Pokud byste se mě zeptali jaké to je chodit do stejné školy jako James a Oliver Phelpsovi jistě bych pouze neurčitě pokrčila rameny absolutně netušíc co odpovědět. Až donedávna jsem si totiž obou dvou absolutně nevšímala. Ne, že bych Harryho Pottera, ve kterém hráli, neměla ráda nebo ho neznala, vlastně to bylo spíše naopak. Magický svět J.K.Rowlingové jsem milovala.

Na Jamese a Olivera jsem však měla vždy dost vyhraněný názor. Přišlo mi, že jim jejich rostoucí sláva až moc stoupla do hlavy a oba své popularity hojně využívali. Nehodlala jsem jejich egu ještě pomáhat tím, že bych za nimi stejně jako ostatní mí spolužáci dolézala se snahou stát se jejich kamarádkou. Jediná chvíle kdy jsem o nich věděla, bylo, když jsem s nechápavým kýváním hlavy sledovala, jak se z nich každý mohl dočista zbláznit.

Většinou jsem se však raději držela v ústranní s nosem zabořeným do knih. Nikdy bych neřekla, že se můj pohled na dvojčata změní a dost možná by se tak ani nestalo nebýt chvíle, kdy jsem jednoho z nich neviděla samotného. Chvíle, která změnila úplně všechno.

Stalo se to jednoho slunečného prázdninového odpoledne. Jako téměř každý den jsem zamířila do své oblíbené kavárny vychutnat si po náročném dni stráveném na brigádě kávu a nějaký dobrý zákusek. Myšlenkami jsem byla zrovna někde v mém imaginárním světě, ve kterém jsem dostala místo divadelní herečky a mohla tak ztvárňovat ženské postavy svých oblíbených her od Williama Shakespeara, když v tom mě zpátky na zem vrátil pohled na onoho chlapce. Ani vlastně nevím, co mě na něm tak najednou upoutalo. Možná za to mohl fakt, že jsem ho snad nikdy neviděla bez jeho druhého dvojčete, taktéž jsem ani jednoho z nich nikdy nepotkala mimo školu. Ať už to ale bylo tak nebo tak, nedokázala jsem z něho na nějakou dobu odtrhnout pohled.

Seděl naproti mně. Před sebou měl obří zmrzlinový pohár, kterým se cpal tak, až se mu za ušima dělaly boule. Nemohla jsem si pomoct a prostě musela uznat, že byl šíleně roztomilý. Pěkných pár minut jsem si ho zaujatě prohlížela, když v tom zvedl svůj pohled od zmrzliny, kterou nabíral lžičkou a podíval se na mě. Vypadalo to jakoby snad celou dobu o mém pohledu věděl a doslova mě tím svým začal propalovat. Netvářil se však otráveně jako většina lidí, když zjistí, že na ně civí někdo cizí, ne, on se usmíval.

Nevěděla jsem jak na jeho pohled reagovat. Vlastně jsem ani nevěděla, zda tušil, že jsem jeho spolužačka, nebo zda mě bral jako nějakou svojí fanynku. Trochu mě vyvádělo z míry, že stále udržoval náš oční kontakt, zatímco si do pusy strčil lžičku se zmrzlinou.

Po chvíli jsem to už nevydržela a pohled od něho nervózně odvrátila. To byla bezpochyby ta nejdivnější chvilka v mém životě.