ne, počkat, ta pusa... jasně. Přiblble se na mě usmíval, než zavřel oči a přiblížil se až k mým rtům. Odtud už nebylo cesty zpátky. A zatímco moje srdce skákalo do vzduchu, já se oddávala dost vášnivýmu polibku, kterej propletl naše osudy ještě víc, než tomu bylo doteď.

Přesto nejspíš pocejtil výčitky a byl to on, kdo se odtáhl jako první. Moje ego se samozřejmě hned urazilo. Třeba se mu to nelíbilo. Sledovala jsem ho, jak se na mě nervózně podíval.

„Jsem ženatý," vzpomněl si náhle.

„Děláš si ze mě srandu?" vytáhla jsem obočí snad až na tu půdu, kde jsem se chtěla oběsit. Možná jsem to měla upřednostnit. „Ty kráso," vydechla jsem a odskočila z jeho klína, „ty seš vážně kus debila."

Na ta slova jsem se zvedla z gauče a radši vypadla tím nejvhodnějším směrem – ke dveřím. Bylo mi jedno, že jsem na sobě měla jenom tepláky, jeho mikinu a huňatý ponožky. Prostě jsem bezmyšlenkovitě vypadla z toho proklatýho baráku ven do sněhový vánice, která řádila jak divá.

„Jill, počkej, já jsem – já jsem vážně kretén," křičel za mnou. Já už byla venku před barákem, nohama zabořená ve sněhu a do očí se mi krom ostrých vloček draly ještě ostřejší slzy. „Jill!"

Popadl mě za ruku a prudce otočil čelem k sobě.

„Seš totální kretén. Ne, ty seš prostě úplně vypatlanej –"

„Mám tě rád, jo? Ale... je to pro mě šok, zjistit, že se mi líbíš a že mi všechno s tebou přijde správný," začal mlejt. Klepala jsem se zimou a jeho slova mě ani trochu nezahřály, proto jsem zavrtěla hlavou a polkla několik hořkých slz.

„Vybodni se na to, jo? Chci domů – já... nechci se o tom bavit."

„Jill, prosím. Já to bez tebe nezvládnu. Našel jsem v tobě opěrný bod," pokračoval v tom svým podivným vyznávání lásky.

„To je hrozný, Pottere," zamumlala jsem. Pořád mě pevně držel za ruku a moje nohy už odumíraly tím, jak se mi mráz dostával až do morku kosti.

„Promiň, jsem vážně kretén," přiznal. „Máš ráda kretény?" pokusil se o rozpačitej úsměv. Smutně jsem si povzdechla a svěsila ramena.

„Očividně jo," kuňkla jsem. James mě k sobě znovu přitáhl, čímž mi věnoval aspoň trochu toho tělesnýho tepla. „Nejspíš tak moc, že brzo ochrnu."

„Ochr – aha, jasně," došlo mu hned. Bez dalšího zaváhání mě vzal do náruče a rychlým krokem odnesl zpátky do baráku, jako by mi chtěl naznačit, že mu prostě beztak nikam neuteču.

A já vážně neutekla.

Zůstala jsem tam i přes Vánoce, který se pro jednou staly mým nejoblíbenějším dnem v roce. Začalo to ale trochu dramaticky. Začalo to totiž u Marlene.

Toho rána se k Jamesovi napakovali vážně všichni. Jelikož jsem ze všeho byla dost vyjukaná a zároveň jsem se toho dne bála, držela jsem se ode všeho stranou. Hlavně od rozhovoru Jamese se Siriem, který ho vedli v soukromí. Mně si stejně tou dobou odtáhla Marlene do kuchyně, kde Peter připravoval ještě nějaký voňavý mňamky a bylo mu jedno, o čem se tam bavíme.

„Spíš s ním?" vychrlila na mě bez jakýhokoliv varovnýho signálu. Překvapeně jsem zamrkala a zapřela se o kuchyňskou linku. Jedna věc byla, když mi Marlene šahala na prsa, ale tahle dost intimní otázka, to byla věc druhá.

„Proboha, NE!" odpověděla jsem rázně a koukala jí přitom do očí bez jedinýho mrknutí. Byla to pravda. Jestli jsme se s Jamesem párkrát cicmali na gauči, to jako jo, ale k ničemu jinýmu nedošlo. A i kdyby jo, určitě bych to neprdelila týhle vyšinutý blondýně.

Marlene se k mýmu údivu zatvářila až moc smutně.

„U Merlinova rozkroku," povzdechla si, čímž mě donutila myslet si, že myslela vážně jen na tenhle typ věcí. „To je vážně hrozný. Tady nikdo s nikým nespí! Já bych spala se všema," rozmáchla rukama. Střelila jsem pohledem po Peterovi, kterýho to nikterak nerozhodilo a ještě si u toho v klidu dál pobrukoval.

„Jste hrozně divný lidi," zamračila jsem se. Popadla jsem ubrousky, pro který jsem původně měla dojít a radši kolem ní prošla obloukem, abych se mohla vrátit zpátky do obýváku.

V něm seděl Remus, kterej ještě před chvílí dával poslední dárky pod stromek. Lily se Siriem od sebe seděli dost daleko na můj vkus, asi aby se s tím James nějak nezatěžoval. Ten měl ale jiný starosti. Ze všeho nejvíc ho štvalo, že v té jejich bance měli přes Vánoce zavřeno a on mi nemohl vrátit peníze za kamna. Nebudu lhát, že mě to nepotěšilo, ale původně jsem čekala nějaký drama mezi nima třema.

