Kdybych nenarazil na Jill, jak se ta holka jmenovala, nejspíš bych se na hostinu nevrátil s tak klidnou náladou. Čas od času bylo fajn pokecat s nějakým mudlou a já si vážil toho, že jsem ji mohl poznat. Dokonce jsem díky jejím slovům útěchy přežil hostinu celou a ve vší upřímnosti na ní promluvil, jak to svému nejlepšímu příteli i Lils přeju.

Nepodíval jsem se na ni. Na to jsem sílu neměl, protože jinak bych se hned vzápětí nejspíš rozbrečel, jako se mi to stalo už tolikrát. A vysvětlovat tvrdohlavému Jamesovi, že jsem opravdu jeho ženu miloval, to by stejně nemělo význam. Jako vždycky by si myslel, že se jen pokouším o ten nejpovedenější vtip roku – v horším případě by následovala rvačka a tečka na nos, abych pochopil, že holku svého přítele nemůžu milovat ani ze srandy. Jenže ona to sranda nikdy nebyla.

Tak jako tak jsem se stejně nevyhnul debatě s Jamesem, který chtěl zjistit, kam a proč jsem zmizel. Prakticky hned po hostině, kdy se ostatní nadšeně bavili o jejich svatbě a smáli se od ucha k uchu, mě James přistihl už se sedmou skleničkou šampaňského.

Seděl jsem k nim dostatečně blízko a Marlene s Peterem, kteří seděli vedle mě, akorát někam zmizeli – nejspíš na obchůzku kolem dezertů –, takže Jamesovi nedělalo problém popadnout tu nejbližší židli a posadit se na ni. V tu chvíli jsem si zaujatě prohlížel obsah skleničky, přičemž jsem po očku sledoval nádhernou rudovlásku, vybavující se s Alicí. Obě byly nádherné a slušelo jim to, ale na Lily v tomhle ohledu neměla žádná jiná.

„...ale ty mě neposloucháš, viď že ne?" zaslechl jsem vedle sebe. Zavrtěl jsem hlavou a odložil skleničku, abych se mohl podívat na svého nejlepšího přítele. Ani dneska neměl vlasy upravené, vypadal jako vždy jen s tím rozdílem, že měl na sobě oblek.

„Promiň, to ty bublinky," pokusil jsem se o hraný úsměv a znovu jemně uchopil skleničku. Tentokrát jsem si dal pozor, abych se nepodíval směrem k nevěstě.

„Ptal jsem se tě, kam jsi zmizel," vysvětlil mi. Ani mě nenapadlo vymyslet si výmluvu. Jill mě opravdu přivedla na jiné myšlenky a proto mě James zastihl nepřipraveného.

„Zaslechl jsem zvuk motorky, podobný té mojí," začal jsem si vymýšlet. „Takže jsem se musel jít ujistit, jestli mi ji nikdo neukradl, a když už jsem u ní stál, radši jsem jí přeparkoval. Několikrát," dodal jsem ještě, aby to časově odpovídalo té necelé hodině, co jsem byl pryč. James se k mému štěstí rozesmál.

„Ty a ta tvoje motorka. Asi nikoho nebudeš milovat víc než ji, co?" praštil mi ještě do ramene. Pokusil jsem se o úsměv a promnul si místo, kam mě přátelsky uhodil, zatímco jsem nepatrně zvedl zrak k rudovlásce, která nás musela už nějakou chvilku sledovat. Smutně se na mě pousmála a byl bych přísahal, že se v jejích očích zaleskly slzy.

„Je nádherná, že ano?" Dvanácterák si nejspíš všiml mého upřeného pohledu k ní. Přejel jsem zrakem k němu a významně pokýval.

„To je," přiznal jsem polohlasně.

„Myslel jsem, žes odešel, protože tě naštvalo, že je svědkem Náměsíčník," prohodil James po chvíli ticha, kdy se jen přiblble díval na Lily a já do sebe naklopil zbytek šampaňského. Polkl jsem a s úsměvem jsem zavrtěl hlavou.

„Nebuď blázen, Dvanácteráku. Zasloužil si to. Navíc já s vámi dlouho žil, myslím, že jsme si všichni užili svoje," věnoval jsem mu jeden z upřímných úsměvů, ke kterým jsem se za poslední dobu moc neměl.

„To je pravda. Takže to bylo jen kvůli motorce?" ujistil se ještě, ale už se k mé úlevě začal zvedat.

„Jistě. Je to moje životní láska," přikývl jsem. Jakmile James udělal to samé a vstal, aby odešel, znovu jsem se podíval na Lily. Nemluvil jsem o motorce, to Lily byla mou životní láskou a já se toho nejspíš nedokázal vzdát.

Dívala se na mě, oči měla stále stejně lesklé a rukou si sáhla na dekolt, kde nahmatala přívěšek, který jsem jí dal. Možná mi tím chtěla krátce naznačit, že přeci jen dál v srdci nosí mě, ale na tom nesešlo. Vzápětí se k ní totiž přichomýtl James a já se radši otočil, abych na to nemusel koukat.

K mé radosti se právě vracela Marlene, která zřejmě nechala Červíčka dál probádávat nepoznané pochoutky a sedla si vedle mě.

„Víš, Siriusi," spustila a přehodila si dlouhé lokny přes rameno, aby snad odhalila svoje klíční kosti, „svět ještě nekončí. Ona tě má pořád hodně ráda, víš to, že jo?"

Nepatrně jsem přikývl a vzal si od ní skleničku. Přinesla dvě a já si tak nějak myslel, že ta druhá byla pro mě.

