,,Ehm...ehm," ozvalo se pokojem, což mě vytrhlo z hloubavého vzpomínání.

Překvapeně jsem namířila pohled ve dveřím, od kterých se odkašlání ozvalo a nemohla uvěřit svým očím. Co ta tady dělala? V našem pokoji stála ta dívka, co celou dobu seděla vedle Jamese v autobuse.

,,Pardón, nechtěla jsem vás nějak rušit," promluvila, když si všimla, že má jak mojí tak i Nellinu pozornost. ,,Učitelé mě k vám přidělili," dodala a pak pohledem zabloudila k poslední volné posteli.

To snad nemůže být pravda, zaúpěla jsem si pro sebe potichu a bezděčně vrhla pohled na Nell. Ta jen mlčky pokrčila rameny, podle jejího výrazu jsem však poznala, že stejně jako já nebyla zrovna nadšená z toho, že s námi bude v pokoji přebývat ještě někdo další.

,,Jo, abych nezapomněla," ozvala se znovu ta dívka, která, zatímco jsem si s Nell vyměňovala tiché pohledy, přešla k volné posteli a položila na ní svojí cestovní tašku. ,,Která z vás je Barbora?" zeptala se a přelétla pohledem ode mě k Nell.

,,Já," hlesla jsem zaskočeně.

,,Super," usmála se na mě. ,,Venku na tebe čeká ten zrzek...nevím, který z nich to je," oznámila mi potom.

Neušlo mi jak se Nell při zmínce o Oliverovi přerývaně nadechla.

,,Aha...ehm...díky," vysoukala jsem ze sebe, vytáhla z batohu vínovou mikinu a vydala se spěšným krokem pryč z pokoje.

Vlastně jsem byla i docela ráda, že se v něm objevila ta holka. Alespoň jsem nemusela dál čelit Nell a jejím neopodstatněným výčitkám.

,,Hej! Barboro!" ozvalo se najednou za mnou, když jsem už byla pár metrů od budovy a štrádovala si to po cestě, na jejímž konci se rýsovala vysoká postava mého kamaráda.

Zaraženě jsem se zastavila a ohlédla se. Běžela za mnou ta dívka. Když ke mně doběhla trochu zdráhavě se na mě pousmála. ,,No...ehm...já jsem Stella," představila se mi. ,,Jsem tu nová, nastoupila jsem tenhle rok a..." nejistě se na mě podívala, ,,moc tu nikoho neznám."

Mlčky jsem se na ní dívala a moc jsem nechápala, z jakého důvodu mi to všechno říkala. Asi můj pohled pochopila a tak se znovu rozmluvila.

,,Vím, že by se to nemělo, ale chvíli jsem tě s tím zrzkem v autobuse poslouchala a přišli jste mi jako fajn lidi a tak jsem se tě chtěla zeptat, když už jsme spolu i na pokoji, jestli bych s vámi nemohla trávit čas i mimo pokoj?"

Její slova mě zaskočila, takže jsem ani moc nevěděla, co jí odpovědět. Nemusela jsem nad tím však moc dlouho bádat, protože mi Stella ani nedala možnost promluvit. ,,Já vím, že možná chcete trávit čas spolu a že o žádného křena nestojíte, ale stejně jsem to zkusila," hlesla.

,,Křena?" zopakovala jsem po ní tázavě.

Nechápavě na mě vykulila oči. ,,No...myslela jsem si, že spolu...chodíte," vysoukala ze sebe.

Zhluboka jsem se nadechla. To vážně s Oliverem vypadáme jako pár? ,,Nechodíme," pronesla jsem rázně. Zřejmě jsem ale nezněla dostatečně přesvědčivě.

,,Aha," pronesla Stella a najednou se tvářila jako by vše pochopila. ,,Snažíte se to držet v tajnosti," dodala a pak na mě mrkla. ,,Nemusíš se ničeho bát, nikomu to nepovím."

Zamračila jsem se na ní. ,,Nic nedržíme v tajnosti, jsme kamarádi!" oznámila jsem jí.

,,No jasně," uchechtla se.

To mě trochu vytočilo. Znovu jsem se nahlas nadechla a zabodla do ní svůj pohled. ,,Nechodím s Oliverem, líbí se mi James, abys věděla!" vypadlo ze mě dřív, než jsem si vůbec uvědomila, co to vlastně říkám.

Stella propukla v pobavený smích.

Nechápala jsem to. ,,Co je na tom tak vtipného?" zeptala jsem se lehce nabroušeným tónem.

,,No..." vydechla Stella, ,,vždyť jsou oba úplně stejní!". Hned po tom se zašklebila tak, jakoby právě žvýkala citrón.

Netušila jsem co na to říct a tak jsem mlčela.

,,Ta holka, co s námi bydlí, asi není moc nadšena z vašeho kamarádství, co?" zeptala se mě po chvíli ticha, když se uklidnila.

,,Ne," hlesla jsem potichu.

Neměla jsem však v plánu se jí svěřovat s tím, že to bylo trochu složitější. Stelle naštěstí moje odpověď stačila, protože se na mě povzbudivě usmála, jakoby s něčím podobným měla zkušenosti.

,,Pak by se ti jistě hodila lepší kamarádka," pronesla a mně došlo, že bych jí možná přeci jenom mohla dát šanci.