Nejspíš jsem byla ale jediná. Ostatní z toho jejich usmíření měli dost velkou radost a Sirius se na mě furt tak debilně culil. Měla jsem pocit, že věděl něco víc než já.

Koneckonců tu věděl každej víc než já. Dokonce o Lily, vedle který jsem si sedla a pokusila se na ní pousmát. Tohle bylo šílený. Seděla jsem vedle holky, co se nedávno provdala za kluka, do kterýho jsem se pravděpodobně stačila zamilovat, zatímco ona měla oči pro jinýho, kterej mě do tohohle všeho propašoval. Kam se na tohle hrabou milostný trojúhelníky.

A to jsem ještě nevěděla všechno.

Po necelý hodině, kdy došlo na rozbalování dárků, přičemž James jen dostával a žádný nedával, protože s tím tak nějak nepočítal, se rozvedla dost ujetá debata. Začala jí Marlene. Hned po tom, co si James rozbalil poslední brejle. S parožím.

„To protože ti je Lily nasadila, chápeš ne," ušklíbla se hravě blondýna. Jak jsem znala Jamese, čekala jsem potoky slz, ale ty nepřišly. Místo toho si je nasadil místo těch svých a ještě jí je pochválil.

„Tys vždycky dávala hezké dárky, Marlene," zazubil se na ní vděčně. Tou dobou jsem z nějakýho důvodu seděla vedle Siriuse, protože Lily s radostí rozdávala dárky všem. I jí tohle zarazilo, ale to nebylo všechno.

„Tobě jsem dala ten nejhezčí," oplatila mu širokej úsměv. Ačkoliv jsem to možná neměla dělat, chtěla jsem vědět, co od ní dostal.

„Cos mu dala?"

„Spíš co jsem mu vzala," pozvedla obočí, přičemž po ní James střelil nevraživým pohledem.

„Marlene!"

„Ha, takže spolu chrápete!" Její vítěznej úsměv se nerovnal s žádným. Ještě na místě poskočila a suverénně si zatleskala, jako by objevila svět. Já se snažila chovat nad věcí, ale pohled, kterej mi věnovala Lily a cuknutí Siriuse vedle mě nešlo ignorovat.

„Nespíme spolu," sdělil jí naprosto vážně.

„To je hrozný, vážně. James nespí s Jill, Lily nespí s Blackem. Můžete mi říct, co spolu teda děláte – ne, Lily, neříkej mi, že si povídáte, hrajete Tchoříčky a mazlíte se!" zvedla výhružně prst, načež se zrzka rozesmála. Kluci naštěstí ne, takže jsem nebyla jediná mimo.

„My je ale vážně hráli, že jo, Siri?" otočila se na něj Lily. Nenápadně jsem se podívala po Jamesovi. Vůbec mě v tu chvíli nezajímalo, co to jsou ty jejich Tchoříčci, jestli si jako prděli pod deku nebo co, jenom jsem chtěla vidět výraz. Usmíval se. Pokaždý, kdy Lily promluvila na Siriuse, se donutil k úsměvu a vůbec nepůsobil, že by to tak nemyslel.

„Já to nechápu. Obě tu máte ty největší – aha, jasně. Víte co, mně je to vlastně šumafuk," mávla nad náma všema rukou a vrátila se k Peterovi, kterej se netvářil zrovna moc šťastně. Já se divila, že s ní vůbec vydržel. Vlastně jsem se celkově divila tý jejich lásce, kterou jsem nechápala.

Peter jí ale ze svýho klína po chvilce vyhodil, že si musí odběhnout. Marlene ho s údivem sledovala, přičemž se Sirius s Remem pobaveně dívali jeden na druhýho.

Po chvíli se Peter vrátil a vzápětí už před blondýnou, oblečenou v santovským obleku klečel s krabičkou v ruce. To mě úplně rozněžnilo. Skousla jsem si ret a culila se jak blbka po celou tu dobu, a že mu trvalo dlouho, než ze sebe dostal to, co chtěl.

Marlene zářila jako sluníčko, stejně tak jako její kamarádka, která postávala tou dobou za Jamesem a s úžasem sledovala Peterovo počínání.

„Moje sladká Marlene," spustil nadějně. „Kluci mi radili, jak bych měl tohle všechno udělat, ale asi to zvládnu sám." Sirius se vedle mě uchechtl, ale předklonil se, aby byl snad Peterovi nablízku, nebo něco na ten způsob. „Vždycky jsem tě obdivoval, víš? To jak žiješ každým dnem jako by měl být tím posledním. Jak jsi statečná a vůbec mě nebereš jako budižkničemu. Jsi jako perfektní holka, kterou jsem si vysnil, na kterou nikdy nechci zapomenout a nikdy ji nechci ztratit... Proto se tě ptám, Marlene McKinnonová, vezmeš si –"

„Vezmu si tě, Pete! Jasně, že si tě vezmu!" vypískla šťastně a nechala si od něj nasadit prstýnek. Všichni jsme se vrhli do hromadného áchání, který nemělo hranic, zatímco Peter vstal a Marlene mu skočila kolem krku.

Asi byli vážně fajn banda. O to víc se mi je nechtělo opouštět, když jsem viděla, jak držej pospolu i po tom všem, čím si očividně prošli.