„Mluví o tobě. Často," pokračovala dál, snad aby mě utěšila. Ve skutečnosti ale zabodávala šíp hlouběji do mého srdce a já nebýval pocitu, že už to moc dlouho nevydržím. „Nemluví sice o tom, jak máš boží zadek a tak –"

„Marlene," okřikl jsem ji tiše. Přesto jsem se usmíval. Marlene byla dost svá a uměla tím leckdy překvapit, ale především rozesmát a potěšit.

„Co je?" uchechtla se. „Já se nikdy netajila s tím, že je tvůj zadek k nakousnutí. Vážně, kam se na tohle hrabe ten jejich dort," pokračovala dál, přičemž se culila snad na všechny světové strany a ukazovala na velký svatební dort kus od nás. Jamesovi tam udělali až moc tmavé vlasy a brýle mu někdo ukradl – byl jsem to já, ale o tom nikdo nesměl vědět –, takže manžel spíš připomínal mě, než jeho, za což jsem si samozřejmě vysloužil další z Náměsíčníkových nepříjemných pohledů.

„Očividně jsi mi chtěla říct něco jiného," pobídl jsem ji. Nemůžu popírat, že by její lichotky nepovzbuzovaly, ale určitě neměla na srdci jen moje pozadí.

„Miluje tě, Siriusi," řekla tak potichu, jak jen to šlo. „Pořád tě miluje a podle mě to jen tak nepřestane," ujistila mě ještě pevně, načež stiskla silně mé rameno a konejšivě ho promasírovala.

„Ale vzala si Jamese," připomněl jsem jí.

„Protože ti bylo přátelství přednější. Vždycky jsem si myslela, že to tak nenecháš. I Peter si to myslel. Vlastně jsme doufali v to, že ji jednou chytneš přede všema kolem pasu a dáš jí takovýho francouzáka, až tím Jamesovi vyrazíš dech i ego z těla," ušklíbla se nakonec. Byl bych se zasmál, ale nešlo to. Tolikrát jsem to chtěl udělat, ale přišel bych o Jamese a možná i o Remuse. To bych si nedokázal ani představit.

Ani nevím, jak dlouho mi trvalo mlčet. V hlavě jsem si totiž představoval, jak by to asi celé dopadlo, kdybych Lily opravdu před Jamesem políbil a vytřel mu tím zrak, že by mu nepomohly ani ty brýle, díky kterým viděl tak dobře jako já. Přesto neviděl, jak moc mě tou svojí okatou láskou k ní ničil.

„Ty seš hodně mimo, co?" znovu mi pevně sevřela rameno. Ani mi nedošlo, že tu ruku nedala dolu. Podíval jsem se nejdřív na ni, než jsem zavrtěl hlavou a skousl si ret.

„Jde to tak poznat?"

„Srší to z tebe, Blacku! Na míle daleko," pokývala významně. „Ale ještě se s tím dá určitě něco dělat. Kam jsi vůbec zmizel během obřadu?"

Marlene jsem nemusel lhát a asi by mě to ani nenapadlo. Za ty roky, kdy mi občas lezla krkem, provokovala mě a celkově mi brnkala na nervy tak, jako já brnkal na kytaru, jsem si ji vážně oblíbil. Proto jsem jí řekl pravdu.

„Musel jsem si provětrat hlavu. Na motorce."

„A pomohlo to?" zeptala se. Bylo na ní vidět, že se opravdu zajímala o to, jak se cítím.

„Došel mi benzín a musel jsem požádat o pomoc jednu mudlovskou podivínku," odpověděl jsem s lehkým úsměvem. Vážně jsem byl Jill svým způsobem zavázaný, pomohla mi.

„A všimla si, jak máš boží zadek?" ušklíbla se pobaveně.

„Marlene," zavrtěl jsem hlavou. „Řekla mi, že mám hezkou motorku," přiznal jsem. Vlastně toho namluvila celkem dost, ale nic nebylo podstatné natolik, abych s tím Marlene zatěžoval.

„Ale není to Lily." V podstatě řekla to, co jsem měl v hlavě celou dobu. Jill byla hezká a už během té chvíle, co jsem se s ní bavil a vezl ji pro maso, mi přišla neuvěřitelně fajn. Možná mi svým způsobem i připomínala Lily, ale jak řekla Marlene, nebyla to ona.

„Žádná nikdy nebude," doplnil jsem ji. Marlene chápavě přikývla a pustila mé rameno. Na pár loknutí do sebe hodila obsah skleničky a otřela si vlhké rty, přičemž si setřela rtěnku a rozmazala ji po bradě. „Marlene," oslovil jsem ji znovu.

„Já taky nejsem Lily, ale když to tak chceš," zazubila se. Tentokrát jsem se musela nahlas zasmát.

„Rozmazala sis rtěnku," ukázal jsem na její rty. Marlene protočila očima a odsunula se od stolu.

„Tak to mě omluv, musím se upravit, abych byla zase dokonalá," poznamenala, když vstávala. Potom se naklonila až k mému uchu. „Ve skutečnosti jdu obrečet to odmítnutí, fešáku," zašeptala. Pobaveně jsem zavrtěl hlavou a radši se dál věnoval svému šampaňskému.

Nakonec bylo přece jen lepší utápět se v alkoholu, než v žalu, kterým se už roky plnilo moje srdce. Nejspíš mi nebylo souzeno, abych poznal tu pohádkovou lásku, prostě jsem měl jen přežívat a sledovat štěstí všech kolem sebe. Měl jsem se radovat se svým nejlepším přítelem, měl jsem být šťastný za to všechno, co prožívali moji blízcí. Přece jsem nebyl jediný, kdo žil bez lásky. Remus byl sám taky a nikdy to nikomu nevyčítal.